Turecko

Na cestu vyrážíme v první polovině května, a tak je nám cestou, hlavně v Rumunských horách, celkem zima. V Bulharsku se znatelně otepluje a my tušíme, že si v Turecku užijeme sluníčka a tepla opravdu dost.

Turecko

Kapitoly článku

Bulharsko-tureckou hranici přejíždíme již za soumraku u městečka

Svilengrad

a hned na nás dýchá pravá vůně Orientu. Celníci i ostatní zaměstnanci v nažehlených uniformách jsou v naprosté pohodě a popíjejí čaj. K našemu překvapení zde pracuje spousta žen a všichni umí perfektně anglicky. Absolvujeme nezbytné kolečko po pěti okéncích, nutné k získání turistického víza na 30 dní, u každého z nich zaplatíme pár dolarů a nakonec jsme asi po dvou hodinách vpuštěni do země. "Where are you from?" ptá se asi padesátiletý celník.
"Czech Republic." odpovídáme.
Obdivně hvízdne a pak si poklepe na svou pistoli u pasu. Je vidět, že některé české výrobky dělají naší zemi opravdu dobré jméno. Náš první den začíná kousek za hranicemi v městečku

Edirne

. Zakempovali jsme tu až pozdě v noci, a jak jsme ráno zjistili, u hromady hnoje. Probouzejí nás bučící krávy jdoucí na pastvu a jejich zvědavý pasák. Dáváme se do řeči, on si s velkým zájmem prohlíží naše věci a najednou sebere sluneční brýle a začne utíkat. Je dostižen a brýle musí vrátit, krást se nemá. Edirne je v turistických průvodcích nazýváno "bránou Orientu". Prohlížíme si nádherné mešity a připadáme si jak v pohádce Tisíc a jedna noc. Vždyť jsme v Orientu poprvé. Okamžitě se nás zmocňuje několik otravných prodavačů se vším možným. Vrtíme hlavou, jako že nerozumíme, ale jeden z nich se zkušeně podívá nejprve na SPZ, pak pověsí na řídítka motorky dva jakoby stříbrné řetízky a česky prohlásí: "Kupte, dva jen za sto korun." Z Edirne pokračujeme okolo Marmarského moře do

Istanbulu

, kde nám dochází, že jsme se právě připletli do odpolední dopravní zácpy. Celkem rychle se učíme zdejší pravidla silničního provozu. V celém Turecku, se jezdí opravdu velmi nekonvenčně. Tříproudá silnice se mění v minimálně šestiproudou, mezi auty se proplétají cyklisté a motocyklisté, občas chodci a hlavně všichni troubí. Když předjíždějí, někoho pouští, právě potkali známého nebo jen tak na nás. Vždyť jsme hosté v jejich zemi a musí nás přeci pozdravit! V noci je dopravní situace ještě zajímavější. Světla tu používají jen ti co je mají a ti ještě jen někdy. A tak není problém spatřit neosvětlený povoz pár metrů před sebou či zaznamenat protijedoucí auto tak, že padesát metrů před potkáním rozsvítí obrysová světla. Snažíme se proto omezit noční jízdu na minimum. Průjezd Istanbulem nám v zácpě zabere asi tři hodiny. Přejíždíme most nad Bosporem a jsme konečně v Asii! Ještě jednou zabloudíme a tak nás policista pouští zkratkou zákazem vjezdu.

Jsme unavení, a tak si na první pláži za Istanbulem stavíme stan. Po půlnoci nás budí policisté. Jsme z toho trochu mimo. Velmi se nám omlouvají, ale máme toto místo raději opustit. Je to vyhlášené istanbulské feťácké doupě. Raději balíme a jedeme pryč a asi za hodinu se pro jistotu ukládáme nedaleko vesnického stavení v ohradě pro koně. Ráno vyrážíme na snad nejšílenější část naší cesty - přejezd od Černého k Středozemnímu moři přes náhorní plošinu do

Antalyie

. Čeká nás asi 650 km dlouhý úsek ve výšce až 1500 m.n.m. Ale je na co se koukat! Krásné pohoří Taurus, všudypřítomná stáda koz a ovcí, typické vesnice, město Kútahya se světoznámou porcelánkou, solné jezero, atd. Tato oblast není moc obydlená, zimy jsou zde dosti studené a tak jsme v šoku, když se před námi po zhruba padesáti kilometrech naprosté pustiny vynoří na křižovatce dvou silnic supermoderní nákupní středisko. Hypermarket, restaurace, kavárny, butiky, květinářství, vše luxusní a s vodotrysky. Je nám už docela zima, je pozdě a jsme unavení, ale v horách se nám nocovat nechce. Jedeme dál a okolo jedenácté večerní si po třicetikilometrovém závěrečném klesání s mnoha zatáčkami vracečkami prohlížíme noční život v přímořském letovisku a stavíme stan na pláži u Středozemního moře.
Po snídani si jdeme prohlédnout turistické středisko Antalyia, kde kromě hotelů v podstatě vůbec nic není. Na dovolenou sem jezdí především Němci, ale čím dál častěji i Češi. Vždyť ceny jsou tu příznivé, moře teplé a v okolí mnoho antických památek. Pokračujeme ke zříceninám starověkého antického města

Phaselis

. Nejprve reptáme nad vysokým vstupným, 23,- DM se nám zdá dost, ale pak uznáváme, že to opravdu stojí za to. Pohodička, klid, málo turistů a velmi zachovalé stavby. Ve starém válečném přístavu se vykoupeme, naobědváme a pokračujeme v cestě.
Po úzké oslí stezce stoupáme odpoledním žárem k veliké přírodní zajímavosti zdejšího kraje. Jedná se o posvátné místo Chimarea. Ze skály unikající metan na povrchu hoří a plamenů tu může být tak okolo dvaceti. Na skále si podnikavý Turek zařídil svojí čajovnu. Jednak prodává schváceným německým důchodcům půllitrovky balené vody a jednak vaří turistům čaj. Pro vodu chodí do potoka a vaří jí v konvici nad plamenem. Tomu se říká maximálně ekonomický a ekologický provoz!

Další den se těšíme na návštěvu

Myry

- vesnice s úžasnými skalními hroby. Skoro ji nemůžeme najít, je obklopena skleníky, ve kterých několikrát ročně dozrávají rajčata, určená především k vývozu. Starověkou Myru vybudoval národ Lýků, o kterém toho dodnes mnoho nevíme. Pravděpodobně byli Lýkové původní obyvatelé Anatólie náležející k indoevropské skupině. Zajímavé jsou především jejich osobité představy o smrti. Pro své mrtvé stavěli nekropole vždy na vyvýšených místech. Hroby byly vytesány do skály a dělaly se naopak než by člověk čekal. Nejprve vytesali štít a pak pokračovali dolů k podstavci. Lýkové zřejmě věřili, že duše zemřelých odnášejí do nebe Harpyje (bohyně bouře) nebo Sirény (bytosti spojení ptáka s člověkem), a proto své mrtvé ukládali co nejvýše aby si je mohly o nejdříve odnést.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 3.00
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist