Balkán

Stejná parta jako loni, ale větší dobrodružství! Víc dní, víc kilometrů, víc krásných žen, větší škody na strojích, větší škody na Dementech, větší Dementi! Tentokrát se cestovalo jižně a jihovýchodně od české kotliny.

Balkán

Kapitoly článku

sestava: Brko - GS 650, Fike - GS 650 Dakar, Burgr - KLE 500, Hepppy - Transalp 650

Kurzívou vypráví Burgr příběh z míst kam mé oči neviděly.

Startujeme!

Jak známo, na počátku byli dinosauři, kteří se žrali mezi sebou. Zbytky z nich se nořily do bahna, kde na ně padaly obří přesličky… A chvilku na to, přibližně o 66 mil. let později, konkrétně 2.7.2016, se Dementi vydali na strastiplnou cestu po Balkánu. Popravdě vyrazili jen napůl. Žádná motorkářská výprava nezačíná podle plánu a nebyl jediný důvod, aby tomu bylo u naší cesty jinak. Takže dva dny před odjezdem mne s Alpem pošťouchlo auto na přechodu v Praze a musím rovnat padáky a nosič kufrů, abych vůbec naložil bagáž. Fike pro změnu teprve nosič kufrů vyrábí. Je jisté, že se to zase nestihne. Brko s Burgrem letos nečekají a jedou napřed sami, už tady se náš příběh trochu rozděluje. Zatím co skupina první, čili Fike a já, v neděli trhá asfalt na nejdelším českém motocrossu D1, následně i na slovenské dálnici, aby odpoledne dojeli k Balatonu, skupina druhá, tj. Brko a Burgr si jedou pohodu a užívají si první prohlídky.

Použít výraz pohodu, mohlo by být trochu troufalé. Po první hodině jízdy zjišťuji, že mi z motorky teče olej, holt oprava vodní pumpy se nezdařila. Jelikož výjezdový rauš funguje na plný obrátky, odmítám se vracet a rozhoduji se sledovat celou dovolenou hladinu oleje, otírat si ho ze stupačky a nechat si kvalitně naimpregnovat boty (v průběhu dovolené jsem to vychytal nacpaným kapesníčkem do místa "výtoku"). V další půlhodině začne lejt a my jsme stále v rauši, jedeme směrem na Bratislavu. Déšť ustal, začíná se stmívat, obloha v našem směru srší blesky, přidá se vichr a my tušíme problém. "Hele OBI!" Na kruháku odbočujeme kamsi za prodejnu. Ve chvíli, kdy vjíždíme do zastřešeného zázemí se strhne menší Katarina. Dáváme před sebe motorky, stavíme precizní větrný štít, který vydrží cca 10 minut, něco k jídlu a jde se chrápat. Ráno nás budí místní OBI security, že prý fpoho, ale že mu za hodinu začnou chodit lidi. Sbalíme věci a vyrážíme směrem Balaton, který se měl stát místem střetu Dementů. Po cestě zastavujeme u zajímavého hradu, zde se projeví moje pomalejší vnímání a směju se nad cedulí Var-Burg Castle Czecnek. Jistě, že je to trojjazyčná verze slova hrad. Pro nás zůstává navěky pojmenován na VarBurg castle Czesnek. Nakonec jsme v poklidu tento den dojeli až k Balatonu, který objíždíme a hledáme nějaké super místo na vykoupání. Betonové molo s pěknou Balatoňankou a leklou rybou je ideální.

Obě skupiny se spojují v Balatonfüred a jako jedna velká Dementí parta testujeme nezpevněné cesty Maďarska. Při této příležitosti se trhá na Kawě lanko plynu a dostáváme se k první opravě. Oprava jde dobře a po půl hodince můžeme pokračovat. Také přichází první odložení motorky. Toho dosáhl Brko při pokusu o otočku na místě v mokré trávě. Soutěž o první zahození tak vyhrál, a my mu tímto gratulujeme. Spaní si rozbalujeme na vinici, na nebi ni mráček, širák je jistota. Okolo hlav mraky komárů, nevyspání je taky jistota.

