Cestou křivých šavlí

V Tróji je víc vykopávek než bych čekal. Přece jenom tu stálo město už před dávnými časy a objeveno bylo relativně nedávno. Atrakcí pro turisty je i ohromný dřevěný kůň před vchodem k vykopávkám, do kterého si můžete vlézt a vcítit se do pocitů bojovníků, kteří podle pověsti byli v jeho útrobách během obléhání propašováni za hradby města a díky tomuto úskoku bylo město dobito a zcela zničeno. Pravdou je, že město bylo během času dobito a zničeno několikrát, a tak jsou zde vykopávky z různých období jeho existence. Po prohlídce odjíždíme do města na trajekt, který nás převeze přes úžinu Dardaneli zpět do evropské části Turecka na poloostrov Galipoli. Tento poloostrov je strategické místo. Díky tomu, že Turci ovládají oba břehy průlivů Bospor a Dardaneli, mohou kontrolovat provoz mezi Středozemním a Černým mořem. O tuto výsadu museli v minulosti Turci bojovat, naposledy právě v první světové válce, kdy, přestože měli mnohem hůře vyzbrojenou armádu, porazili spojenecká vojska Anglie, Francie, Austrálie a Nového Zélandu. Tato slavná bitva, která probíhala téměř celý rok 1915, skončila vítězstvím Turecka a proslavil se v ní, do té doby neznámý, podplukovník Mustafa Kemal, později zvaný Otec Turecka, který vybudoval z Osmanské říše dnešní turecký stát. Tyto skutečnosti si Turci na poloostrově neustále připomínají a jsou na ně právem pyšní. Je zde také mnoho vojenských základen, protože toto území je důležité pro Turecko dodnes. Jako před lety spojencům i mně se turecká armáda stala na Gallipoli osudná. Cestou předjíždíme kolonu asi padesáti vojenských náklaďáků, kteří se sunou třicítkou za svým cílem. Vojáci nám ještě vesele mávají. Bohužel jeden z nich si najednou usmyslel odbočit doleva právě přede mnou. Skoro jsem jej minul, ale jeho přední nárazník mi škrtá o zadní kufr, a to přestože jsem uhnul úplně doleva. Následkem je vyjetí do příkopu, kde jsem se zapíchnul a přelítnul přes motorku. Tentokrát jel za mnou Roman, a tak to měl před očima on. Mě se naštěstí nestalo nic, ale můj Tiger měl ohnuté vidlice a jeden brzdový kotouč. Vojáci mi sice pomohli na kola, ale s jediným anglickým slovem „sorry“ odjeli. Motorka nepojízdná, díky kamarádům jsme po několika hodinách sehnali nejen odtahovou službu, ale i dílnu, kde jsem si mohl motorku sám opravit a pod lisem vidlice srovnat tak, aby se alespoň dalo dojet domů s jednou brzdou. Než jsme to opravili, museli jsme vypít mnoho čaje od manželky majitele dílny! A samozřejmou povinností bylo společné fotografování s každým, kdo se přišel podívat. Večer už jsme zase jeli dál.

Dopoledne stojíme u naší „sprejové“ benzínky a dohaduji se s Romanem, zda je to ona nebo ne, když přichází pumpař a významně ukazuje na fleky, kam se za těch několik dní přilepil prach a jiné nečistoty. Je to ona. S tankováním ale počkáme na bulharský levnější benzín. Na hranicích je tentokrát fronta, ale Tondovi se daří předběhnout a tak na nás čeká za hranicí u benzínky. Mezitím se stačil seznámit s místními podnikateli v oboru převoz pohonných hmot. U stojanů totiž stojí auta nadzvednutá zvedáky tak, aby se do nich vešlo o několik litrů benzínu víc. Není divu čistý zisk z převezeného litru do Turecka je jedno euro! Bulharskem tentokrát projíždíme během jediného dne a večer spíme v Srbsku.

Na cestu domů máme ještě čas a tak se domlouváme, že se ještě porozhlédneme v bývalé Jugoslávii. Tonda to tu trošku zná a tak nás vede oblastí kde před 15ti lety probíhaly boje mezi Srby a Chorvaty. I dnes je zde na tuto dobu mnoho smutných památek jako jsou nápadně velké hřbitovy, rozbořené domy nebo alespoň fasády poďobané od kulek. Konečně si můžeme dát v hospůdce u cesty pořádnou flákotu. Na grilu tu opékají totiž selátko. Majitel restaurace nám vysvětlil, že od nich z vesnice jsou už dvě dívky provdané v Čechách a ani se tomu nedivíme. Tak krásné ženské jako v Srbsku se vidí málokde. Bohužel se nám trošku kazí počasí. Stíhá nás bouřka, a abychom nemuseli jet v dešti, měníme v horách trochu směr jízdy. Nevadí, jedeme v suchu sice delší trasu, ale horské silnice jsou tu pěkné. Spíme v šatně nějakého místního fotbalového klubu, kterou nám ukázal číšník z motorestu. Další den už pokračujeme Chorvatskem. Zemí bývalých nepřátel našich včerejších hostitelů. Je to zvláštní představa, že se tady vlastně nedávno děly tak strašné věci. Je to tu to samé. Vukovar , Osijek, hřbitovy, rujny atd. Pokračujeme dále Slovinskem a Rakouskem k domovu. V Rakousku plánujeme cestu tak, abychom se ještě na závěr svezli a nemuseli kupovat známku. V Alpách nám počasí přeje a tak, i když se blíží smutný závěr dovolené, užíváme si i jízdu několika průsmyky a pak šumavské kopce směr Jižní Čechy. Několik kilometrů před hranicí ale Tondovi praská jeho turecký řetěz. Nakonec zjišťujeme, že nepraskl, ale vypadla spojka, kterou pochopitelně nemáme. Vyrážím shánět spojku do vesnice. Naštěstí jsme hned pod kopcem, na kraji vsi, sehnali ochotného Rakušana který nám půjčil nářadí abychom mohli slisovat spojku lisovací, kterou jsme nakonec v nářadí vyhrabali. Během práce, ke které nám ochotný chlápek přinesl občerstvení, mu Tonda vyprávěl o naší cestě a ukazoval fotky, které se líbily tak, že kdybychom se netěšili na večeři a české pivo, tak jsme tam asi zůstali do rána. Večeři a spaní jsme už nakonec měli přece jen v českém autokempu u Lužnice.
Dovolená tedy zdařilá a každému, kdo o Turecku nebo i Bulharsku uvažuje, jen doporučuji. Asi jsme měli ohromné štěstí, ale všude přátelští a milí lidé, kteří, i když nemají skoro nic, tak vám půl z toho dají.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)