Yuki Manxman 125 S: retro nejen cenou

Hned po vyzvednutí předváděčky v průhonické Pyramidě, kde zastoupení značky sídlí, jsem náhodou potkal známého. Chlápka v nejlepších letech (jako já), tedy lehce přes čtyřicet, se kterým jsem se kdysi seznámil taky někde u motorek. Z okýnka svojí olítané audiny na mě huláká: "Jaký to je?" Chci to koupit synkovi!" V té chvíli jsem mu ještě nedokázal odpovědět, protože první kilometry s Manxmanem mě teprve čekaly, ale i tak to krátké setkání i tak mělo svůj význam. Pro mě. Hned od začátku jsem se - díky jeho otázce - začal na motorku koukat očima šestnáctiletého kluka, jehož tatík si nežije úplně nad poměry.

Nemá cenu si nic nalhávat; potenciální kupce přivede na prodejnu v první řadě lákavá cenovka. Yuki si za Manxman v provedení Scrambler účtuje necelých čtyřicet tisíc kaček, základní model je ještě o tři tisícovky levnější. Nejde ale jenom o to, že za tyhle peníze žádný japonský ani evropský výrobce novou motorku nenabízí. Na trhu stopětadvacítek totiž nenajdete moc modelů v podobném retro stylu. To sice nejspíš odráží vkus většiny současných teenagerů, ale i mezi nimi se určitě najdou individualisté. A nakonec, nikde není napsáno, že takhle pidikubatura je vyhrazená jenom mláďatům. Spousta zájemců o stopětadvacítky prý přichází i z opačného konce věkového spektra - a pamětníkům snad ani není třeba připomínat národní úspěch z Šestidenní na ostrově Man v roce 1971, ke kterým odkazuje číselná tabulka na boku.  

Z historických soutěžáků ostatně vychází design celé motorky, který lze s čistým svědomím označit za vcelku povedený, a pro objektivní kritiku zbývají spíš detaily. Trochu humpolácky vypadá pedál zadní bubnové brzdy, průměr přední vidlice naopak nepůsobí moc přesvědčivě a efektní, horem vedený výfuk za jízdy trochu překáží pravému lýtku. Také kvalita zpracování je na dobré úrovni - zvlášť s přihlédnutím k ceně a zemi původu, na druhou stranu je ovšem nutno dodat, že testovaný kus neměl na tachometru ještě ani tisíc kilometrů, takže hodnocení dlouhodobé životnosti zůstává otevřeným tématem pro spokojené majitele do diskuse. 

Scrambler i přes kompaktní rozměry nabízí dost místa k pohodlnému usazení, a především díky šířce hrazdových řídítek jsem svých 186 centimetrů na motorku poskládal bez problému. Nízké sedlo přitom nevyděsí ani mnohem menší postavy, a provozní váha 115 kilo také nahrává subtilnějším jedincům. Na to, že se tu dost šetřilo plastem a většina dílů je z opravdického plechu, je ta motorka fakt lehoučká. Však tu také nejsou žádné zbytečnosti; jednoduchý vzduchem chlazený jednoválec, jehož kořeny sahají někam k Suzuki DR125, rám, kola, nádrž, blatníky a řídítka. Na nich jeden budík tachometru, doplněný několika kontrolkami a digitálním ukazatelem zařazené rychlosti, který však na slunci skoro nejde přečíst. To ale zas tak nevadí, protože jakmile to za městem rozpálíte na 80 km/h, stejně budete nohou pořád marně hledat šestku.

Manxman umí vyvinout ještě vyšší rychlost - maximálka se nachází někde kolem stovky - ale protože je pětikvaltová skříň zpřevodovaná spíš do síly, motor už při takovém tempu nepříjemně vibruje. Nejvíc je to cítit ve stupačkách, ale třesou se i řídítka a sedačka. Na druhou stranu  stopětadváca nemá problém ani s rozjezdem na dvojku, takže zvýšení maximální rychlosti půjde snadno vyřešit větším předním kolečkem sekundárního převodu.

Karburátorem živený motor naskakuje na první ťuknutí elektrického startéru, přičemž celkový retro dojem umocňuje páčka sytiče pro studené starty. Na svůj výkon je jednoválec překvapivě pružný, a nevadí mu ani když ho občas podtočíte. Vytahané ruce samozřejmě nelze od deseti koní čekat, ale reakce na plyn je celkem pohotová, i když zrovna nemáte správně podřazeno.

Díky krátkému rozvoru se motorka lehce protáhne městským provozem i utaženou zatáčkou, a ani obavy z příliš slabé přední vidlice se nenaplnily. Nerovnosti částečně odfiltruje  osmnáctipalcové přední kolo, a se zbytkem si odpružení už poradí hravě. Nebavíme se tu pochopitelně o žádných enduro schopnostech, ale o nástrahy pražských ulic i středočeských okresek podvozek zvládá. Větší tuhost přední vidlice by přišla vhod snad jen při brzdění - když se jednopístkový třmen zakousne do malého kotoučku, předek jde znatelně dolů. Zadní bubnovou brzdou kolo do smyku jen tak nedostanete ani s pomocí obrovské páky dlouhého pedálu, ale použití obou brzd najednou zpomalí Manxmana bezpečně i z vyšší rychlosti.

Pro začínající nebo naopak vysloužilé motorkáře je Manxman S vhodnou alternativou k ojetinám renomovanějších značek. Za čtyřicet tisíc je tu k mání nová motorka s dvouletou zárukou, servisním zázemím a dobrou finanční i logistickou dostupností náhradních dílů

Informace o redaktorovi

Petr Poduška (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 186 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE