Co najdete za olympijskou SOČI? - aneb 1986 ABCHÁZIE 2013 zakázaná poválečná země - Sólová výprava

19. Den „  A B C H Á Z I E – B Á J N Á    K O L C H I D A   P O   2 7   L E T E C H “

70km (OFF 0km), celkem 7 700km
Na písemné povolení od Ministerstva inostranych děl bez problémů vjíždím přes jižní most do asijské dvě stě padesáti tisícové Abcházie. Sláva, jsem v cílové zemi, sláva!
Zastupitelského úřadu ČR ve Tbilisi cestovat do výše zmíněných oblastí, a to ani v naléhavých případech za účelem poskytnutí pomoci v nouzi, Zastupitelský úřad ve Tbilisi velmi důrazně nedoporučuje českým občanům, aby cestovali a

pobývali v daných oblastech. Za porušení zákona je považován vstup do Abcházie přechodem hranice s Ruskou federací.
Do hotelu Amzara na Picundě, 70 kilometrů od hranic trefím opět neomylně. Ředitelkou hotelu jsem odmítnut z důvodu, že nemám umístěnku… Kašlu na to a jdu vedle na Dvorik, kde jsem před 27 lety poprvé ochutnal kávu. Sláva, jsem na cílovém místě! V altánkovém háji pod dvěstěletými borovicemi jsem Innou, Bellou, Kuchařkou a majitelem vřele přijat. Dostává se mi informace, že od roku 90 přijela jen jedna skupina asi třiceti Němců, jeden pár Finů a Já. Shodnou informaci jsem také obdržel ráno od udivených pohraničářů. Rusové v této statistice nefigurují, protože jsou zde od první Abcházko-Gruzínské války, jako doma… Dvorik mne hostí, jen kafe už na lávovém písku nedělají. Jinak je vše skoro stejné, jako před léty, jen dosti omšelé. Vracím se k bráně do areálu vyřešit umístěnku. Ujal se mne uniformovaný zřízenec a na vlastní pěst sedl do žigulíku a ubytoval mne v hotelu Kolchida. Úsměvné je to, že shodou okolností jde o hotel, ve kterém jsem, už jako malý kluk, chtěl bydlet. Po odpočinku se vydávám do terénu. Na verandě prastaré sauny se dávám do řeči se saunařkou, řidičem a šéfem picundské milice. Saunařka v roce 1986 vařívala ještě na Dvoriku „lávové“ kafe. Šéf milice jezdí v kradeném mercedesu, s originál unijní německou SPZ-kou… Řidič vydělává 2 800Kč za měsíc. Cena abcházké elektřiny 25 haléřů za kilowat hodinu v normálním tarifu, pakliže máš elekro-kotel, pak je to 10 haléřů za kilowatu… Průměrný abcházký důchod 280Kč na měsíc, ruský důchod cca 5 – 6 tisíc korun měsíčně. Milicionář mi radí navštívit katedrálu v Novém Afonu a také za jezerem Rica odstřiženou, kavkazskou vesnici zvanou Pschu. Večer už jen mediuji pohledem na rozbouřené pobřeží.

20. Den " TO JSOU MI POMĚRY… “

0km (OFF 0km), celkem 7 700km
Ráno nostalgické focení mých milovaných míst denního snění malého chlapce. Na konci pláže objevuji i originál „lávové“ kafíčko. Počasí v horách nevypadá dobře. Zaplatit hotel vyžaduje spolupráci Veňery, ředitelky hotelu Kolchida, která mne představuje i generální ředitelce celého areálu. Má to jeden zádrhel. Banka nefunguje a tak mne ředitelka veze zase zpět do hotelu pro mou dolarovou rezervu a zpět na centrální pokladnu evidence addychavšich…
Odpoledne připaluji své bílé tělo. Navečer jsem zván do Dvóriku. Dostávám národní Chačapuri (chutnější jak v Gruzii), boršč nemá chybu, tak se jdu poklonit i kuchařce. V tom už mne drží za ruku boss milice a zve mne do altánu na hostinu ve velkém stylu. K dlouhému stolu usedají různí funkcionáři, přichází i starosta Picundy. Představují mne jako nějakého světoběžníka. Speciality, které sem z kuchyně nosí, nedokáži ani pojmenovat. Neodolatelné bio skopové, saláty, chladné polévky, mnoho chodů, různé omáčky, šašlíky takové i makové. A pokaždé přípitek. Druhým připíjejí na mne. „No nazdar, tohle nedopadne dobře“, blikají mé výstražné kontrolky v podvědomí. A tak potřetí povstávám a připíjím na Abcházii. Všichni jsou, ale ticho a mají příšerný strach, jak na toto bude reagovat starosta živitel. Stálé ticho jako v hrobě, ani mě už není lehko. Přiblble se usmívám...
…tak co vrhnou se na mne? Urazil jsem je? V tom si starosta stoupne, zasměje se a přípitek opětuje. To pro ostatní znamená, že si také mohou stoupnout, „od srdce“ se zasmát a pokračovat v připíjení. Stogramový přípitek s číslem 4 a 5 už leju na zem. Za 15 minut mi začíná objednaná masáž. Jsem rád, že mám pádný argument tento podivný kolektiv opustit. Koktavě zvířatům vysvětluji, že odcházím na masáž. Je mi jasné, že překračuji všechna pravidla chování nejvěrnějších nohsledů, ale co už. Já jsem s nimi husy nepásl.
V kolchidském 13.patře na stole ruské masérky se ráčím vynacházet s deseti minutočkovým zpožděním… Masérka pochází z Ukrajiny a má ruskou školu, takže masíruje automaticky i břicho. Nejdříve mne na tři doby, že jsem dorazil pozdě. Ruská škola znamená, že pokud jste byli trochu připáleni, tak po masáži už nemáte tento problém. Připálená kůže je hrubě odstraněna medvědími prsty velké ženy. Zítra tak bude zase co růžového připalovat. Před západem slunce se ještě vyžívám ve sběru překrásných plážových kamínků, které by jstě jinde těžko hledali. Kolchyda se nezapře. Po západu slunce vypadává chabá dodávka elektřiny na celé Picundě a trvá tři hodiny. Za měsíčního svitu a šplouchání vln usínám s myšlenkami na bájnou Kolchidu (gruzínsky: კოლხეთი, kolcheti; řecky: Κολχίς, Kolchís) je antický řecký název historické oblasti na území Abcházie a Gruzie. Ve starověké geografii se rozkládala na břehu Černého moře, v blízkosti tří oblastí Kavkazu. V rámci řecké mytologie byla domovem krále Aiéta a jeho dcery Médeiy. V proslulém a rozsáhlém mýtu o Argonautech a Iásonovi se stala cílem velké výpravy pro Zlaté rouno, proslulé z příběhu Frixa a Hellé. Frixovi se v nové vlasti Kolchidě nejprve dařilo dobře, byl oblíben a stal se dokonce zetěm krále Aiéta, který mu dal svou dceru Chalkiopé. Měli čtyři syny, po Frixově smrti je však Aiétés týral tak krutě, že později vedeni nejstarším bratrem Argem chtěli uprchnout na malé lodi do vlasti svého otce, do Orchomenu. Při plavbě po moři se dostali do bouře a ztroskotali u ostrova Arétie. Tam je našli Argonauté a vzali je zpět do Kolchidy na své cestě za zlatým rounem. Vůdce Argonautů, Iásón, si od tohoto dobrého skutku sliboval, že mu Frixovi synové pomohou získat zlaté rouno. Argos však Iásona varoval před úskočností a krutostí krále Aiéta. Za pomoci Médeie, ale i Chalkiopé se Iásón zmocnil zlatého rouna a rychle opustili Kolchidu. Synové Frixa, nejstarší Argos, nejmladší Frontis a jejich dva bratři se k nim připojili na dlouhé zpáteční plavbě lodi Argonautů.
Legrací však je, že Zlaté rouno opravdu v řece Kolchida vyrobit lze. Ponořením rouna vznikne jakýsi filtr na němž opravdu zlato ulpívá – tento fakt byl prokázán. -) a pak nemá člověk bájím důvěřovat. Autoři si možná jen něco málo přibásnili, aby to bylo více čtivé…

21. Den „ VÍZUM V SUCHUMI, NOVY AFON A NĚCO K TOMU “

170km (OFF 0km), celkem 7 870km
Důležité: Vízum si musíte vyřídit jedině osobně, do pěti dnů od příjezdu, na základě druhé kopie povolení ke vjezdu. Vízum neobdržíte přímo na Ministerstvu inostranych diel, nýbrž v přízemí na konzulátu na ulici Sacharova 33 (Sagarova 33). Tato informace mne stála mnoho potu, mnoho dotazů a jeden telefonát na Ministerstvo, kde mi řekli ještě špatnou adresu… Následně musíte jít s bumážkou vízum zaplatit. A to jedině ve Sberbank, která není nijak označena a je v jednom z neoznačených okýnek, v jedné z uliček, u náměstí Suchumského přístavu… Kdo se neptá, nemá šanci. Jinak za dvě hodinky i s hledáním ulic jsem hotov.
Vzhledem k tomu, že potraviny jsou v intencích ruských norem Gost, je pro Evropana úžasné ochutnat obyčejný nanuk, který je dokonce z mléka, bez palmového oleje, kukuřičných a jiných složek. Ten nanuk! Ten nanuk mi připomněl mé nanukové normalizační ČSSR – ČSN dětství… Ten vynikající nanuk mi zvědomil skutečnost, že soudobé evropské sladkosti jsou jen hnusné makety s chemickým pugetem! Nakupuji prezenty a nestačím se divit, jak je tu pro nás levně. Abcházie má dokonce svůj auto – atlas, čímž se řadí před Gruzii.
Ze Suchumi (Skhum) (Aqua) mám namířeno
do Kodorské soutěsky. Valící se černočerné bouřkové mračno odkudsi od Mestie mi kříží plány. Otáčím, ujíždím a jsem rád, že mne zasáhne jen pár kapek velikosti lískového oříšku. V Kodorské to musí být Čína… Ujíždím do Nového Afonu. Pozlacené cibulovité věže, pravoslavného, nově rekonstruovaného chrámu, nemají chybu, zvlášť pokud je sponzoruje bohatý Rus... Okolní park jakbysmet. Bouřka straší dál, a tak ve vhodnou chvíli mizím směr Picunda. Před odbočením na poloostrov, přejíždím na jednosměrnou benzinku. Přestupek už vidí kontráši a pokutují mne. No, kam jinam, než opět do kapsičky, tentokrát za 1 500Kč. Pětitisícový fond na pokuty je již naplněn do výše čtyř tisíc kaček.
Večer mi místní dědula na Dvoriku nechává zahrát Modern Talking a domlouvá mi s majitelem Dvoriku úschovu motorky přímo v kuchyni. Má obavu, že by se motorka nemusela dočkat rána. Využívám nabídky a v hodně dobré náladě… vjíždím do nové stáje.

22. Den „ ČEKÁNÍ NA POČASÍ, SANITÁRNÍ DEN, POHODA JAZZ “

0km (OFF 0km), celkem 7 870km
Důležité: Komlexní praní ponožek a prádla, sušení a
válení se u moře. Odlehčení bagáže o dary předané Dvoriku… Inna s vděkem převzala nafukovací matraci, kterou bude mít na moře místo lehátka, které je pro ni moc drahé… nafukovací žábu v životě neviděly… Večer jsem zván na abcházké národní jídlo: „Miaso pa abchazku“, odmítají, abych platil, donáším další dary. Mmmmmmm, to skopové
maso se před Vámi ještě dodělává v rozpálené kameninové misce. Abcházskou kuchyni musím skutečně vyzdvihnout. Zelenina, saláty, maso, vše je v té nejvyšší kvalitě. Vše kořeněné čerstvě utrženým kořením, což dodává jídlu neskutečnou svěžest a krasivoj puget.

23. Den „ ČEKÁNÍ NA POČASÍ “

0km, celkem 7 870km
Někdy není špatné se v životě jen tak zastavit a podumat. Pocourat pobřeží nekonečného moře. Nasát vlhkou atmosféru a sledovat delfíny, jak dovádějí ve vlnách. Někdy není špatné se zasmát hotelovému pokoji, ve kterém se po 27 létech nic nezměnilo. Původní je vše včetně pokrývek. Jen dva taburety přibyly. „Hotelbáby“, které jsem k návštěvě přemluvil, povídají jen: „Pačemu ty chačeš pasmatriť takoj něcharošij nomer…???“ Hlavou se mi honí, jak je možné udělat z ráje takový slam:
Abcházsko-gruzínská válka. Po vyhlášení nezávislosti poslala Gruzie do Abcházie armádu. Rozhořely se těžké boje. Na stranu Abchazů se postavili dobrovolníci ze severokavkazských národů v rámci Konfederace horských národů Kavkazu(angažovali se hlavně Čečenci). Rusové zprostředkovali vyjednávání v Moskvě, ale neúspěšně. Podporu poskytlo Abcházii Jelcinovo Rusko, a tak do konce roku 1992 znovuobsadila abchazská armáda valnou část svého území kromě hlavního města Suchumi. Koncem roku se ale stabilita samotné Gruzie začala otřásat v základech. Enormně narostla kriminalita, ekonomika hrozila zhroucením. Dohoda o stažení vojsk byla sepsána 27. července 1993. Podle ní měli na území dohlížet vojáci OSN. Po podepsání smlouvy Abcházie pokračovala ve zbrojení. Za podpory ruské armády vytlačila Gruzínce z Abcházie. Tímto vítězstvím začala nejčernější událost dějin Abcházie. Abchazské jednotky se společně s dobrovolníky ze severního Kavkazu pustily do etnických čistek po celé Abcházii. Odhaduje se, že během cíleného vyvražďování bylo zabito přes 30 000 civilních Gruzínců. Následovala masivní emigrace všech Gruzínců z Abcházie. Podle odhadů odešlo ze země přes 250 000 lidí, většinou Gruzínců. Tento akt uvrhl Abcházii do mezinárodní izolace. V roce 1994 byl konečně uzavřen mír. Jediný mezinárodní obchod probíhal s Tureckem. V severovýchodní Abcházii se zformovala tzv. Horní Abcházie, která byla kontrolovaná Gruzínci. Až do roku 1998 neprobíhaly žádné větší potyčky s Gruzií. Podle mírové smlouvy byly na jihovýchodě země v okrese Gali umístěny mírové jednotky OSN, které tvořili Abcházci, Gruzínci a také Rusové. V roce 1998 vypuklo v okrese Gali (osídleném převážně Gruzínci) povstání, které abcházská armáda potlačila během šesti dní. Konflikt vstoupil do dějin pod názvem šestidenní válka. Během války opustilo Abcházii dalších přibližně 40 000 Gruzínců, kteří se ale po několika měsících zase vrátili.Po šestidenní válce začal gruzínsko–abcházský konflikt znovu eskalovat, tentokrát ve sporné soutěsce Kodori. Od roku 1999 zde přibývalo únosů. K velké krizi došlo na podzim roku 2001 kdy čečenští a gruzínští ozbrojenci sestřelili vrtulník mírových sil OSN a asi 40 jich proniklo průsmykem do Abcházie. Útočníci byli odraženi, ale tento incident velmi poškodil abcházsko–gruzínské vztahy. V létě 2006 se v soutěsce Kodori (ovládané Gruzií) objevili rebelové pod velením místního náčelníka Emzara Kvitsianiho, kteří nesouhlasili s kroky gruzínské vlády. Gruzii se podařilo tuto vzpouru potlačit a v soutěsce Kodori zřídila tzv. Horní Abcházii s hlavním městem Čchaltou. V roce 2007 byla Čchalta napadena třemi vrtulníky. Při útoku nebyl nikdo zabit ani zraněn, ale bylo poničeno sídlo vlády. Gruzie z útoku obvinila Rusko, které odmítlo, že by za tento incident neslo odpovědnost. V září roku 2007 došlo na Abcházci ovládaném území poblíž soutěsky Kodori k přestřelce mezi abcházskými pohraničníky a gruzínským komandem. Obě strany se vzájemně obvinily z napadení. Přibližně od roku 2004 se kvůli gruzínské prozápadní politice začaly zlepšovat vztahy mezi Abcházií a Ruskem. Rusko začalo vyzbrojovat abcházskou armádu, financovalo abcházskou vládu, poskytlo Abcházcům ruské pasy a v Abcházii se začalo platit rublem. V roce 2006 vytvořily Abcházie, Jižní Osetie, Náhorní Karabach a Podněstří tzv. Společenství neuznaných států a v jeho rámci se zavázaly ke spolupráci. Při vytvoření se všechny státy navzájem uznaly, což bylo první mezinárodní uznání Abcházie. Válka 2008 Bitva o Soutěsku Kodori. Gruzie přes celou válku až do roku 2008 držela abcházské území kolem soutěsky Kodori. V tomto místě probíhal boj mnohem intenzivněji než v jiných částech hranice. V srpnu roku 2008 se začínala vyostřovat situace mezi Gruzií a Jižní Osetií. Po gruzínském útoku na hlavní město Jižní Osetie Cchinvali vyhlásila Abcházie podporu Jižní Osetii a prohlásila, že do Jižní Osetie vyšle 1000 dobrovolníků. K tomu ale nedošlo, protože na stranu Osetinců se přidala ruská armáda a vytlačila Gruzínce. 9. srpna Abcházie společně s ruskou armádou napadla Gruzínci ovládanou soutěsku Kodori. Další ruská armáda prošla Abcházií a vytvořila další bojovou frontu proti Gruzii. 11. srpna Abcházská armáda s ruskou pomocí dobyla soutěsku Kodori a vyhnala kolabující gruzínskou armádu zcela ze svého území, čímž dostala zpátky pod svůj vliv Horní Abcházii. Abcházský prezident požádal o uznání svého státu za nezávislý. Kladná odpověď přišla ale jen ze spřáteleného Ruska, Venezuely, Nikaraguy a několika tichomořských států. Většina zemí mezinárodního společenství odmítla uznat nezávislost země a trvají na územní celistvosti Gruzie. Abcházci musí sice dál cestovat na ruské pasy a musí platit rublem, ale získali bezvízový styk s Ruskem a velký příliv ruských investorů a turistů. Po prvotních rozhořčených reakcích celého světa se situace začala uklidňovat. Spousta států vyjádřila podporu Abcházii a Jižní Osetii, ale neuznala je (Bělorusko, Ekvádor, Peru, San Marino, Saudská Arábie, Sýrie, Tádžikistán atd.). 15. listopadu 2009 byla Abcházie uznána Nauru, 23. května 2011 Vanuatu a 18. září 2011 Tuvalu. Abcházie se snaží navázat vztahy s dalšími zeměmi především v Tichomoří a v Jižní Americe. V květnu 2012 Srbsko prohlásilo, že se bude zabývat otázkou uznání Abcházie. 20. května 2013 Vanuatu prohlásilo, že už nadále neuznává nezávislost Abcházie. Gruzie se ale nehodlá svých nároků vzdát, dokonce se neúspěšně pokoušela žalovat Rusko u mezinárodního soudu. Už od války se Gruzie snaží zavést námořní blokádu Abcházie, podařilo se jim zadržet několik tureckých lodí, což jim vysloužilo špatné vztahy s Tureckem, které začalo uvažovat o otevřené podpoře Abcházie. Gruzínský prezident v předvolebních slibech plánoval nákup stíhaček F16 a krvavou odvetu Abcházii. V březnu 2013 požádala Abcházie mezinárodní společenství, aby ukončilo gruzínskou blokádu.

24. Den „ POKUS O PSCHU “

220km (OFF 80km), celkem 8 090km
Počasí už vypadá lépe, pokusím se o Pschu. Vyrážím na lehko. Jezero Rica je obklopeno turisty. Rozohněné vraky jedoucích autobusů nahání hrůzu a děsí nejen mne, ale i ty chudáky uvnitř. Kolikrát si říkám: „No, jak toto sem vyjelo?“ Posilňuji se výtečným kebabem za pár peněz. Policista tvrdí, že do Pschu mohu jet, připadám si tedy jako v Jiříkově vidění: „Konečně někam skutečně mohu“. Hurá, na koně! Nejdříve, se chci podívat na nižší hřeben, na hranici s Ruskem, ale ve finální části 2,5 kilometru před hřebenem, přijíždím ke strženému mostu přes divokou řeku Avadharu. Je tu mnoho kabrio Gaziků, doslova narvaných turisty. Když vidím, odkud pramení zdroj adrenalinu u této aktivity, dere se mi do tváře trvalý úsměv. Gaziky jezdí velmi, ale velmi pomalu, i tak vypadá, že se brzy rozpadnou. Občas je i kam padat a tak i turisté na rozvlátých vracích zažívají strast na základě oprávněné obavy z hromadného neštěstí… Objíždím tady tyto takřka stojící stroje a uháním k soutoku Avadhary s Lashipse, opouštím občasně asfaltové pasáže východním směrem. Kamenitá cesta se jeví nenáročně, noční návrat bude možný. Za několik minut už to však netvrdím. Často je kam padat, exponovaných míst přibývá. Občas potkám i gaza v lepším stavu, nežli strašném. Tyto obsluhují několik farem nad pásmem lesa. Když jsem v sedle nad farmami, musím zastavit, kochat se a kochat. Krajina je tu oproti hlavnímu Kavkazu o něco mírnější, ale o to idyličtějšího vzezření. „Kochity, kochity, koch, koch, koch…“ Začíná mne naplno obklopovat pocit naprosté svobody, stejně jako při přejezdu brány do Afriky, v roce 2010. Také přejíždím sedlo do krajiny nikoho. O signálu si může člověk nechat jen zdát. Pschu je nezávislá soběstačná vesnice, do níž půl roku létá pouze helikoptéra s doktorem, nebo náhradním dílem do vysokohorské vodní elektrárničky, kterých mají snad dvacet. Jinak jsou dle místních nezávislí. Jsem moc zvědav a tak se nedočkavě pouštím východně do hlubokého údolí. Panoramata se rozvíjí s každým dalším metrem. Už nepotkávám Gazy. Není tu nic. Jen příroda a já. U prvního brodu se směji, že to nebude taková hrůza, jak říkali místní. U brodu druhého, se již tolik nesměji a při najíždění mám obě nohy na zemi... Za minutku, již jsem lapen do nevinně vypadajícího břidlicového bahna, kterému nevadí ani můj zánovní vzorek. Zadní kolo zapadá po vidlici. Nezbývá než slézt, otočit řídítka, naklonit stroj – a tímto způsobem, ve vyhrabaném žlabu, skřípnout roztočené zadní kolo. Káťa vyskakuje jako čertík z krabičky, pohoda. Třetí brod, pohoda. Čtvrtý = konec. Koukám smutně, nevidím ani náznak nájezdu, kolejí. Nevidím jedinou stopu, nebo posunutý kámen. Snažím se najít řešení. Říčka je nekompromisní a spád veliký. To snad ne, jsem už jen 10 km kilometrů od Pschu. No, ne! Ne! Zakázal jsem si pokračovat, nechtě předělávat Káťu na kajak a sebe na plaváčka… Muselo by nás tu být tak o tři víc + lano, pak snad. Zdá se, že ještě letos ve Pschu nikdo nebyl, jaká škoda! Nic, nerad ale otáčím. Když při návratu zůstanu viset uprostřed nevinného třetího brodu, jsem s odstupem rád, že jsem to před čtvrtým otočil. Pakliže by bylo méně vody, nebyl by problém. Za prvním brodem odpočinek ve formě romantického vylévání vody z bot a sušení ponožek a nohou. Cesta na Picundu již jen ve znamení hlubokého kochingu. Den zakončuji doporučeným Borščem cholodnym. Vynikající –je to škoda nesníst!!!

25. Den " SUŠÍCÍ DEN "

“ 0km, celkem 8 090km
Připadám si jako na pravé socialistické dovolené. Hotely se rozpadají rychleji, než jsou lidé schopni si uvědomit zhoubnost socialismu či komunismu. Ani kapitalismus bez tradice a tučného vstupního kapitálu nezvládne stavby udržet. Falešný kapitalismus, kdy tržby odtečou od Veněry zcela jiným směrem… A tak suším boty a špekuluju nad neštěstím místních. Možná o neštěstí světa, majícího zjevně shodné příčiny.

26. Den „ V Z H Ů R U    N A Z A D “

480km, celkem 8 570km
Loučím se s tímto podivočelým místem...
...plným naparujících se bezpáteřních mužů – nefachčenků, bláznivých, soupeřivých a pomstychtivých řidičů. S místem počestných a pracovitých žen – vzácných to realistek. Loučím se s místem deklasovaným neetickou národní i mezinárodní politikou, která podporuje děržavu mocného Ruska, z níž obyčejný Abcházec nemá vůbec, ale vůbec nic! Také se loučím se sousedním papalášským poloostrovem, který celý koupila Medvěděvova dcera… A to prosím i s řekou Kolchida. Loučím se s převlečenými civilisty, majícími na svědomí genocidu, při níž bylo v Abcházii zavražděno přes 30 000 Gruzínských civilistů. „Ahoj převlečení kati!“. Ti Gruzínci, co tuto dobu přežili – jednoho takového zdevastovaného, stále upoceného a nesvého udavače jsem poznal – je to ten řidič, který mne přivedl k místní šlechtě, 2 600 Kč se dvěma dětmi na vysoké škole v Gagře…
Loučím se s kdysi bělostným rájem, který kdysi přinesl mnohým lidem z východního bloku mnoho světlých vzpomínek. Na hranicích mi je odebráno vízum, které se do pasu nevlepuje, aby nedošlo ke znehodnocení pasu. U pasového okénka však musím ukázat fotky. Po půlhodině prohlížení se voják pozastavuje nad jednou jedinou. Fotil jsem totiž železobetonovou opuštěnou autobusovou zastávku, co vypadá, jako raketová základna. … nejde. Až potom mne pustili.
V modernizované Soči mne čekaly ohromné olympijsko-stavitelské zácpy. Včetně předjíždění kamionů, parních válců – ujet 200 kilometrů trvalo 6 hodin. Dvakrát jsem uvařil motorku, což se mi nestalo ani na Sahaře… Kroutím hlavou a nechápu, jak ta Olympiáda skutečně proběhne, když jediná víceproudá komunikace je jen nově zbudovaná dálnice mezi Soči a Krásnou Polankou… …jak toto dopadne?
Spím raději daleko od úžasné Soči, kdesi ve křoví, 65 kilometrů od Port Kavkazu.

27. Den „ P O J Ď M E   D O   K R Y M U “

550km, celkem 9 020km
Vzhledem k výraznému zkrácení trasy o cca 1 200 kilometrů cesty kolem Azovského moře, využívám funkčního trajektového spoje do Ukrajinské Kerče, paráda! Cesty přes fádní Krymský poloostrov však rozhodně nelituji. Mezi městy Sraryi Krym, Sudak, Jalta a Sevastopol fádnost odpadá a jde o skutečnou pastvu pro oči. Obrovité vápencové skalní útvary čnějící z modře Černého moře jsou vysoce kvalitní kulisou. V Sevastopoli se mi daří najít šikovný kemp s chatičkami menšími jako já za pouhých 200Kč na noc a chatku. Objednávám rovnou 2 noci, pláž je vedle a poutní Sevastopol chci zítra navštívit.

28. Den „ D E N V S E V A S T O P O L I “

120km, celkem 9 140km
Sevastopol je vhodná jak pro žrouty, pro militaristy, tak pro křesťany. Pro ty první jsou zde nejlepší chladné polévky, co jsem kdy jedl. Šašlík měřil přes 40 cm a beránek se jenom rozpadal. Pro ty druhé se dá pronajmout jachta či loďka s průvodcem a nakouknout do vojenského přístavu s ponorkami a karabinami. Pro ty poslední je tu, pro mne nezapomenutelné, velmi silné místo -Vladimirskiy sobor. V okolí Sevastopole se pro milovníky pravěké historie, otevírá panoráma skalních „hobitích“ příbytků ve znamení Kapadocie.

29. Den „ V I N I T S J A    S    K O N T R A R O Z V Ě D K O U “

940km, celkem 10 080km
Dnešní teplotní průběh mě lámal odhodlání – ráno 26°C, v 11hod. 39°C, ve 13hod. 41°C, v 19hod. 17°C + kroupy. Cesta byla ukrutně podivočelá. Na dálnici u města Uman mi praskl držák levého kufru. Ocelová trubka se otočila a vběhla mi do zadního kola! Svým ostrým čelem osoustružila všechny boční špunty už tak dosti zbědované pneumatiky. Kdyby tento nástroj byl konstrukčně o dva centimetry delší, tento cestopis by zřejmě neměl, kdo psát. Stalo se to zrovinka ve chvíli, když jsem zpomalil a začal sjíždět k nedalekému motorestu. Já osoustružený jsem před motorestem zrovínka potkal chlápky, co zavolali svářeče z nedalekého JZD. Stačilo mi popojet o 200 metrů a šikovní Ukrajinci bazickou elektrodou předpisově zaprskali tenkostěnnou konstrukci. Provedení na jedničku i bez ochranné atmosféry… Večer pak hledám u města Vinice kemp. Prší, zastavuje vedle mne Mercedes a dva chlápci mi chtějí mermomocí pomoci. Tito strýčkové mi nakonec za směšný peníz zařizují hotel. Pokoj je psán na jednoho ze strýčků, kontrarozvědčíků. Celonočního hlídače motorky platí ten druhý strýček. Zvou mne na pivko a vzpomínají na naši Plzeň a Prahu. Chechtáme se, jsou fajn. Říkají, že mají dobré místa. Chytají neposlušné policajty korupčíky + potírají netolerovanou část korupčního prostředí… No, výborně, je to stejné jako u nás doma… To jsem zase měl koho potkat… I když ukrajinštině rozumím mnohem méně jak ruštině, odnáším si z toho večera přeci jen zajímavost. Strýčci, po odcitování některých pasáží ze Švejka, kterého mnohokráte četli, mi s nehraným obdivem říkají: „Víš Pjoťa, váš jazyk, je něco víc, nežli ten náš. Čeština je mnohem propracovanější a dokonalejší řeč. Víš, pro nás je čeština etalonem slovanských jazyků“! Usínám hrdě a se slzou nacionalismu  v oku.

30. Den " D U K L A “

650km, celkem 10 730km
Ve východním Polsku jsem byl mile překvapen tím, jaký tam měli Poláci pořádek. Východňárům, ze Svidníku, jsem rozuměl ještě méně něž Ukrajincům… Už jsem skoro doma.

31. Den „ B R N O,   D O M O V    N A    O B Z O R R Ů Ů Ů ! ! ! “

535km, celkem 11 265km
Jé, to už jsem zpět? Až sedím v Mokré na točené tankové Plzni, říkám si, že to ksakru do Lambády mělo dost daleko… Děkuji všem co mi drželi palečky. Děkuji, že jsem se nezabil o taxikáře, který mi u Stepansmindy bezostychu vjel do 2/3 silnice... Děkuji, že jsem se čtyřikrát těsně vyhnul srážce s krávou... Děkuji, že se podařilo vyřešit spoustu ostatního.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE