Co najdete za olympijskou SOČI? - aneb 1986 ABCHÁZIE 2013 zakázaná poválečná země - Sólová výprava

1. den:  " T R A N Z I T "

550km
Vyjel jsem až v 15:30 z Mokré u Brna. Zavazadla 95kg, já v kombinéze s batohem a vodním rezervoárem 110kg, mašina natankovaná 230kg, suma-sumárum 435kg docela živé hmotnosti. Vážím o neuvěřitelných 125kg více jak Vrchní prchní Velorex... Následuje bouřka u Ségedě a kemp s mentálně postiženými. Vítají mne bezelstným hýkáním. Jsem neskonale rád i za toto. Frontě, co Vám přináší další bezeslunné dny a záplavy a ohrožuje mou cestovatelskou pohodu ne a ne uniknout.

2. den: " T R A N Z I T "

1 208km, celkem 1 758km 
14 hodin v sedle – nevěřte Googlu 11hod, rychlost jsem držel mezi 140-155km/hod
i na státních silnicích, kterých je přes 50% dnešního nájezdu. Camping před Istanbulem na pobřeží Marmarského moře u města Silivri, tzv. Semizkum Mocamp – znavenému motorkáři v čase 23:30 ty arabský špinavci ještě rádi zapůjčují klíče od chatičky na jednu noc …au, za pouhých 50 euro! Navigace v telefonu C5 funguje jen občas a tak jsem rád, že nezlenivím, a že za řídítky se mi bude o něco obtížněji usínat… Zadní brzda funguje také jen někdy, koukám tedy jako ostříž, co se kde šustne, abych před brzděním stihl řádně napumpovat zadní brzdovou kapalinu. Toto je rovněž dobré proti-usínací opatření.

3. den: " T R A N Z I T  -  I S T A N B U L " 

700km, celkem 2 458km
Ráno zahajuji koupelí v Marmarském moři – vyhání mne déšť, fronta mrcha, už ji mám zase v patách, rychle pryč –to snad není možné. Po prohlídce nekonečného Istanbulu. Famózní Modré mešity, kterou zas tak famózně nevnímám. Zlatý roh, pobřeží, staré město – tam bylo ouvej. Oživlá navigace mne s naprostou přesností vede přímo do studentských nepokojů… Když začíná jít do tuhého a studenti už házejí kameny na radnici, dochází mi pro jistotu baterie v kameře. Záběry z toho nejhoršího tedy nepřináším. S českou vlajkou připevněnou na horním kufru míjím vlajky půlměsíčních lidí. V rukou upocená řídítka, v hlavě pocit: „Padej odsud magore“. Přejíždím tedy po mostě přes Bospor na asijskou půdu. Za 200 km se už stmívá a tak Ankaru projíždím již za tmy, monumentálními dálnicemi zasunutými do členitého terénu, osvětlené doslova tisíci lamp. Kdo ví, v kolik hodin padám na poli kdesi u Kinerhiru vyčerpán.

4. den: „ K A P A D O C I E “

175km, celkem 2 633km
Kapadocie, sláva! První zastávkou je nádherný skalní hrad Ušikar.
Bolest pod pravou lopatkou mne trápí již týden a přechází do nesnesitelného stavu. Chce se mi najít šikovnou rakev, abych si v ní navždy odpočinul… A tak tedy pokračuji k dnešnímu cíli, kterým je Dilek Camping v odsadě Göreme, srdci Kapadocie. Ujímá se mne správce kempu, dostávám chatičku, kterou ihned zaplňuji svým nákladem. Správce mne ukecává na let balonem a návštěvu místního Hamamu. Souhlasím se vším, měl jsem to stejně v plánu. Podvečerní návštěva lázní ELIS HAMAM TURKISH BATH: Z kempu si nesu permanentku, chlapík na recepci si ji bere a vybírám sportovní masáž. Chlapík však říká, že tato není součástí permanentky a tím tedy stoupá i celková cena na 1.250Kč. Uf, no co už, ukažte, co umíte, vy Tataři! Potom co mne zabalili do prostěradla „Tady si sedni!“. „Napatlám ti na ksicht tohle bahno!“. V tom už drží štětku na syntetické nátěrové hmoty, matlá mě a matlá a matlá. „Rychle pojď, jdeme do sauny!“. Ve finské mne nechávají necelých 15 minut a už mne zase někam odvádějí. Nejsem spokojen! Připadám si, jako na běžícím pásu. „Buzeranti, dvanáct set padesát korun!“. V tom mne přebírá malý mužík, jménem Izák. „Tady si sedni“, řekne laskavě a omývá mne a drhne řasovou hubkou. Připadá mi to tak pitomé, že místo něj si představuji nějakou sličnou děvu. Následuje natažení pěny a další drhnutí. Začíná masáž a já si říkám: „Aha, tak takhle se vydělává, ty evropský tupoune“. Izák má sice šikovné ruce - „Ještě aby se nesnažili, hajdaláci jedni“ – ale v tom už po mě skáče a já mu ukazuji, že jsem po operaci páteře, že mám zablokovanou lopatku, že... á á á á á á á á á á á áááá ! ! ! ! !!! „Ty surovče!!!“ On, že má snad oči, vyleze na mne a neurvale skáče dál. Obratle křápou na své původní místa zvukem žebřiňáku. Izák dře jako kráva. Zvedá mne a kroutí trupem, končetinou a hned zas jinou. Tam a jinak a chrup, křáp, lusk, křup. Pak po mě zase chvíli běhá a hned zas láme se záměrem mne zmrzačit. Otáčí mne jako flákotu řezník a znova zkouší své divé chvaty, proplétá ruce mýma nohama, zvedá půlku mne a člověka krutě láme. Jeho artistický výkon mne děsí. Působí mi doslova Judo a Karate…
…stávám se řádně naklepaným řízkem. Mou jedinou obranou je má hmotnost. Hurá, Izák už nemůže, Izák už je znaven. No jo, ale můj bolestivý blok je ten tam. Sláva, že by nejlepší zážitek expedice? Myje mne asi posté a posílá mne do bazénu pod perforovanou kopulí, kde pak spokojeně a nerušeně usínám. „Kdo mi to tady loupá perníček, kdo mě to budí ze sna!?“ „Mr. Konecni vy f basénu?“ – „Ano, zde se ráčím vynacházet“. „ Vy jít rychle odsud dolů na masáž“. Já na to: Prosím? Jakou masáž? Mr. Konecni vy si přál, ještě tu sportofni… V tu chvíli se mě zatmělo před očima: Jaká bude ta sportovní, když tahle masáž byla obyčejná…!? Zděšený scházím do suterénu a už mě berou. „To zvíře jedno! Proč? Proč nachází všechny ty kosti, proč drtí mé ubohé keramické šlachy…?“. Nakonec potkávám Izáka, podáváme si ruku a dávám mu ještě dýško, loučím se slovy: „Thank You, MAESTRO Izák!“. Nadšeně odcházím krokem gumového medvídka, který omládl snad do puberty. Bez pardonu nadávaje na české maséry, které jsem dosud potkal, nepředvedli ani desetinu Izákova umu! Panečku, tak už to vím: tohle „Tataři“ mají dost v krvi. Když budete mít problém se zády, jeďte tam a Izák Vás postaví na nohy. Od té doby jsem pohromadě až do dnešních dnů!

