Suzuki DL 650 V-Strom (2004)

Moje vysněná, dlouho jsem po ní pokukoval, a teď mi stojí v garáži.

Více fotografii

Výška jezdce: 180 cm

Recenze

Už dlouho pokukuju po V-Stromech, ale pořád jsem neměl příležitost se na žádném svézt. Zaujal mě pro svůj mohutný vzhled, ze kterého vyzařuje klidná síla i pohodlí, ladnou kombinaci křivek s ostře řezanými světly a vůbec, tak nějak mě chytil za oči a nehodlá pustit. Ale co svezení, bude to to pravé ořechové? Co když vzhled je jen pozlátko?

Historie a trocha techniky

Motocykl DL650 V-Strom vychází z litrového bratříčka se stejným označením. Suzuki se snaží držet krok s dobou a V-Stroma vybavila moderně střiženými křivkami kapotáže. Motocykl vzhledově působí mohutným dojmem, vedle např. Transalpa vypadá, jako by byl o půl třídy výš. Vpředu je dvojitý světlomet a velké, manuálně nastavitelné plexisklo. Sedlo má větší předěl mezi místem pro řidiče a plochou určenou spolujezdci, ale jinak je měkké a dobře tvarované. Pohonná jednotka má původ ve sportovní Suzuki SV650 a v testovaném enduru má tento V-Twin výkon 49 kW (67 k) při 8 800 ot/min. Krouticí moment je 60 Nm. Motor je vůbec hodně podařený, subjektivně se mi líbí mnohem víc než na Suzuki SV-650, jen je třeba dbát, aby se ručička otáčkoměru nedostala pod 3000 ot/min. Převodovka má šest stupňů a o zpomalení se vepředu stará dvojice velkých kotoučů.

Seznámení

Neznalý člověk by jen těžko poznal, že se nejedná o většího bratříčka DL-1000 V-Strom, ve třídě cestovních endur působí bezkonkurenčně nejdospěleji a to nejen při obhlídce, ale i po nasednutí. My zkušenější se jen koukneme dozadu, a když je pod sedlem vpravo jen jeden výfuk, jedná se o DL-650.  Usadím se na pohodlném, širokém a dobře polstrovaném sedle, ruce samy padnou na celkem široká řídítka a já cítím že tohle je přesně ono. Celkový posed je příjemný a bez problémů umožňuje polykat kilometry jak preclíky. Pohled na kokpit mě ubezpečí že tady se žádné experimenty nekonají, veliké budíky otáčkoměru a rychloměru jsou přesně tam, kde by měly být, mezi nimi velký displej a to vše je krásně červeně podsvícené. Tady se mi bude líbit. Po otočení klíčkem se rozsvítí světla, ručičky na budících se rozeběhnou dokola a zabzučí vstřikování. Stisknu startér … a nic. Aha Suzuki. Zmáčknu páčku spojky, z výfuku se ozve tlumené dunění a celý stroj se přátelsky rozvrní. Jednička jemně cvakne a jedeme.

Jízda po okreskách

První kilometry se nesou v duchu vzájemného oťukávání, co vlastně ten motor dokáže, nebude to díky své výšce moc vratké, jak se tomu bude chtít do zatáček? A už brzo je tu odpověď : paráda. Jen co jsem si zvykl na trošku delší chod plynové rukojeti, a začal jí trochu kroutit, motor se probudil k životu a měkce mě hnal kupředu, podvozek i přes vyšší stavbu nabízí pocit stability a do zatáček se vrhá sám, stačí jej jen jemně popohnat jako dobrého koně, moje oblíbené kličkování mezi kanály zvládá s laškovnou lehkostí a stoickým klidem. Vrnění motoru je stále stejně milé a přátelské, neobtěžuje a jen dává najevo, že pod vámi je živá bytost. Brzy si troufnu projíždět zatáčky s pěkným náklonem a rozhodně nemám pocit, že bych se blížil hranicím podvozku. Takže zatím jednička s hvězdičkou.

Město

V tak příjemné společnosti kilometry ubíhají jako zběsilé a klikaté silničky kolem Vírské přehrady vystřídá výpadovka na Brno. Tady už se Stromíkovi tolik nelíbí. Ne že by neměl dost sil, dokáže pelášit až 180 km / hod, ale dává najevo, že toto není jeho parketa, že lépe se cítí kolem 120 – 140 km / hod a že pokud se hodlám prohánět po dálnicích, měl jsem si vyjet raději na nějakém jiném stroji. No dobrá, pojedeme podle předpisů.

Štítek při rychlosti do 140 km/h s přehledem odklání vzduch, takže jízda i po dálnici je příjemná, na předjetí zbývá výkonu dostatek a tak přesuyn k Brnu proběhl v poklidu. Ve městě oceňuji vysoký posaz a obratnost. Kličkování mezi auty Stromíkovi svědčí a křižovatky opouští s razancí rakety. Zrcátka jsou široká, a kdo není líný si je otřít (ne jako já), má v nich slušný přehled o dění za zády. Takže další jednička s hvězdičkou.

Na cesty

Bylo by škoda Stromíka neosadit alespoň zadním kufrem a nedopřát mu dlouhou vycházku, nejlépe někam k Baltu, k Jadranu, a nebo proč ne třeba na východ. Podvozek si bez problémů poradí s rozbitými silnicemi i s šotolinou, dojezd až 400 km umožní přesuny i divočinou, jen je třeba dávat pozor na to aby se do nádrže lil jen bezolovnatý benzín. Celkově je to motorka, která pobaví při jízdě kolem komína, ale nejlépe se cítí na dlouhých štrekách a při zrychlených přesunech.

Má vůbec konkurenci ?

Nejbližším rivalem je asi Honda Transalp, legenda s podobnou cenou, která je o něco lepší v terénu, pak je tu Kawasaki Versys, která však svojí filozofií spadá trošku jinam, spíš mezi silniční motorky, nebo možná motardy.

Závěr

Malý Strom je přesný úder na správné místo. Není úplně silniční, ale ani nekompromisní tréňák, je tak nějak mezi ale tak správně že se neztratí v žádném prostředí. Za 195 tisíc nabízí dospělou motorku s obratností sportovního půllitru.

Plusy a mínusy

+motor, ovladatelnost, hmotnost, mohutnost, cena
-chybějící ochrana motoru, vlažná přední brzda