Den dva

Budí nás projíždějící traktory. Nikoho moc neudivuje, že se tam válíme. Během dopoledne teprve plánujeme, kam vlastně pojedeme a to je jistý zádrhel letošní dovolené. Jak jsme se průběžně přesvědčili, mít základní plán trasy ušetří dost času věnovaného dohadům o tom, kam se podíváme a který jsme mohli věnovat ježdění. Pro příště!

Jedeme do Rumunska. Nevíme přesně kam, ale bude to určitě v Rumunsku. Nekonečné kilometry roviny přes Maďarsko jsou celkem nuda a platit za dálnici, která by byla nuda ještě větší, se nám nechce. Navigace mne náhle zcela nepochopitelně vede do písčitých steziček mezi pole a vinice, které považuje za silnici,  takovou zábavu si nenecháme ujít. Jsem jediný, kdo na písku hodil tlamu. Kluci zcela postrádali soudnost a namísto fotografování mi po výsměchu pomáhají vstát. Následně koukáme po nějakém jezeru, rybníku nebo něčem na koupačku, jelikož třicítkové teploty a jasná obloha ke koupání vyloženě vybízejí. “Něco“ jsme našli, ale v tohle se koupat nebudeme. Ble. Večer objíždíme Szeged a přejíždíme do Rumunska. Za tmy dojíždíme k Temešváru a za ním začneme hledat místo na spaní. Už je dost pozdě a na nebi jasno, tak bereme za vděk i obyčejnou polňačkou k širákování. Zde odhalujeme jeden z hlavních pilířů rumunské kultury: divoké psy. Na prvních dvou cestách je již obsazeno právě skupinkami divokých psů a ze třetí Burgr ujíždí jak o život pronásledován rozběsněným křížencem vlkodava s medvědem a dalšími třemi zuřivými blafouny. Nakonec nacházíme polní cestu vedoucí kamsi do močálu. Nikde žádný pes. Logicky docházíme k závěru, že v bažině žije nějaké superjedovaté zvíře, kterého se i ti čoklové bojí. To je ideální místo na spaní. Stavíme „kruhovou“ hradbu z motorek a usínáme s připraveným nožem v ruce.

Den tři

Stále nikde žádní psi. Vzdálit se kvůli ranní hygieně chce kuráž. Během jízdy po Maďarsku jsme si všimli že na sloupech el. vedení se nachází často čapí hnízdo. V Rumunsku jsem postřehl i pohyb těchto čápů, takže asi budou živí, nejen ozdoba. Hnízda jsou k vidění i v Srbsku a Makedonii a je jich všude bambilión, ale zpět do Rumunska. Na dopolední protažení nalezl Brko dlouhý a úžasně špinavý offroad po rumunských polích. Místní zemědělci to musí mít dost těžké, ale na motorky je to úplně mroží. Máme i pár řádně bahnitých fotek, u kterých se nálezce Fikeho fotoaparátu, jistě dobře pobaví. Projíždíme Rumunsko na jih do Coronini, kde plánujeme koupačku v jezeře. Po cestě si užíváme pohledy na vypracovaná dámská pozadí, která jsou po divokých psech druhým hlavním fenoménem Rumunska. Taky se zastavujeme v restauraci ochutnat místní kuchyni. Podél hlavních silnic jsou jen hloupé pizzerie a jakési neutrální restaurace s menu z těstovin a přírodních plátků masa. Chceme něco místního a necháme se navigovat, kde toho dosáhnout. No, něčeho místního jsme dosáhli. Číšnice měla vypracované pozadí a neuměla ani slovo jinak než rumunsky. Nikdo z nás pro změnu neumí ani slovo rumunsky. Nevím, co jsem si to dal. Nevím, jestli to tak chutnat mělo, sníst se to dalo a to je hlavní. Po pár kilometrech dáváme konečně očistu v na půl vyprahlé říčce. Brko tam pro jistotu zakopal polovinu motorky. Machrovinky, nebo strach, že mu ji někdo ukradne při koupání? To už se asi nedozvíme, ale vyhrabat ji musíme společnými silami. Po cestě se panorama hor střídá se zátiším opuštěných budov, kterých je spousta po celém Balkánu jako smutné pomníky války. O trochu déle se s Burgrem zdržujeme u opuštěné elektrárny.

Její polohu nejsem schopen popsat, je to někde severně od Coronini, pokud by tam zavítal milovník urbexu, jistě jeho srdce zaplesá. Fike s Brkem chvíli čekají a nakonec jedou napřed do Coronini. Do navigace nastavují nejrychlejší cestu, a užívají si pár asfaltových zatáček rumunským venkovem. My s Burgrem od elektrárny nastavujeme cestu nejkratší a díky tomu odhalujeme Rumunsko tak, jak jej známe z vyprávění z dětství. Za jízdy postupně ubývá viditelných dotací EU, asfaltové silnice se mění ve štěrkodrť, restaurace se mění v otlučené domky s celou rodinou debatující pod schody na ulici. Auto stojící před domem je spíše výjimka, psiska toulající se cestami naopak pravidelností. Štěrkodrť na silnicích se postupně mění v řádně vodou vymletý tankodrom. Navigace to ale stále považuje za silnici a potkáváme i místní taxi. Náklady taxikáře na údržbu starší Dacie raději nechci znát. Večer se všichni scházíme před Coronini. Kluci nalezli nocležiště na kopci v opuštěné obří továrně. Když se za nimi chceme vydat, nacházíme s Burgrem o trochu menší nedostavěnou nebo pobořenou budovu a nakonec ji ustanovujeme penzionem pro tuto noc. V obří továrně se kluci moc báli a všude tam byly krávy, náš nález nocležiště se jim líbil. Stačilo odhrnout kravská lejna a obrnit se proti strachu z kolempobíhajících blafajích čoklů.

Den čtyři

Ráno se nám do pokoje nakvartýrovala smečka krvelačných psích bestií o počtu jednoho zablešeného štěněte. Vypadá ještě vyděšeněji než my a to už je co říct. Brko mu daroval kus špeku, který už se neodvažoval sníst sám. Pro psisko to byla očividná nirvána. Před odjezdem potkáváme kolonu Land Roverů jedoucí si užít offroad k té velké továrně na kopci a z aut je slyšet čeština, milé. Podél Dunaje to mastíme do Srbska. Nikdy mi nikdo nevyprávěl, že by to snad byla krásná projížďka, ale je. Málo aut, spousta zatáček, výhled přes Dunaj, skaliska, sochy, hrady, čluny a fízli hlídající, zda někdo nechce přeplavat přes hranice. Krátce před hraničním přechodem Fike ztrácí fotoaparát. Na hraničním přechodu u města Prahovo zbytek Dementů ztrácí Fikeho. Ptáme se celníků na našeho kamaráda a rozhovor probíhal nějak takto.:

Brko: „Do you speek english?“

Celník: „NO", mrmlání hatmatilkou, že jeden od nich umí. Volá na mladšího celníka.

Brko: „Do you speek english?“

Mladší celník: „Yes“

Brko: „Did you see our friend? We lost him, he is on motorbike, the same as I have, but black. Did he go here in last hour?“

Mladší celník: „Autoservis?“

Brko: „No no, our friend, he is on motorbike, the same as I have, but black motorbike, was he here? Did he go throuht the borders there?“ (ukazujíce na Srbsko)

Mladší celník: „Srbija.“

Brko: „Ah... OK, goodbye“

Rázem jsem došel k závěru, že moje angličtina vlastně není zas tak špatná, očividně může být hůř. Na srbské straně hranic to zkoušíme znovu. Úspěch je trochu lepší, celník (opět museli zavolat mladšího kolegu) nám rozumí a lámanou angličtinou se snaží potvrdit, že náš kamarád tudy před chvílí jel. Buď se mýlil, nebo lhal. Sice nás nepobavil tolik jako „autoservis“, ale užitečný byl nastejno.

Telefonem zjišťujeme, že Fike hledá kdesi po rumunských polích svůj fotoaparát. Domlouváme se, že na něho počkáme pár kilometrů za hranicí u řeky. Tam dáváme oběd, prádelnu a koupel. Brko po cestě kolem Dunaje vyměnil s některým rybářem dvě obří třpytky za lok pravé české slivovice, takže i rybaří. Ty třpytky jsou tak velké, že jediná šance, jak by mohl něco chytit, je omráčením ryby při nadhazování, nechali jsme ho ale při jeho rybářském nadšení. Po pár hodinách nás dojíždí i Fike bez foťáku. Jedeme jižně, bez nějakého přesnějšího cíle. Všude jsou krásná děvčata. To je snad poprvé, kdy v zahraničí vidím stejně hezké ženské jako u nás v Čechách. Z toho bude asi bouračka. Po cestě si užíváme hory, zatáčky a při hledání spaní i fajnové polní cesty. Při takovém rajtování po poli, náhle na nás bafnul neosvětlený traktor s valníkem plným lidí a řádně osvětlený kombajn větší než samotná cesta. Všicky na valníku se smějí a parta motorkářů pod koly je nechává klidné (nějak jsme se vyhnuli, ke zranění naštěstí nedošlo). V noci se trochu obáváme deště. Bouře hřmí všude kolem nás. Na dementí dovolenou ale hnusný počasí nebereme, proto pršelo jen první den a pak už ani kapička (dost podobné loňsku). 

Den pět

Než se rozloučíme se Srbskem, musím poslat pohled. Tento akt nás nutí komunikovat s místními, a bohům díky za to. Stavíme v městečku Vlasotince. Nejprve sháním pohled. Prodavačka, která je má asi jako jediná v celém městě, nám vydává pohledy výhradně a zásadně zdarma. Ještě nás zve na doušek domácího džusu a klábosíme, kam jedeme odkud a proč. Potom nám na ulici chlapík vysvětlí, že pokud řídíme motorku, máme pít jen dvě rakije. On si dal tři, a pak letěl přes tři auta. Ukazuje nám i svá zranění. Pak skákneme na oběd, ochutnat místní paklenicu, echtovej habáč! Kdo jede skrz Srbsko, musí ochutnat. Oběd se trochu protahuje, když po jídle dáváme kafíčko, pak i rakiji a málem jsme tu až do večera. Obsluha úžasná, mluvíme česko - anglicko - srbsky a bavíme se o všem. Snaží se do nás nacpat další doušek rakije, ale při vzpomínce na tři auta po třech rakijích jsme se ubránili a po společné fotografii můžeme pokračovat dál. Jedeme k Vlasinskému jezeru, kde potkáváme bývalého vojáka z války o Kosovo. Je docela milý, přeje nám pěkný pobyt v Albánii, sám tam ale prý nemůže, prý by ho zabili už na hranicích. Vyžaduje společnou fotografii a něco na památku. Někomu, kdo střílel lidi na hranicích a u pasu nosí nůž velkej jak moje ruka se nedá říci ne. Kdyby se mu zachtělo, asi bych mu bez keců dal i svou motorku. Odpoledne přejíždíme hranice do Makedonie. Nálepku největšího dementa dovolené zde získává Fike (dokud ho v Albánii netrumfnu). Vzal si totiž loňskou zelenou kartu a na té Makedonští celníci dost lpí. Měsíční pojištění po Makedonii ho tak stojí 50 EUR. Jediný úsek, který se rozhodneme projet v Makedonii po dálnic je obchvat kolem Skopje, za pouhé  éčko ušetřena spousta nervů. Pak už zase silnice druhé, třetí a místy mám pocit, že i šesté sedmé třídy. Všímáme si, že křesťanské kostely se tu půl na půl střídají s mešitami. Ležení rozbalujeme na louce kousek za vesnicí a než usneme vyslechneme si táhlý zpěv muezzina. Zde si nemohu odpustit poznámku, že kdybych toto měl poslouchat pětkrát denně tak se do roka a do dne taky odpálím. Fakt strašný.

Den šest

Ráno neslyším žádného vuvuzelína, buďto zaspal on, a nebo já. Burgr tvrdí, že hulákal před šestou ráno, ale já mu nevěřím ani slovo. Po sáhodlouhé snídani o několika chodech a ranní hygieně Brko nabádá k dalšímu rannímu offroadu na protažení. Zní to dobře, po těch kilometrech na silnici se všichni těšíme co pro nás připravil tentokrát. Luční cesta pro traktor se rychle mění ve stezku pro krávy. Stezka se po chvilce mění na vyšlapaný profil člověka mezi stromy, zpět už není kam. Pak už mizí jakýkoli souvislý volný prostor a jízda se mění v regulérní dřevorubectví. Spousta srandy a žádné škody na strojích, na lidech ani potulných želvách. Kdo nepoložil, jakoby nežil.

Zdlouhavou cestou jedeme na jih k jezeru Ohridskému. Na severu jsme mohli kus ukrojit po dálnici, protože se jelo nekonečnou zástavbou skoro krokem. Jižněji už zase ty zatáčky za zdržení stály. Cachtáme se v jezeře a postarší chlapík se svou chotí nám vypráví, jak bylo v Makedonii krásně v době Jugoslávie. Trochu nás překvapila ta plynulá angličtina, než z něj vylezlo, že po rozpadu zdrhnul do USA a do Makedonie jezdí jen na letní dovolenou. Chtěl nás pozvat na čaj, ale zapomněl na nějaký kontakt na sebe, což je škoda, ještě nám toho mohl hodně říci. Fike zatím odjíždí do Ohridu vytisknout zelenou kartu. Úspěšný je jen na půl a má strach. Všude po Makedonii jsou blázniví řidiči a hořící odpadky. Na obojí nás Amík taktéž upozorňuje, ať si dáme pozor. Takový běžný případ dopravní situace v Makedonii je chodec uprostřed dvoupruhového kruháku, cyklisti na dálnici, parkování na libovolné straně silnice pod jakýmkoli úhlem a největší borci byli dva kluci, co zastavili auto v horách uprostřed serpentin a otevřeli si plechovku piva. Takže na makedonský řidiče fakt bacha. Po koupeli projíždíme mezi jezery a vjíždíme do Albánie. Pokud bych měl pár slovy popsat tuto zemi, tak jsou to Mercedes, traktor, BMW, povoz s oslem. Přesně v tomto pořadí, nekonečně se opakující na všech silnicích. Se zapadajícím sluncem ubývá oslů a přibývá mercedesů. Motorky tu moc neznají, a všichni nám zuřivě mávají. Večer dojíždíme do Drenove u města Korce. Pěkný noční offroad po šutrech ukončujeme na plácku za brodem, kde rozbalujeme spacáky. Hvězdná jasná obloha mezi skalisky a zurčící bystřina. Kdyby tam s námi bylo nějaké děvče, řekl bych snad romantická noc.

Den sedm

Ráno po snídani, než vyrazíme na další bláznivý offroad se rozhodnu vylézt na kopec, pod kterým kempujeme. Jde to docela rychle, celá skála je ale z opuky a každý třetí kámen se odlamuje. Když po tom ale mohou lézt pastevci ovcí a koz, proč bych to nezvládl já. Se zvýšenou dávkou opatrnosti se škrábu na vrchol. Výhled do všech stran, a všechny formy Albánie jak na dlani. Pár foteček a lezu zase dolu abychom jeli dál. Šutry se docela dost odlamují a tak to vezmu raději oklikou ve strmém korytu vyschlé strouhy. V půlce svahu mne zastavuje asi třímetrový vyschlý vodopád. "Zase nahoru nebo ho přelezu? Zkusím to přelézt, ty šutry vypadají pevně krom támhletoho jednoho, za ten raději netahat. Jedna noha na římsu, jedna ruka na římsu, druhá ruka nad římsu...." a pak se to celý převrátilo posraným navrch. Utrhla se se mnou celá stěna a já plachtil nějaký tři metry z vodopádu dolu. Všechno bolí, okolo nějaká krev. Něco zlomeného? Asi ne. Na hlavě taky beze zranění. Jsem v půlce svahu, musím rychle dolů, než to všechno přijde k sobě. Dolezu nějakých 50 metrů, kdy už vidím na naše bivaky a už bolí všechno a moc, začínám být malátný a nohy z olova. Fajn, bude potřeba pomoc. Sundávám náramek s píšťalou a pískám SOS, na volání o pomoc nemám sílu. Dole se někdo hejbe, tak mávám rukou a doufám, že snad si mne všimli. Nejraději bych si chvilku zdříml. Znovu mávnu rukou a skouším křiknout o pomoc. Ležím, čekám. Vyběhli pro mě všichni. Voda, obvazy a pomáhají mi slézt dolů. Nikdo z nich nemá v ruce foťák, to už je podruhé a takové pochybení se už nesmí opakovat (že já měl fotoaparát u sebe se nepočítá, já o sobě nevěděl). Tohle chtělo foto. Dole mi se sadistickou radostí vyplachují rány jodisolem. U tržných ran to jde, když to chrstne do masa po stržené kůži na dlani, tak řvu jak malej fakan a slzy taky tečou. Pak dojde na rozškubaný koleno, které bylo hlavním zdrojem krve rozcintané po sklalách. "To nechte zavázaný to bude dobrý", přemlouval jsem.
"Hele, to je na nemocnici a šití", mudrují Dementi. 
Zase se bráním nemocnici. "Obvaz a klid a bude to v poho."
Pak najdou páku, jak na mne. "Buď jedeš do nemocnice, nebo ti to alespoň vydesinfikujeme jodisolem."

 Raději bych si tu nohu uhryzal, než tam nechat nalejt ten napalm, takže sedám za Brka na motorku a jedeme tři kilásky do nemocnice v Drenove. Na recepci nás rovnou posílají na sál. Postarší chirurg neumí anglicky ani slovo. Domlouváme se přes sestru. Podmínky na sále nejsou nejhorší, asi jako u nás před 20 - 30 lety. Lékaři odvedli dobrou práci. Mám tam šest stehů a po převazu mne pouští domu, neplatím nic, dostanu recept na antibiotika a pokyn 7 dní klidu. Lékárnice si bere za léky 10 eur a ještě nám zbylo na chleba. Abychom měli doplněný obrázek o Albánii, dovolím si citovat rozhovor s lékárnicí:

,,Tady si vezměte léky, užijte si Albánii, ale na sever nejezděte."

,,Proč, je to tam nebezpečné?"

,,Lidé jsou tam jako zvířata, nejezděte tam!"

"My jsme tu ale na motorkách. Musíme tamtudy projet po cestě domu do České republiky."

"Aha, tak se projeďte k pobřeží, je to nádherné. Potom skočte na letadlo a leťte domů. Nejezděte na sever!"

Sedám opět za Brka, a jedeme zpět k bivaku. Při nasednutí, okamžitě prosakuje obvaz krví. Dělám jakože nic. Kluci využívají mého klidového režimu, nechávají mne hlídat věci a  jedou na odpolední projížďku bez kufrů. 

Největší terénní peklo co jsem kdy zažil, obří koleje, šikmá cesta, šutry a to všechno za neustálého stoupání, dát si pauzu nebyla šance. Kluci v nedohlednu, což mě trochu nasralo, protože jsem měl pocit že pokud to tady někde položím, tak končím. Nakonec zůstanu viset téměř u konce - zareju zadním kolem a zůstanu viset, z dálky vidím zajímavě tvarovanou skálu a na ní dva spoludementy. Řvu na ně nadávky, řvu na ně ať mi jdou pomoct, prostě řvu. Zezadu se přiblížil nějaký domorodec, asi z práce přechází hory do rodné vesnice. Ptá se odkud jsem a skončíme na Nedvědovi, tak má hned jasno. Dokonce se mě snažil pomoct vyprostit, ale ani ve dvou jsme ji nemohli vytáhnout. No nakonec se to nějak povedlo, jdeme na obhlídku skály, která je slepencem oblázků. Vypadá to jako gigantický vlaštovčí hnízdo. Zpátky stejnou trasou už mě nikdo nedostane, takže doufáme, že prostě přejedeme celý hřeben a pak to objedeme po silnici. Další část je pro změnu zarostlá vrstevnice s hodně šutrama, a špatným výhledem. Zde zahazuje i Fike. Nakonec začínáme klesat, projedeme ruinou starší vesnice s nejnižším počtem obyvatel. Ano, byl jeden, našrot a nabízel nám z jeho luxusního minimalistckého obýváku (4 stěny z kamenů)  kafe.  Radši odmítáme, bereme vodu a pokračujeme. Nakonec jsme projeli již více obydlenou vesnicí, kde jsme byly velká atrakce, napojujeme se na hlavní silnici, která pohoří objíždí a vracíme se do základního tábora zjistit jestli teda už konečně Hepppy umřel, nebo mu aspoň někdo snědl tu zraněnou nohu aby tak neskuhral. Bohužel.

 Po návratu si grilujeme masíčko a dopřáváme vychlazené pívo (já bez piva). Hnusnější maso jsem v životě nejedl. Takovej solí napuštěnej průhlednej fujtajbl, který nezachrání ani pořádná dávka kečupu. V něčem je holt naše civilizace přecijen trochu napřed. 

Ještě  k tomuto krásnému "údolí Smrti", kde jsme strávily dva dny - kousek nad naším táborem byla stará fabrika na těžení čehosi, a další ruiny opuštěných vesnic. Potkal jsem zde  místního pasáka koz, viděl, že sháníme dřevo na večer. Lomcujeme rukama nohama, nakonec vběhne do jedné z kamenných chatrčí a přinese spoustu dřeva na zátop. V tu chvíly se kolem žene Brko na motorce a má vzadu přivázaný třímetrový strom a vypadá jak místní údržba silnic. Pasák si klepe na čelo, a já mu jeho teorii doplňuji posunkem, že Brko má opravdu kolečko navíc. Za dřevo mu dávám energiťák a cigáro. Taktéž jsem měl tu čest vidět, na čem se dá tady v horách vydělávat. Prostě přijede tatrovka ke kupě šutrů, aby byly akorát ve výšce korby, 5 týpků vyskočí a začnou lifrovat. Takhle se doluje kamenivo na stavbu.

Den osm

Seru na vás, jedu domu. Ráno zkouším, zda mohu sednout na motorku. Nemohu. Většinu stržené kůže a tržných ran na těle mám přelepené, převázané a s trochou bolesti je možné držet nohu nataženou na padáku. To půjde, ujišťuji ostatní, jen to nastupování a slejzání je dost boj. Na hranice Albánie s Makedonií mě Dementi doprovází. Kluk u pumpy, neumí spočítat cenu benzínu ani s kalkulačkou, ale kafe vaří slušný. Nastavuji navigaci na směr domů. 1500 km? To bude ještě prča. Loučím se se zbytkem osazenstva a ústní smlouvou domlouváme, co komu odkazuji. Dementi pokračují směr sever Albánie, Černá hora a dál směr Slovinsko. Já jedu přes Makedonii velmi, velmi opatrně. V Srbsku projíždím pár fajnových zatáček a nebudu lhát, po pár kilometrech ostychu, bolest nebolest klopil jsem to až na stupačku, protože silnice v jižním Srbsku je super. V noci dojíždím kousek pod Nis, zalehávám za vesnici u silnice na louce. Motorku bych v případě nouze nedokázal zvednout ze země ani vytlačit z pole, takže nějaké polňačky raději neriskuji. Za odměnu jsem si mohl v jednu v noci poslechnout srbského kohouta, jak trénuje na ráno. To jsem nečekal. Před spaním okukuji obvaz na koleni, hraje všemi barvami, pulzuje pod ním bolest, ale raději ho nesundávám.

Den devět

Na jeden zátah až domu. Zastávky dělám jen na benzínkách na jídlo, vodu a palivo. Domu přijíždím v deset večer totálně grogy. 100 metrů před barákem začíná pršet a je to jediný déšť, který mě na této dovolené potkal. Bohům díky alespoň za to. Přes Maďarsko jsem si koupil dálniční známku. Po cestě jsem dostal od českých turistů echo, že to tam celníci dost hlídají a Maďaři mají pro motorkáře zlevněnou verzi kupónu.

A to je vše přátelé.

Ledaže...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.14
Známkováno: 37x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist