Africa Tour 2007 – druhý díl

Metropole Gambie je jedno z nejmenších hlavních měst Afriky. Leží na ostrově Sv. Marie v ústí mohutné řeky Gambia, která se v tomto místě zužuje na pouhých pět kilometrů. Banjul je živým přístavem a sídlem vlády. Pulsujícím srdcem města je tržištěm Bengdula, což ve zdejším nářečí znamená shromažďovací místo. Tato obchodní čtvrť je plná pestrobarevných stánků afrického stylu. Prodavači se tu snaží prodat zboží všemi možnými prostředky - pokřikováním, zpěvem, taháním za rukáv nebo třeba důvěrným pomrkáváním. Kupujeme zde různé suvenýry a nakonec hledáme ambasádu republiky Mali. Dlouho ji nemůžeme nalézt a nakonec jsme dovedeni k polorozpadlému baráku, ambasáda je v prvním patře. Ve vybydlené místnosti si sedáme na židle, čekáme na konzula a po jeho příchodu se začínáme domlouvat na ceně víza. On požaduje 50 EUR a my se mu snažíme vysvětlit, že to je moc. Zvedáme se k odchodu s tím, že si víza raději vyřídíme v Dakaru a on nakonec slevuje na 30 USD. Víza nám pak doslova namaluje a napíše tam všechno co chceme.
Po dlouhém dni hledáme nocleh, ale hotely jsou předražené a v kempu po nás chtějí za stan 100 Euro. Nakonec spíme na dvoře autoopravny s příjemnými lidmi a úžasnou obsluhou.
Ráno míříme k přístavu a po koupi lístku na trajekt čekáme několik hodin na jeho příjezd. Po příjezdu trajektu se všichni tlačí a najet na něj je velký problém. Až když se všichni namačkají tak loď odjíždí. Mezi lidmi zavládne příjemná atmosféra a všichni zpívají a hrají jakousi hru podobnou naší házené. Po hodině přistáváme na druhém břehu a po natankování míříme na celnici.

Přejezd hranic z Gambie do Senegalu probíhá rychle a my míříme na Dakar. Protože jedeme kolem pobřeží Atlantiku neodoláme a zastavujeme se ve městě Mbour na koupání. Na plážích se přesouváme do Evropy, tak je to zde přetvořené dle potřeb turistů, opalování a skákání ve vlnách nás baví skoro celý den. Do předměstí Dakaru dostáváme až k večeru. Zástavba je nekonečná a nám nezbývá než nalézt kemp. To je ale velký problém a nakonec spíme v dávno zrušeném kempu u železniční trati s příjemnými obyvateli a dokonce zadarmo. Vyjíždíme brzo ráno a i přesto se dostáváme do dopravní zácpy, 20 km do Dakaru jedeme tři hodiny. Čtyřproudá dálnice končí na staveništi a přechází do široké pisty. Jsme v Dakaru, ve městě, ve kterém končí soutěž Rallye Paříž-Dakar. Široká pista končí na tržišti a centrum najdeme jen díky GPS. Nacházíme zde i opravnu motocyklů KTM a je tu možné sehnat náhradní díly na japonské a evropské motocykly. Zastavujeme se na místním vlakovém nádraží a chceme si vyzkoušet cestu vlakem do Bamaka, hlavního města Mali. Vlak sice jede už zítra, ale jízdenka na 1000 km vyjde na 100 Euro a navíc bychom si čas moc neušetřili, neboť vlak jede dosti pomalu. Volíme raději přesun po ose, bude to rychlejší a levnější.

Nalézt nejzápadnější výběžek Afriky, takzvaný Zelený mys, nám zase pomáhá GPS, protože nikde není jediný ukazatel. Stojíme na skále a před námi je jenom oceán. Tam daleko za obzorem je Amerika, do které je to odsud blíž než domů do Čech.
Projít všechna tržiště města je nemožné a procházíme jen největší z nich Sandaga. Nakupujeme suvenýry a zastavujeme se na obědě v lidové jídelně, jídlo je výborné, ale opravdu hodně pálivé. Přiblížil se čas Vendulina odjezdu a tak míříme na letiště, ze kterého má odlétat ve tři ráno. Na letišti potkáváme několik Čechů letících stejným letadlem. Vendulu svěřujeme do jejich péče a pouze tři pokračujeme dále. Stejná zácpa co byla ráno do Dakaru nás provází i opačným směrem a až za úplné tmy hledáme nocleh ve stejném opuštěném kempu.
Vzdalujeme se od pobřeží a začíná opět suchá savana, ve které se jenom sporadicky objevují vesnice. Těch několik městeček jsou vlakové zastávky na trati Dakar - Bamako a zároveň slouží jako výchozí bod do nedalekých rezervací. Projíždíme rezervacemi Maka, Malet Naimi a dalšími. Silnice vedoucí na východ je proti našemu očekávání celkem kvalitní, tedy na africké poměry, podle evropských měřítek je to rozbitá lesní cesta. Takto přijíždíme až do Tambakandy, města ze kterého se vyjíždí do největší senegalské rezervace. Protože jsme již projeli několik rezervací a příliš nás nenadchly tak se rozhodujeme, že budeme raději pokračovat do Mali. Silnice by měla být velmi špatná, ale místo prašné cesty nás vítá nádherná asfaltová silnice. Trasu dlouhou 180 km tak ujedeme za necelé tři hodiny. Za soumraku zastavujeme u malé vesnice ukryté ve stínu baobabů a jdeme se zeptat zda zde můžeme přespat. Po krátké domluvě jsme přivítáni náčelníkem osady a je nám umožněno projít celou vesnicí a nahlédnout soukromí. Stavení jsou velmi skromně zařízena několika rohožemi a rozvrzanými policemi. Nakonec nám upravují nádherný plácek pod stromem, na kterém rozděláváme stan. Dlouho do noci sedí nedaleko a jen tak se na nás koukají. Ráno při odjezdu ještě nahlédneme do jejich studny, která nás překvapuje více než čtyřicetimetrovou hloubkou. Za mávání celé vesnice odjíždíme. Zde v zapadlých koutech, kam cizinec zabloudí jen málokdy, jsou lidé velmi příjemní a pohostinní. Vidíme tu jak se žilo v Africe bez dotací, igelitových sáčků a dalších necitlivě vnucených věcí.


Do Kidary, hraničního města s Mali, přijíždíme brzo ráno a hledáme policejní stanici pěkně ukrytou na konci města u železniční stanice.
Hraniční přechod u města Kadira poznáváme jen podle řady sudů postavených na silnici. Celník se na nás jenom znuděně podívá, listuje pasy a nemůže vízum nalézt. Ukazujeme víza namalovaná v Banjulu. Chvilku váhá a nakonec nám dává razítko a my můžeme jet. Hned za hranicemi zastavujeme na oběd, tedy rybičky v oleji s bagetou v obrovském lese baobabů.
Byli jsme upozorňováni na špatný stav malijských silnic, ale jsme příjemně překvapeni nádhernou silnicí, kterou přijíždíme do Kayes, městě na řece Senegal. Potkáváme tady účastníky Rallye Budapešť – Bamako, jakési obdoby Rallye Paris – Dakar, jen méně komerční a více zaměřené na GPS navigaci. Výběr strojů je obrovský, k vidění je starý Mercedes i nová terénní Toyota.
Město Kayes je na africké poměry celkem pěkné, díky své poloze u řeky je i zelené a prodává se tu spousta zeleniny. Nakupujeme nějaké zásoby a míříme po prašné cestě k největším vodopádům v subsaharské Africe, k vodopádům na řece Senegal jižně od Kayes. Cesta, která byla dříve jedinou spojnicí mezi Senegalem a hlavním městem Mali Bamakem, je velmi špatná a Alenka musí mnohokrát sesednout a pokračovat pěšky. Pista vedoucí malebnou krajinou kopíruje řeku a nám se naskýtá pohled na právě zastavující osobní loď, zdejší nejčastější přepravní prostředek. Tato loď je zdejší obdobou našeho linkového autobusu, přiváží lidi ze zaměstnání a z nákupů z Kayes zpět do vesnic. Mnoho vesničanů míří nedaleko do vesnice nad vodopády a my se vydáváme za nimi. Zakrátko se před námi objevují nádherné vodopády, nad kterými se vznáší mlžný opar. Pozorovali bychom je dlouho, ale večer se rychle blíží a my musíme hledat nocleh. Domlouváme se s vesničany a spíme na břehu řeky. Voda je nádherně čistá a dokonce i bez belharzie, a tak si dopřáváme nádhernou koupel v teplé vodě.
Brzo ráno si za doprovodu průvodce jdeme prohlédnou vodopády. Před námi se otevírají hluboké průrvy a obrovské vodní víry. Prý je zrovna málo vody, přemýšlíme jak to tu musí vypadat když je jí o pět metrů více.



Cesta se ještě dál zhoršuje a s naloženými motorkami a ve dvou bychom ji neprojeli. Volíme raději návrat do Kayes a novou asfaltovou cestu přes Kitu. Na křižovatce se silnicí do Niora Du Sahel se jdeme najíst do místní restaurace. K jídlu nabízejí rýži nebo rýži, k ní několik druhů omáček a podivné maso. Dáváme si tedy rýži a jakousi omáčku, je to kupodivu velmi dobré. Při jídle zjišťujeme co nás čeká, před námi je prý kousek horší cesty, asi 100 km prašné pisty. Při odjezdu potkáváme staršího Francouze na Varaderu, k našemu překvapení je úplně zmatený a silně dehydrovaný a stále opakuje, že nás čeká velmi obtížný úsek.

Vyjíždíme tedy do oblaků prachu, které před námi vytvářejí nákladní auta. Cesta je opravdu obtížná, zvláště malé vlnky, které dokáží jízdu velmi znepříjemnit, málokdy překročíme rychlost 60 km/h. V malé vesnici plné trhovců se ptáme na vodu a jedinou kterou tu mají, kromě té zapáchající ze studny, je voda v sáčcích hnusné chuti. Hlavní ale je, že je pitná. Kupujeme ji a chuť se snažíme alespoň trochu vylepšit instantním džusem. Rychle se stmívá a dnes nám nezbývá nic jiného než přespat v buši. Noc je nádherná, nasloucháme zvířatům a pozorujeme miliony hvězd nad námi.
Za ranního rozbřesku, když ještě nejezdí nákladní auta, je jízda celkem příjemná. Po 120 km přijíždíme na začátek asfaltu a jsme rádi, že to máme za sebou. Po asfaltu se jede nádherně a odpoledne vjíždíme do Bamaka.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE