Albánské šotolinky II. aneb Podzimní repete

Je 5 odpoledne, už je znát únava, krasová údolí v okolí jsou krásná a pustá, šlo by tu i slušně zakempit a odpočinout, ale nakonec se rozhodujeme, že dneska ještě udoláme i tu Albošku.
Vracíme se zpět přes Vusinje na Gusinje a za chvíli hranice Černá hora – Albánie. Rezavá závora a bouda, nemá to tu daleko k hranici z pohádky O třech veteránech, jen o ty s velbloudem si nikdo neřekl :-).

Na Albánské straně je usměvavý celník, co pořád špekuluje, kde dneska budeme spát. Je mi to trošku divné, nikdy to nikoho nezajímalo a tak v podstatě na cokoliv, co řekne, odpovím ano :-D. Nakonec nám dává leták s penzionem v Lëpushë. Vypadá to slušně, tak se loučíme, a že jako uvidíme (to určitě myslím si), nakopnout vrtule a urááá do Albošky. 

Pěkný asfalt končí ani ne po 2 km a mění se na starou dobrou albánskou gruntovku. Jede se pěkně, všichni si to užívají a únava je zapomenuta.
Hory jsou krásné a večer se nezadržitelně blíží. Domlouváme se, že se teda k penzionu aspoň jukneme a posoudíme, jestli by to šlo. No, uvidíme. Naťukávám GPS a říkám Jirkovi, že nesmíme přejet odbočku na vedlejší, Jirka: „no a na čem jsme teď?“  „Na hlavní přece :-D“.


Penzion v Lepuši vypadá solidně, za 10E i se snídaní, není co řešit, tak si plácneme, vybíráme si menší pokoj, abychom to zadýchali, topení se tu totiž neřeší. Ne, že by nechtěli topit, v domě prostě není čím. Ještě proběhne menší komedie s „morálním problémem“, proč spíme s ženskou v jednom pokoji a na jedný posteli. Oni nevidí, že tu jsou jen 3 lesní muži :-D.
Ptají se i na večeři, kterou samozřejmě chceme. Jinak už vím, proč byl ten celník tak akční a oni tak nachystaní. Na rodinných fotkách na chodbě je totiž celník jako hlava rodiny. No nic ve zlým, každý tu přežívá, jak umí.
Rodina se skládá z mladé pěkné „západní“ holčiny, co si na noťasu vyťukává fuck buuk, strhané „máti“, celníka a typicky albánského dědouška s babi. Všichni žijí společně v takovém lepším chlívku za penzionem, akorát ta babi, co sotva leze, tu má jeden pokoj. Stejně jak na jaře v Thetách ten penzion je prostě jen pro turisty.
K večeři je pstruh a tradičně plný stůl všeho možného, sýry a tak, vše domácí výroby, tady by si jeden chrochtal, děsně mně chutná a i když to do mě padá jak do popelnice, stejně ten stůl vyprázdnit nejde.
Jirka trošku ohrnuje nos, ryby ty taky nepapá. „Tu přední nohu z toho pstruha sníš, i kdybys tady měl sedět do rána.“

Najíme se, popijeme pivko a postupně propadáme kouzlu jménem WIFI a ťukáme do těch našich návykových placek vzkazy domů. Signál na mobil tu není, „jen“ ta wifina….. velcome Albania.
V noci se kloudně nevyspím, moc jsem se přežral a ta postýlka v medvědím domečku je prostě móóóc moc měkká.
Jirka: Bohunka s Milánkem sice celej večer brblali, že jim je zima, ale to bude tím, že se nechodili ohřívat ven na cigaretku, jak já. Venku totiž bylo o 1 stupeň tepleji než v pokoji – rovných 7 stupňů. Topení totiž probíhalo způsobem otevřených dveří, aby teplejší vzduch zvenku proudil dovnitř, a to i v 10 večer! Teď s odstupem v tom vidím výhodu stálé vnitřní teploty. Stabilně jak v jeskyni. :-D

Čtvrtek 25.9.2014 Albánie Lëpushë – Černá Hora Kolašín (164km)

Snídaně opět výborná a bohatá a tak si dávám další nášup. Hlavně toho skvělého smradlavého ovčího sejra, sice se ještě půl dne vrací trubkou zpátky, ale jinak je famózní.

Od samého rána celá familie pobíhá kolem svého chlívku, nahání a dojí ovce a tak různě pobíhá okolo své verbeže. Jako respekt veliký! A to se v místních poměrech dají považovat za bohaté. Až si zas u nás nějaký netáhlo bude stěžovat, jak se máme špatně, tak ho sem vyvezu na roční studijní pobyt.

Platíme 15E za kus tj. 45, zaokrouhlíme to na 50, protože spokojenost byla veliká, holka nechápe a furt chce vracet.
Loučíme se a pokračujeme po SH20 směrem na Hani i Hotit krásným kaňonem řeky Ljimi i Cemit, trochu mrholí a je pod mrakem ale žádná tragédie, šotolinka ubíhá, prasátka u cesty spokojeně okusují pangety a cesta se vine cca 30km až k vesničce Grabom.
Tam už začíná strojně upravená gruntovka a brzo i asfaltka. Škoda, ale šotoliny pořád zbylo tak akorát, aby se i případné slabší kusy na neendurech hezky projely a najely na asfalt dřív, než je to začne sr…   teda nebavit.

Po asfaltu cesta ubíhá, projíždíme proslulé serpentýny, které nám na jaře, kdy ještě byly šotolinové, kvůli počasí utekly, teď už je na nich šotolina balená. Místo půlhodinového trmáceni je to teď jen 5min otáčení plynem po funglovce.

No, co se dá dělat, ti lidi tady si zaslouží žít líp. Nikdo z nás by nechtěl mít před barákem kamenolom jen proto, aby se na něj jezdili Němci koukat. :-)
Na novém asfaltu už to letí a tak za chvíli jsme u Skadarského jezera a přejíždíme zase do Černé hory. Albánie je prostě Albánie! Jen malé čuchnuti k této zemi stojí za to.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE