Moto Guzzi V7 Café Classic

Text: Marek Hrodek | Foto: Jiří Jevický | Zveřejněno: 19.8.2009 | Zobrazeno: 36 841x

Nikdy mě nenapadlo, že by mě mohlo retro až tolik bavit. A hlavně, že mě nadchne motorka, která na dnešní poměry není v žádném směru na prvních příčkách ve výkonech, ovladatelnosti na dráze nebo přesnosti stopy. Moto Guzzi V7 Café Classic je stroj, který na člověka nejen dýchne retro stylem, ale po usednutí ho naprosto vtáhne do doby, na kterou se snaží navázat. A jde mu to neuvěřitelně lehce.

Kapitoly článku

Design

Italové to s tvary a co víc, s klasickými tvary, umí a tohle je stroj, který prostě všechno má. Někdo tomu říká image motorka, někdo retro motorka, někdo café racer. Tenhle stroj je v podstatě to samé jako loňská Moto Guzzi V7 Classic, jen se změnilo pár drobností jako řidítka, výfuky a sedlo a rázem je z toho stroj, co na vás „nahrne“ atmosféru, kterou většina z nás zná z vyprávění či z knížek „o mužích na báječných strojích“. Tomu se prostě nedá odolat.

Dominantou stroje je přes všechny doplňky napříč uložený Véčkový dvouválec. Na něj se samozřejmě soustředí skoro nejvíc pozornosti. Ale je tu také celkový obraz stroje, na který jen tak nezapomenete. Přesto vše, když zapátráte ve starých obrázcích, narazíte na nápadnou podobnost se starou sportkou. Zalomená řidítka, dlouhé jednosedlo s bobkem. Protáhlá nádrž se svislými prolisy. Vynechané stupačky pro spolujezdce, se kterým se tu prostě nepočítá.

Konstrukčně V7 Classic navazuje na modely Breva 750 a Nevada 750 , ze kterých převzala motor i s kardanem a koncepci rámu. Tento dvouventil 750 se vstřikováním je vlastně první moderní pohonnou jednotkou, která vznikla po spojení Moto Guzzi do jednoho koncernu s Aprilií. Přestože jde o stříkačku, najdete na řídítku táhlo sytiče a před jízdou musíte nechat mašinu důkladně prohřát. Fakt nemá moc cenu popisovat tenhle stroj slovy, prostě to vynechám a podívejte se na fotky, to člověku řekne vše.

Nebo ještě lépe, dojděte se podívat třeba do A-spiritu a případně i povozit. Všechno, co se mi dere na jazyk, je pocitově zbytečné při pohledu naživo. Tenhle test nelze psát jako ostatní. Zde se prolíná design s funkčností a spousty pocitů a tak jsem to i pojal.

Motor, podvozek

Motor tahá hned odspoda, ale nejsilnější má střed kolem 4-6 tis, od 6 tis se pocitově přetáčí a celý stroj začne nad 7 tis rytmicky vibrovat do stupaček,a nádrže, i když do konce stupnice otáčkoměru je daleko. Vytáčení je zbytečné, maximální výkon 35,5 kW (48,3 koní) je v 6 800 ot/min a maximální točivý moment 54,7 Nm je k dispozici již na 3600 ot/min, takže i při svižnější jízdě můžete nechat ručičku otáčkoměru v první polovině. Všechny tyto technické parametry zapomenete kvůli nádhernému dunivému zvuku. V kombinaci s tahavým středem otáček dokáže jízda na V7 přinést velmi intenzivní prožitek, a přitom ani nemusíte jezdit přes kilo. Zkrátka ideální mašina, na to správné vychutnání projížďky.

Podvozkové komponenty doplňují celkový dojem a třeba přední kotouč s průměrem 320 mm, který je v předu osamocen a svírá ho 4pístkový Brembo brzdič, dotváří celý přední vzhled stroje. Protože i lampa vepředu a za ní skloněná řidítka okamžitě navodí pocit závoďáku z dob Franty Šťastného.

Zadní brzda je v dnešní době samozřejmě také kotoučová. Přední Marzocchi mají průměr 40 mm a zdvih 130 mm. Zadní kyvnou vidlici z lehkých slitin, v níž je také veden kardan, drží na místě a zároveň tlumí dvojice krásně chromovaných vinutých pružin s tlumiči o zdvihu 118 mm. Rám je z vysokopevnostní oceli s odnímatelným spodkem kvůli snadnější manipulaci při vyndávaní motoru. Kvůli tomu mám dojem, že přesně tohle (šroubovaný rám) způsobuje jemný neklid ve vyšších rychlostech.

Jízda

Tenhle odstavec nemůžu začít ničím jiným než prvním posazením na V7. Už totiž jen dosednutí vám hluboko v mysli evokuje ten pocit, že budete řídit něco výjimečného. Mně se okamžitě vybavil můj bývalý soused p. Parus, který si na základech motorů ESO stavěl svoje závoďáky sám. (co jsme se u něj v dílně naseděli a napovídali) Přesně tohle mě napadlo při prvním usazení: „je to krásnej závoďák, z tý správný doby“.

Takže zadek co nejvíc dozadu, propnout ruce přes dlouhou nádrž a nahrbit se. Výborný, mám pocit, že budu bradou brousit asfalt. Jednička tam klapne tiše a přesně. Rozjezd je s mírným škubnutím doprava lehký a plynulý.

Už teď se mi na tváři dělá rohlík jak po neoblíbené rostlině pana Komorouse. Je to naprosto úžasný pocit, bublám si to na trojku a svět je daleko lepší místo než před pár minutami. Vyjíždím z vesnice roztahuji na 90 a dávám za pět. Fantazie je slabý slovo. Stroj pod vámi lehoulince vibruje a celý pocit je to pravé, co jste čekali, že dostanete. Sem tam je znát kardanový převod, ale není to nic rušivého, naopak. Opět jste prostě rádi, že to tak je.

Přichází zatáčkovitá pasáž a já se dostávám do stavu totálního vytržení od reality. Moto Guzzi V7 Café Classic si pro sebe překřtím na V7 racer, protože to, co vám stroj servíruje, je naprosto úžasný. Stroj se vede neuvěřitelně lehce jako by jeho 182 kg nebylo vůbec nic těžšího než šlapací kolo. Utažené zatáčky jen drobně kazí měkčí přední vidlice, kterou oceníte především na horším povrchu. Ale není to nic, co byste opět nečekali, a prostě vám to u tohoto stroje přijde jako samozřejmost. Brzdy jsou přesně to, co čekáte, jen zadek blokuje kolo trochu dřív, než byste chtěli, ale jinak je to adekvátní.

Vylétnu v náklonu na dálnici a už si to sypu k maximálce. Horko těžko tachometr přelézá 160 a ručička otáčkoměru stále není na konci. Jenže stupačky se mi snaží vibracemi „propilovat“ do bot drážky, nebo je alespoň zbavit vzorku na chodidlech. Prostě přes 7 tis na pětku je totální masakr, ale i tohle vás prostě u tohoto stroje nadchne.

Nechávám toho a vracím se zpět na okresky. Zde se cítím jako závodník a stroj pode mnou si přede svou. Dvě, tři, čtyři a dolů a nahoru a levý koleno ven a trochu ven s pozadím a doprava to samé jen víc přitlačit na stupačku a přenést váhu. No naprostá nirvána. Přestože se pohybujete v rozmezí 80 – 110 km/hod, máte pocit pekelného závodníka na TT. Oblouky na Dubou i jinde stroj krouží přesně, jen při rychlostech nad kilčo je cítit jemné pohupování a pokud ještě zrychlujete nad sto třicet, přichází drobné vlnění, kterým už stroj jasně říká: „hele frajere a dost!“

Bohužel přichází déšť, jak je letos zvykem a já brutálně promokám na cca 10 km, než se dostanu k domovu. Přikrčený posaz a nulová ochrana před tímto stavem počasí má za následek i promočená záda v oblasti ledvin, což se mi ještě nikdy nestalo. Ale jsem šťastný a nedá mi spát co přesně tenhle mazel má, že mě tolik zaujal.

Při mytí pro statický fotky se mi nečekaně na rovině V7 kácí k zemi, odnáší to sklo levého blikače a slabě je odřená páčka spojky. Jsem ve stavu, kdy bych to snad i obrečel. Těch slov………. , co lítalo vzduchem si asi umíte představit. Zkoumám co zapříčinilo ten pád a jediné vysvětlení je zapíchnutý stojánek minimální opěrkou do rozmočené půdy. Jinak fakt nevím proč! Nádrž a ostatní choulostivé věci naštěstí zůstaly nedotčeny. Až tato událost mi zkazila celou tuhle parádu, ale díky ní zjišťuji při detailním zkoumání škod, že nádrž je plastová, lépe řečeno laminátová. Což je tedy velká škoda. Nejen, že to není pravý kov, ale kůže na ní nechává při ošoupání v místech pro kolena nepěkné šmouhy. Ale ty uspořené kg se někde načítat musí.

Spotřeba se v jakémkoli režimu pohybovala do 5,5 litru a vím, že by rozhodně šlo jezdit za méně, když se nebude překračovat stodvacítka a motor nebude dlouho nad 6 tis otáčkami. Což naprosto v pohodě jde a užijete si to stejně.

Náš tip

Přečtěte si test modelu V7 Classic

Fotíme v Praze a musím říct, že víc než polovina lidí se za tím strojem nejen otočila, ale na semaforech zůstali i stát, aby si Café Classic prohlédli. Při fotografování mě dojal jeden pán, který tvrdil, že jsem to opravdu nádherně zrestauroval a jestli to taky jezdí nebo to tu stojí jen kvůli fotkám. Po ujištění, že jde o nový model nevěřícně kroutil hlavou, že v téhle hyper moderně někdo vyrobí takovouhle krasavici.

Stroj Moto Guzzi V7 Café Classic má snad i proto tak dlouhý název, aby než ho dořeknete z vás spadla všechna nervozita a vy jste si mohli dosyta nasát tu jedinečnou atmosféru, kterou stroj nabízí plnými hrstmi. Jede, zatáčí, brzdí jako jiné stroje, ale má prostě NĚCO do sebe. Navíc, když V7 nastartujete, jako úvodní informace na displeji na vás svítí teplota vzduchu a ne nějaké hodiny nebo kilometry, protože tyto hodnoty vás nebudou vůbec zajímat. Zato okolní teplota je pro řidiče V7 Café Classic daleko důležitější údaj. Tuhle motorku jak jednou vyzkoušíte, tak ji nechcete dát z ruky. Máte nejen výborný stroj na odreagování a projížďky, ale cítíte i obdivné pohledy z okolí, které masírujete pomalou jízdou, aby i oni mohli koukat. Užijete si na ní každý kilometr a hlavně jste na ní sami. Spolujezdec tam prostě není a tak je to o tom „správném“ motorkaření.