Balkán s CFMOTO 800MT Touring

Text: Lukáš Růžička | Foto: Jiří Jevický , Lukáš Růžička | Video: Honza Zajíček | Zveřejněno: 21.6.2022 | Zobrazeno: 10 691x

Minulá sezóna byla první po delší době, kdy na nás nedoléhal výrazně Covid a to byla příležitost dohnat řadu restů z posledních let. Podobně jsem na tom byl i já s kamarády, kdy jsme chtěli ledacos dohnat na Balkáně. Ve výsledku se úplně nepodařilo stejně vše, co jsme si vytýčili, nicméně i tak to ale stálo za to. Společníka mi na této cestě dělala Matylda alias redakční CFMOTO 800MT a tak se i stalo, že během deseti dnů jsme spolu strávili intenzivních 3921 km.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Kapitoly článku

S čínským CFMOTO jsem kromě letáků a internetu neměl příliš zkušenosti resp. žádné. Na druhou stranu výrobci z této asijské země poslední roky hodně tlačí na pilu a tam už nějakou tu zkušenost s motocykly posledních let mám a věřil jsem tak i podle reakce ostatních, že to bez problémů půjde i u této značky. O výbavu jsem starost neměl, spíše o techniku jako celek. Šlo přece jen o delší cestu, byť na pár dní, ale z předchozích zkušeností mohlo přijít z hlediska cesty cokoliv, co důkladně prověří stav a kvalitu od výroby.

Na druhou stranu srdcem, díky spolupráci s KTM, byla a je LC8c ve starší konfiguraci s objemem 799 kubíků, která brázdí silnice od roku 2018, takže v tomto ohledu jsem byl vcelku v klidu, co se techniky týče. V redakci měla Matylda již za sebou bez problémové zajetí a první křest, takže vše bylo v podstatě nachystáno, odzkoušeno a technicky, jak se zdálo v nejlepší formě. Horší to bylo se mnou, protože několik dní před odjezdem, se o mně opřela ošklivá nemoc a já v podstatě vyjížděl z Vojenské nemocnice po kortikoid kapačce s velkou igelitkou léků, ale v podstatě jinak mechanicky v pořádku až na problém s uchem, na které jsem moc neslyšel. Nicméně byl jsem v dobré náladě z nemocničního úprku po svých a navíc na dvou kolech a to se vždycky počítá. Navíc jsem nejel sám, ale s kamarády z osvědčené sestavy a to jde hned vše lépe. Opět zde tak byli konkurenti s Afrikou, Triumph Rally a konečně dvojice GS navíc podpořená dámskou společností s CBF1000. I vzhledem k posledně jmenované a plánovaným nájezdům byla cesta koncipována spíše jako silniční i včetně obutí, ale znáte to…

Výbava motocyklu na cestu a zhodnocení po pár kilometrech:

Co se týče přípravy na samotnou cestu. Nechtěl jsem jednoznačně žádné extra vylepšení a byl jsem rozhodnut vše i s ohledem na objektivnost podniknout jako vždy pokud možno na originální, případně příplatkové konfiguraci, kterou motocykl má k dispozici od výroby. V tomto ohledu Matylda splnila a v podstatě i překročila veškerá má očekávání. Vzhled a design nechávám na posouzení každého z Vás. Mě daleko více zajímala ergonomie a pohodlí na delší trati a potom samozřejmě samotná výbava. Motocykl působí celkově velice dospělým dojmem a všemu za řídítky vévodí velký 7“ TFT panel, který má navíc velice dobré barevné podání a ostrost, která zaručuje dobrou čitelnost i na ostrém slunci.

Trochu zvyku to chce s ovládáním a volbou jízdních režimů, ale nic, na co by si člověk nezvykl. Lehčí zklamání jsem pocítil jen ze samotného sw motocyklu. Údajně z nějakých důvodů kolem GDPR nefungovala při mé cestě základní navigace na směry po připojení telefonu a potom motocykl šel čas od času, tak nějak mimo reálný čas a bylo třeba vše nastavit zpět. Detaily, které mně z hlediska cesty nechávaly v klidu,ale samozřejmě jistá nepříjemnost. Údajně vše by měl do budoucna vyřešit update systému, což, jak se aktuálně ukazuje, je u tohoto motocyklu docela zásadní položka a parametr servisu motocyklu. Z hlediska evropského ježdění a v porovnání s konkurenty na této cestě a vzhledem k celkové spotřebě kolem 4,8-4,9 l /100 km se zdá jako dostatečná i 19 l palivová nádrž. Ve výbavě této testované verze takřka nic nechybí a to i včetně takových věcí, jako je vyhřívané sedlo a rukojeti. Neměl bych tak potřebu v podstatě z hlediska techniky nic dokupovat. Podrobně Vás již informovali moji kolegové v předchozích článcích, takže větší detail naleznete zde.

Z hlediska samotné ovladatelnosti motocykl nepůsobí úplně lehkým dojmem při pohotovostní hmotnosti 231 kg, je ale dobře vyvážený a hlavně pohodlný alespoň z mého pohledu 182 cm vysokého jezdce. Co jsem ocenil na naší cestě byl v základu tlumič řízení, nastavitelný KYB podvozek, oboustranný quickshifter a z pohledu naší cesty i vcelku silniční 19 a 17 kola s univerzálními pneumatikami Maxxis, čemuž odpovídají i zdvihy motocyklu.

Z negativ vypíchnu snad jen u konkurence o chlup lepší plexi, zde je tak od 120 km/h docela hluk a potom přístup k nastavení přepětí pružiny. Z hlediska motoru je zde pocitově klasická KTM, takže celkově hrubší a zábavný projev s důrazem na nutnost přesnějšího a preciznějšího řazení. Celkové pocity tak byly velice pozitivní s úsměvem od ucha k uchu, dokud tedy vše fungovalo, a to hlavně i v kontextu pořizovací ceny, ale nepřebíhejme. Z hlediska ochrany jsou fajn rovněž padací rámy, ochrana motoru a na běžnou údržbu se určitě hodí i centrální stojan. Stačí tak dovybavit motocykl o nějaké to zavazadlo a vyrazit. V tomto ohledu byl a je náš motocykl v dlouhodobém testu vybaven i trojicí velice praktických hliníkových kufrů, které mají uvnitř navíc vyjímatelné polstrování, což Vám zaručí bezpečí i pro náchylnější a křehčí části Vaší výbavy na cesty. O tom jsem se ostatně osobně přesvědčil hned na začátku svojí cesty s Matyldou, kdy jsem podstoupil nechtěný crash test top case.

Při předání jsem si dostatečně nezkontroloval veškerá uchycení a upevnění od kolegů a kufr byl zřejmě blbě ve spěchu docvaknout na pozici. To mělo za následek hned při prvním focení a projetí šotoliny a následném vyjetí na silnici ztrátu top case zhruba ve 100 km/h rychlosti (Viz Foto). Jak se ukázalo při tomto nedobrovolném extra testu, vše je uděláno a vyváženo bytelně. Schytaly to jen rohy kufrů vyztužené o extra krycí plasty, které utrpěly oděrem o vozovku ve vyšší rychlosti. Ve výsledku kromě vzhledu to odnesl topcase jen lehce ohnutou upínací přezkou se zámkem. Stačilo následně jen ohnutí v páce zpět a již jistota pevného uchycení, jak má být. Vše bylo po zbytek cesty naprosto v pořádku při jakémkoliv povrchu a cestě v plném naložení kufrů. Takže kufry jednoznačně žádná atrapa, ale bytelný kus kvalitního příslušenství. Nezbývá než dobalit a vyrazit na cestu. Až na nechtěný počáteční crash kufru, se tak zdá vše naprosto v pořádku, a to i pocitově z hlediska delší cesty.

10.6.2022 – Svémyslice- sraz u kamarádů na základně

Je první den naší cesty a dnes nebude moc dlouhý. Mám komplet sbaleno a v popolední vyrážím na slaďovací párty a večer s ostatními za kamarády do Svémyslic, kde máme všichni sraz, abychom se druhý den ráno nenaháněli a vyrazili včas. Čeká mě dnes jen pár kilometrů, takže se snažím dohnat ještě poslední nákupy a v odpoledních hodinách jsem i s Matyldou na značkách u přátel, kde se rozjíždí slaďovací a přípravný večírek.

Zítřejší den je v plánu Maďarsko a Balaton s kempem Siófok. Naposledy, když jsem tam byl cestou do Rumunska tak mě tam chytla opravdu velká bouřka, tentokrát to vypadá, že nám bude počasí přát. Motocykl je nachystán a začínáme si na sebe zvykat. Opravdu mě baví pohodlné sedlo a veškerá ta výbava, která dokáže samozřejmě podle situace dost výrazně zlepšit komfort na cestách. Mimo jiné na nudném pražském okruhu oceňuji tempomat. Kufry jsou snadno snímatelné, což je fajn. Nepoberou toho sice přehnaně hodně, ale na deseti denní výlet se vejdu včetně audio-video techniky.

11.6.2022 – Česká Republika - Rakousko - Maďarsko (Balaton):

Je zde opravdový začátek naší cesty. Nespěcháme, ale rovněž se nesnažíme výrazněji meškat. Přece jen máme před sebou nějakých 550 km a to nám v cestovním tempu po okreskách s odpočinkem může zabrat klidně 8h. Počasí nám velice přeje, takže nečekáme v tomto ohledu výraznější komplikace. Po nedostatkových lístcích na autovlak v předprodeji směr východ musíme po vlastní ose.

To znamená v našem případě klasiku na Maďarsko s cílem Balaton. Vyrážíme po okreskách kolem Prahy na státovku směr Kolín a dále na Havlíčkův Brod a přes Jihlavu po E59 na Znojmo. Začíná být dost horko, tak stavíme a trochu nás také brzdí i několik letních uzavírek. Chceme se vyhnout Vídni i Bratislavě, tak míříme na Hevlín a přes Dyji rovnou na hranice do Rakouska. Ještě není vyloženě letní sezóna, takže nikde, byť je sobota nejsou velké kolony a velké množství dovolenkářů. Podél slovenské hranice míříme po dobře známe cestě pod Bratislavu a dále na maďarské hranice a Győr. Osmé největší město Maďarska má bohatou historii, ale nás spíše tentokrát zajímá, jak co nejrychleji proklouznout hustou dopravou a po nezáživných rovinách co nejrychleji v odpoledním horku nasměrovat motocykly na 82 silnici a na Veszprém.

Jak je vidět nejen u nás bojují s energetickou krizí, a tak narážíme při tankování na dvojí systém cen pro místní a dražší, jak jsme věděli dopředu pro nás. Nedá se nic dělat, tankovat se musí. Vylepšujeme si alespoň odpolední náladu v místní cukrárně. Do cíle to nemáme už moc daleko. Balaton je již téměř na dohled, ale do cíle naší dnešní cesty osvědčeného kempu Siófok to ještě chvíli potrvá. Jsme na špatné straně a musíme tohle největší stepní jezero ve střední Evropě tak docela objíždět.

V kempu volíme tentokrát vzhledem k menší obsazenosti na začátku sezóny pohodlný Bungalov a místo stavění stanu si raději užíváme západu slunce nad jezerem. Ten předvečerní pohled na to maďarské moře koneckonců i ze zákoutí místní restaurace za to opravdu stojí. S Matyldou si na sebe plně zvykáme. Specifika ovladačů a blinkrů už jsem vzal na milost a oceňuji, že i přes celodenní nájezd z motocyklu neslézám výrazně unaven. Uvidíme zítra, kdy už budeme směřovat na Srbsko, kde nás čeká zřejmě i nesrovnatelně komplikovanější provoz.

12.6.2022 – Maďarsko (Balaton) – Srbsko:

Dnes je opět jasno nejen na obloze, ale i v našich dalších plánech. Ospalé nedělní ráno mě vybízí k prvnímu video vstupu a především k pořádné ranní kávě.

Nejsem úplně fit a množství léků, které mě unavují, potřebuji dostat do defenzivy a troch nabudit. Naštěstí je dobrá nálada, dneska směřujeme do Srbska. Cíl dnešního dne není úplně vytýčen. Jasno máme jen co se týče směru. Hurá na Bělehrad. Ubytování a cíl ostatně jako často na této cestě budeme řešit až během dne, podle toho, jak se vyvine situace se samotným denním nájezdem a cestou samotnou. Všudypřítomný vítr na Balatonu je po ránu v začínajícím vedru příjemný, ale už je čas zabalit a vyrazit. Všechny motocykly jsou nachystány a není čas meškat. Máme dnes naplánovanou cca 500 km trasu až do Srbska, ale kolik z toho budeme schopni zajet po všech těch okreskách je velkou neznámou. Cesta přes Maďarsko není kdovíjak záživná a dost unaví. Jednak je zde docela doprava a potom rovinaté monotónní úseky jednoho velice rychle unaví a ukolébají zvláště ve větším vedru. Míříme po silnici 65 od Balatonu směrem na Szekszárd. Dnes minimálně dvakrát budeme muset překonat Dunaj, což tak činíme poprvé právě v Maďarsku na silnici 55 před městem Baja. Druhá nejdelší řeka Evropy působí zde již opravdu impozantně a my ji tak míjíme na jednom mostě spolu se železnicí. Pro přechod do Srbska volíme malý hraniční přechod Bajmok. Vše jde hladce bez výraznějších komplikací. Již žádné restrikce, takže vše jde jak po másle. Okolní krajina je velice rovinatá plná mohutných lánů polí oddělených všudypřítomnými křovinami a loukami. Řekl bych typický stepní ráz krajiny, který pro motorkáře na dlouhých rovinách nepůsobí kdovíjak záživně. Zajímavější podívanou nám tak v Srbsku přináší až samotná metropole Bělehrad, protože ani pro překročení hranic se příliš nic nemění na vesnickém rázu krajiny s velkými poli. Já si vybírám v pozdějším odpoledne první slabší chvilku s Matyldou při předjíždění zemědělské techniky na dlouhé rovině. S motocyklem nemám zas tolik najeto a zaúřadují tak kufry a vítr. Při jedné větší akceleraci mi opravdu foukne do bočních kufrů, a to natolik, že mě to doslova rozvlní a málem vykopne ze sedla. Mám opravdu co dělat, abych vše ukočíroval a udržel se za řídítky. S kufry jsem se tak dostal očividně na strop a hranu, kde není dobré si s vyšší rychlostí už zahrávat. Zvolňujeme celkově na prázdnějších silnicích tempo a zastavujeme na delší zastávku na benzínové pumpě.

V Srbsku je očividně z pohledu pohonných hmot stále vše v pořádku a navíc výrazně levněji. Tankujeme a rozmýšlíme, kde dnes zakončíme cestu. Je již jasné, že projedeme Bělehradem a hledáme tak ubytování až na jih od srbské metropole ve městě Arandelovac. Do Bělehradu přijíždíme od severu po silnici 13 a samozřejmě nejdříve je třeba přes mohutný most dnes již podruhé překonat Dunaj. Město působí vcelku zajímavě a pravdou je, že hned na druhém břehu se dost mění krajina a začínají se hned za metropolí objevovat první kopečky. Na druhou stranu samotné centrum vypadá dost unaveně a navíc vše komplikuje poměrně hustá doprava s absencí rozumnějšího obchvatu. Musím tak opravdu centrem. Dominantou města je bezesporu mohutný vysílač na kopci, ke kterému cestou na jih shodou okolností směřujeme. Doprava je zde logicky velice hustá, ale změna rázu krajiny konečně nabízí trochu více zábavy a změny oproti předchozím nekonečným pláním. Jsme dost unaveni v pozdním odpoledni, ale je třeba vydržet do cíle dnešního dne.

Samotné ubytování máme mimo menší město Arandelovac v klidové zóně a pravda trochu bloudíme a hledáme se i přes body v navigaci. Ve finále nás ale čeká ubytování s velice přátelským majitelem. Místo má slušný výhled do krajiny a navíc ubytování v klidové zóně poblíž listnatého lesa má hlavně ve večerních hodinách jedno zásadní překvapení pro neznalé hosty místních poměrů při večerním posezení. Je zde zrovna období Roháče obecného a samečci, tak v podvečer vyráží na svoji pouť.

Hojnost těchto brouků je zde nebývale obrovská a díky jejich velikosti, tak mají ve večerních hodinách v restauraci hosté o zábavu postaráno. Vzdušné souboje samečku končí nezřídka u hostů na stole. Z hlediska motocyklů je vše v pořádku. Parkujeme v zahradě před hotelem a zatím všichni bez zásadnějších problémů. Já oceňuji kufry na CFMOTO, které lze velice rychle a snadno sejmout. Dnešek končíme s nájezdem 462 km po okreskách nepříliš valné kvality, ale stále s dobrou náladou.

13.6.2022 – Napříč Srbskem:

Ráno brzy vstávám, nechci si nechat ujít místní ranní klid. Vše ještě spí a jak si tak užívám na terase, kde se první ranní paprsky slunce probíjejí přes listnatý blízký les, aby mě zahřáli a zahnali noční rosu a chlad z nočního deště. I přes všechen ten včerejší dopravní poprask musím uznat, že tato část Srbska za to stojí. Dnes by navíc měla přijít i kopcovitá krajina a národní park.

Uvidíme, jak to půjde, počasí nám zatím přeje, ale další předpověď už tak optimisticky na dnešní den nezní a navíc po včerejší divočině v dopravě si nejsme úplně jisti, zda nebudeme muset přehodnotit svoje plány s Bulharskem a Řeckem. Času je málo a nechceme za každou cenu vše hnát na hranu. Dnes budeme muset každopádně rozhodnout, jak dál i s perspektivou dalších dní. Vyrážíme po vydatné snídani a družném rozhovoru s panem majitelem. Doprava by údajně neměla být dále na východ a jih, tak šílená, ale podle informací, co jsme dostali, nelze počítat s nějakým extra rychlým přesunem po místních okreskách. Jisté je, že pojedeme směrem na Niš a tam podle situace rozhodneme. Z Bělehradu vede hlavnější silnice, ale dáváme přednost klidnějším, ale o to dobrodružnějším a méně kvalitním okreskám. To nás samozřejmě lehce brzdí, ale vzhledem k okolnostem už zas tolik nespěcháme a necháváme tomu volný průběh. Je stále se na co dívat. Město Niš obloukem objíždíme a míříme především k národnímu parku a Scievské soutěsce.

Není sice čas na velké turistické kochání a pěší výlet, ale i ze sedla motocyklu vypadá místní krajina úchvatně. Kvalita silnic je chvílemi horší, ale to nám radost rozhodně nekazí. V okolí místních silnic je neuvěřitelná fauna a velké množství hmyzu a motýlů,což je brzy bohužel vidět i na našich přilbách. Samotný průjezd národním parkem je úchvatný a po kvalitní silnici. Na jedné zastávce u místního historického kostela volíme k odpočinku místní restauraci s dobrým jídlem.

Hodnotíme dnešní den a prozatímní cestu a doufáme, že vše projde, dále již bez deště, který nás vydatně prověřil na části cesty a počasí zůstane již slušné. Definitivně vzhledem k času a dnešnímu nájezdu rušíme původní plány a v odpoledních hodinách ve městě Pirot otáčíme více na jih. Jisté už je, že zítra nás bude čekat pro všechny zúčastněné prozatím neznáma a nová země v podobě Severní Makedonie. Jinudy to ani nepůjde. Přes Kosovo nepojedeme, protože je to i dnes dost neklidný region a navíc v současné době tam opět stoupá napětí. Volíme dnešní cíl cesty a ubytování, kam budeme schopni dojet do setmění. Naší večerní destinací bude menší městečko v jižní části Srbska s názvem Vladičin Han. Zbytek dnešní cesty, ale rozhodně není jednoduchý. Pocity z motocyklu jsou prozatím velice pozitivní, nejsem rozhodně unavený a musím pochválit, že i v dopoledním dešti si vedl na výbornou a nabízí poměrně slušnou ochranu a v režimu „rain“ je Matylda krotká a nezáludná jako beránek.

Já po relativně dlouhé cestě vzhledem ke kvalitě většiny silnic, se snažím udržet stále pozornost, přece jen nejsem zdravotně úplně fit. Není to, ale zas tak složité. Je pořád opravdu na co koukat. Fascinující je architektura místních hřbitovů a je vidět, že místní jim věnují velkou péči, stejně tak jako velkému množství místních kostelů. Víra je tu opravdovým hybatelem všeho dění a rozhodně se bere velice vážně. Místní, ale umí i hodně zvesela a kulturně žít. I když není víkend, často narážíme na různé trhy a v jedné vesnici nás zbrzdí i silná doprava kolem příjezdu fanoušků na fotbalové utkání.

Paradoxně s vírou je trochu v kontrastu naše dnešní ubytování, z kterého se i přes příznivé recenze na internetu vyklube nakonec skrytý hodinový hotel. Nicméně jsme velice unavení, je tma a nemáme už sílu hledat něco jiného. Naštěstí svému účelu neslouží hotel celý. Mají tak i místo pro delší návštěvy, byť výbava pokojů je dost specifická a věrné původnímu účelu. Vše zachraňuje naštěstí místní restaurace a pivo Jelen, které svým názvem jen dokresluje tuhle divokou, ale na přírodu velice bohatou a krásnou část Srbska. Zajímavé je také sledovat kulturu a tep malého městečka na jihu Srbska. Lidi se tu umí opravdu bavit až do noci. Villa-Grazia.

14.6.2022 – Výlet přes Severní Makedonii:

Je úterý ráno a my se probouzíme do klasického pracovního dne jižního Srbska. Snažíme se dnes však příliš nemeškat stejně jako další ubytování hosté v hotelu, kteří po včerejším bujarém večírku velice svěže míří k nejbližší stavbě nové silnice. Jiný kraj, jiný mrav. Já bych se léčil tak týden po tom, co předvedli včera večer. Každopádně čeká nás cesta napříč Severní Makedonií až do Albánie. Ještě před odjezdem po včerejším dešti dáváme povinný základní servis našim motocyklům a tankujeme. Benzín je v Srbsku levný hlavně v kontextu zbytku Evropy. Z podhledu CFMOTO 800MT jde spíše o kontrolu a namazání řetězu. Vše ostatní včetně základní kontroly uchycení kufrů se zdá ok.

Až nyní si všímám lehce zrezlých svodů a brzdových kotoučů, u „funglového motocyklu“ lehce překvapující, nicméně na funkci nemá vliv, tak není třeba řešit pod ostatním nánosem a patinou z cesty. Plán cesty je dnes jasný a není tedy čas meškat. Po zvěstech o nevalném ubytování i kempech je třeba se dostat na dnešní noc až do Albánie a na trase může nastat cokoliv. S jistotou budeme muset dát něco kolem 300 km. Kromě hlavního města Skopje máme jasno, že nechceme určitě minout národní park Mavrovo a hlavně samotné Mavrovské jezero. Byť se jedná o umělé jezero jde o vyhledávanou a pěknou turistickou oblast. Nachází se v nadmořské výšce 1200 m mezi hustými lesy a v dnešní době je vyhledávanou atrakcí a místem k odpočinku jak v létě, tak v zimním období, kdy pravidelně zamrzá a využívá se hojně k bruslení. Až do roku 1947 bylo místo dnešního jezera kotlinou, než byla Mavrovská řeka zahrazena sypanou hrází a s ní zaniklo i několik vesnic. Dnes zabírá plochu cca 1370 ha a největší hloubka je asi 50m. My jsme však prozatím na začátku dnešní cesty a míříme tak po rychlé, ale vydatné snídani opět na okresní silnici 158, po které míříme až do vesnice Davidovac. Dále po vcelku ucházející 233 až k hranicím s Makedonií. Krajina se tu začíná měnit v hraniční hory s velice zajímavými cestami pro motocykly. Podél řeky Pčinja kroucenými silnicemi a vracečkami se pomalu dostáváme až na malý hraniční přechod Pčinjski. Zajimavý je snad jen nedotčenou přírodou a potom podezřele dlouhým přejezdem přes území jakoby nikoho od jednoho stanoviště k tomu sousednímu. Jde o opravdu skromné pracoviště pro celníky. Vše probíhá ve velmi přátelském a korektním duchu, nicméně všechny procedury mají samozřejmě svůj čas a řád, ale na to jsme již tak nějak zvyklý. Prvně tak dnes odpočíváme po první části cesty. Samotná Severní Makedonie asi na každého působí trochu jinak. U mne osobně tak nějak evokovala již lehce omšelé pocity z devadesátek v ČR.

Na první pohled je znát, že příliš turistů a především těch na motocyklech sem asi nejezdí. Jakékoliv zastavení budí až překvapivě velkou pozornost místních a to především dětí, kteří se srocují kolem našich motocyklů. Z druhé strany je zde patrný jasný rozdíl mezi těmi, kdo se mají dobře a mezi těmi, co na tom jsou hůře. Nicméně společnost a lidé jsou otevření a tak nějak nesvázáni a pocitově svobodní. Druhým tentokrát spíše nepříjemným technickým aspektem, je fakt, že díky krizi v Evropě se zdá, že tu mají trochu kromě jiného hlavně hlad o benzín a na několika pumpách odjíždíme s nepořízenou. Krajina mi ze všeho nejvíc včetně lidí připomíná jižní Slovensko, a to včetně divočejších oblastí s některými neutěšenými romskými vesnicemi. Lidé jsou však velice přátelští, a tak cesta po R1207 divokou horskou krajinou a následně po 202 na Kumanovo až na peripetie s tankováním ubíhá vcelku svižně a bez problémů. Nicméně s blížící se metropolí razantně stoupá doprava a hlavně se blíží poledne a neúprosné vedro, což nás dost vyčerpává. Krásy hlavního města, tak odkládáme na neurčito a snažíme se hlavně co nejrychleji proklouznout opravdu hustou dopravou a dostat se do národního parku. Z metropole to nejde příliš jinak, tak míříme jako všichni po hlavní silnici A2 na Tetovo, což je tedy hodně nezáživné a únavné. Na silnici občas potkáváme opravdu vozidla, která drží pohromadě jen silou vůle, která jsou v naprostém kontrastu s naprosto novými sporťáky a vozidly zřejmě šťastnějších obyvatel země. Naprosto vyčerpaní po strastiplné husté dopravě v kolonách stavíme na předměstí Tetovo v pěkné a na pohled nové kavárně. Není nad dostatek tekutin a kvalitní kávu po úmorných 2 hodinách v sedle. Studujeme mapu a je jasné, že městu už se vyhneme a dále bude lépe. Směrem na národní park je to po E65 a následně po bezejmenné okresce, ale to není zas tak důležité. V mapě jezero nelze minout, jiná cesta tam nevede. Pohled na nás musí být, ale asi opravdu žalostný, protože mladí pinglové lítají, jako když přijela prezidentská delegace. Trochu mě to vnitřně znervózňuje, ale nechávám tomu volný průběh. Nicméně jak to tak bývá nic, není jen, tak. Pokynu ještě na pozdrav s několika slovy na šťastnou cestu dalším motorkářům u vchodu na dálku a vyměníme si úsměv, ale jak jsem unavený z vedra příliš neřeším, o koho jde. Jak se zdá, ale slušelo se asi i poděkovat, a tak činím alespoň touto cestou. Při placení se totiž ukazuje, že je opravdu zač. Právě nás pozvali na drink Hells Angels zřejmě asi taky na cestě, jak nás upozorňuje místní vrchní. Necháváme tak alespoň tučné spropitné všem pinglům a ještě jednou děkujeme. To ještě netušíme, co nás čeká u malebného jezera. Krajinou si zde připadám, jak někde v Nízkých Tatrách a především jsme rádi, že stoupající nadmořskou výškou není již takové.

