Žádnej Anděl - Jay Dobyns

Ukázka:

Vábení
25. a 28. červen 2003

  Timmy se opřel o zadní blatník mého černého Cougera, mobil na uchu a na tváři úsměv. Jako vždy byl ten bastard v klidu. Dvanáct měsíců jsem byl jeho parťákem, v nebezpečí i v klidu, dohromady nebo každý zvlášť, a on nikdy nevypadal, že by byl ve stresu. Byl v klidu jak kohout v kurníku – můj pravý opak.
  Nervózně jsem před ním přecházel a procvičoval si, co řeknu našim bráchům z Hells Angels. Vyklepal jsem z krabičky Newportů poslední cigáro. „Do prdele.“ Zapálil jsem si, zmačkal krabičku a hodil ji na zem. Bylo deset ráno a já už jsem vykouřil první krabičku z kartonu, který jsem koupil dnes ráno.
  „Taky tě miluju, zlato. Brzy bych měl být doma,“ řekl Timmy do telefonu. Takový věci opakoval do telefonu už asi pět minut.
  Probodl jsem ho pohledem: „Si děláš prdel, hřebče? Pojď už.“
  Jenom vystrčil prst do vzduchu a pokračoval v hovoru. „OK. Musím běžet. Mám vás rád. OK. Uvidíme se večer.“ Zaklapl telefon. „Co se čílíš, Birde? Tohle máme.“
  „No, však víš. Vlastně nic,“ ukázal jsem na chlápka ležícího obličejem dolů u našich nohou. „Jenom když to nesežerou, tak skončíme jak tenhle debil tady.“
  V mělké pouštní škarpě ležel šedovlasý běloch s lebkou rozraženou až na mozek. Část mozku vytekla až na zem, kde Timmy odložil Jobyho .380. Kapky krve rozstříklé v písku a hlíně vytvářely malá, tmavá souhvězdí. Jeho džíny byly posetý fialovými cákancy velikosti čtvrťáku. Zápěstí a ruce měl spoutané lepící páskou, ruce bezvládné. Už bylo přes 37 stupňů a příslib sražené krve a odhaleného masa už začal přitahovat mouchy.
  Měl na sobě černou koženou bundu jejíž horní nášivka nesla nápis MONGOLS.
  „Myslíš, že je mrtvej?“ zeptal jsem se.
  „Týpek vypada mrtvější než disco. Do prdele, to vypadá jako jeho mozek v hlíně,“ řekl Timmy a naklonil se blíž. „Jo, řek bych, že je po něm.“ Odplivl chrchel do křoví za hrobem.
  „Bez prdele tady, kámo. Když pudeme domů a ukážeme klukům, že jsme zabili Mongola, tak si musíme bejt na sto procent jistí, že neobživne.“
  „Klídek, Birde, tohle máme. Jak Lionel Richie říká, jsme bezstarostný jak nedělní ráno,“ usmál se Timmy a začal si zpívat. Špatně:

Why in the world (Proč na světě)
would anybody put chains on me? (by mě někdo poutal?)
I´ve paid my dues to make it. (Zaplatil jsem abych to zvládl.)

  Usmál jsem se a řekl: „Jasně, máš pravdu. A i kybys neměl, stejně na tom už nezáleží. Zašli jsme už moc daleko.“
  Chvíli se nad tím zamyslel, „To jo, zašli.“
  Hodili jsme pár lopat hlíny na naši mrtvolu a udělali pár fotek. Svlíkli jsme mu jeho Mongolskou bundu, nacpali ji do krabice FedExu. Sedli jsme do auta a vydali se domů, do Phoenixu.
. . .
  Timmy řídil. Já jsem telefonoval.
Zapálil jsem si a čekal až to v klubovně někdo zvedne.
Nasát kouř. Zadržet dech. Cvak.
„Skull Valley,“ řekl hlas.
„Bobby, tady je Bird,“ řekl jsem.
„Bird. Co je kurva?“
„Je tam Teddy?“
„Ne, teď ne.“ Hlas Bobbyho Reinstrase byl bez humoru a prázdný.
„Jsme na cestě zpátky.“
„My kdo?“
Nádech. Zadržet dech.
„Já a Timmy.“
„Bez Popse?“
„Bez Popse. Zůstal v Mexicu.“
„Takže je po Popsovi.“ Slyšel jsem ho zapálit si cigaretu – začal znovu kouřit po tom, co mě poznal.
„Přesně tak.“
„Wow.“ Bobby kouřil. Nadechl. Zadržel dech.
Řekl jsem: „Měli bychom si o tom promluvit později, nemyslíš?“
Dostal se z toho. „Jo. Jasně. Kdy budete zpátky?“
„Brzy. Ozvu se až dorazíme do údolí.“
„OK. Jeď opatrně.“
„Neboj. Uvidíme se zítra.“
„OK. Zatím“
„Zatím.“
  Zavřel jsem telefon a otočil se na Timmyho. Řekl jsem: „Spolkl to. Popsova smrt by nám měla nahrát.“
  Timmy sotva kývnul. Pravděpodobně přemýšlel o své ženě a dětech. Nade všechno ostatní, Timmy byl slušňák. Zadíval jsem se za něj. Asfalt a hnědé Kalifornské borovice, pozdně odpolední Phoenix se za ním posouvaly jako filmové pozadí.

 Druhý den odpoledne jsme s JJ a Timmym jedli v Pizza Hutu. Zatím jsme neviděli ani Bobbyho ani nikoho z ostatních. Chtěli jsme je nechat podusit.
  JJin telefon zazvonil. Podívala se na displej a pak na mě. Pokrčila rameny, nacpala mi do pusy kus pepperoni pizzy a kývla.
  Otevřela telefon. „Haló?“ Ušklíbla se. „Ahoj, Bobby. Ne, neozval se mi. Tobě jo? Kdy? Co říkal? On řekl co?! Bobby, co tím kurva myslíš? Pops je – Pops je mrtvej?“ Snížila hlas a vyděšeně koktala slova. „Bobby děsíš mě! Já nevím co se kurva děje. Všechno co vím je, že FedExová krabice přišla do domu dnes ráno. Byla poslaná z Nogales v Mexiku." Odtáhla telefon od ucha a strčila si do pusy kus grilované zelené papriky. Usrkla trochu zeleného čaje. „Ani náhodou, Bobby! Nic neotvírám. Ne. Zapomeň na to. Ne dokud se Bird nevrátí.“
  JJin strach byl přesvědčivý a efektivní. Náš plán vypadal, že funguje.
  Opřel jsem se do sedačky. Nebyli jsme vaši běžně vypadající policajti – nebyli jsme ani vaši běžně vypadající tajní policajti – a byl na nás pěkný pohled. Já a Timmy jsme byli holohlaví, svalnatí a pokrytí tetováním. JJ byla roztomilá, krev a mlíko a soustředěná. Moje oči modré a vždy zářící, Timmyho oči hnědé a moudré, JJiny byly hnědé a nedočkavé. Každý z mých dlouhých, kostnatýh prstů byl ozdobený stříbrným prstenem znázorňujícím věci jako lebky a drápy a blesky. Moje dlouhá, divoká kozí bradka byla nedbale stočená do neupraveného copu. Já a JJ jsme měli na sobě bílá tílka a Timmy černé triko bez rukávů s nápisem Údolí Lebek – Hřbitovní Banda nad srdcem. Já měl zelený maskáčový kapsáče a hanojky a oni měli džíny a jezdecký boty. Každý jsme měli aspoň jednu viditelnou střelnou zbraň. V Arizoně to je povolený, tak tady to máš.
  JJ pokračovala. „Ani omylem Bobby. S tou krabicí tam nejdu. Čekám, až se Bird vrátí domů. Dobře. Dobře. Čau.“
  Zavěsila. Otočila se na nás a sarkasticky se zeptala „Tak, zlato, kdy tě můžu očekávat?“
  Zašklebil jsem se a řekl: „Každou chvíli.“
  „OK. Nemůžu se dočkat!“
  Zasmáli jsme se a dokončili náš oběd. Makali jsme bez přestávky celé měsíce a byli jsme v cílové rovince. S trochou štěstí jsme se Timmy a já měli stát plnohodnotnými členy Hells Angels a z JJ měla být skutečná HA stará dáma.
S trochou štěstí.

Informace o redaktorovi

Motorkáři.cz - (Odebírat články autora)