Ricci a jeho moto cesta Amerikou 2010

4.5.2010

Ted nevím kde se budím, určitě ve spacáku, zkroucenej jako když pohřbívali v dávnověku pračlověky, hlavu u kolen a pátý u prdele.
Zmrzlej jako preclík jdu na záchod. Hledám ho, něco najdu:-))).
Pebbles a Kristina jsou pod námrazou. Že zmrzlou rukou strkám klíček do zapalování a dívám se na počítač, ukazuje 26 st.F /to je cca -4 až 5 pod nulou/. Jirka říkal, že máme spacáky se standardem -15 C. Když ho vidím, respektive nevidím, zabalenýho v tý trubce, přestávám tomu jaksi věřit. To podpoří ještě to, když otevírá spacák a vylejzá hlava s nějakou punčochou v kožený kombinéze a říká s takovým americkým přízvukem "kurva to je klendra".
Tlemime se jako dva cvoci, přece máme rozum, DIVOCACI :-))).
Snažím se to zdokumentovat, fotím a pouštím malý notas a datluju stóry jedním prstem /umím více - dvěma :-) /,ostatní se odmítají ohýbat.
Drkotám zubama, jsme 2000 metrů vysoko a sluníčko začíná svítit. Určitě bude hezky a my vyjedem pokud se nezlomíme v zatáčce jako polární psi:-))). Jirka si posteskne a říká, už se těším jak budeme v teplé odhánět štíry a chřestýše.
HMMM,máme se na co těšit:-)).
Tak po Jirkovi vložce opět pokračujeme, děkuji mu ovšem za záchranu blogu, bo se o mě pokoušely mrákoty.
Balíme stan, spacáky, prostě všechno a remenujem k motorkám. Zadarmo dobrý spaní, ale měli tam víc topit. Odjíždíme, čau.
Polní příjezdovou cestou najíždíme zpět na asfaltku, teplota vzrůstá nahoru a my se nelámeme, naopak se rovnáme.
Přijíždíme do první vesničky Reserve, malá, zaprášená, ale je tam obchod. Potřebujeme si koupit nějaké pití. Jirka jde do obchodu a já zkouším nějaké video.
Přijíždím k obchodu, parkují a jdu si koupit zelený 1l čaj v plechu za 0,99 centů, je dobrý na žizu.
Jdeme ven a jako vždy se někdo přijde ptát kam jedeme a odkud. Vždycky je překvapí, že je tam Evropan. Jako vždy jsou vstřícní a rádi náměty na cesty.
Jezdí tam samé velké pick-upy, jsou tam samé ranče, lovci a pak přijíždí nablýskané police auto New Mexiko. Vystupuje policeman, vystriženej jako z obrázku, všechno sedí, nažehlenej, zbraně, super. Ptáme se jestli si ho můžeme vyfotí, že jsem z Evropy. No problém. Tak ho cvakám poprvé a on říká ještě nee a volá své kolegů ať jde taky. To nemá chybu, zkuste to říct nějakejm českejm policajtům. Děkujeme jim a odjíždějí.
Ještě tam je pickup s nějakými pejsky.
Hodně se zvedá teplota, proti ránu už skoro o 10 stupňů, začíná být příjemně:-).
Jede se krásnou krajinou, za chvíli bude N.Mexico končit, ale ještě předtím vidíme odbočku na město duchu, prostě vybydlený město. Tak jedeme 9 mil úplně bokem, podívat se co to je, samý zatáčky a úzká silnička, nás přivádí do rozpadajícího se města. Krásný starý fordky, podívejte se na počítadlo pumpy, ta cena za galon 21 centů /dneska je to kolem 3 USD/ :-)))
Jsou tam jen prodeje suvenýrů. Má to své kouzlo. Tam fotím teploměr na Kristině a už je v přepočtu 23 stupňů, začíná být vedro.
Sundáváme ze sebe nějaké oblečení, já dvě mikiny a beru si krátké triko na to kůži. Jirka taky, má kombinézu. Ještě pojedu bez rukavic, kvůli minikamerce, abych ji mohl ovládat /v kůži to nejde moc dobře/...
Nasedáme a jedeme na High Way 180 a z ní po nějaké době potřebujeme sjet na 78 do Arizony. To se také děje a po nějaké době stojíme u Cedule Welcome Arizona. Trochu focení a pokračujeme.
Počítač na mé motorce hlásí 0 km na ujetí, mám suchou nádrž a potřebujeme tankovat, bohužel benzínky jsou v téhle pustých a neobydlených krajích dost výjimka. Mám pocit, že bavorák cuká, naštěstí dojíždím na výpary do nějaké vesnice, kde je ještě analogová pumpa. Tankujeme oba dva na jednu kartu, na mou. Bereme dohromady asi 13 galonů za 39 bůčku. To ještě ten benzín sotva teče. Holka od pumpy divně čučí.
Teplota stoupá asi 83/asi 26 stupňů F, to je holt Arizona.
Startujeme, za pár milé je nádherná rovná cesta, ale taková ta s těma hupama až na horizont. To mne nedá pouštím minikamerku, točím a zrychluju, předjíždím Jiřího, v přepočtu kolem 140,150 km/hod. Bejt tam poldové, mám to za 300 bůčku a zastřeleni:-). Paráda Kristina to přelítává nahoru a dolů, super, bomba..a pak čekám na kamaráda.
Jedeme opět spolu a sjíždíme do hornického města Clifton, které leží na jedné z nejkrásnějších cest High Way North/South 191 /schválně se podívejte na google mapu,to,ale předjímám/. Stavíme na benzině a kupujeme další pití, začíná být velké teplo.
Kristina už ukazuje 91 F/ to je přes 30 stupňů. Hezky co:)). Ráno skoro -5 a odpoledne tohle. Sundávám si i chapsy, bo se mi lepí řiť na sedlo. Divám se na své ruce, mám je spálený, úplně do červená. Ty vole, podívej Jirko. Ještě mi říká, máš spalenej i obličej a já jemu, ty taky. Nechápu, máme plný helmy a jen zvedlý plexi. No, opaluje to i pod helmou. Natíráme se 15kou..
Odjíždíme od pumpy a za dvě mile, se stoupáním dostaneme k něčemu na co čučíme oba dva, obrovský doly, vykutany z bůhví jak vysoké hory, monstrózní, hraje to všemi barvami. Jezdí tam ty mamutí vyklápěčky co mají pomalu 3 metry velký kola, nebo kolik.
Musíme jet, začíná nám 191 a to je majstrštyk:-). Desítky kilometrů skal, lesů, údolí,
sama zatáčka a pořád a pořád. To nemá cenu popisovat, to se musí vidět. Pro motorkáře opravdu zážitek .Zkouším něco točit, ale s tou kamerkou to omezuje jízdu, protože musím dávat bacha na cestu, co jede proti a ještě držet hlavu tak, aby bylo něco vidět.
Nemá cenu tam přepalovat rychlost, bo jedna chyba a jseš v rokli hodně hluboké, stromy, balvany. Nemají tam vůbec svodidla, takže jedeš vlastně po okraji propasti, což zase moc příjemný není :-). Já vím svodidla taky nezabrání průseru, ale je to aspoň berlička. Co budu povídat, zážitek nón plus ultra. Je to pustina, nikde ani živáčka, telefonní signál, to si domýšlí /vlastně co jsme jeli dny předtím,taky někde dlouho nebyl/. Naštěstí lidí tam jsou všímaví a vědí, že se pomoci jen tak nedovoláš, přibrzdí u našich motorek, když třeba řešíme mapu, nebo něco jíme a ptají se "Vše Ok,nepotřebujete něco?/, je to milý.
Po cestě Jirka natočil číslo 999,9 mil ujeté do té doby ještě nekončícím jezdeckým dnem.
Po tomto čísle jsme ještě pokračovali po silnici 191 ještě výš a tam byl opět sníh v lesích a na skalách ochladilo se nejméně o 1o stupňů, ale šlo to.
Zvykli jsme si na různé měnění počasí. Po tolika kilometrech zatáček, jsme unaveni a vykoukaní a ještě spálení od slunce. Po dnešku máme najeto 1700 kilaku od 1.5. kdy jsme vyrazili na ostrou jízdu
Byl to krásný den a navíc, máme tolik natočenejch věci, že už ani nevím co k čemu patří. To by se muselo psát každý den a bohužel wi-fi není všude.
Teď jsme teda v motelu ve Springerville, zatím nejdražší co bylo, platili jsme 88 bůčku se snídani.
Zašli jsme si koupit do marketu jídlo, pivo a pořádně se najedli.
Tak se jdu umejt, včera v tom kempu voda nebyla a vyspat se v teplé :-). Snažím se to namlátit do blogu, ale pletou se mi dohromady podklady...
Jirkova příloha:
Ačkoliv jsem Riccimu hrozil, že mu v deset hodin vypnu notebook tak jsem bohužel nedodržel slovo. Tož v půl třetí ráno mě Shakespeare budí s vyboulenejma očima: "Jirko, vono to zmizelo?!?" Očekávaje nejhorší (měl jsem večer podivný pocit že bych měl udělat backup), chvíli na to koukáme a vypadá to že celý blog je pryč. Naštěstí jsme to ale našli a zachránili. Nevím co se stalo, nechci to ani vědět, najednou se blog začal ukazovat jako že nikdy nebyl publikován.
Ricci má teď určitě dost adrenalinu v pivním oběhu že nebude po zbytek noci spát.
Jirka jde opět spát, tak dětičky, dobrou noc :)
Cagos lidičky, kdo si to rád čte, děkuji :-), musí si počkat, stránka je jen z části hotová schází tam videa a my nemáme čas u musíme jet na "RIDE " :-)) ahooj,cus...Ricci

5.5.2010

Nazdárek, je krásné ráno a po divoké noci, kdy to vypadalo, že mně spadl blog. Jsem se vyspal cca 3 hod. Ráno jak po kočkách.
Jdeme do motelu na snídani a když to nebylo nejlevnější, tak snídaně stala za to, velký výběr všeho možného mimo salámu. Ten nemusím, ale koláče ty jooo. Neměli žádné cockies, ale opravdu koláčky s marmeládou a tvarohem, samozřejmě větší jak se na americany patří:-). Byly moc dobré, dobře jsem se najedl. Jirka zase jedl nějakou mexickou šlichtu. Jdeme na pokoj a já ještě mlátím do PC nějaká data, aby tam něco bylo:-). Řeknu Vám, není to žádná prdel. Denně vstřebávám tolik informací, že si to snad budu muset dávat na tahák.
Odjíždíme z motelu ve Springer-ville, nejdřív koupit nějaké ovoce, to se na dlouhých cestách hodí, je to lehce stravitelné.
Jirka zjišťuje trasu, hned tam odchytí nějakou důchodkyni a ta nám rádi trasu kudy z nudy :-).
Kristina a Pebbles už jsou netrpělivé a vyráží směr silnice 260, je relativně teplo asi 16 stupňů C, dobrý. Já jen jeans a triko a bundu. Ale překvápko, za pár mil vjedeme do lesů v nižších kopcích a tam je ještě plno sněhu, co to je toto.
Musím to vydržet, ochlazuje se a jsem líný se dooblict. Na trase je krásné jezero jménem A-1 Lake, sjíždíme po blátě až k němu.
Jirka dává cigo a já točím, fotím. Pak chvíli kecáme jak, kam to pojedeme, už víme. Ted vím jak je zpátečka na motorce užitečná, zatímco se Jirka dřel přes bahno, já dál zpátečku a milá Kristina si 4 metry couvla a v pohodě vyjela.
Cesta odsýpá, otepluje se, vjíždíme do rezervace indiánů kmene Apache. Ty vole támhle je Vinnetou, jo byl ale v 5-ti litrovým Fordu Pickupu:-).
Nejdříve je to spíš prérie, holá krajina v dali hory, pak začínají husté lesy. Po desítkách km pohodlene jízdy vjíždíme do města Show Low. Musel jsem se smát, přesně jako u Máchova jezera, myslím tím, že ty stromy a písek, dost podobný:-). Jinak už nic.
Stovky obchodu, služeb, hotelu, campu, dealerů aut a dalších věci. Městečko je pěkný, plno indiánů, jedeme kolem jejich High school a čumím co mladí maj za auta, dost dobrý. Parkoviště narvaný jak na Jižnaku. Nic netočím, říkám si, klid. Jen když, vidím servis na Harley, stavím a fotím, jsou tam custom, pěkný, pěkný.
Přes dvacet minut trvá než vyjedem ven. Dnes jezdí spousta motorek, většinou HD, silnice tu nevidíš, maximálně Goldwinga, ale to je transkontinentální přejezd:-).
Dobrý, venku jsme a dáváme speed limit 55 mil, jsou vidět policajti s radary. Radši jet podle pravidel, to se vyplatí.
Ted pádíme po US High Way 60 a /Státě Arizona 77/ , je to vyloženě scénická way a taky pořád Apache area a dlouho ještě bude. Jiří na Pebbles jede jako většinou vepředu a přehlíží první Canyon, co vidíme. Stavím a utíkám točit krásný kanunek, malej nebyl:-), jmenuje se Čedar Canyon.
Minikamerku od kamaráda mám schovanou, říkám, dnes ji nevytáhnu, má velkou megaz. Beru to na svůj fotak a ten hlásí, paměť je plná. Výborný, zrovna scenérie jak vymalovaná. Prdim na to už nebudu nic točit,budu se věnovat jízdě.
To jsem neměl říkat, zpoza zatáčky vyjelo 11, slovy jedenáct electra glajdek v krásným seřazení. To snad ne, tohle..:-((.
Zdraví nás, my je. Máj to nablejskany, že přední sloni hlavy, odrážejí sluníčko a chromý vypalují cejch do oči.
Jedou nalehko, trika a na hlavě helmy, nebo šátky. Ztrácejí se za námi s hukotem jak v sršním úlu, krásný sound. Trochu si postesknu, nicméně Kristině to nemohu udělat, je super:-)).
Škoda, video před chvíli došlo a přátelé, pak vjedem do zatáčky, za škálou se zjeví nádhera, další canyon,daleko větší, jméno Salt River Canyon. Čumím jak umím. Stavíme na prvním odpočívadle. To se musí vidět, opravdu nekecem. Jiří točí video, říkám mu, podívej nasadím si minikameru a vemu to v jízdě, skály, canyon a vše okolo. Ok. Dávám si ji do helmy jako vždy a vyjíždím bavorákem 2 mile nad tu krásu.
Otáčím se, zapínám kamerku, jedu 2 minuty na blog a pak dalších 10 minut na podívání se třeba na projekci. Úžasná trasa a okolí, zatáčky, skály na jedné straně na druhé kánon s řekou, super paráda. Jízdu končím na kopci. Pokud se to vyvede, je z toho krásná nahrávka.
Pokračujeme dál do města Globe, zase policajti a merej, nás ne, jeli jsme za truckem.
Začíná být příjemné teplo, počítač ukazuje 94 stupňů F, to je cca 35 C ve stínu /co vy na to?před dvěma dny jsme skoro umrzli při -5/. Potřebujeme tankovat, stavíme u pumpy, tankujeme obě bavorácky na jednu kartu, po hrdla. Výsledek 10 galonů, 31 bůčku. LT Kristina fakt žere min než RT Pebbles. Vzduch se tetelí, máme žízeň jdeme do pumpy pro vodu a kupujem si Hot Dog, poprvé si ho dělám sám. Cena 79 centů, hodně levný. Je dobrej, dá se. Jirka se poušti do řeči s dvěma motorkáři na Harley. Jeden má Road Kinga a druhý Fat Boy.
Představujeme se jmény a podáváme ruce. Pak z nich vypadne, že jsou Kanadani z Ontaria a mají tu HD půjčené v Phoenixu. Když slyší od Jiřího naší way, jen pokyvují uznale hlavou. Mysleli si o sobě, že jsou hardcore /tak to vyloženě říkali/, že ujeli 2oo mil, tak se usmíváme:-))).
Buy Gays, jdeme k mašinám. Slíkam si koženou bundu, 35 stupňů je dost. Kdyby jste viděli mé spálené ruce od slunce ze včerejška, pochopili by jste proč to dělám. Přece musím dát dohromady jednu barvu:-). Vzduch se tetelí, když od benzínky odjíždíme.
Potřebujeme najít sjezd na silnici 188. Popojíždíme městem, pro změnu jsem první já s Kristinou. Vím co mám hledat, přece 188.
Užívám si jízdu, semafory ve státech už nejsou problém, ani nebyly.
Jedu, jedu, teď z boku WW Brouk se staženým okýnkem, v něm dvě mladý kočky, něco na mne volají /mám vypasované triko, zatahují břicho, aby to vypadalo, že jo:-))/ a jako správný gentlemann, si říkám, zřejmě něco potrebujou. Přejíždím s nima 3 křižovatky, gestikulujeme, bo do huby mně není vidět mám plnou helmu:)). Ve zpětných zrcátkách najednou Jirka není .Mávám na girls, že zastavuju a oni odbočuji jinam /konečně nějaký hezky holky:-). Zůstávám stát a čekám, po nějaký době se přiřítí Jirka a říká ty vole, já se na Tebe díval, máš odbočovat a najednou nejakej Brouk a ty si jedeš jak na módní přehlídce.:-).
Jsem se nějak zakoukal, říkám mu :-). Protože mě zná, radši to nebudem komentovat.
Vracíme se nazpátek o tři křižovatky a odbočujeme správné na 188.
Změna, začíná krajina vysokých kaktusů, všude je jich plno, na rovině, skalách. Dělají nám společníky až k nádhernému jezeru Roosevelt.
Opět se je na co dívat. Obklopený horama, je veliký a členitý, cesta ho kopíruje. Dnešní den je opravdu kochaci.
Opět fotíme, Jirka točí, prostě dokumentujeme, aby jsme měli něco na pěkně vzpomínky. Pečou se mně ruce je opravdu krásně a vedro. V Arizoně je posunutý čas vůči N.Mexicu, je tu o hodinu méně. Už musíme hledat nocleh. Pokračujeme dál krásnými táhlými zatáčkami až k městu Payson.
Před městem ještě narážíme na vrakoviště motocyklů:
Měl by tam být camp. Bohužel není. Nakupujem si tam aspoň jídlo a pivo, k večeři a snídani /pivo ne/.
Platím 16 bůčku, dobrá cena. Jooo, vlastně Jirka říká pokladní, že má slevovou kartu, ale že cestujeme a nechal ji doma. Pokladní se na nás dívá, jde vedle za šéfem co on na to, kývá, že ano. Křenim se, vona normálně projíždí svou kartou slevu pro nás.:-). Líná huba holý neštěstí, to platí a platit bude. Pořád je krásné teplo, ještě 20 mil a snad bude kemp. Ano je, jsme v městečku Camp Verde, opravdu máme postavený stan u potůčku, pěkně hezky v klídku. Teplota večer cca 25 st.C. Popíjíme pivko, zkoušíme každý den jiné značky, ale jupi de to pít. Ještě nám zbyly dvě lahvový že včera, jsou teplý, ale my máme potok u stanu, dáváme chladit a taky nám spadly do chřtánu.
Dnes to byl krásný RIDE, 320 milí /tj.500 km/. Dohromady za těch pár dní 2200 km.
Změnili jsme plán na zítra, místo Grand Canyon /bude později/ je v plánu Route 66, /nejsme od něj daleko:-)/ nejdelší, asi zachovaly úsek legendy ve státech.
Uvidíme,cagos...

6.5.2010

Krásné ráno, bublání potůčku, dobře jsem se vyspal. Jirka taky. Jakej si dáš čaj, volá na mě? Říkám, máme jeden, tak ten první:-).
Voda se vaří, budeme zalévat. Protože jsme si zapomeli hrníčky, pijeme kávu a čaj z amerických třetinek od piva. Funguje to, jen se trefit horkou vodou do hrdla:-). Pak máme ještě klobásku s chlebem, velice pikantní. Jiří vaří, koupil dobrou náplň gas. Začínáme balit, už to máme zmáklý.
Jsme v kempu a okolo se řítí důchodce na elektrickém vozíku, nazdar chlapi jak je ?OK.
Zastavuje a jde na pokec. Chce nám poradit jak se dostat na silnici co potřebujem. Jenže dědula si zapomel brejle. Co je to tady? My říkáme blabla, jméno město. On nevidí, čumí do mapy, ale podle názvu okamžitě kopíruje mapu. Super, zná to jak své boty. Natočil jsem si ho kvůli jeho američtině.
Loučíme se a vyrazíme k recepci, platíme po 10 USD za osobu. Vše v pořádku.
Najíždíme na 89 a kde je městečko Jerome, kde stavíme na odpočinek. Je tam spousta motorek, Goldwingu. Vrací se z Route 66 a jedu tam odkud my přijíždíme. Dáveme se do řeči s jedním bikerem, je z Chicago.
Zdržíme se chvíli a vyrazíme do prudkých stupani a zatáček, perfektní jízda. Potom na sever po 89 silnici přes Prescott, kde je bistro ze starých let k začátku zachovalé way Route 66.
Vjíždíme do městečka Seligman. Těžce komerční lokalita. Vidíte tam spoustu motorek, cizinců od Číňanů až po Evropany.
Ceny jsou tomu samozřejmě uzpůsobené. Potřebujeme tankovat a nabíráme benzín. Kupujï si tam nášivku, že jsem cestoval po Route 66, stojí 3,99 USD. Stojí tam cca 12 strojů HD a samozřejmě jsou to Němci. Maji velký problém, platili cash a ne kartou, vzniká problém v rozdílu peněz. Jirka se jim snaží pomoc, ale nejde to, přicházejí o 20 bůčku. Bavíme se dál o jízdě, jedou až nahoru do San Francisca a pospíchají, protože jsou HD zamluvený na určitou dobu. Pochybuju o tom, že projeli celou 66 v daném úseku. Co teď jsme teď je opravena silnice. Půjčení motorky v US, pozor na to. Udávají zajímavou cenu na netu, ale to bez daně, kterou vám tam započítají, pojištění .
Na den pak vychází stroj na cca 200 USD, někde možná méně. To je tak všude, třeba k ceně hotelu, která je zajímavá na netu, zase vám připočtou daň a to je u spousty věci, takhle to tu chodí.
Pokecáme s Němci a vyrazíme na Route 66. Silnice je opravena, docela pěkná. Potkáváme hodně motorkářů. Jedeme až do města Kingman.
Docela jsem zklamaný, čekal jsem víc, třeba se to zlepší. Ve městě Kingman je pár věci na focení a zajímavých.
Aby se dalo pokračovat v cestě Route 66, musí se najet na Interstate 40 a sjet na Oatman, tam navazuje opravdu původní, zachovala 66. No, zachovala, pěkná vám drkotají zuby, je pěkně hrbolatá.
Nicméně si to užíváme, je krásné teplo a slunce svítí. Ještě předtím jsme si koupili jídlo. Nakoupili jsme v marketu, opět nám odpočítali slevy, stačí být slušný a říct, se jseš traveller a zapomněl si ji doma. Funguje to. Měl jsem chuť na sladký, tak jdem k boxu cukrovinek, líbí s mi tam dort, celý v čokoládě. Popsal bych ho asi tak, že vypadá jako půl koule Heleny Fibingerove /pro mladší, výborně házela koulema i na olympiádách :-))./.Prodavačka nám dorty podala, jsem myslel, že mně ruce upadnou jak to bylo těžký. Přesně proto mají Amici linii jakou mají. Dál jsme koupili klobásy, fazole, cibulku, ještě něco koláčovitého a 12-ti pack německého pivka. Hlad byl tak veliký, že koulí Heleny jsme do sebe začli cpát hned na parkovišti. Byla výborná, jedl jsem čtvrt hodiny. Říkám Jirkovi, dnes už žádné fazole, jen pivo. Menáž se nám jen tak tak vešla do kufru. To byla jídelní vloha, skoro zapomenuta:-)).
Jedeme,jedeme a přejíždíme to daně městečko, vracíme se podél dálnice nazpět a pokus najetí na 66 opakujeme znova. Hurá, daří se nám to. Vlastně už jedeme poušti a slunce zapadá a nejbližší kempy jsou pěkně daleko. Jirka budem spát někde u cesty. Tak jo, proč by ne, ušetříme. Sjíždí po několika milé do pouště. Prašná cesta, motorka se vyloženě brodí pískem. Jsou tam jen dva velké karavany. Běží k nám nějaký mladý kluk a Jiří se ho ptá jestli tu nemůžeme postavit stan a přespat. No problém, klidně, patří jim tu dva akry půdy. Zase nasedáme a najíždíme do uschlé vegetace a písku. Tam bude stát nás stan. Za chvíli stojí, fouká velký vítr a znatelně se ochlazuje.
Přichází k nám ten chlapík co nám to dovolil. V první chvíli vám řeknu, že jsem měl docela strach, nikdy nevíš...Představujeme se, on je Chris. Máme pivko, nabízíme mu. Rád přijímá a navazujeme řeč. Je mu 24 let a je válečný veterán invalida z Iráku. Narukoval dobrovolně v 19 letech a pak byl US Ranger. Nevypadá na to, vytahlej hubeňour. Ukazuje velké tetování na rameni, které nosí speciální oddíly. Pak se dozvídáme, že se dostal do zajetí na 13 hodin a všechny tam zlikvidoval. Při útěku je zasažen těžce do nohy a po výbuchu granátů 13 dní v kómatu.
Docela síla, teď je 7 měsíc mimo službu s celoživotní rentou. Má noční můry z toho co zažil. Říká sám, že před poušti /myslel Irák/ je zase lepší utéct do pouště /Arizona/, jojo to je život. Mladej kluk a má za sebou takový věci. Pak už se bavíme úplně normálně, popíjíme pivo a kecáme. Má sebou ještě fenku pittbula, jmenuje se Shirley. Docela mazlík.
Ptáme se, co tam žije za zvířata. Říká, kojoti,r ysí, chřestýši, štíři a pavouci. No paráda to se nám bude spát:-)).
Chřestýš ti nic neudělá když máš jen trochu v pořádku srdce, jen to hodně bolí:-)). Ještě nějakou dobu tlacháme a pivo leze fest do hlavy, přece jen sluníčko a teplo a najetejch 420 km. Ok, jdeme spát, Sekeru radši dáváme mezi spacáky.
Slyšíme zvuky jako dětský pláč nebo tak. To jsou právě kojoti a blízko. Ještě něco, nádherná hvězdná obloha na poušti, neskutečná viditelnost. Přímo nad nama Velký vůz, krása. Jdeme do stanu a říkáme si snad to všechno dobře dopadne a ráno se probudíme...Dobrou noc :-))).

7.5.2010

Pomalu otevírám oči, jsem ve stanu, Jirka taky, výborně, přežili jsme v poušti, nikdo nás nepřepadl, motorky jsou na místě a okolo vypité flašky od piva.Ok :-).
Vstávám a jdu ven ,fouká tam pěkný pouštní vítr. Rychle zalézám do stanu a spacáku.
Nějak jsem si  hnul břichem a vypouštím basového Krakena, z druhý strany se ozve takovej bzuk, tak se Jirky ptám co to bylo a on na to, že "štěkávej pavouk", zase se tlemime.
Jdem dělat snídani ať odsud vypadnem .Musíme ve stanu kvůli silnému větru, vařič hoří a na něm plnej hrnek fazolí s klobásou a cibulkou. Ohřívá se to a pak zacnem jist a je to dobrý.
Říkáme si s kamarádem, aspoň budeme dnes mít hlasitě stroje, po fazolích:-).
Rychlé balíme stan, spacáky, karimatky a všechno. Soldier Chris se s námi přichází rozloučit, fotíme se.
Spát v poušti 100 metrů od Route 66 je zážitek. Najíždíme na hrbolatou a vyspravovanou úzkou silnici, za chvíli jsme v horách a začíná překrásná jízda zatáčkami lemovaná skalami a vším co k tomu patří.
Opět se snažím točit. Není to jednoduchý, protože bohužel minikamerka si nepamatuje data, musím použít svou malou HD kameru a to tak, že se rozjíždím na dvojku a kameru držím v levé ruce, abych pravou mohl přidávat a ubírat plyn. Vyrazím na první natáčení dokumentu.
Jde to, naštěstí není vůbec provoz a co je zajímavé, že za celou dobu jízdy 40 mil po 66estce, ani jedna motorka/?/, přitom tenhle úsek je daleko nejhezčí než to předchozí.
Poslední vesnice před vjezdem do Kalifornie se jmenuje Golden Shores, pěkná stará stylovka. Potom už přejedeme most a jsme v Kalifornii.
Kalifornie se výrazně odlišuje od předešlých státu. První věc, jdeme tankovat a benzín je o 80 centů dražší. Doprava je tu hustá, jeden truck a truckem a hodně luxusních aut/tzn.MB, BMW, PORSCHE, AUDI, LEXUS a jiné.
Další věc je poušť až před Los Angeles a vysoké teploty a při naší jízdě bylo 32 stupňů ve stínu. Speed limit je 75 milé, helma povinná. Tak jsem svou spařenou hubu dál do plně helmy a spálené ruce do rukavic.
Čekalo nás ještě skoro 580 km. Co při cestě vidíte je poušť a v pozadí hory, pořád. Pak jeden vlak za druhým, vlaky pomalu měří kilometr a táhnou je 4 diesel lokomotivy a třeba 2 vzadu a na tom jeden kontejner vedle druhého.
Věc na kterou si je třeba dát pozor, jsou větrem kutálející se keříky /Tumble weed/, malým projedete na motorce v pohodě, ale velkým to je o průser, vyhýbat se tomu včas!
Řeknu vám, že tolik přemáhání, abych neusnul se mně dlouho nestalo. Dvakrát jsme stali, snažil jsem se probrat. Pak jsem najel na dálnici a bylo to zpět, hrozil mikrospanek.
Nakonec jsme zastavili na kraji dálnice v takových šutrech a v tom vedru bez stínu, jsem si na ferovku dál dvacet na zemí a hlavu na kamení.
Pomohlo to a už jsme pádili na LA. Předposlední zastávka byla kousek před San Bernardinem na benzínce a odstavisti trucků. Něco málo jsem jich nafotil.
Jirka mně dal poslední školení jak se v LA jezdí. Říkám mu, kdo jezdí v Praze, ten to zvládne :-).
Schválně jsem si pomatoval kolik bylo na tachometru km. LA má asi 15 miliónů obyvatel, prostě hodně moc.
Jojo už je tu začátek LA, pomalu začíná masakr. Navíc je pátek a začátek víkendu.
Nasadíme rychlost 70 mil a jedem. Po stranách vám běží nákupní centra, minutu nic, pak běží nákupní centra, dvě minuty nic zase nákupní centra, tři minuty a zase co myslíte :-))).
Snažíme se držet u sebe, kolikrát i rychlost podstatně zvyšujeme, Kalifornani taky nejezdí pomalu. Kdo by taky měřil rychlost tisíce a tisíce aut:-). ze dvou pruhu se to dostává na 3,4,6,7 až místy 8 pruhu v jednom směru, podjezdy, nadjezdy. V druhým směru ven z města totální zácpa na desítky mil, vidím, jedu kolem toho, auta a trucky se líně táhnou.
V našem směru se to, ale řítí do města ve všech pruzích rychlosti 110 km v hodině a to je frmol, vám řeknu. Neviděl jsem žádnou bouračku až asi po 70 mílích, motorkář na supersportu Repsol, povedlo se mi to zmáčknout.
Byl jsem tak troufalej, že jsem si dovolil i za té rychlosti fotit, nebo točit. Samozřejmě, že ve středu města u mrakodrapu to tak rychle nejede, tam to postava.
Centrum s mrakodrapy je tam několik. Míjíme Sunset bulvár, Hollywood a další známé čtvrti. Jirka mě protahuje 101 silnici, abych viděl. Nápis na skále, Hollbywood jsem viděl, ale asi nezmačknul, nevím.
Všechno je to zapasovaný v zelení, někdy kopcích a skalách, vypadá to moc hezky.
Pak se dostáváme k čtvrti Jirkových kamarádů Roberta a Jarmily, kteří zde už žijí řadu let.
Parkujeme před jejich domem, zdravíme se s nimi, máme i nich azyl na nějaký den. Padáme do pažitu před domem, zadky bolej ,přece jen ve vedru, 640 km, to unaví. Studený pivo do nás padá a jen zasici.
Takže, jen k tomu, že jsem věděl v kolika kilometrech vjíždíme do LA a připočítal k tomu cestu k baráku, bylo to 112 milé,112 milé dlouhý než jsme přejeli město.
Byl to zážitek, v takovém masakru jsem v životě nejel a dá se to zvládnout, musíte pořád dávat bacha.
Za šest dní máme najeto 3200 kilometrů.
Únava je, sprcha nás ji pomalu zbavuje, dáváme s Robertem piva, pak maďarskou slivovici, vodku, tequilu, postupně dopíjíme láhve a je nám dobře, ale zadnej bejby boj není, nebo pietroooo. Snažím se při tom dělat blog, no moc to nejde.

8.5.2010

Dneska je odpočinkový den, hezky jsme se vyspali. Já pracují na blogu, bohužel stahování velkých videii je problém.
Zabírá to čas a kolikrát to zkolabuje. A to jsem připojen na kabel, ne na wi-fi.
Posnídáme, Jirka s Robertem jedou na kávu a já se snažím datlovat.
Dnes si od motorek odpočineme. Teda Jirka ne, protože má domluvenu výměnu pneumatik u dealera, přesně načasováno, moc by na tom neujel.
Po lehkém obědě, mám dopsaný komentáře ke každému dní.
Pak se domlouváme, že se pojedeme podívat k dealerům HD. Jsme u dvou, mají krásné motorky na prodej a před shopy je plno motorek zákazníků .Servis pracuje každý den.
Prohlížím si věci, něco se mi líbí a bohužel nemají velikost. Asi jsem vybírávej, ale nic jsem nekoupil. Počkám si na jiné dealery, určitě bude něco bombovýho.:-))
Aspoň nás Robert provezl svým krásným autem po části LA.
Krásný kolibřík :-) Zítra se zřejmě podíváme na Hollywood, Beverly Hills a Santá Monicu nebo Malibu, nebo:-)).
Teď se dělá barbeque /BBQ/,už se těším. Jarmila a Robert a jejich pejsek Trixy

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE