Grüezi Swiss 2010

Den 4 – Swiss miniatur

Předpověď počasí není příliš optimistická, takže dnes vyrážíme na jih. Konkrétně do Melide na prohlídku Swiss miniatur. Projedeme si znovu Simplonpass a u Masery najedeme na silnici 337 směr Locarno. Je to uzoučká silnice, která vede víceméně po vrstevnici na úpatí okolních hor. Zatáčka střídá zatáčku a nejdelší rovinka má snad 30 metrů. Prostě 40 kilometrů motorkářského ráje. Užívali jsme si to tak, že nás ani nenapadlo zastavit a natočit video. 

Za Locarnem odbočíme směr Lugano, při jehož průjezdu zavzpomínám, jak jsme tu před dvaceti lety s Danielem spali ve křoví v parku. Tenkrát jsme ještě jezdili po Evropě stopem a spali pod širákem. Dnes už jsme oba na takové cestování moc pohodlní. 
V areálu Swiss miniatur si můžete na jednom místě prohlédnout významné švýcarské památky. Nejvíce nás samozřejmě zaujme model katedrály ve Fribourgu, kde se koná motorkářská svatba. 

Odpoledne vyrážíme směr St. Gotthard. První polovina cesty, než se dostaneme na úpatí hor, není moc zábavná, neboť nemáme koupené dálniční známky a projíždíme spoustu měst a vesnic. Jakmile se ale dostaneme do hor, je cesta hned zábavnější. Silnice vede stejným údolím jako dálnice a občas se naskytnou nádherné pohledy. Za Airolo najíždíme na St. Gotthard. Značení není jednoznačné, takže nejprve najedeme na novou silnici. V údolí byla zima a pořádně to foukalo a nahoře v průsmyku je to ještě horší. Daniel si tedy jenom koupí samolepku a já mezitím udělám pár fotek a hned vyrážíme po staré silnici dolů, abychom ji také natočili. Stará silnice se pěkně kroutí a je postavená z kostek, takže je to jízda čistě na kochačku. 





Do penzionu se vracíme přes Nufenenpass. I tady je zima jak v Rusku. Navíc je u krajnice shrnutý čerstvý sníh a silnice je posolená, takže musíme jet docela opatrně. Cestou nahoru pak potkáme rodinku kamzíků, kteří se zrovna rozhodli přejít přes silnici. 



Najeto: 433 km 

Den 5 – Jungfrau

Když ráno s panem domácím probíráme včerejší výlet, dozvídáme se, že jsme včera měli docela štěstí, že jsme se vraceli přes Nufenenpass, protože Furkapass byl kvůli sněžení zavřený. Zároveň byl tak hodný, že nám ověřil, že Grimselpass, přes který dnes pojedeme, je otevřený. Otevřený sice je, ale evidentně tu včera také sněžilo. Když si chci vyfotit zaměstnance restaurace, jak odklízí sníh z terasy, moc se mu to nelíbí. V suvenýrech nás ale potěší prodavačka, která s námi prohodí pár českých slov. 

Po přejezdu Grimselpass pokračujeme v cestě přes Interlaken do Grindelwaldu. Zde je jedna z nástupních stanic na zubačky jedoucí na Jungfrau "Top of Europe", což je nejvyšší místo v Evropě (3454 m), kam se dá dostat hromadnou dopravou. Cesta to přestupní stanice Kleine Scheidegg trvá půl hodiny, takže máme spoustu času kochat se horami. Audioprůvodce poskytuje průběžně informace ve čtyřech jazycích (angličtina, němčina, francouština a italština), takže každý má možnost porozumět případně si trochu rozšířit slovní zásobu. Vedle nás sedí dva důchodci a babka je trochu nahluchlá, takže já se ke svým deseti francouzským slovíčkům naučím ještě jedno – comment. Po přestupu v Kleine Scheidegg je k dispozici i videoprůvodce a počet jazyků se rozšíří na hafo (japonština, indština, ruština, ... čeština mezi nimi však není). 

Cesta z Kleine Scheidegg do cílové stanice trvá skoro hodinu a velká část jí vede tunelem v severní stěně Eigeru, s několika krátkými zastávkami na focení ledovců a hor. Na Jungfrau tak dorazíme až v půl třetí. Zde je třeba upřesnit, že samotný vrchol Jungfrau je ve výšce 4158 m a že cesta zubačkou končí v zábavním areálu "Top of Europe", který nabízí spoustu možností na celodenní program. Vzhledem k našim časovým možnostem tak navštívíme pouze Sphinx, což je nejvyšší místo areálu (3571 m), dále ledovcovou jeskyni s nádhernými sochami, jednu z mnoha restaurací a zábavní areál, kde si já vyzkouším jízdu na laně (20 sekund jízdy za 20 CHF a pak 10 minut cesty zpět po sněhu v sandálech) a Daniel dá přednost posezení u piva. Mě se rozbily sluneční brýle, takže po návratu tunelem na stanici zubačky mě chvíli trvá, než mě přejde sněžná slepota. Na rozdíl od jednoho turisty jsem však v pohodě. Onen turista sice brýle měl, ale jinak je červený jak rak. 

Nahoru jsme jeli v poloprázdných vagonech, ale na nástupišti čekají stovky lidí. K vagonům zubačky se prochází přes turnikety, které se zablokují těsně před námi. Kurva, teď tu budeme muset půl hodiny čekat na další soupravu zubačky! Naštěstí ne. Mají to tu docela zorganizované, takže za chvilku nás pustí dál a nasměrují k další soupravě. Ta je skoro plná Indů, kteří si potrpí na těžké orientální vůně. Jinými slovy, ve vagonu je smrad jak v opičím ráji.

Do Grindelwaldu se vrátíme kolem šesté, takže návštěvu Interlakenu vynecháme, abychom do penzionu dojeli v rozumný čas (rozuměj před 10 hodinou). Na zpáteční cestě natočíme severní část Grimselpass. Tahle strana průsmyku se mi líbí, protože vracečky mají správný poloměr, takže i ty pravé se dají projíždět na dvojku.



Když se úplně setmí, dojedeme svižně jedoucí Hummer. Daniel ho předjede a já zůstanu několik kilometrů zaseknutý za ním. Jízda na motorce v noci je pro mě noční můrou, protože mi potkávací světla moc nesvítí, takže vidím prdlajs. Navíc se Hummeru při brždění vždy rozsvítí celá zadní stěna, takže do zatáček najíždím úplně oslněný. Prostě horor. Naštěstí to trvá jen pár kilometrů. Na večeři je dnes bohužel pozdě, takže si kupujeme jídlo na pumpě a do penzionu dorazíme v půl desáté. 

Najeto: 318 km 

Den 6 – St. Bernard

Ráno je jak malované, ale nabídku pana domácího, že se můžeme nasnídat na terase, raději odmítáme, neboť je docela frišno. Naštěstí dnes jedeme na jihozápad, přes švýcarskou vinařskou oblast Sion, takže se budeme moci ohřát.
Naše první zastávka je v Martigny, konkrétně v muzeu automobilů. Muzeum se nachází v suterénu gallorománského archeologického muzea a je v něm k vidění spousta aut dnes už neexistujících značek, včetně těch švýcarských. Součástí expozice je i zajímavý dokumentární film o renovaci jednoho z unikátů, švýcarského automobilu Stella z roku 1911. Během prohlídky se k nám přitočí starší dáma, která si vždy vyfotí popisek a potom auto, a šeptem nám sdělí, že "v muzeu se nesmí fotit". Je z toho tak vystresovaná, že přitom nechtěně zmáčkne spoušť fotoaparátu a tak se raději rychle vytratí. 

Když už jsme v Martigny, nemůžeme vynechat prohlídku římského amfiteátru a muzea bernardýnů, které se nacházejí kousek od archeologického muzea. Muzeum bernardýnů je z poloviny věnováno historii průsmyku St. Bernard a z poloviny samotným bernardýnům (historie, fotky, obrázky). Popisky exponátů jsou pouze francouzsky a je třeba si připlatit za audioprůvodce. V koutku pro děti promítají film, samozřejmě Bethovena, a v přízemí mají několik živých "von" bernardýnů, kteří pouze znuděně polehávají. Celkově vzato je muzeum bernardýnů trochu zklamáním. A abych nezapomněl, nedávejte si v něm kapučíno!
Zato průsmyk St. Bernard je moc pěkný. Na severní straně je starší silnice, co se pěkně kroutí, a jižní strana prostě nemá chybu. Nová silnice se spoustou překlápěček. Dobře zachovaná je i stará cesta, na níž se nám podaří zachytit nějaké moderní poutníky, a také sviště.




Protože ještě není moc pozdě, rozhodujeme se, že zkusíme ještě zajet do Zermattu, jednak si prohlídnout toto ekologické město, ale hlavně podívat se na Matterhorn. Když však dorazíme do Täsch, odkud se dá vlakem dojet do Zermattu, už se začíná stmívat, takže to pro tentokrát vzdáváme.
Na zpáteční cestě se stavíme v jedné restauraci na fondue. Trochu nás zaskočí, když servírka k litru fondue přinese ošatku s rozkrájeným celým bochníkem chleba. Co vám mám povídat. Sníst to prostě nešlo. Servírka si nás pak dobírala a pobavila naším chabým výkonem celé osazenstvo kuchyně. 

U večeře jsme se dohodli, že nepojedeme až do údolí do Vispu (650 m), ale zkrátíme si cestu do Zeneggenu (1370 m) přes Törbel (1497 m), na nějž viděl Daniel někde v Zeneggenu odbočku. Jedeme furt do kopce a už začínám být trochu nervózní, že dojedeme někam, kde bude silnice končit buď úplně nebo závorou. Když dojedeme na vrchol kopce (stromy zmizí a noční nebe je vidět do všech stran) do Moosalp (2048 m), konečně se objeví cedule na Visp. Sláva! Teď už zbývá pouze sjet buď do Vispu nebo do Zeneggenu, podle toho, co se objeví dřív. Pokud jsem byl při cestě nahoru nervózní, při cestě dolů mám občas i trochu strach. Jak jsem již zmínil, jízda v noci není nic pro mě a občas je to takový krpál, že kdybyste jeli dolů na kole a trochu přibrzdili přední brzdou, jdete zaručeně přes řidítka. Ve dne by to však byl pěkný výlet srovnatelný s přejezdem některého z alpských průsmyků. Cesta do penzionu nám trvala místo půl hodiny "pouhou" hodinu a půl. 

Najeto: 357 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE