Ricci a jeho moto cesta Amerikou 2010

23.5.2010

Jacob Lake camp, ráno v půl osmý se probouzíme, silný vítr nám cloumá stanem, že to naráží až do hlav a je dost chladno.
Jsem nějakej mimo, spal jsem osm hodin ,to je na mě výkon.
Jdu do restroom /záchody/ ,v těchto zálesáckých kempech jsou zděné a v nich je klasická suchá latrína, všechno pěkný a čistý, žádný problém.
Tak nějak tam sedím, čistím zuby, abych zkrátil čas:-) a jak je ten hodně silný vítr, začíná od spoda všechno foukat nahoru a hejbat to mísou, no to bych se z toho po...... a taky že jo a hodně rychle, bo bych umrznul:-))) .Začínám trochu na ten vítr nadávat.
Tak ještě vyčistit zuby a jde se balit. Dávám si pastu na kartáček a začínám čistit, okamžitě vyflusavam a začínám fuckovat a to pořádně, bo jsem si místo pasty na zuby, hezky vytlačil regenerační krém na ruce. Jirka se tlemi a říká, udělej Žen a budeš v klidu, začínám se samonasirat /bude video níže uvedené hned první po příjezdu do Grand Canyon:-) /. Rychlé balíme saky paky, oblíkám si na sebe víc oblečení a helmu, kvůli větru.
Jedeme naproti do motelu a dáváme si čaj a cookies, je to chutný.
Sedáme na holky, je kolem 7 stupňů a ledový, opravdu silný vichr, neboť jsme ve výšce asi 2700 metrů.
Hurá na "Grand Canyon North Řím (severní pobřeží)" po Hwy 67. Z této strany je nejhezčí pohled. Pak je ještě z jižní strany, ale to je dalších 200 milí a není to tak výrazně, říkají..
Míjíme začátek národního parku, vidíme obrovskou plochu ohořelého lesa po ničivém požáru.
Začiná foukat tak silný bočni vitr, že zase mame co dělat s mašinama.
Kolikrat to se mnou smykne až do protějšiho pruhu, nebo to se mnou zamává, že z toho vůbec nemám dobrý pocit. To už s Jirkou mame stroje ve stálém náklonu proti větru, neni to nic přijemného, člověk se boji aby neskončil mimo silnici, nebo v protijedoucim aute.
Prijiždime k hlavnimu vstupu, kde se už tvoři fronta navštěvniků natěšených na kanon. Stojime s motorkama vedle sebe, nadavame na zkurvenej vitr. Je tak ledovej, že leze pod oblečeni.
Ukazujeme předplacenou permanentku pro dva na cely rok a rangerka nas pouští do arey.
Chvili se pohybujeme bavoraky mezi zdravym lesem, dorazime na parkoviště.
Jirka hned začíná filmovat a ptat se mě na Grand Canyon.Tak reaguju :-)))
Po tomto vystupu se začínám smát s lepší náladou. Vichr nas tlačí k něčemu úžasnému, monumentalnimu monstru z ktereho samozřejmě vidime jen tu nejhezčí část. Dále už nemá cenu mluvit, jen se koukat a vstřebávat tu impozantni mohutnost, kterou vytvořila za nekonečně dlouhá léta řeka Colorado River. Dál už jen foto a video.....
Po prohlídce, potkáváme směrem k parkovišti hodně motorkářů a zaparkovaných motorek.
Zaujme nás ovšem jedna Electra Glajdka s tažným vozíkem. Opravdu už starší manželé, cestují po státech a vozí si sebou ne zrovna malého pejska :-)). To se nedá a musím to fotit :-).
Vyjíždíme z national parku zase po té samé cestě nazpět, co myslíte, opět vichr /ten byl tak silný v kaňonu, že jsme se museli něčeho držet, aby nás to nezfouklo/.
Jirka cestou vymete takovou díru v silnici, já se ji na poslední chvíli vyhýbám. Pěkná rána, kontrolujeme ráfek a pneumatiku, naštěstí to vypadá dobře. Mastíme to na druhou stranu a vichr nás opět podpírá, tentokrát zleva.
Ruce mám na řídítkách jako přikovaný. Mě focení a filmování za jízdy dnes půjde hodně stranou, spíš to bude stacionární.
Najíždíme na Hwy 89A a upoutávka nám ukazuje, ba přímo vybízí na Marble Canyon a Navajo Bridge přes Colorado River postavený v roce 1926. Zase je na co koukat:
Dokochali jsme se a je už docela teplo, sundavám bundu, chaps, helmu, rukavice a nasazuju svou oblíbenou skull čapku.
Mám na sobě dvě mikiny a je mně krásné teploučko.
Opět na Hwy 89A a pokračujeme ve vichrove krasojízdě /začínají bolet ruce/, míjíme krásné skaliskove útvary z červeného kamene/. Pořád se pohybujeme cca 2ooo metrů nad mořem, je to spíš prérie nebo něco takového. Indiáni jsou vidět hodně, je to jejich území a to pěkně veliké, ale pusté, hromady kilaku na nic nenarazíte.
Máme hlad a potřebujeme tankovat, máme štěstí na Hwy 89 leží město " Page " kde je dost obchodu a benzínek. Kupujem si kuře zákusek, pití a nějaké pečivo, vychází to asi na 10 baku, není to dráhy. Sedáme si ven na slunce ke stolu se slunečníkem ,to nemáme dělat. Zákusek s kuřetem i pití, vítr hravě shazuje dolů. To začíná už pořádně kurvovat a nadávat anglicky i kamarád. Teď se hebim já a říkám mu klid a Zennn :-). Jakžtakž pojíme, spíš nás to štve ,není k tomu správný klid, foukání nepřestává a nepřestává.
No nic, na stroje, natankovat a razíme k další pěkné ikoně v našem rejstříku k jezeru " Lake Powell ",kousek od Page a my jedeme na přehradní hráz, kde je vodní elektrárna a z toho místa je fascinující výhled na kousek jezera, které se táhne hodně daleko, jak je v Americe zvykem :-)).
Už to máme zaběhlý, něco fotíme a točíme, pořád je co /vlastně by se dalo neustále, je toho moc k vidění/..
Pomalu potřebujeme cestu směřovat ke Colodadu na For Corners a jiné.
Arizona má ovšem své kouzlo a nekonečné pouště a prérie. Sjíždíme z Hwy 98 to Hwy 160 , je to planina, prérie ve výšce 1600 metrů, naprosto otevřena bez nějakých zábran. V tom okamžiku začíná pro nás dva "Divočáky" peklo.
Ten vichr totiž dosahuje rychlosti 90 až 100 kilometrů v hodině to ještě z našeho boku,j ak jinak, že:-).
Když před sebou vidím Jirků na Pebbles v jakým je náklonu na naprosto rovné silnici, přestává legrace, protože potřebujeme ten úsek, který je přes sto kilaku přejet.
To ještě jedu pěkně nalehko, hodně se ochladí, nahazuju na sebe bundu. Mám co dělat,a bych Kristinu udržel na silnici a někam nevlítl, žádná prdel, tady už jde dost o kejhák. Není se kam schovat, žádná pumpa, skála, nebo vesnice, je to pustina a vítr si tam dělá co chce. Několikrát to se mnou tak smýkne, že nadávám hodně hrubě. To ještě naše anabáze nekončí, obloha se z ničeho nic zatemní, začíná přátelé "písečná bouře", dostávám takovou šlehů větrem do hlavy, že má oblíbená skull šprčka čapka je nad mým pravým uchem a za chvíli ještě, výš. Rychlé si ji stahuju co se dá /ta čepice fakt dobře drží/ a opět to samý v bleděmodrým, ty vole musím ji dát dolů, nebo ji v životě nenajdu.
Zastavuju v tom vichru a nandávám helmu, to už mám plnou hubu a oči jemného písku. Ten lítá přes silnici, dělá jazyky. V tu dobu jsme tam jediný dva bikeri, nikoho nepotkáváme.
Zastavujeme oba dva a dáváme v ty tmavý, štípavý siberii řeč co dál. Konstatování je, že tu prostě nikde nic není a musíme to přejet. Cejtim, že písek už mám všude. Řeknu vám to takhle, dnes jsme ujeli kolem 500 km v těžkým větru a z toho přes sto v písečný bouří. Jsme unaveni, ruce bolí a klidu to taky moc nepřidá. O příjemném ježdění mám jiné představy, ale je to nová drsná zkušenost, protože ani jeden z nás něco takového ještě nezažil / kdo z vás zažil písečnou bouří na motorce v jízdě?//
Ted jedeme už silou vůle, nadávání nám nepomůže, jen si hlavně dávat pozor a neudělat nějakou blbinu, nebo jezdeckou chybu.
Ukazatele říkají, že budeme za pár mil odbočovat na Hwy 160 do Tsegi. Obloha je zatažena kam se podíváš, písečná bouře řádi na celém obrovském území této části Arizony.
Začíná se nám to malinko mírnit, teď vidím, že Jirka prudce brzdí a dává varovné blikačky, přejíždí to místo, já zastavují a točím si na video, tu krávu co blokuje silnici, ještě před tím tam byla upozorňující značka / kdo mě zná ví jak dobře se význam ve zvířátcích,tady se jednoznačně nemohu splést,je to kráva :-)))))) /, bacha krávy v délce 15 mil. A vono si to tam klidně běhá a čumí to na mě a já se směju, prostě kráva a nebo ne :-))))).
Ted už nějakých pár desítek mil a snad bude ubytování, bohužel na to, že je neděle je všechno beznadějně obsazené.
My jsme kousek od Navajo monumentu, které jsou hodně známé ať už filmu nebo kalendářů, chceme to vidět ještě před For Corners.
Nakonec seženeme nocleh v rezervaci, motel se jmenuje Anasazi a je neskutečně předražený, nejdražší za celou dobu naší jízdy, co nám zbývá, vítr fučí, tma a únava velí zůstat. Je to pojistka než se někde plácat v prašné tmě a něco hledat.
Zastavují u nás dva bikeri, jedou za Sa Diega v Kalifornii, to je asi 670 mil a říkají, že chytli písečnou bouří na jiné cestě a že dokonce museli uzavřít silnici number 40, asi tak..To je asi vše, když teď píšu a slyším co vichřice dělá venku, jen doufám, že se přes noc uklidní jinak máme z monumentu slušné řečeno hovno, nebudou vidět . Joo a jsme na 9500 kilometrech od ostrého výjezdu. Hlavně zdraví z Posázaví, takhle blbnou kluci středního věku :-))). Cagos Ricci
Začíná foukat tak silný boční vítr, že zase máme co dělat s mašinama.
Kolikrát to se mnou smýkne až do protějšího pruhu, nebo to se mnou zamává, že z toho vůbec nemám dobrý pocit. To už s Jirkou máme stroje ve stálém náklonu proti větru, není to nic příjemného, člověk se boji aby neskončil mimo silnici, nebo v protijedoucím autě.
Přijíždíme k hlavnímu vstupu, kde se už tvoří fronta návštěvníků natěšených na kánon. Stojíme s motorkama vedle sebe, nadáváme na zkurvenej vítr. Je tak ledovej, že leze pod oblečení.
Ukazujeme předplacenou permanentku pro dva na celý rok a rangerka nás poušti do arey.
Chvíli se pohybujeme bavoráky mezi zdravým lesem, dorazíme na parkoviště.
Jirka hned začíná filmovat a ptát se mne na Grand Canyon. Tak reaguju :-)))
Po tomto výstupu se začínám smát s lepší náladou. Vichr nás tlačí k něčemu úžasnému, monumentálnímu monstru z kterého samozřejmě vidíme jen tu nejhezčí část. Dále už nemá cenu mluvit, jen se koukat a vstřebávat tu impozantní mohutnost, kterou vytvořila za nekonečné dlouhá léta řeka Colorado River. Dál už jen foto a video.....

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE