Dovolená po spřátelených zemích ČSSR 1982

7.den 12.8. čtvrtek

V 7.00 jsme vstali do překrásného jitra. Němci již také vylézali ze svých příbytků a vzájemně jsme se okukovali. Připravili jsme si snídani a v tom nás jeden kolega přišel pozvat na společnou snídani. Sesedli jsme se tedy v kruhu a realizovali jsme přátelství mezi státy s rozdílným společenským zřízením. Konverzaci za českou stranu jsem bohužel držel já (anglicky), Tonda s pasivní znalostí naslouchal a Božka, ta asi nerozuměla. 
Po snídani jsme společně odjeli nahoru do sedla průsmyku (1160 m n.m.), které Němci projížděli v noci a chtěli je znova vidět. Po výjezdu do sedla se před námi rozprostřel nádherný pohled na Ohridské jezero, občas zastíraný mraky, které táhly pod námi. Slušně to foukalo a teplo zrovna nebylo. Obdivovali jsme krásy přírody i motorek kolegů.
Pomalu nadešel čas rozloučení, potřásli jsme si rukama a rozjeli se každý na opačnou stranu. My jsme sjížděli asi desetikilometrovými serpentinami k Ohridskému jezeru. Byla to báseň v absolutním tichu (motory jsme nespouštěli) sjíždět prosluněnou krajinou. Přijeli jsme na břeh jezera a pomalu pokračovali po jeho břehu. Měli jsme v plánu tento den relaxovat a provést celkovou očistu. Našli jsme si krásné místečko na břehu, přinesli si věci na břeh, shodili ze sebe všechny textilie a s chutí se po týdnu vykoupali. Božka přeprala prádlo a ”uvařila” oběd. Všichni jsme svorně usnuli na slunci, což Božka a já jsme odskákali menšími spáleninami na inkriminovaných místech těla. V půli odpoledne jsme polehoučku sbalili a vydali se do Ohridu. Tam jsme s Božkou opět vyšli do ulic, měnit peníze a nakupovat. Tonda jako vždy zůstal hlídat motorky. 

Vyrazili jsem směr Struga, vstříc zapadajícímu slunci. Opět jsme hodlali spát divoce. Cesta probíhala údolím Crneho Drimu, kaňon se neustále zužoval a hory byly divočejší. Pod první přehradní nádrží, asi kilometr před vesnicí Lukovo, jsme našli asi 20 m nad silnicí plošinku, ke které bylo možno na motorkách zajet (opět jedna výhoda). V pohodě jsme postavili stany. Po dobré večeři jsme opět usedli ve větším stanu a začali probírat události při vínku. Noc byla krásná, vlahá a teplá.

Stavy tachometru 23 441 – 23 523 = 82 km, Palivo 0

8.den 13.8. pátek

Vzbudili jsme se do krásného rána a asi v 9,30 vyrazili dále. Hned u Lukova jsme zastavili a u vodopádu provedli ranní hygienu pozorováni houfem malých otrhaných Makedončat. Dále jsme jeli podél druhé přehradní nádrže, přejeli po koruně vysoké sypané hráze (že by se dala fotit ani nápad, hlídali ji vojáci – asi aby ji nikdo neukradl) a vzápětí vjeli do Debaru. Zde jsme chytili menší kufřík, ale záhy se opět našli a vyjeli směr Gostivar. Cesta mírně stoupala a neustále se točila v nízkém kaňonu. Před městečkem Volkovija jsme na chvíli zastavili na parkovišti s pitnou vodou a dali relaxaci.
Cesta pomalu klesala v serpentinách ke Gostivaru. Následujících dvacet pět kilometrů do Tetova tvořila silnice absolutně rovná, bez zatáčky. V Tetovu jsme natankovali a snažili se získat informace o vysokohorské silnici přes Šar Planinu, která se vypínala po naší levé straně. Několika nezávislými dotazy jsme zjistili, že silnice zakreslená v jedné mapě pravděpodobně neexistuje a když, tak ve velmi špatné kvalitě. Vzhledem k tomu jsme byli nuceni zvolit cestu která nás vedla okolo Šar Planiny. Promotali jsme se městem a vyjeli směr Dobrošte. Pokračovali jsme velice pomalu, jelikož cesta byla dlážděna malými kostičkami, byla velice zvlněná a co hůř, místy skupiny kostek úplně chyběly a byl pouze podkladní písek a štěrk. Co to dělalo s přetíženými motocykly, netřeba dodávat. Rychlost klesla na 30-40 km/h, což bylo maximum. Já jsem ještě jízdu zpestřoval stavěním u pump a sháněním dvoutaktního oleje, který jaksi nebyl. 
Dál jsme jeli stále stoupající cestou po úbočí Ljubotenu. Několikrát jsme zažili mírný šok, kdy se z lesa vyřítilo několik otrhaných a špinavých dětí a házely po nás vše možné (klacky, kameny) a zřejmě nadávaly. Že by neláska k cizincům?
Prudkým klesáním jsme sjeli na okraj Prištinské kotliny, prakticky jsme se dotkli naší trasy na jih. Odbočili jsme vlevo na Prizren a zase stoupali. Silnice byla skoro nová, u Brezovice již stoupání kulminovalo, jednička a dvojka přišly ke cti. Překrásným údolím okolo, zdá se nově, budovaných horských středisek jsme se dostali do sedla 1415 m n.m., kde jsme se zdrželi minimálně, jelikož v sedle se též nacházel cikánský lágr (s mercedesy) a děti byly značně dovolené. Sjeli jsme asi o 400 m dále, kde na opuštěné plošince jsme se věnovali obdivování mohutné a velkolepé přírody.
Táhlým, třicet kilometrů dlouhým klesáním (opět bez motoru, paráda!) se dvěmi či třemi zastávkami, jsme klouzali k Prizrenu. Na pokraji nás šokovali místní zemědělci, kteří silnici evropského systému používali jako sušičku sena a místní omladina ji používala jako sušičku jejich vlastních těl po koupeli v souběžné říčce.
Za Prizrenem cesta pokračovala širším údolím podél hraničního pohoří směr Peč, kde jsme sloužili shluku domorodců všech věkových skupin jako pohyblivé cíle v soutěži vrhu kamenem. Hlavní cenu vyhrál nezjištěný střelec, který trefil Božku do nohy.
Městečko Dakovica vypadalo zvenčí normálně, ale uvnitř to byl nefalšovaný Orient. Silnice se smrskla na úzkou dlážděnou uličku (typu Staré Město), obklopenou krámky všeho druhu a sloužící mimo jiné jako korso i tržnice. Tím vším se proplétaly dopravní prostředky všeho druhu od TIR až po kolaře a oslaře. Osobně jsem byl rád, že jsem z toho vypadl. Silnice k Peči opět získala smutně proslulé kostky a rychlost klesla. Stmívalo se a do Peče jsme dojeli za tmy. Jelikož jsme chtěli zkusit cestu Čakorským průsmykem (o jejíž kvalitě také panovala značná nejistota), vyjeli jsme z města tím směrem a brzy zapadli do úzkého kaňonu. Silnička byla úzká, nicméně asfaltová. 
Naděje stoupaly. Asi po čtyřech kilometrech jsme po levé straně objevili boční údolíčko s pláckem a na něm stojící francouzský Citroen 2CV v campové úpravě. Dva mladí manželé nás přijali vedle sebe a my již za svitu reflektorů a hvězd postavili stany, povečeřeli a brzy okolo devátý ulehli. 

Stavy tachometru 23 523 – 23 828 = 305 km, Palivo 8 l

9.den 14.8. sobota

Ráno ze všeho nejdříve jsem obdivoval krásu kaňonu, ve kterém jsme spali. Po snídani jsem diskutoval s Francouzi i západními Němci, kteří se zastavili na odpočinek, o kvalitě cesty Čakorským průsmykem. Dostal jsem shodné informace o jejích nevalných kvalitách. Přesto po sbalení báglů jsme se vydali směrem vzhůru, očíhnout realitu.
Asi po třech kilometrech bylo vše jasné. Šířka silnice se nezměnila, povrch však byl volně sypaný štěrk. Pro motocykly, s přívěsným vozíkem zvlášť, velice nebezpečné. Tato trasa měla délku 59 km, což bylo trochu moc. Několik kilometrů bychom to vydrželi. Tonda s Božkou zůstali stát a já se pro zajímavost vydal kousek výše. Ujel jsem asi sedm km, zastavil, udělal foto na ukázku cesty a jel zase zpět. Společně už jsme sjeli zpět do Peče a vydali se cestou směr Titovska Mitrovica. Po osmi km jsme odbočili na nové vybudovaný přejezd pohoří Mokra gora do Rožaje.
Ve stoupání jsem zastavili, byl z něj krásný pohled zpět na Peč a masiv Prokletije. Po příjezdu do vrcholového sedla (jel jsem zase napřed) jsem na parkovišti uviděl hordu přičmoudlých děcek a výrostků, jak obtěžují osádku italského auta, která tam neprozřetelně zastavila. Já jsem radši pokračoval o kilometr dále na opuštěné parkoviště s toutéž hezkou vyhlídkou. Výše zmínění Italové projeli hned za mnou, jako by je čerti honili. Nikdo jiný nejel, bylo slyšet jen velebné ticho. Po chvíli jsem slyšel Tondův motocykl, jak šplhá do sedla. Dojel, vypnul a v tom se rozlehlo lesy ječení hordy děcek, která pádila k Tondovi. Já to neviděl, jenom slyšel. V tom znova zavyl motor a na plné pecky se blížil k mému stanovišti. Když přijeli, Božena měla vytřeštěné oči a vykládala něco o desítkách ručiček, které tahaly za všechno možné.
Uklidnili jsme se a jeli dále. Cesta klesala na Rožaj, z něj zase stoupala na Ivangrad. Projeli jsme tunelem Lokve (1115 m n.m.), který byl ve výstavbě a klesali do Ivangradu. Odbočili jsme do města, jelikož již bylo záhodno natankovat. U místní pumpy byl jeden chlap a asi padesát aut, každý přijížděl jak se mu líbilo, pumpař řval, občas se naštval a šel si na deset minutek relaxnout do boudičky, prostě pravý jižní bordel, křik a troubení. Po půlhodině, díky proplétání, jsme natankovali a plni energie na plný plyn vyrazili od pumpy. Daleko jsme však nedojeli. Asi za 400 metrů nás zastavila milice a výrok: vysoká rychlost. Po trošce handrkování nás propustili beze ztráty kytičky.
Cesta vedla přes Ribarevinu, v Mojkovaci jsme odbočili do kaňonu Tary, který se táhne asi v délce 80 km, z toho se silnicí asi 35 km. Při jedné zastávce se mi zdálo, že při stavění na stojan se motorka nějak divně kýve a následná prohlídka ukázala příčinu: ztracený jeden čep stojanu a druhý napolovic vyvlečený. Nezbylo mě nic jiného, než stojan odmontovat, přivázat jej na bágl a motorku na zastávkách opírat. Nebyla to nijak radostná perspektiva a nechtěl jsem se s ní smířit.
Pokračovali jsme kaňonem až k mostu přes Taru u Durdevici Tary. Nový most s krásnou konstrukcí. Od něj silnice prudce stoupala na náhorní planinu Durmitoru, kde leží středisko oblasti Žabljak. Samotná planina leží ve výši (1500 m n.m.) a nad ní ještě ční vrcholy Durmitoru. Planina je typický vysokohorský terén s příslušnou florou, dost mi připomíná Alpy. Silnice také perfektní, prostě paráda. Po příjezdu do Žabljaku, který má charakter mírně snobský, nejdříve bylo naší starostí nakoupit a mojí, kdo by mi vyrobil nutný čep. Na poště, kde jsem hledal číslo servisu, se dal se mnou řeči lékař z Kotoru, který zde byl na víkendu. Slíbil mě, že sežene svého známého, který je soustružníkem a který mě jistě čep vytočí. Vskutku za chvíli přijel ještě s jedním chlápkem, vstrčili mne do auta a jeli jsme asi 10 km od Žabljaku do jedné pily, kde dotyčný pracoval. Předtím již asi vydatně nasával, to mu ale nevadilo a vyrobil opravdu dobrý čep, na který jezdím dodnes. Na zpáteční cestě jsem byl jimi přinucen se stavit na pár velkých panáků ”na bratstvo”. Tudíž jsem dále pokračoval ve výborné náladě a mírně upraven. Na lačný žaludek…
Hledali jsme opět místo, ale nikde to nevypadalo dobře, místo jsme našli až zase na břehu Tary, kde bylo veřejné tábořiště. Již skoro za tmy jsme postavili v sousedství Němců stany a uvařili obligátní těstoviny.
Večer jsme báječně poseděli u řeky, popili a chrněli.

Stavy tachometru 23 828 – 24 073 = 245 km, Palivo 9 l

10.den 15.8. neděle

Ráno jsem se věnoval montáži stojanu no a za chvíli již bylo vše v pořádku. Zvolna jsme posnídali, trochu nám zhořklo v ústech, když se přihnal lesák na fichtlu a ode všech vybral po 10,- DIN za stan. Skoro jako ČSSR: za žádné služby (nebylo tam vůbec nic, ani pitná voda) pěkně vybrat poplateček. Zřejmě se od nás učí.
Po snídani jsme vyrazili zpět na hlavní cestu směr Titograd. Dnes, když jsem již měl dobrou náladu, byl kaňon Tary ještě úchvatnější. Po příjezdu do Mojkovace jsme zahli vpravo a začali pomalu stoupat. Provoz již byl hustší, též vedro jižnější. Z vrcholového průsmyku jsme sjížděli dlouhým překrásným kaňonem Morače. Silnice mnohokrát vedla skalními zářezy a přírodními tunýlky. 
Titogradem jsme projížděli v pravé poledne, vedro bylo příšerné a nikde ani noha. Čtyřicet kilometrů do Cetinje po výborné nové silnici s krásnými přírodními scenériemi uběhlo i přes výškový rozdíl 50->560 m n.m. rychle. Projeli jsem Cetinjí (hnízdo) a po úzké, hrbolaté, ale krajinou překrásné silničce jsme stoupali na Lovčen (1212 m n.m.). Převážně jsme jeli první nebo druhý rychlostní stupeň, rychleji to nešlo. Dostali jsme se na menší náhorní plošinku a zde se rozhodli poobědvat. Našli jsme si u silnice jeden malý pěkný borový háječek a u něj ve stínu rozbili tábor. Jelikož jsme s Tondou měli něco málo hub, byla na programu bramboračka (z pytlíku) s houbami. Přidružili se k nám dva mladí cizozemci na neuvěřitelně zbastlené mašině, nevíme co to bylo, mělo to motor Yamaha, to jediné bylo poznat. Stroj sám mi připomínal samohyby některých kolegů z Jawa klubu. Mladý párek ložíroval v Kotoru a byl nalehko na výletě po Černé Hoře.
Po lehkém obědě (v tom vedru by ani jiný nechutnal) jsem se vydali na cestu dále. Přehoupli jsme se přes pobřežní hřeben a po mnoha serpentinách jsme cik-cak pomalu sjížděli do Boky Kotorské. Pomalu jsme projeli a očíhli Kotor, na kterém poškození ze zemětřesení není už tak vidět a po břehu jsem se klikatili dále směrem na Dubrovník. Projížděli jsme mnohá střediska oddychu, kde bylo lidí hlava na hlavě a stany byly hned vedle silnice, třeba půl kilometru od moře. Měl jsem hrůzu z toho, jak to bude vypadat v místech, kde chceme pobýti.
Na cestě panovalo urputné vedro, které se u mne projevovalo nezvyklým symptomem: strašlivě mě pálil a svědil zadek, takže jsem chvílemi jel třeba ve stupačkách i kilometr.
K večeru jsme dorazili nad Dubrovník a bylo rozhodnuto zakempovat v mě dobře známém kempu za Dubrovníkem v zátoce směrem severozápadním. Přijeli jsme do Motošiči, sjeli krkolomnou cestou do kempu a našli si celkem slušné místo vedle Čechů z Ostravska.

Stavy tachometru 24 073 – 24 382 = 309 km, Palivo 8,75 l

11.den 16.8 pondělí

Ráno jsme si podle libosti pospali a poprvé se šli vykoupat do moře. I když blízkost přístavu udělala s čistotou vody své, přeci jen to byl balzám na naše těla.
Po vykoupání jsem navázal styk se sousedy, vydlužil jsem si kbelík s houbou a vrhnul jsem se na generální očistu stroje. S poukazováním na reprezentaci naší země se mi podařili donutit Tondu, aby učinil totéž. Dopoledne tedy proběhlo ve znamení očisty a údržby motocyklů. Přes polední žár jsme položili siestu, opalování a koupání.
Ve tři hodiny odpoledne jsme usoudili, že konečně žár natolik pominul, abychom z prohlídky města taky něco měli a vydali se na mašinách do Dubrovníka. Zaparkovali jsme před západní branou a vydali se do města. Prohlídli jsme celý historický střed, já jsem vyměnil šeky a poseděli jsme ve starém přístavu. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na hlavní poště, kde jsem se dozvěděl, že budu mít dovolenou o něco kratší.
Na cestě do kempu jsme zastavili v moderním přístavu, nakoupili, prošli tržiště a vydali se zpět. Po večeři jsme se sousedy uspořádali setkání s červeným vínem. Byla to velice zajímavá debata, muž byl horolezec a oba dva vášniví turisté, mnoho zajímavých příhod. Seděli jsme skoro do půlnoci a potom zalehli.

Stavy tachometru 24 382 – 24 412 = 30 km, Palivo 0

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE