Jawa 350/354 Kývačka (1958)

Recenze týhle motorky je příběh o začátcích měho motorkaření. Příběh, který přiblíží reálie časů mladého kapitalismu. Příběh, který by si měl přečíst každý dnešní veteránista, než se rozhodne polivat žlutý lak téhle Jawičky.

Více fotografii

Výška jezdce: 186 cm

První dojmy - Píše se rok 1993, mladý 14ti letý kluk z vesnice, který hooodně jezdí na kole zkusil brutální výkon zapůjčené babety. Ta síla plynu, která ho vtáhla při otáčení na cestě do kopřiv na krajnici mu učarovala.

Recenze

Bylo jasné, že jsem začal nutně potřebovat Pionýra a hned jeho nejostřejší verzi, neboli Mustanga. Doma o tom nechtěl nikdo ani slyšet, nikdo před tím v rodině motorku neměl. Ale naštěstí od 15ti bylo možné jít o prázdninách na brigádu a na Mustanga si vydělat. Tenkrát jsem si za měsíc práce na stavbě vydělal cca 5 tis Kč. Mustang s papírama se dal sehnat za cca 3 tis. Kč. Doma už věděli, že se mnou nehnou a přišli s návrhem, že něco přidají a místo Pionýra (který tehdy obecně platil spíš za šrot) se koupí SIMSON, který se těšil lepšímu renomé a byl i výrazně dražší. Tenkrát se sháněl za cca 13-15 tis Kč. Nám se podařilo sehnat a koupit jednoho hodně olítanýho za 11 tis.
A teď střih, je o rok později, tomu klukovi je už 16 let. V létě chodí na brigádu pravidelně aby měl na benzín. SIMSON dělá čest svému jménu. Byl to typ Enduro a jako enduro byl hlavně používán. Jenomže kamarádi z vesnice začali tahat ze stodol, od strýců a bůhví odkud ještě silnější stroje. Kejvačky 150, 175 a dokonce i 250. To bylo jiný svezení. Samozřejmě, že jsem taky takovou potřeboval.
Pro mne se našla tahle třistapadesátka z roku 1958. Byla s papírama, natřená na bílo štětcem a byla nepojízdná, protože měla totálně rozhašený předstih. Borec co jí měl si s tím neuměl poradit. Stála tehdy 2 tis. Kč (výdělek za měsíc na stavbě byl pořád kolem 5 tis.). Nevěděl jsem zda ji brát, ale když mne kámoš ujistil, že si s tím předstihem poradíme, tak jsme ji naložili. Nemohl jsem se s ní ukázat doma, proto stála u kámoše ve stodole cca půl roku, než to nějaký horlivý soused našim donesl. Pak už to bylo oficiální a nikdo s tím nemohl nic dělat.
Předstih se samozřejmě udělal. Kámoš musel propilovat drážky na těch půlměsících co držej kladívka asi o 2 cm aby to nastavil. Do dnes to nechápu.
Na motorkách jsme tenkrát jezdili všude. Na koupák, pro pivo nebo jen tak. A to hlavně po loukách, lesních a polních cestách, protože většina z nás na to ještě neměla papíry. Blbnuli jsme na tom i na motocrossových tratích. Byla to prostě motorka na blbnutí za každého počasí a v každém terénu.
Tenkrát nikdo z nás nepřemýšlel nad tím, že je to vlastně už veterán. Pro nás to byla jediná možnost jak mít motorku. Pamatuju si inzerát z tehdejší anonce na Jawu 500 OHC předělanou na choppera za 40tis nabo sumu, kterou bylo třeba zaplatit za třeba GSXR 750 dotaženýho z Německa, vodrbanýho z kapot a možná i svařenýho z dvou vraků. Ten stál tenkrát třeba 80-100 tis. A za měsíc na stavbě se pořád dalo vydělat těch 5 tis. Takže asi rozumíte, že to byl pro nás nedostižný vesmír. Ještě jedna možnost byla. A to trochu dražší Jawa 634 nebo 638. To bylo tenkrát cca 15 tis. Ale nám se to nelíbilo a moje 350 kyvadlo jelo prakticky stejně jak jedna mladší 634, která ve vesnici taky byla.
Mohlo to být i díky tomu, že se našim motorkám samozřejmě nevyhnul pořádný stodolový výkonnostní tunning. Měli jsme snížené hlavy, čtvrté výbrusy, kanály přeleštěné brusným papírem, vykuchané výfuky a nevím co ještě...
A samozřejmě je tu ještě jeden fenomén. Říká se, že komu se jen zdá o Jawě, probudí se s rukama od šmíru. Závady k těmhle motorkám prostě patří a tím spíš, pokud jezdí s takovým nasazením jak jezdili s námi.
U mojí jsme půlili motor snad desetkrát. Vždycky to bylo kvůli škubající nebo vyskakující trojce. Patálie skončila až po výměně kliky. Je tam taky fungl nová uloženková převodovka, všechny ložiska, gufera, spojka atd... Naše servisní dovednosti jsme vypilovali natolik, že vyndání motoru, jeho rozborka, zborka, vsazení motoru zpět, zprovoznění a vypití basy piva jsme dávali v rámci jednoho dne.
Pak přišla doba "legální", neboli papíry opravňující k jízdě na motocyklu po pozemních komunikacích. Motorka musela i nějak vypadat. Tehdy jsem měl doma knihu s klasickými motocykly všech značek co něco znamenali. Zamiloval jsem se do fotky Harleye WLA v žluto-bílém lakování a logicky jsem něco takového taky chtěl a potřeboval. Výběr barvy na mojí Jawu byl proto samozřejmý. Byla tehdy na okrese jediná. Každý věděl, kdy a kde jsem s motorkou byl.
Najednou bylo víc a víc silničního ježdění, méně toho crossu a celkově se z Jawky vyprofiloval cesťák. Závad bylo čím dál tím míň, jen ten předstih mne trápil celou dobu. Kladívka ze škodovky se sjížděla o hrubou vačku a každou chvíli to chtělo seštelovat. Až jednoho dne jsem investoval do VAPE, které stálo 1,5 x tolik za co jsem koupil celou motorku. Ale byla to asi nejlepší investice v klid a pohodu na cestě, jakou jsem mohl udělat.
No a když už je Jawka vyprofilovala na cesťák, jízda na ní byla legální, tak první čundr v jejím sedle byl logickým krokem do budoucnosti.
Jízda ve třech kamsi na Moravu, spaní v lese u vesnice s otevřenou hospodou, paštiky z domova, peníze jen na benzín a pivo. A tak to šlo několik let po sobě. Jen se trochu měnila parta a trochu se prodlužovaly trasy. Takže jsme z Jawkou objeli Čechy, Slovensko, olízli Ukrajinskou hranici, byli jsme v Polsku, jeli po Maďarské hranici atd.. Koncept byl pořád podobný. Paštika z domova, peníze na benzín a pivo a později i na spaní v kempu. Problémy s motorkama se řešily u krajnice. Paradoxně byla většina problémů s novějšíma Jawkama 634 a 638 na kterých kluci nejezdili tolik co my na kyvadlech. My jsme měli všechny mouchy vychytaný.
Byly to super časy. Neměli jsme skoro žádný peníze, ale měli jsme čas a chuť něco tvořit a překonávat překážky.

Dneska je to jinak, rukama mi prošlo už celkem hodně motorek. Moje vášeň a sběratelství se zaměřilo na italské sportovní stroje ze 70tých let. Trochu nerozumím té vlně vlastenectví, která se poslední dobou vzedmula kolem starých Jawek, ČeZetek, Škodovek atd.. Trochu nerozumím s jakým až fanatizmem si lidé vytýkají jiný lem blatníku, který na daný ročník rozhodně nepatří. Nerozumím taky ceně toho blatníku s tím správným lemem, když se objeví v inzerci. Ale nemusím rozumět všemu, že?
Díky té vlně jsem dost věcí spojených s Jawou a ČZ prodal a peníze zainvestoval v italskou klasiku. Ale to jsou už jiné příběhy jiných motorek tady na profilu.
Žlutou Jawu mám do dnes. I když jsem na ní už pár let nejel ani ji nestartoval, má pořád své místo ve stáji. Asi ji nikdy neprodám. Mám ji rád, ale ne pro její techniku, ne pro to, že je to kus Československé historie. Je mi upřímně jedno, zda ještě za časů jawácké červené a chromů na nádrži vozila předsedu JZD do kravína nebo řeznického synka do učení. Pro mne je nejdůležitější ten příběh, který jsme napsali spolu. Příběh té žluté, na okrese jediné motorky. Motorky, která taková zůstane. Motorky, která má žlutou duši a každý pokus o návrat k továrnímu provedení by tu její duši jednoduše zabil.
Někteří veteránisti mohou nesouhlasit, mohou o tom vést spory, ale to je asi tak vše co se v té věci dá udělat