Konečně přijíždíme lehce popolední k jezeru do oblasti Mavrovi Anovi. Bohužel to ještě přes všechny ty výhledy netušíme, že se zde budeme kochat krajinou a pohledy na jezero ještě další skoro 3h. U přejezdu hráze stojí totiž již početná kolona vozidel místních. Jediná cesta dále je uzavřena. S jakýkoliv průjezdem a to i motocyklů podle stráže cesty nemůže být ani řeč. Máme přijet za 2,5 h, že snad otevřou. Každopádně to dost nabourává náš časový plán, ale nedá se nic dělat. Usedáme tak do místní restaurace a dáváme pořádný oběd a siestu. Ani místní to nenesou příliš dobře a permanentně se snaží nekompromisní silničáře přesvědčit, že právě oni jsou ti co spěchají a nutně potřebují projet. Nic netrvá věčně a ani tato uzávěra. Podaří se nám prosmýknout na čelo kolony spolu s dalšími motorkáři a jsme tak alespoň před všemi náklaďáky a auty, což nám výrazně usnadní dlouhou cestu do údolí. Bohužel stojíme i přes avizovaný čas ještě dalších 30 minut, z čehož mají radost především děti ve všech autech, které berou naše motocykly útokem a mají z nich vítanou atrakci. V pozdním odpoledni konečně vyrážíme na další cestu do údolí a následně na albánské hranice. Horských turistických chat a pěkných statků je v této části země opravdu hodně. Není divu krajina je zde opravdu překrásná, ale i drsná, čehož důkazem je i opravovaná silnice, která nás dnes díky práci na ni pěkně zdržela. Navíc je třeba dávat dost pozor, protože jak se zdá tato země je i zemí Koní, o čemž se několikrát přesvědčujeme i při své cestě, kdy se jim doslova musíme vyhýbat, když se pasou u krajnice. Poslední večerní zastávka, tankování a hledání ubytování v Albánii. Nedaří se nám nic rozumného najít, takže ve hře je i tentokrát stanování hned někde za čarou, díky blížícímu se večeru. Zdržení nás dost přibrzdilo a tak dnešní nájezd je prozatím jen 250 km a je jasné, že Shkodër a pobřeží to dnes už rozhodně nestihneme.

Jsme rozhodnuti se ubytovat nebo kempovat rovnou někde za hranicemi v Albánii. Zbývá nám něco kolem 30 km z Debar na hraniční přechod Blato a to nebude již problém dnes dojet. Vše probíhá překvapivě na poměry rychle, a tak jsme v pozdních odpoledních hodinách v Albánii. Máme štěstí a narážíme na zcela nový a pěkný hotel Braxton. Mají volno a za příznivé ceny, takže stan nebude třeba. Hotel vedou dva bratři, kteří navíc se svým personálem výborně vaří, což dokazuje i velké množství hostů večer v restauraci.

Je zde sice jazyková bariéra, nicméně umí díky předchozí práci italsky a rusky, takže s naší lámanou španělštinou a ruštinou to dáváme a nějak se domluvíme. Ubytování je parádní a je to také prvně na cestě, kdy mají naše stroje dokonce i garáž. Je veselo až do rána, zítra máme v plánu lehce zvolnit a dojet jen do Thethu. Budeme pomalu v polovině své cesty a navíc po loňském roce by tam měla vést už normální silnice, takže tuhle vyhlášenu horskou destinaci si zde nechceme nechat ujít. Napojíme se zřejmě potom dále na svoji loňskou cestu v opačném směru a pojedeme do oblíbené Černé Hory a přes Bosnu a Hercegovinu pomalu zpět na Chorvatsko a Slovinsko. Tentokrát se rozhodně chceme vyhnout turistickému pobřeží a Chorvatsku s davy turistů. Po loňské covidové sezóně, kdy nešlo zpět jinak, tam rozhodně znovu nechceme.

15.6.2022 – Albánský výlet doTheth:

Máme štěstí. Ráno je opět vymalované, jak z pohlednice, ale jak je zde zvykem v tuto roční dobu, bude opravdu horko. Z pohledu Matyldy prozatím nelze mít sebemenší připomínku. Ano, motocykl má lehčí mouchy na infotainment, kde nefungují stále navigační příkazy při napárování na mobil a občas se rozhodí palubní čas, ale jinak vše zatím klape, jak má.

Dnes, ale hlavně cestou na Shkodër to bude o hodně svižném cestovním tempu na většinou kvalitních asfaltkách. Infrastruktura v tomto středomořském státě jde hodně nahoru a rok od roku je lepší, čehož je důkazem i fungl nová silnice na Theth. Je to tak trochu v tom vedru, jak highway to hell. Krajina je většinou vyprahlá, ale vozovka zde jako v Chorvatsku a dole na pobřeží neklouže, a tak si všichni cestu užíváme a pěkně nám ubíhá pod koly. Míříme po silnici SH6 směrem na jezero Ulza, kde plánujeme první kratší zastávku.

Minimální provoz, skoro žádní turisté a dokonale vyžehlené okresky. To se CFMOTO s dravým rodokmenem opravdu líbí a já si tak užívám montovaný quickshifter a hřmící osmistovku, jak se patří. Nemám rozhodně pocit, že bych za ostatními nějak zaostával nebo měl výraznější handicap v čemkoliv. Jadrný výraz a charakter LC8 mě opravdu baví. Pravdou je, že znenadání občas kvalitní asfalt mizí a cesta je dost peklo, ale naštěstí to není tak často a naše motocykly si s tím dokážou hravě poradit. Kratší šotolinu nebo opravované úseky není problém zvládnout ani s obutím v podstatě na silnici i díky vyprahlé krajině. Ještě není ani poledne a my už tak děláme povinnou zastávku u jezera. Výhled ujde a navíc příjemná paní v kavárně nás kromě výborné kávy a pití hostí i právě dozrávajícími třešněmi. Po kratší pauze je ale třeba pokračovat dolů na pobřeží. Hustá doprava a nesnesitelné horko je zde v tomto období téměř samozřejmostí. Zůstává tak jen u povinných chráničů a všechny zbytné vložky v bundě končí v kufrech. Zásoby veškeré vody rychle mizí.

Nehodláme se zde kromě povinného tankování příliš zdržovat a už se vidíme v podstatně příjemnějším i co se teplot týče Theth. Dopředu vybíráme z velkého množství ubytování a děláme rezervaci. Dnes je jasné, že budeme mít odpoledne volněji. Nicméně cesta na místo ještě nějaký ten čas zabere. I přes novou silnici, pod níž zmizela loňská šotolina, nejde zrovna o krátkou cestu. I tak vše ale zvládáme velice rychle a na místo přijíždíme ve výletním tempu s dostatečnou časovou rezervou. V noci zde ve vysokých horách bude pěkná zima, ale zatím si užíváme o poznání příjemnější, ale stále dost horké odpoledne, Volíme tak díky časové rezervě i kratší pěší výlet. Místní krajina za to opravdu stojí. Večer je veselý i díky tradičně velkému množství horolezců a dalších motorkářů. Já plánuji brzy ráno vstát dříve a po polovině cesty zhodnotit motocykl na video. Každopádně zítra otočíme již na cestu zpět a zamíříme do Černé Hory.

16.6.2022 Albánie(Theth) - Černá Hora (Žabljak):

Dnešní ráno je opravdu studené, a tak přes monumentální vrcholky místních hor netrpělivě vyhlížím při ranním „stand up“ u motorky první paprsky slunce. Musel jsem v noci na sebe i něco přihodit, protože i přes velice pěkné ubytování bylo v cimře fakt zima. Ostatní se rovněž probouzí po bujarém večírku, ale bez zásadnějších problémů jsme brzy všichni u výborné snídaně.

Místní pálenka umí opravdu udávat razantně tempo večera. Dnešním cílem bude však Durmitor a již dříve osvědčený Žabljak, nicméně nebude to úplně rychlá cesta a to hlavně v Černé Hoře v horách. Každopádně dnes nás čeká něco kolem 300 km v sedle a do večera bychom to měli bez problému zvládnout. Počasí nám opět přeje, a tak neočekáváme v tomto větší komplikace, kromě tradičního horka na pobřeží, kde však dlouho nezůstaneme. Opouštíme na chvíli horská panoramata a tankujeme na pobřeží. Dále nás čeká proslulá horská silnice SH20 podél albánské hranice na Tamare. Za tuhle cestu by se nemusel stydět i ten nejkrásnější alpský průsmyk. Není tu však rozhodně takový provoz, byť motorkářů je tu i tak dost. Hlavně tady nejsou zatím žádní policisté, jak v EU, kteří Vám budou strkat kovové pindíky do laufů kvůli dB. Ono toho tady dohromady kromě několika vesnic a samozřejmě úchvatných vyprahlých hor a údolí ani zas tolik moc víc není, ale pro jízdu na motocyklu opravdu nádherná trasa.Co si přát víc?

S několika málo zastávkami na povinné focení, tak velice rychle přijíždíme ještě v dopoledních hodinách na lehce zpustlou malou albánsko-černohorskou hranici Vermosh-Guci a dále po P9 a později M9 na vcelku frekventované z hlediska dopravy silnici na Andrijevica, kde dáváme čevapi v místním výborném rychlém občerstvení. Naše další cesta už nebude tak jednoduchá, protože pokračuje po místních horských cestách horší kvality dále po AN03 a dále na Bijeli Potok a Kolašin. Další E65 bereme jako nutné zlo, abychom mohli pokračovat po už opravdu horské R18, která v Tušině jde už do kopců po horských loukách a pláních až na finální horský Žabljak. Z hlediska samotného zážitku je to určitě lepší volba než po státovce.O ubytování zde není nikdy nouze. Bohužel hotel z loňského roku má plno, tak volíme neméně povedený hotel Zlatni Bor, který si na jednu stranu nehraje na přehnaný navoněný styl, ale na druhou stranu má velice vstřícný a plně anglicky mluvící personál a kvalitní služby. K charakteru místa a povaze naší cesty se to zdá jako trefa do černého. Kluci se zde cítí jako doma, takže z motorek jdou rovnou na bar, čímž se na jednu stranu zjednodušují všechny procedury, na stranu druhou se v pozdních hodinách hůře hledá cimra a odstrojují věci z motocyklů. Každopádně večírek se vydařil, a kdyby opět v noci nebyla taková zima, možná bychom někteří zakempovali i na hotelové terase se svými stroji. Každopádně černohorské kuchyni nelze nic vytknout. Já jsem dnes trochu rozpačitý z Matyldy, začala si totiž trochu hrát svůj vlastní příběh.

S horším povrchem a šotolinou, se začala totiž trochu vzpouzet elektronika motocyklu. V první řadě jsem to zjistil tak, že trochu cukal plyn, respektive jsem zaznamenal propad otáček pod plynem na třetí rychlostní stupeň. Navíc si ve stejný okamžik v takové situaci začal vzpouzet jinak skvělý quickshifter. Nejdříve jsem si myslel, že je někde nějaký mechanický problém, ale zrovna takhle část motorky i přes veškerou nepřízeň byla i bez sebemenších nečistot a mechanického problému. Podezření tak padlo na elektroniku a ukázalo se, že tam někde bude zakopaný pes. V případě těchto nepříjemností, které pravidelně nastávali s velkými otřesy pomohlo zastavení a vypnutí motocyklu. Po znovu zapnutí klíčku a nastartování vše v naprostém pořádku. Chvíli jsem ještě marně hledal nějaký vyklepaný konektor, ale bez úspěchu až do konce celé cesty. V tomto ohledu jsem tak byl lehce rozpačitý, protože pokud vše funguje, motorka nemá a neměla absolutně chybu.

V tomto bodě se sluší malé zastavení pod čarou: Tento problém se v podstatě nepodařilo dále vyřešit do konce cesty, ale ani sezóny a v plánu tak byla návštěva servisu. Tato potíž konzistentně přetrvávala. Nicméně, zdá se že tento problém nebyl jen u nás a v rámci update SW motocyklu přes mobil se aktuálně podařilo eliminovat. Viz:https://www.motorkari.cz/motorka/?mid=132233&act=moto-denik-detail&ddid=82970

Každopádně uvidíme, Matylda CFMOTO 800MT bude mít totiž letos další šanci. Zůstává totiž i pro letošní sezónu naší dlouhodobou testovačkou. Já osobně jí tak dám nejspíš druhou šanci na cestě po Pobaltí.

17.6.2022 Černá Hora (Žabljak) - Bosna a Hercegovina (Jajce):

Dnes nás čeká opravdu perný den, dost dobře z loňská víme, do čeho jdeme. Počasí je zde na horách nevyzpytatelný proměnlivé a v Bosně to vypadá podle předpovědi na odpolední bouřky, ale nám to radost rozhodně nekazí. Na dnešní cestě nás toho čeká opravdu hodně a navíc do Jajce je to přes 400 km, kde rozhodně i část bude po nezpevněné šotolině především hned zkraje v Bosně. Zatím nám počasí přeje, a tak se snažíme moc nemeškat, i když pro některé z přátel je to dnes lehce bolestivé ráno po včerejším warm up na baru.

Každopádně brzy dopoledne jsme již v sedle a po místních horských úzkých silnicích sjíždíme dolů do údolí směrem na Plužině. Dnes, ale nebudeme příliš meškat a od Pivského jezera to vezmeme rovnou skalním městem po M18 na hranice. Scenérie jsou zde tradičně úchvatné a navíc nám zatím pořád přeje počasí. V brzkém dopoledni jsme tak na bosenských hranicích. Zatím jsme si cestu užívali, jak v nějakých alpských průsmycích. Dále to bohužel nebude taková idylka. Na bosenské straně jsou silnice podstatně horší a navíc se musíme podél řeky Drina dostat až k městečku Brod, kde je konečně most přes řeku a potom v podstatě opět podél řeky zpět po M20 až na Igoče. Vzdušnou čarou přes hory to není v podstatě výrazná dálka, ale silnic a ještě horších je tu málo. Husté lesy, mohutné kopce a ještě krásnější scenérie brání jízdě napřímo. Každopádně cesta rozhodně neutíká rychle, nicméně v odpoledních hodinách se již mění krajina, hodně se otepluje a my sjíždíme podél jezera Klinje konečně na občasné bosenské pláně po silnici M6. 1 směrem na Mostar. Cestou míjíme ještě obrovskou tepelnou elektrárnu Gacko, která zde stojí už od roku 1983 a působí v kontextu malého města opravdu monumentálně. Dnes Mostar vynecháme. V loňském roce, když byl covid, tam bylo minimum turistů a my jsme si ho tak mohli užít, dnes spěcháme díky pozdnímu odpoledni dále. Do Jajce je to ještě přece jen kus cesty. S motocyklem, byť mám občas výše popsané problémy s quickshifter a otáčkami jede jinak v pohodě a dále více nezlobí. Cestu si tak v rámci možností užívám, nicméně trochu se na mě podepisují zdravotní problémy, které si vezu sebou, a tak se dostavuje lehčí únava a vyčerpání. Stavíme tak na odpolední místní silnou kávu ve městě Jablanice. Je zde také muzeum na počest bitvy na řece Neretvě, která zde protéká.

Je to připomínka na druhou světovou válku a přechod partyzánů přes řeku. Je zde nechán historicky zřícený železniční most. Určitě zajímavé místo, které byste si při cestě zde neměli nechat ujít. Po pauze a prohlídce však již pokračujeme rychle dále, pořád zbývá ještě pěkný kus cesty po M16. 2. Bohužel se vyplňuje předchozí předpověď, a tak jsme nucení při jednom horském přejezdu zastavit. Obrovská a intenzivní průtrž mračen nám dočasně stojí v další cestě a tak lehce nedobrovolně stavíme a čekáme, než se nejhorší přežene. Počasí začíná být dost proměnlivé, ale my jsme rozhodnuti již nestavět, a tak i přes některé rozbité a rozbahněné úseky z dešťů míříme vytrvale až na Jajce, který je dnes naším vytýčeným cílem.

Město leží v předělu rovinaté a hornaté části země, tak zítra to bude již hodně o velkých pláních této krásné země. Jsme dost unaveni, a tak na místo loňského kempu volíme tentokrát při pátku kupodivu volný Motel Plaža s výbornou restaurací přímo na břehu Plivského Jezera, které hlavně v podvečer nabízí spolu s nedalekými mlýny a vodopády opravdu pěkné výhledy a prostor k večernímu posezení.

Povinný servis motorek po náročném dni necháváme na zítřek, kdy nás čeká pomalu přesun zpět. Tedy alespoň pro část osazenstva, kterého jsem součástí. Je to tak poslední společný večer. Já s dalšími dvěma kamarády se potřebujeme urychlit do ČR, tak to budeme muset natáhnout rovnou přes Chorvatsko až do Slovinska a Mariboru.

18.6.2022 Bosna a Hercegovina (Jajce) – Slovinsko (Maribor):

Včerejší deště a přeháňky jsou dnes již minulostí. Z velké vlhkosti je nad ranním Plivským jezerem mlžný opar, což má své osobité kouzlo při snídani a ranní kávě v restauraci. Léto pomalu začíná táhnout do hlavní sezóny a na intenzitě slunce je to znát.

Brzy je velké teplo a dusno. Doháníme tak v ranním stínu za hotelem odložený servis a kontrolu motorek po včerejším dešti na finální fází naší cesty. Já s Honzou a Michalem oba na GS dnes zamíříme již na Maribor. Ostatní mají v plánu ještě menší okruh po Slovinsku, nicméně minimálně před Bihač pojedeme ještě společně. Můj motocykl až na popsané a dříve definované problémy šlape jak hodinky. Nikde se nic neuvolnilo ani nevlaje, a tak stačí pouze běžná údržba řetězu. Rychle balíme dnes nás všechny bez rozdílu cíle čeká opět delší cesta po okreskách. Vyrážíme směr Bihač a jedeme tak po hlavní silnicí E761. Krajina kolem je tu úchvatná. Kromě několika vesnic na trase je to hlavně o velkých pláních posetých občasnými keři a menšími stromy. V kombinaci s horami na pozadí, to vypadá opravdu monumentálně. Není tak divu, že podél hranice s Chorvatskem jsou zde národní parky. Mezi největší patří park Una s věhlasnými vodopády na stejnojmenné řece. Podobné menší jsou koneckonců k vidění i zde v Jajce, kde však protéká řeka Vrbas. Vodopády patří zkrátka neodmyslitelně k této části Bosny. Hlavní cesta na Bihač rychle ubíhá, a to nejen kvůli tomu, že se je na co dívat, ale i díky kvalitní silnici. Na pláních míjíme větší skupinu kluků z Čech na starých Jawách. Jejich vláček čmoudu identifikujeme na dlouhou vzdálenost zcela neomylně všemi vjemy. Zřejmě také přenocovali v Jajce,protože včera v podvečer jsme je potkali na zastávce v kavárně v Jablanice. Před polednem tankujeme na předměstí Bihače a je čas se rozloučit. Zatímco ostatní pokračují dále napřímo přes Chorvatsko a Željavu do Slovinska, my ostatní stáčíme na sever a podél bosenské hranice s Chorvatskem po M14. Chceme na hraniční přechod Maljevac, abychom zkrátili co nejvíce cestu přes turisticky přelidněnou část kolem Plitvic. I tak je v začínající turistické sezóně na chorvatské straně dost rušno.

Nicméně nám do dnešního cíle zbývá ještě poměrně dost kilometrů, ale rozhodujeme se, že pojedeme po opravdu málo frekventovaných okreskách. Míříme tak podél řeky Kupa nádhernou divokou krajinou, což bych do této části země ani neřekl a přecházíme do Slovinksa přes zcela minimálně používaný a naprosto prázdný přechod Krmačina. Je to zde vinařská oblast na slovinské části a mít více času, určitě bychom zde zastavili a možná i okolí projeli více. Snad příště. Dnes musíme až do Maribor, kde jsme si už zamluvili velice příjemný penzion Mlada lipa s výbornou restaurací a terasou na předměstí. Cesta po Slovinsku je pěkná a silnice až na výjimky i velice udržované.

Odpolední vysoké teploty jsou únavné a nebýt takové horko, asi bychom si místní kroucenky užívali ještě více. My jedeme co nejvíc mimo civilizaci podél chorvatské hranice stále na sever až na Slovenskou Bistrici, kde už je to potom k cíli dnešního dne klasika podél hlavní dálnice z Lublaň. Dnešní cesta byla dlouhá, ale viděli jsme především ve Slovinsku a na severu Chrovatska spousty nových a pěkných míst. Dáváme povinný odpočinek v místní restauraci.

Zítra už to bude o ryze rychlém transferu zpět do ČR, protože potřebujeme kvůli jiným povinnostem být doma všichni co nejdříve. Motocykl dnes bez dalších problémů, stále více mě to přivádí na myšlenku, že problém je skutečně v elektronice nebo sw, což se koneckonců výrazně později již doma potvrzuje.

19.6.2022 Slovinsko (Maribor) – Česká Republika:

Poslední den naší cesty, tedy alespoň naší trojice. Vstáváme brzy a po rychlé snídani už neomylně míříme po okreskách na hranice s Rakouskem. Vše nás z Mariboru vede na dálnice a nutno říct, že tahle místní masírka se značkami jim tady jde skvěle. Jakékoliv okresky vypadají tak, jako když by podle ukazatelů nebyly v mapě. My však těch několik km opravdu platit nechceme, tak na jedné pumpě sjíždíme konečně na vedlejší silnici a takřka po místních polňačkách se dostáváme konečně na hranici v Šentilj. Docela spěcháme, a tak v Rakousku už je to tentokrát pouze o nezáživné dálnici až do ČR.

žádná velká legrace, ale v rámci urychlení nelze jinak. Je to poprvé za celou cestu a vůbec, co jedu s Matyldou po dálnici. Při konstantní rychlosti i s kufry se chová překvapivě dobře a výrazně neprotestuje. Limity začínají někde kolem 150 km/h, kdy z předešlé zkušenosti vím, že motocykl nabírá velice nepříjemné turbulence a vibrace, které s Vámi dokáží následně velice nepěkně zamávat. Na druhou stranu předpisová jízda je v pohodě a s kufry to v podstatě na většině motocyklů nejde ani jinak. Díky dálničnímu urychlení jsme již v brzkých odpoledních hodinách bez větších komplikací a za pěkného počasí u nás doma. Děláme větší zastávku až v Českých Budějovicích, kde se rozdělují finálně i naše cesty. Já mířím na Benešov po státovce a následně po okreskách až na Kolín. Doháním závěrečná videa a jsem opravdu rád, že po 548 km opouštím pro dnešek sedlo CFMOTO 800 MT. I přes výše uvedené komplikace jsme komplet doma po vlastní ose a bez výraznějších šrámů a to se vždy a za každé situace cení. Každopádně s Matyldou jsem si to užil a stálo to za to. Tachometr ukazuje 3921 km a něco málo nás bude čekat mimo zápis ještě na základu do Prahy.

Závěr:

Kdybych měl, shrnou tento motocykl CFMOTO 800MT jednou větou, znělo by to asi takto: Počáteční nadšení, vystřízlivění a nakonec přes lehké komplikace asi ve finále i tak vcelku spokojenost. Pokud vše zrovna na motocyklu fungovalo, jak mělo, byla to paráda s úsměvem. Pokud je motocykl ok, a já vím, že určitě do budoucna to tak i bude, tak jsem byl doslova nadšen hlavně v kontextu ceny a výbavy. Ale jako téměř všechny nové motocykly na trhu, ani zde se jak se s odstupem času zdá, nevyhnuly stroji porodní bolesti. I když pravda, že jich zde docela bylo. Jde především o elektroniku, resp. zřejmě firmware v řídicí jednotce stroje, který byl kulantně řečeno vypuštěn alespoň v našem konkrétním případě do provozu opravdu horkou jehlou, což mělo docela fatální dopady na samotnou funkčnost. Především s ohledem na reakci na plyn a potom na quickshifter to rozhodně nebylo ideální. Z hlediska mechanického fungování pod náročnějším zatížením vše zvládl motocykl v podstatě bez sebemenších problémů, zmiňovanou kosmetiku už jsem uvedl.

Ostatní detaily a nefunkčnosti na infotainment za mne osobně padají do kategorie nepodstatných a snadno řešitelných v dalším update. Pevně věřím, ale že jako majitel, který by si stroj koupil by s tímto uspěl i u autorizovaného prodejce v rámci záruky. Každopádně my Matyldě dáváme v redakci druhou šanci si reputaci vylepšit a beru to do určité míry také jako osobní výzvu zjistit, jak na tom bude dále. Je to totiž snad poprvé, co máme v dlouhodobém testu motocykl déle než jednu sezónu, takže po zimním spánku jí dávám druhou šanci a už teď asi neprozradím nic špatně, když řeknu, že ji letos v roce 2023 vezmu na další výlet do Pobaltí. Snad nebudu přebíhat, když prozradím, že možná přijde i na nějaké to vylepšení a extra úpravy. Stále se však i přes řadu nových modelů v nabídce jedná o relativně novou značku a navíc čínskou, což obecně znamená, že řada z nás je v podstatě vždy ostražitá o to víc, co přinese. Já samozřejmě také. Jak se zdá, asi i oprávněně. Nicméně nelze říct, že se opravdu alespoň v tomto případě nesnaží dostat až na vrchol. Z pohledu porovnání s konkurencí jako je Triumph, který se mnou byl na trati nebo BMW, či Honda necítil jsem se odstrčeně, případně, že bych s motocyklem nestačil. Naopak především na silnici, kam asi tento motocykl patří stejně nejvíce, byť třeba rozbitou, mě to po zkušenosti právě na strojích konkurence bavilo, a to hodně. Přece jen technika a geny od KTM se nedají popřít. Navíc dostáváte zde opravdu za své peníze hodně ve výbavě a to především na cestách stejně oceníte nejvíce. O mechanickou spolehlivost bych se nebál. Nakonec, kdo přežije, je vítěz, a to přes veškeré komplikace i tato CFMOTO dokázala a zvládla docela obstojně, alespoň se mnou v sedle.

Kompletní trasy z cesty v odkazech níže. Položky za hotely a ubytování jsou u každého dost individuální a záleží hodně na tom, na jaký styl a komfort jste zvyklý. Dávám u těch zásadních pouze odkazy. Nicméně na trati jsme měli celkovou spotřebu s Matyldou kolem 4,8 l / 100 km a v benzínu jsme projeli celkem cca 8577 Kč. Intenzivnější pocity se samotného motocyklu, najdete i v přiloženém video testu.