5. den: „ D E N   O D P O Č I N K U “

Vstávám o půl čtvrté, protože musím být na předletové mini-snídani sousedního
plácku už ve čtyři. Odhaduji, že se zde sešlo na 30 balonů po 15 turistech = plný Jumbo jet lidí lehčích vzduchu. Štěstí mne i nadále provází a tak vyfasuji závodní posádku. Posádku, která s námi byla schopná letět těsně kolem bizarních skalních útvarů a přistát přímo na přívěsný vozík. Kapadocké skály jsou de-facto zvětraliny lávy, vyvržené sopkou Erciyes Dagi, která je vzdálena neskutečných 60km vzdušnou čarou! Ani „tatarský“ přípitek - mix šampaňského s pomerančovým džusem, který kapitán po přistání nachystal, mne neodradil myslet si, že tohle za ty tři tisíce kaček stoprocentně stálo. Let neměl chybu a šlo to cítit i z ostatních lidí.  Po návratu do kempu a krátkém zdřímnutí, ihned sedlám kačenu a jen s pneumatikami, na lehko, bez kufrů, vyrážím na bláznivou kapadockou projížďku mezi skalami. Trasa je OFF Göreme-Cavusin-Zvelve-Ügrüp-Yürüyüs Yolu. Nikdo tam nehlídá, nikdo Vás odnikud nevyhání, nikdo se blbě nekouká. A když občas potkáte turisty, budou mít tendenci se s vámi fotit. Takto mne přepadl třeba celý autobus Japonců, kteří se s nadšením chtěli u Dakaru fotit. Některé Japonky za mne naivně usedaly a já proklínal desatero buši-da... Až jsem byl dostatečně vyježděn a pokochán přistoupil jsem k jednomu testu. Neskutečně mne zajímalo, jaké to asi je – jet v Turecku v tureckém sedu. A tak se stalo, že při návratu do Göreme, po kostkách, serpentinovým sešupem sjíždím hrdě, sedě v tureckém sedu, s vypnutým motorem a kochám se. Zatáčka u „Musea pod širým nebem“ je dost prudká a tak pro jistotu dávám alespoň jednu nohu na stupačku. No, levá noha místo na stupačku, pokládá se, na řadící páku... Jednička na sebe nenechá dlouho čekat a zastavuje zadní kolo. Je to neskutečné, ale já s Katkou dostáváme smyk, my padáme na kostky, my se po nich kloužeme. Katka po rezervní pneumatice a já v podřepu za ní. Rezerva se při rychlosti cca 5km/hod zasekne o vyčnívající kostku, Kateřina se začíná stavět na kola a já v setrvačnosti na ni elegantně usedám. Přesměrováni jsme o 180° pro změnu zase směrem do kopce, čumíme. Řidič dodávky za mnou zastavil. Nyní jsme čelem a nevěřícně na sebe koukáme. Nikdo z nás toto krasobruslení, jako vystřižené z trikového filmu, očividně nepochopil. Ani škrábaneček. Mimo asfat dnes 50km, celkem pak 80km.
Odpoledne věnuji poznávání hobitích skalních příbytků a svatostánků z 11. až 13. stol. Museum OpenAir je na to ideální místo. Ovšem v tureckém sedu již necestuji, nejsem blázen!? No, to je jedno. Od 4. stol. zde působili duchovní otcové, kteří tvořili základní kámen evangelismu.

V celé Kapadocii je pak celkem na tři tisíce svatostánků. V jednom z kostelů je namalován i Pan Ježíš, jako mladý klučina s dětskou tváří – údajně je to jediné místo v Turecku, kde je takto vyobrazen. V kostelech se nesmí fotit, proto jsem pro Vás něco nafotil… Mnohé tváře z krásných fresek jsou dnes již zničeny, rukou ultra Islamisty. Ve spodních vrstvách se pod barevnými freskami nacházejí jednodušší vzory tatarského světa. Dnešní den zakončuji pro mne prvním místním pokrmem Kebab za 250Kč a pivem Fes za 90Kč – opravdu, opravdu díky moc a dobrou noc...

6. den „ A R C H E O D E N “

603km, celkem 3 316km
Göbekli Tepe, hurá je otevřené! Kolem osmé nasedám a neplánovaně si chci zpestřit dnešní etapu OFFem kolem sopky Erciyes Dagi 3 917m n.m., kterou vidíte již při příjezdu do Kapadocie. Tento příkrý vulkán mne silně přitahuje. Jak se k němu blížím, síla roste. V obci Cayirözü se dávám doleva přímo ke kráteru. Chci to vzít přes osadu Kalpak do města Develi. Chybí mi však podrobná mapa a lidé na kamenné stezce mi radí pokaždé trochu úplně jinak. Vyjížďka nemá chybu, ovšem sjetá přední pneumatika Karoo a zadní E07 nejsou dobrou oporou pro osamělého jezdce. Všudypřítomné sopečné valounky mi vyhazují kola do stran. Jde o adrenalinovou záležitost, protože je skutečně kam padat… Chvíli jedu lebedou, vyšší než jsem sám, takže přestávám i kráter vidět. Kde to jsem…? Po 12km konečně civilizace, ve formě opuštěného napajedla. O něco dál potkávám malotraktor. Děda mi chce dát jakési razítko do pasu, nechápu a pas mu nedám. On mne pak posílá na Develi, okruhem zpět, opět přes Cayirözü… což zjišťuji, až jsem zase zpět u známé malinké mešity… K sakru, zase zpět – nu což, už se vracet nebudu a do Develi se dávám dle původního plánu, po nudném asfaltu. Mezi městy Göksun a Kahramanmaras se mi nad krásou hlubokého údolí, lemovaného sopkami, doslova tají dech – doporučuji vidět.
Ano, již dlouho nebyla benzinka. Ve městě Gaziantep se mi žádná nelíbí, protože všude stojí benzín cca 54Kč/litr… …ale v tom mi najednou přestává vrčet motor. Hm. Najednou stojím 150 metrů od další benzínky a měl bych rozkuchat bagáž, v níž mám rezervní pětilitrový kanistr s benzínem? Psche, to už dotlačím, bude to jistě jednodušší. A tak tlačím, tlačím, dýchám jako sentinel, potím se o závod. Když už jsem u stojanu, vítězoslavně pohlédnu nazpět a zjišťuji, že jsem, já idiot, tlačil do kopce… Hlava mi vaří, pára odchází pojistným ventilem, je pouhých 44°C... Při placení dochází k chybě, kdy mladý benzinář neumí s terminálem zacházet a omylem, asi při šestém pokusu o zaplacení kartou, účtuje znova již zaplacenou čásku. Tímto nakupuji nejdražší benzín na světě za pouhých 108Kč/litr. Řeku Eufrat přejíždím, s úctou – jsem v Sumeru, v Mezopotámii! Za městem SanliUrfa odbočuji na Göbekli Tepe. Budují sem asfaltku a tak prvních 5km jedu po čerstvé penetraci, motorku maskuji k nepoznání… Dalších 5km ujíždím po vápenitém bílém prachu, který se nalepuje na černou penetraci a Katka se chová jako chameleon… Když dojíždím do Tepe, projíždím přes otevřenou bránu oplocení kopce. A já trnu, netuším, co bude. Už se stmívá, koho potkám? Německé archeology? Ha, vidím vnitřní ohradu vrcholu a vykopávek. Ha, Dacia 1310XT. Ha, chlap v turbanu. Hello, Guten Tag, Kriss Got? Tajemný děda v turbanu už, už mne vede k příbytku archeologů. Ovšem nevidím žádné archeology. Z dědy nakonec rukama nohama vypadne, že jsou vykopávky otevřené pro veřejnost a že je už mizerně vidět a taky jestli mám kde přespat. Já na to souhlasně: Zítra taky den a nemám kde přespat. On, že mám jet za ním. A tak vyjíždíme za vnější ohradu. Děda zastavuje a ukazuje na opodál stojící, nesvítící kruhovou stavbu. Mám jít prý spát dovnitř, no problemo, no problemo a odjel. Hm, no tak jo. Jdu se ubytovat, oddrátuju posuvné dveře. Po zjištění, že uvnitř je místa jak v tělocvičně, zajíždím i s motorkou dovnitř. Takové nabídky však nebývají jen tak samy sebou a bez Danajství. Po vypnutí motoru totiž začíná strašit! Kam mne to poslal ten tajuplný děda? Slyším jakési skučení: „Oúúúúúúúúúúúúúúúú, ááááááááúúúúúúúúúúúúúúúúú“ a pořád dokola, no hrůza, odporné! Venku foukal zběsilý vítr a přes okna pentagonu se rozeznívala taková meluzína, že jsem v životě nic hrůzostrašnějšího neslyšel. Mohu potvrdit, že se jen tak něčeho nezaleknu. Ovšem v tomto případě mi hrůzou vstávaly i vlasy. Brrr, fuj. Bylo to historicky poprvé, z podvědomého strachu utéci a jít spát ven. V noci ale foukalo natolik, že ze spacáku se vytvořila jakási plachetnice s rozvinutými plachtami… Až mne tento způsob jachtingu přestal bavit, narval jsem si špinavé špunty do svých ještě špinavějších uší a vrátil se do budovy.
Poroučím se, ty zlý duchu a vůbec: „Duchu, polib si, jo?! -)“.

7. Den „ P O D   M O S T E M “

604km, celkem 3 920km
Ráno procházím podivnou novostavbu, v níž jsem přespal. Řekl bych, že jde o nikdy nedokončené dílo, na němž se přestalo pracovat již před mnoha lety. Vše je rozpraskané zdivo, obklady, dlažba, stropy. Mýlím se? Zanedlouho jsou zde stavební montéři, Ferdové mravenci, kteří sem odhodlaně přišli ve veledíle pokračovat. Shodně všichni kroutíme hlavou nad vzniklou situací. Já kroutím ještě i rukama, abych to mé hotelování nějako vysvětlil. Oni brzy pochopí, že nejsem da-jaký zbohatlý vydřiduch a také se mnou posunky již plynně hovoří…
...a v tom už přijíždí tajemný děda v "Jašťurovi-Dacii XT1310" a otevírá bránu od prehistorie. Hurá za ním, hurá do Göbekli Tepe!

 Dle měření půdotvorných uhličitanových povlaků na pilířích, byl z dosud neobjesněných příčin, už v 8. tisíciletí před naším letopočtem, byl celý komplex opuštěn a záměrně zasypán kamením, což zároveň dokazuje, že nemohl vzniknout dříve než v 9. tisíciletí před naším letopočtem, protože ho po zasypání nemohli jiné  (mladší) organické látky kontaminovat. Vykopávky započaté v roce 1995 pak odhalily doposud nejstarší známý komplex staveb lidské historie, který někteří lidé považují za náboženský, jiní za mapu hvězdné oblohy, protože reliéfy a jejich vzájemné uspořádání až nápadně odpovídají skutečným souhvězdím; jiní zase za obytné budovy, kde pospolu žily celé rozvětvené rodiny. Podobně velké společné domy jsou doloženy i u původních obyvatel Severní Ameriky. Někteří vyzdvihují význam hvězdy Sírius.(Zdroj Wikipedie). Musím říct, že je dosti zvláštní pocit dotýkat se basreliéfu, který někdo před 11 tisíci lety celkem precizně vytvořil. Jde o kultovní svatostánky, které dnes přepisují učebnice dějepisu a vysokoškolská skripta... Zatím je prozkoumáno jen 5% z předpokládaného objemu. Brusel by měl, tedy, přitisknout nějaké ty pěti set eurovky, dokud je tedy v Turecku Euro ještě v kurzu. Tento rok totiž, z nedostatku financí jsou vykopávky i geofyzika pozastaveny. A tak nezbývá než fotit, koupit DVD a knihu od dědy-archeologa, vypít jeho vynikající extra-teinový čaj a ujíždět vstříc dalšímu šílenému místu zvanému Nemrut Dagi 2 150 m n. m.; Ke kavárně v 2 000 m n. m. přijedete po netradiční vysokohorské zámkové dlažbě, dál se musí jít pěšky. Zrovna staví nový chodník a tak další Ferdy mravence se stavebními oslíky obcházím, jako obyčejný Kamzík v motokrosových botách. Nahoře čeká překvapení, jak pro umělecky cítící, tak pro obyčejné lidi, kteří se ptají: Z jakého důvodu Kommagéné navýšili tuto již dost vysokou sopku o ten 30 metrů vysoký komolý jehlan z ručně nadrceného doneseného štěrku… Proč? A co je, k sakru, pod ním, jakápak božstva??? Moderní archeologie se chystá jehlan odtěžit a hrobku otevřít. Když tam nahoře staneš, je odsud báječný výhled na přehradu na Eufratu, která je vězte, nevězte modřejší než samotné nebe! Jeden jen zhrouceným sochám závidí, ten navěky krásný panoramatický výhled; Teď už je třeba vyrazit dál. Den se schyluje, slunce kloní paprsky a já se musím nějako dostat přes Eufrat, potom ještě v Kurdistánu najít nějaké to "bezpečné" místo pro přenocování... Eufrat je v pohodě, stihnu ještě předposlední přívoz těsně před jeho vyplutím. Motocykl vsouvám mezi Dáčie, a plnou parou vpřed za pět kilometrů vzdáleným druhým břehem, územím Göbekli, územím Mezopotámie. Než jsem se do Turecka vydal, stanovil jsem si pár zásad, mezi něž patřilo kupříkladu nejezdit přes hlavní město Kurdů v noci. Diyarbakir proto projíždím kolem desáté večer a musím s překvapením dodat, že jde o velmi kultivovanou metropoli. V obrovitém maximarketu dokoupit potraviny se mi zachtělo a tak procházím vstupní kontrolou, která má prověřit, že nemám nějakou nálož, nebo zbraň hromadného ničení. Přilbu musím ponechat v úschově recepce. Motorkářskou kuklu zapomínám nasazenu na hlavě – ochrance to nevadí – jsou na teroristy zvyklí – vcházím do obchodu. S plnýma rukama vody si to vykračuji mezi regálama až do chvíle, kdy zpoza jednoho regálu nevyjdou dvě sličné muslimky. V okamžiku, kdy zaslechly mé vrzající plastové boty plné písku, otočily hlavy. V okamžiku, kdy jejich zorničky spatřily mou umolousanou upocenou kuklu, obě ženy úlekem vyjekly a vzali nohy na ramena. Hned mi došlo, že vypadám jako terorista. V okamžiku, kdy ženy zaslechly, jak se vzniklé situaci hlasitě směji, k mému údivu, svůj únikový úprk ještě zrychlily a po sto metrech jekotu plného sprintu skočily kamsi mezi zboží. Tehdy mi došlo, že Kurdské ženy asi teroristy mnoho nemusejí. Tento módní doplněk tedy dobrovolně sundávám a nákup řádně dokončím. Kolem půlnoci, kdesi za městem Batman, vjíždím do koryta vyschlého potoka. Najednou jsem pod mostem, u nějaké vesnice. Ano, zde přespím. Nikdo mne neuvidí, nikdo nebude zvídavý. Bude tu klid, říkám si. Rozbíjím tábor, ulehám a v tom žáby. Hodně žab! Ne! Žáby mají pod mostem asi námluvy a dekorují svým "zpěvem" mé naivní usínání. Špunty do uší na spaní nejsou v takovém případě dostatečnou ochranou. Dobrou noc, kvák! KVÁK!
"Ještě jednou kvák, tak už se fakt neznám!!!" Půl hodiny po té: "Žabičky, žabátka, prosím-prosím pěkně, necháte mne alespoň usnout?".

8. Den „ A R A R A T “

500km, celkem 4 420km
Ráno! Kvák! Kvák! Kvák! Haf, haf, haf!!! …a pořád dokola. Otevírám ztuhlé okenice mých angorských očí - to jsou psi z té vesnice, co jsem je včera viděl. Přišli si hledat potravu, tak proč, když už se nažrali chleba, co jsem jim přichystal, ksakru neztichnou. „A dost, neštěkejte!“, zařvu. Oni na to haf! Rozepnul jsem spacák, vyklonil zapařenou hlavu a začal na ně, na mrchy také štěkat a štěkat a štěkat! Nebyl jsem hrubý, mluvil jsem přeci jejich řečí, což psi pochopili a raději utekli. Zvítězil jsem! Zrovínka, když znovu usínám, přichází první děti. „Né“, na ty už nemohu štěkat! Klasicky děti zajímá vše – motorka, chlap s krvavýma očima, kufry, spacák, karimatka, pumpička, hodinky, zkrátka vše a co vidí, na to se ptají a ohmatávají zvědavými prstíky. Zapomínám si uvařit i kafe, malátný vyjíždím z koryta potoka, maje v úmyslu těch dvacet dětí trochu pobavit, trochu dravým výjezdem. Neopatrné pootočení plynem se mi stává osudným. Můj trajekt Kateřina se staví na zadní kolo a… v tom už ležíme nahoře na pevnině pravobokem dolů. Hrůza, připadám si jako maestro Francesco Schettino u břehů ostrova Giglio…
… poté co jsem se za pomoci asi desítky dětí vyprostil z pod-motorky, mi pomáhají i trajekt napřímit. Maminka stojící na mostě zakrývá několika ostatním dětem oči. Usuzuji tedy, že pád nebyl pastva pro dětské oko. Některé holčičky pláčou leknutím. Kluci ztratili závistný lesk v oku. Zdá se to celé jako nevhodná situace a tak je lepší všem zamávat a zmizet. Olizování svých ran realizuji až o pár kilometrů dále. Cítím se blbě a provinile, chce se mi spát. Zastavuji, abych si uvařil kafe, měřím teplotu ve stínu 34°C, nadmořská výška 900mn.m. Dalšími zastávkami je jezero Van, kde v nadmořské výšce 1 600mn.m. naměřím 12°C, klepu se přitom jako ratlík na třetí. Dále od civilizace nalézám i romantické domečky z kravského trusu. Vojenská kontrola s průjezdem mezi dvěma kulometnými hnízdy, proběhla bez problému. Krajina mezi Vanem a Araratem je toliko inspirující, různorodá a okouzlující. „Já cíťa“ jsem naměkko, koukaje za západu slunce z pod-sedla Tendürek Gecidi cca z 2 200mn.m. na velký i malý Ararat. Jsou jako na dlani a přitom tak majestátní. Mraky dodávají na prostorovosti celé scenérie – přičarovat tak rozumnou ženu a zastavit čas…! Za soumraku dojíždím do Dogubayazitu. Od Istanbulu zde potkávám první cestovatelskou motorku. Ital s Italkou se vrací z cesty po Turecku na jedné XRV. V kempu na skále potkávám prvního a posledního Čecha tohoto výletu, který přijel z Ankary na kole. Karel je podobný exot, jako jsem já a tak ve vzájemném smíchu vydržíme téměř do rána, magoři, rozprávět.
Dnešek přesto nebude nejkrásnějším dnem této lehce exotické expedice. Dobrodružnou noc, přeji

9. Den „ N E Z D A Ř E N Á    A R M É N I E,  
A N E B   T V Á Ř Í   V T V Á Ř   K A L A Š N I K O V I    N E P R O J E D E Š “

490km, celkem 4 910km
Na rozloučenou zamávám Karlovi a plánuji další neplánované záležitosti. Zaprvé chci „hodit oko“ na Iránské území u hraničního přechodu směr Mäkü. Jen se podívat z tureckého území, pochopitelně… I kdybych si do Iránu vízum vyřídil, moje maličkost ověšená kamerami a aparáty, by v Iránu nedojela příliš daleko… Zadruhé se chystám projet OFF-asfalt, mezi velkým a malým Araratem.
Na hranici s Iránem se musím smát sám sobě. Krajina je totiž naprosto stejná jako Turecku. Na nic tedy nečekám a otáčím směr osada Hallac. Cestou potkávám hovorného Tatara, kterého se ptám na sjízdnost oslí stezky dnešního dne. Bez znalosti Arabštiny to jde dost ztuha. Musím maximálně zapojovat ruce. Základna mraků je zhruba v úrovni sedla mezi Araraty. Tatar vysvětluje, že tam bude sníh. Nezní to, ani nevypadá, moc dobře. Nezbývá tedy než to zkusit naživo. Kamenitá cesta je kvalitní. Sopečné valounky opět odstřelují nepřezutá kola nahodile do stran. Připadám si jako fackovací panák. Zprava, zleva, zleva, zleva… Se sopečným prachem je to ještě horší a plně naložený trajekt si jede, doslova, kam chce. Nedaleko osady Jukarinek potkávám pasáčka ovcí, který se mi snaží vysvětlit, že se dál nedostanu. „Bin-nur, bin-nur!“. Osadu Jenidogan za sedlem Araratů, pasáček ani nezná. Přesto ve výstupu pokračuji. U kráteru Ararat III. to je už celkem na morálku. Mraky se kupí a snižují svou konvekční kondenzační hladinu. Zdá se, že bude moudřejší ustoupit, než riskovat úraz v mracích. Sjíždím tedy zpět na jih pod masiv. Škoda. Nežli však dorazím nazpět do Dogubayazitu, schytávám první krupobití. Rychle do Agdiru a pak Arménie, tam je ještě nádherné počasí. V Agdiru mne trochu zaráží, proč nikdo neví, kudy mám jet, když chci jen do 60km vzdálené Arménské metropole. Nacházím asi jedenáctého člověka, který je stavu konečně poradit. Stejně je mi divné, že tu nejsou alespoň ukazatele na ten Jerevan. A proč jsou tady ty ocelové zátarasy? To je divné! Zkusím je objet a zeptám se támhle toho vojáka, z posádky přechodu Ortaalican-Markara. Jeho vojenská mysl si to však vysvětluje zcela odlišně. Rozkaz zněl jasně: „Z roztahovačného Kurdistánu nepustit ni myš!“. Pak jsem zjistil, že mne chce opravdu zastřelit a že ten Kalašnikov skutečně „SAKRA“ natáhl… Vypnul jsem motor, otevřel štítek přilby, abych mohl rusky řvát: „ili adin vapros, adin vapros, ja-čech…“ Odhodlaný mladičký vojáček kohoutek naštěstí nezmáčkl, ale s vážností vymytého mozku mířil dál. Já na něj pa-rusky, i on nic. Chtěl jsem mluvit s jeho velitelem. Šéf přichází, ale pa-rusky neumí. Šéf nůžno volá doktora, vojáček míří dál. Špinavý doktor v roztrhaném plášti se vyhrnul z líkusáku. Po malém výslechu od doktora, vojáci zjistili, že jsem jen obyčejný imperialista ze západu a přestali mířit. Vojenská blokáda pokračuje, i když se jim oči změnily do o něco lidštější podoby. Doktor se rozvyprávěl o studiích ve Tbilisi a hned bylo čemu se smát. Celkem mi tenkrát vysvětlil, že oni Arméni, Kurdy vůbec nemusí. Kurdistán se totiž rozkládá i na území Arménie + Iránu + Iráku + půl Východního Turecka, což nikomu ze zmíněných zemí nevoní. Vysvětlil mi, že „tudy cesta zkrátka nevede!“ Jedinou možností, jak pokračovat v Odysee kolem Černého moře, je přejít přímo na území Gruzie, přes přechod mezi městy Ardahan a Ahalcihe, popřípadě pobřežní přechod u Batumi.
Tento den nekončil a měl ještě zajímavé pokračování: Focení nádher Araratů z Arménské strany v podvečerním světle. Dvě pořádné bouřky zprava i zleva. Snížení teploty o 20°C… Zvláště poukazuji na načervenalé krásy Turecka, které jsou ke zhlédnutí mezi městy Agdir a Kars (70km od Agdiru) – i za soumraku se neskutečně kochám a kochám. V Kars je už dávno tma, teploměr ukazzzuje 8°sss°C, nevěřím skutečnosti, že jsem v subtropickém pásmu! Po půlnoci přijíždím do Ardahanu, hlavu nakonec skládám v novostavbě benzinky. Kurdský benzinář si zakládá na svém původu a hostí mne horem, spodem. Oplácím tedy slivovicí. On potom svolává asi půl dědiny kamarádů… Ono leje jako z konve, občas padne i trakař. Tradá, co jsete hasiči… Co? Jo, dobrou!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE