Albánské šotolinky II. aneb Podzimní repete

Náš cíl je další „povinná“ odbočka za kulturou. Staré římské město Duklja, údajně černohorské Pompeje, po troše kufrování v Podgorici nakonec nacházíme. Nooo, co na to říct?
Je to několik hromad šutrů a sem tam je nějaký i tesaný :-) tak jsme se s Jirkou věnovali údržbě strojů u vchodu a nechali Bohu, ať se kulturně vyžije.
Bohunka: když se turista zeptá obyvatele hlavního města Podgorici, kde má Duklju (dříve Docleu) hledat, pokrčí rameny s tím, že opravdu neví. A přitom je tato lokalita, na níž se rozkládalo centrum římské provincie Praevalis, vzdálena od Podgorice jen tři kilometry. Jenomže za vládce Tita byly památky rozebrány a materiál použit na stavbu domů…smutný pohled.

Nastal čas na moji „kulturní“ vložku. Neodolatelně mě láká jedna taková nenápadná nudlička podél hranic s Albánií vinoucí se horami na sever. Máme už sice plán, kudy jet nahoru a i ten je ve stylu „je to dál, zato horší cestou“, ale tohle se aspoň zdá o pár levelů „lepší“.
Čas je dobrý, „děcka“ mi chtějí udělat radost a tak mi „zkratku“ odkývají. Po lehké obědové pauze už frčíme po naprosto opuštěných silničkách směrem na  Koritu, kde končí asfalt a začíná zábava. :-)
 

Bonus rozhodně předčil mé očekávání, ne parádní, ale PARÁDNÍ opuštěná kamenitá nudlička v krasové krajině Žijovo stoupá a stoupá a zase stoupá až někam přes 2000mnm a pak se otevírá do nádherného údolí.
Bohunka překonává sama sebe a jede jak drak, ale místy jsou kulaté  kameny v hluboké vrstvě. Motorky plavou a hrabou, je to fyzicky náročné. Mám strach, aby jí nedošly síly v rukách. Dvakrát ji proto v některých škaredých místech preventivně pomůžeme, ale pak ji to zdržování omrzí, zatne zuby a v kuse přejede i místa, kde jsem si byl skoro jistý, že to nemůže zvládnout. :-)
Bravo! Jsme nahoře! 

Dáváme zaslouženou pauzu, podle GPS už je skoro půlka za námi.:-)
Cesta do údolí vede několika solidními padáky v zatáčkách a povrch se rychle mění v sypký kamenolom. Bohunka to ještě zkusí, ale pleskne sebou velmi brzy. Nevadí, nemá cenu to hrotit  s tím se počítalo, od toho jsme tu my s Jirkou. Bohu půjde pešo a my ji svezeme motorku dolu, aspoň bude sranda.
Bohunka: horší terén jsem zatím nejela, ale kupodivu mě to hodně bavilo, a když mě Milánek preventivně bral motorku z rukou, nebyla jsem ani moc ráda. Jízda byla náročná, ale za ty výhledy to fakt stálo! Kulaté kameny na cestě? Kamenolom? Tak už není povrch pro mě. Při sjezdu mi motorka začala tančit v rukách a hopsala si to směrem ke srázu. Tudy holka ne! Zatla jsem zuby a dlaně a vší silou řídítka stočila vlevo k protisvahu, kde jsem motorku elegantně a plánovaně položila. Už nemělo cenu hrát si na hrdinu. Kluci si stejně rádi hráli na zachránce a tak se můžou směle ujmout role…

Jak začíná lepší povrch, zaparkujeme tranďáka a usazuju Jirku za sebe, jedeme pro větráka.
Je na čase ukázat zač je toho „poctivej“ baworák made in Honduras s dvěma chlapama na hrbu.
Kopnu kvalt, i ve 2 prohrábnu ty srajdy a že nepudeš.
Rypák je to ukrutnej, ale to vem čert.  Ten povrch jsou prostě rozsypaný kuličky z ložisek, dávám do toho všechno, co umím, ale není to dost. 2 chlapi a kufry je velká nálož, stačí sebemenší chybička a tak v nejhorší zatáčce uklouzneme a vykulíme se, sranda musí být. :-)
Posbírám motorku na další pokus, kupodivu se rozjedu a zbytek nějak zázrakem už dám, ale na to, že to byl asi jen kilák, jsem nahoře zpocenej jak myš. I Milánek konečně dostal svou porci endurka. :-)
 

Jirka sjíždí s větroněm a pokračujeme už v klidu dál do údolí k jezeru Rikavačko. Je to tu nádherné, prázdné salaše a nikde ani noha ani ruka. Tohle ale rozhodně není trasa na bonusový výlet, spíš napakovat motorky zásobami a užít si tu celej den i noc a tak dále. 
U jezera ztrácím cestu, prostě zmizí uprostřed louky. Jedu na průzkum, kam dál. Jediná „hlavní“ mě zavede do kamenito-bahnité pasti u jezera a bez pomoci se tam pořádně zapotím, než motorku vydoluju zpátky a můžu se vrátit nahoru, tudy ne přátelé.
 

Nakonec to najdeme jízdou na slepo po louce „směrem k hlavní“. Na křižovatce se rovná cestička v GPS v lepším rozlišení krásně zamotala do nudle naskládané jedna vedle druhé do krpálu  lesem, přímo na tu vysokou horu až táámhle před námi.

Hmm, prej malá enduro odbočka ........ už i já mám zatnuté zuby, i mě už začínají pomalu bolet ruce. Tohle nejsou „odpočinkové“ Théty, ani vysloveně rekreační SH20. Není to snadné stoupání, zatáčky jsou namotané tak nahusto, jak to jen jde a cesta v korytech vody, v hlíně a šutrech je rozhodně na hraně průjezdnosti sníženého freewinda. Bojím jestli tohle Bohu dá. Radši jí to neříkám, však uvidíme.  Dala! Do kopce už prostě umí, ani neví, jak jsem měl za ni scvaklou prdel. :-)
Bohunka: Fakt nevím :-) Do kopce se mi jede vždycky líp. Jirka byl za mnou a jistil, jak zatáčku projedu. V jedné mi musel pomoct, ale to jsou právě ty chvíle, které mě vyprovokují k lepšímu bezchybnému výkonu, protože nechci nikoho svou neschopností otravovat. Užila jsem si to!

Konečně jsme u „hlavní“ na křižovatce u osady Mokro.  Ahaa, ona je to pořád ještě šotolinka. Na mapě i v GPS se tváří jako asfalt.  No, není, tak teda ještě 20km po šotolině k další křižovatce a pak už to URČITĚ bude asfalt.

Hory jsou famózní, jen už není čas na kochání. Tady to je fakt na celý den. Konečně asfalt! Bohunka ho líbá celkem vážně, Jirka ze srandy, já si ho aspoň prstíčkem pohladím. :-)

Jaké překvapení, když po 300m zase končí a odbočka nemilosrdně vede dál šotolinou, aha tak teda ještě POSLEDNÍCH 30km, ale pak už to FAKT bude asfalt. To byly pohledy! :-D
Naštěstí pro mě toto kdysi asfaltka fakt byla, jen má sem tam slabší úseky a tak +- po asfaltu už celkem svižně dorazíme až do Veruši.

Slušná bonus etapa! Tahle oblast je naprosto pustá, hory nádherné, cestičky famózní a ani zdaleka jsem všechny neprojeli. Za 70km odpolední šotoliny počet lidí+ovcí+čoklů,  které jsme potkali, = 0!! To se mi ještě nestalo nikde.
Náročnost vcelku slušná, ale ne demoliční pro motorky, jen ty ložiskové kuličky místo šutrů v zatáčkách hodně unavovaly. Dát si to celé ve 2, na to už musí být člověk trochu jura. Hodně to tu potahá za ruce.
S pocitem naprostého uspokojení ukončuji poslední endurovložku optimistickým proslovem, že teď už jen 1500km po asfaltu a jsme doma. :-)
Bohunka je ráda, že to přežila, i přes pomoc má na pažbě moc pěkný zářez, rozhodně si poctivě sáhla jak na hranu svých sil, tak i motorky. A Jirka? Ten je furt stejnej! Já poslední 2 roky nic horšího=lepšího nejel a jemu ani necukne koutek. Ani nevím kam, bych ho musel vzít, aby ho to rozhodilo. Asi na GG. :-)
Bohunka: Ano jsem ráda, že to mám za sebou a trošku jsem na sebe pyšná, jakýsi pokrok cítím :-)

Od teď nastává oficiální přesun domů, hory nás hodně zdržely a tak stihneme dojet jen kousek ke Kolašínu. Je tu pěkná louka na kemping a houstnoucí tma nás nutí rozdělit síly.  Jirka s Bohu staví stan a já jedu do města pro zásoby.
Prodavačky na mně čumí jako na přízrak, dnešek byl celkem náročný, asi vypadám dost sešle.
Ani se jim nedivím, z temnoty se vykulí zaprasený jezdec, metr od otevřených dveří chcípne zabahněný stroj, beze slova chytí půl kila uzeného, 2 petky piva, zaplatí a zase zmizí do tmy. :-)
WTF ?

Děláme si večeři a rozpíjíme únavu, po včerejší noci/nenoci a náročném dnešku už po prvním pivku zívám, div si nevyvrátím pant. Ty 2l piva ani nedokážu dopít, asi jsem marod.:-) Zaleháme, spím ihned a jak zabitej.


 

Pátek 26.9.2014 Černá Hora Kolašín  - Srbsko hotel Knězevna *** (379km)

Ráno balíme a čeká nás přesun. Poslední bonus nás čeká v podobě kaňonu řeky Tara, údajně druhý největší po Grand kaňonu. Jenže začíná pršet a navíc kaňon není nijak zvlášť fotogenický, pěkné jsou jen ty zbytky pravěkého pralesa s nějakými pravěkými stromy.  No nevadí, jedeme domů, tak to aspoň utíká. Nakupujeme poslední zásoby a opět přes most Đurđevića Tara pokračujeme tentokrát do Srbska.
Hrneme kilometry a počasí se zase zhoršuje. V horách klasicky 5st. nad nulou, mlha a déšť. I v mokru urazíme pořádný kus cesty a odpoledne už je Bělehrad na dostřel. Najednou před námi šílená bouřka přes celou oblohu. Docela dlouho jedeme v přijatelném dešti na jejím okraji, ale když nás chytne naplno, už není zbytí a v lijáku bereme pěkný hotel  Knězevna *** u silnice.
Cena 20E se snídaní, prostorný pokoj, sucho a teplo a placatá telka, prostě poslední spaní je za odměnu, akorát že sebou máme koupených 18 vajec na večeři.
Ve vaření vajíček na hotelovém pokoji máme už bohatou praxi z jara, takže zanedlouho klohníme na stříšce za oknem míchaná vajíčka na špeku s cibulí. :-)
Bouřka mlátí do střechy další 3 hodiny, dobře se nám usíná v teplé posteli.

Sobota 27.9.2014 Srbsko hotel Knězevna *** - doma (777km)

Ráno se probouzíme do pěkného počasí a zanedlouho už hrneme Srbskem po skoro prázdných dálnicích, cesta ubíhá naprosto hladce až po hranici šengenu v Maďarsku, kde nás hodinu zadřou v nepředjetelné frontě před hranicí.
Nakonec i to udoláme a čeká nás nízký průlet Maďarskem, Slovenskem a rodnou hroudou, počasí je ideální a i přes omezené dálniční možnosti 1V freewinda Bohunka nasazuje 130+ a jen s čurpauzami a tankováním naprosto hladce přilétáme s posledním slunkem domů.

Jirka to má ještě 40 do Žďáru, loučíme se. Coby nováček plně obstál a jeho ledový klid a pohoda, to přesně potřeba na takové cesty. Celkově rozhodně přispěl tomu, že tentokrát už to byla dovolená naprosto povedená.
Jeho 25letý Transalp jel spolehlivě, jako by to byla cesta 2km pro rohlíky, Honda prostě kdysi dávno uměla dělat motorky. :-)

Podzimní repete se povedlo, počasí zase pohrozilo, ale tentokrát jen tak, jak to má být. Tj. bylo i hnusně, ale jen ve chvílích, kdy to nebylo zásadní.

Bohunka si zase projela cesty, o kterých loni ani nevěděla, že projet jdou a i mně se podařilo utahat se jako malý děcko. Takže co říct závěrem? Co dělat, když vám počasí zkazí dovolenou? Jeďte znova! :-)



Bohunka:
Mám úžasnou motorku! Před rokem jsem nevěděla, že existuje Freewind a teď máme spolu najeto 13 000km. Dovolil mi podívat se do míst, o kterých jsem netušila, že sama někdy projedu! Nevěděla jsem, že nad Pivským jezerem je pohádková krajina, že Albánie se mi tak zalíbí, že Milánek mě prostě protáhne všudy….Je spousta krásných míst, já jsem slepě naplánovala právě tato a nelituji. Jsem vděčná i za cestu kamenolomem, a když se tam někdy vrátím, budu jen ráda.
S klukama byla sranda u stanu i cestou. Jirka je vrchovatá studnice vtipů, ani jeden neřekl 2x a to jich chrlil spoustu každý večer. Bez problémů mi pomáhal ze srabu, nefrflal – prostě super parťák!
Milánek podle mých plánů vše bez problémů odnavigoval, o moji motorku i o mě se staral jako o vlastní :-)
Super dovolená – díky!

Jirka:
Jelikož jsem v Albánii a v Černé hoře byl poprvé, tak naprosto předčili mé očekávání. Tam je to prostě úplně jiný svět, a kdo ho chce poznat, měl by jet zavčas, než nastoupí silničářská armáda dotovaná Evropskou unií a díky asfaltu už z toho zbyde pouze mumraj turistů. I to počasí vyšlo relativně dobře. No a parta? K tomu nemám co dodat, jedním slovem prostě výborná.  Bohunka výborná plánovačka, Milánek dobře naviguje, no a já? Já můžu říct, že jsem tam taky byl! :-D
Jediné, co jim musím vytknout, je absence slibovaných chlebíčků na poslední večeři. :-D

FOTKY: http://rybkabohunka.rajce.idnes.cz/119_Albanie_Cerna_hora_2014_aneb_Podzimni_repete/

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE