Ke skalám Prometheovým

Jsme dost na jihu a sluníčko nás o tom ze všech sil přesvědčuje. V oblasti Krasnodaru je snad čtyřicet ve stínu a silnice je žhavá jako sporáková plotna. „Prásk“, detonace mne nutí pevně sevřít volant a udržet auto na silnici. To explodovala první pneumatika doprovodného vozidla. Montujeme rezervu a hledáme pneuservis, kterých je naštěstí kolem cesty dost a kupujeme první novou pneu. Netušíme, že budeme potřebovat ještě další dvě a jednu novou nechat opravit. Sečteno a potrženo, peníze z naší peněženky vytékají stejně rychle, jak to asi bude vypadat po daňové reformě. K večeru přijíždíme k lázním Minerální Vody. Architektura města se výrazně odlišuje od okolí. Výstavba připomíná spíš Tyrolsko, než Rusko. Policisté nás zastavují spíš se zvědavosti a radostně nám oznamuji, že jejich motorkáři tudy projeli už před čtyřmi dny. Na dotaz lidového noclehu doporučují další město Pjatigorsk, kde je levněji, než v lázeňské centru Ruska. S vypětím sil překonáváme další desítky kilometrů. Ceny jsou ale i tady nad naše možnosti, tak rozkládáme spacáky na trávě u čerpací stanice, doháníme absenci minulé noci a necháváme si zdát o vysokých horách.

„Dnes, dnes konečně uvidíme majestátného pána hor“, letí nám ráno hlavami, když vyrážíme do kopců. Po stovce kilometrů míjíme město Baksan a vjíždíme na území Kabardsko-Balkarské republiky. Vracíme se o padesát let zpátky. Míjíme drobná staveníčka podél cesty po které se spokojeně promenádují krávy. Zřejmě jsou přesvědčené o své absolutní přednosti, nepředvídatelně vstupují do vozovky. Vůči troubení jsou imunní a jako odpověď zanechávají na vozovce zřetelné, špenátové stopy. To je nebezpečné zvlášť pro nás za řídítky. Trefit se v zatáčce takovou stopu..., raději nedomýšlím. Nesmělé kopečky na obzoru se mění ve skalní stěny. Ty se postupně zužují a rostou doslova před očima. Stačí jen přivřít oči. Řeka Baksan se stává Coloradem a my uchváceni divokou scenérií jsme ochotni přísahat, že se řítíme po dně Grand Canyonu.

Ze snění nás vytrhuje drsný hlas ruského milicionáře. Po provedené kontrole se rozhoduje uložit nám pokutu za naftu v platovém kanystru. Namítám, že uvedený kanystr a je v Evropě schválen pro převoz pohonných hmot. „V Evropě možná, ale v Rusku ne“, nekompromisně trvá na svém ruka zákona. Bere naše doklady a odchází na strážnici sepsat protokol. Teplota krve mého organizmu přesáhla stovku „Tak, aby jste věděl“, křičím, „jsme skupina českých motoristů, kteří ve spolupráci s časopisem ZA RULJOM a nejlepšími ruskými motorkáři se pokusí o výjezd na Elbrus. Tato výprava je schválena ministerstvem vnitra. Její zástupci s místní televizí budou přítomni tomuto výjezdu. Ti se budou divit, až je budu informovat, jak s námi jedná místní milice.“ Slova zaúčinkovala. Postava v uniformě ztratila svůj nadřazený postoj. Polkla naprázdno a beze slov nám vrátila doklady. „Teda tati, děláš dojem vlídného člověka. Tak zuřícího jsem tě ještě neviděl“, s obdivem konstatuje syn. Ještě to ve mně vře, tak neposlouchám a opět usedám za řídítka. V dáli se začínají bělat první ledoví velikáni. Najednou se po pravé i levé ruce vynořují stříbrná sousoší, nějakých kavkazských hrdinů, které pomyslně chrání ležící lvi. Zastavujeme. Mladí to nevydrželi a jeden po druhém si zkouší lvy osedlat. Zabráni touto činností nevnímáme, že se k nám z hor řítí tři silné motorky. Motorkáři zastavují a míří k nám. „Sakra zase průšvih“, projíždí mozkem pocit provinění. Motorkáři ale zvedají ruce na pozdrav a sundávají přilby. Jeden obličej znám z fotek. Je to šéf horské služby a mistr sportu v horolezectví Givi Gvirdživšili - zatím jediný člověk na světe, který před čtyřmi lety na motorce dosáhl východního vrcholu Elbrusu. Následuje typické ruské objetí, jako bychom se znali odedávna. Dozvídáme se, že kluci od Ivana Ksenofontova zjistili, že jsme nedaleko a přijeli nám naproti. Do Čegetu zbývá čtyřicet kilometrů. Tak rychle do sedel ať se ubytujeme a zahájíme aklimatizaci nezbytnou pro pobyt ve velehorách.

Naši kolegové si za přechodný domov vybrali ubytovnu BALUŽAN, kde už bydleli před 4 lety. I když jsme měli zamluvený nocleh jinde, usídlili jsme se tady také. Rozhodlo setkání s Ivanem a dalšími pěti motorkáři, kteří sem přijeli z různých koutů Ruska. Všechny spojil Ivanův článek v novinách, kde napsal o našem úmyslu - poprat se s nejvyšší ruskou horou na „kozím dechu“- článek vzbudil mezi motorkáři obrovský ohlas. Většina nám fandila a několik projevilo přání zúčastnit se této akce také. Tady nebylo možné říct: „Faň, jste „maladci“, ale my jedeme jinam“. Jako praví Češi jsme to museli ocenit něčím ryze národním. V nitru servisního vozu unikly bdělých celníkům tři sudy ležáku Janáček. Mladí ani na chvilku nezaváhali a první sud piva se noří do ledové vody řeky Baksan. Následuje bratrský přípitek přímo uprostřed dvora, kde se mezi námi promenádují zvědavé krávy a pod nohama se pletou nevypočitatelní psi. Tak, stop! Sklenky jsou prázdné. Teď nahoru, zvykat si na řídký vzruch. Givi se nabízí jako průvodce, což vítáme, hlavně proto, že do Azau – stanice lanovky nemusíme shánět taxi. Givi tu má buginu, vyrobenou z Lady Niva, které kus uřízl. Namísto zadních sedadel je malá plošinka, kam lze stoupnout a držet se mohutného trubkového rámu. Široká kola zahrábla na šotolině, rozzářil se panel přídavných světlometů a balonové pneu s náležitým zvukovým efektem zanechávají černé stopy v každé zatáčce. My se křečovitě držíme rámu, navijáku, prostě všeho co vyčnívá a modlíme se aby tomu šílenci za volantem došel benzin. Do Azau jsou to naštěstí jen 4 kilometry. Křečový stisk povoluje a my s roztřesenými koleny slézáme a nejistým krokem si to šineme k mnohem bezpečnější rezavé a vrzající kabině lanovky. Stojíme u stanice a díváme se na první úsek. Z fotografií to vypadalo jako mírný kopeček. V reálu je to pěkně ostrý sráz pokrytý tlustou vrstvou kamení a prachu. Vyjíždíme jen do druhé stanice MIR, která je ve výšce 3500 metrů. Odsud nahoru pěšky, aby si organizmus začal zvykat na menší příděl kyslíku a začal tvořit větší zásobu červených krvinek. Dolů sjíždíme lanovkou, aby organizmus nepoznal, že se vracíme. Tak nám popsal aklimatizaci Givi. Po návratu vede první naše cesta k řece, kde nás měl čekat vychlazený nektar. Ano, měl čekat…!?. Sakra, kde ta bečka je? Snad ji snědí domorodci neodtáhli do sběrných surovin? Křivdili jsme. Už laický pohled napovídá, že řeka je nějaká jiná, hladina se výrazně zvedla. Letní slunce nemilosrdně ukusuje z místních ledovců a k večeru se koryta toků zaplňují. „Doprdele“, uklouzlo někomu, „bečka už plave, kam se to vlastně vlévá? Aha do Černého moře“. Podrobný průzkum místa činu je radostný. Hladina se sice zvedla, ale sud se zaklínil mezi balvany a teď nebyl v proudu kalné vody vidět. Nelezením sudu byla radost dvojnásobná a večer voněl opékaným masem a moravským chmelem.
Druhý kavkazský den zahajujeme přezbrojováním. Ze vzduchem chlazených motocyklů vznikají mini-endura, na vodníku, nelze kvůli chladiči změnit výfuk, tak nadále zůstává skůtříkem. Na všechny motorečky montujeme širší pneu a horské převody, které snižují rychlost na polovinu. Pak zahajujeme druhé kolo aklimatizace. Lanovkou vyjíždíme k hranici ledu-stanici „Bečky“, která leží ve výši 3800 metrů. Odsud šlapeme pěšky nahoru. V naší skupině patřím ke staré generaci, která už přesáhla životní zenit. Nechci se nechat zahanbit. Šlapu pomalu, v předklonu, zhluboka dýchám a během necelé hodiny dorážím k chatě Prijut 11, která leží ve výšce 4157m. Zastavuji, ohlížím se a zjišťuji, že mladí jsou daleko, daleko za mnou. Potěšen tímto zjištěním vidím zítřejší výjezd dobře.
Spolu s Jirkou čekám na mladé, vracíme se k lanovce a sjíždíme dolů. Ruští motocyklisté nás vyzývají, ať prověříme výkonnost svých mopedů. Za celý den toho mám dost a proto odmítám výjezd motorku strží, k nějaké horské kavárně, kde naši přátelé již několik dnů trénují. Chci šetřit síly a sázím vše na jednu kartu. K večeru se Honza s Frantou na připravených mini-endurech někam ztrácí. Když po dvou hodinách přijíždějí, zní z jejich úst obavy. „Je to horší než jsme čekali. Šotolina je hluboká snad deset centimetrů. Kola se boří a stále prohrabují. Franta dojel jen do prvé zatáčku a já ani tam ne“, hlásí syn. „Tam má šanci jen variátor.“ Teď už s tím nic neuděláme. Snižuji alespoň tlak v zadních pneumatikách na 120 kPa. Zítra se uvidí.



Výjezd k vrcholu jsme zahájili 1.srpna. Od našeho dočasného bydliště, městečka Čeget, které leží v nadmořské výšce 2050m v klidu projíždíme čtyři kilometry asfaltu a zastavujeme v osadě Azau ve výšce 2300m. Kromě tří moravských diblíků tady stojí i pět strojů našich spolubojovníků, kteří přijeli naši výpravu podpořit a pomoci Čechům v jejich šíleném nápadu vydat se do hor s padesátkou. Do linie s námi se postavily dvě endura KTM 450 a Honda 400. dále trial Gas Gas a dva ruské speciály s pohonem předního i zadního kola a pneumatikami šířky 20 centimetrů. Právě na tomto typu v roce 2003 dosáhl Givi východní vrchol a Ivan na stejném stroji, dojel do sedla mezi vrcholy. Úderem deváté vyráží k vrcholu obě endura. Přebytek výkonu je znát ve sprše kamenů které odlétají od protáčejících se zadních kol. Následuje trial. Jeho start není tak pompézní, ale relativně klidnou jízdou drží krok se smýkajícími se endury. Následují speciály Baksan a Čeget a nakonec je řada na našich kolibřících. Variátor vcelku klidně přenáší točivý moment na sypký podklad a skůtřík šplhá do prvé i druhé zatáčky. Tam zastavuji a čekám. Kluci na mini endurech se kvůli drobnosti opožďují, ale pak také v oblacích prachu šplhají vzhůru. Tento kamenino - hlinitý úsek je dlouhý údajně 3 kilometry, ale převýšení je 700 metrů. Jedeme po holé lyžařské sjezdovce, kudy v létě jezdí ruská vojenská technika.
Jde v podstatě o širokou cestu pokrytou hlubokou, drobnou sutí. V některých úsecích si musíme pomáhat nohama, protože i široká podhuštěná pneumatika se stále protáčí a zahrabává. Zjišťuji, že když si sednu co nejvíc dozadu a maximálně zatížím zadek, kolo hrabe výrazně míň. Na druhou stranu díky vysokému těžišti se předek jako bujný oř stále zvedá nahoru. Tak donekonečna všichni tři přesedáme ze předu do zadu a naopak, pomáháme si nohama, ale nezadržitelně se suneme vzhůru. Čas od času musíme udělat přestávku, aby si přehřáté motory trošku vydechly a my vypláchli ústa plná prachu. Po desáté hodině se všichni setkáváme u stanice lanovky „Stará vyhlídka“ ve výšce 3000 m. Tady nás přepadá místní televize, zástupkyně ministerstva a hromada novinářů. První slovo mají místní matadoři, po nich se věnují i nám. Jedna novinářka mi dává otázku na tělo: „Nemyslíte, že vaše motorky tady znečišťují přírodu?“ „Máte pravdu, motorky do hor nepatří, ale pokud chcete mluvit o záporném vlivu motocyklů, tak vaši motorkáři plánují omezený výjezd jedenkrát ročně. My jsme tady poprvé. Spotřeba našich motorek na silnice činí 2,5 litru. Co je to proti stavební a vojenské technice, která až sem jezdí několikrát denně a má na silnici spotřebu 50 litrů?“ Na ledovci trvale jezdí RETRAKY a vozí bohaté turisty až k Pastuchovským skalám, tedy do výšky Mont Blancu. V místech, které projíždíme je to jen hromada sutě a balvanů, kde žádné rostliny nerostou“.

Přiblížila se jedenáctá a slunce začalo pořádně připalovat. Černá skála hicovala jako dobře rozehřátá kachlové kamna, když jsme opět usedali za řídítka. Obě dospělá endura to otočila zpět dolů. Jejich jezdci uloží motorky v ubytovně a pomůžou Iloně a Jirkovi vyvézt lanovkou nahoru naše vybavení /stany, spacáky, jídlo, pití, rezervní kola, oblečení do zimy…/, kterého bude nejmíň dva metráky. Zůstalo nás šest. Každý jsme hodili do kapsy jeden energetický nápoj a hurá nahoru.

Vždyť převýšení teď bude jen 500 metrů. Jenže ouha. Snad jen první výšková padesátka odpovídala tomu co jsme jeli dosud. Pak jsme se dostali do balvanů velikosti od dvaceti centimetrů do dvou metrů. Sklon se povážlivě zvětšil. Teď už nepomáhalo odrážet se nohama, ale v mnoha místech se muselo seskočit ze sedla a s motorem vytočeným na plný plyn tlačit. Slunce do nás nemilosrdně vystřelovalo své paprsky, za které bychom byli vděční na břehu moře. Tady to bylo utrpení. Síly nás rychle opouštěly a stále častěji jsme museli zastavovat, abychom ve stále řidším vzduchu nabrali dech. Teprve po regeneraci sil jsme jeli dál. Slovo jeli je značné nadnesené, spíš jsme motorky tlačili, vytahovali z jednoho balvanu na druhý. Motory přehřáté, my s jazykem až na bradu, na pokraji smrti. Zásoby tekutin dávno vypité. Jako spása se nám zdál potok tekoucí z ledovce, který jsme museli přebrodit. Z břehu se zdál nevinný, ale když jsme se sehnuli, abychom svlažili jazyk a obličej, zjistili jsme, že proud je schopen utrhnou ruku. „Do prčic, jestli tento nás neodnese do až moře, tak nás Pánbíček miluje“. Karabinka cvakla a první motorka je připoutána horolezeckou šňůrou. Nejodvážnější Rus skáče z kamenu na kamen. Sláva, tři metry vodního toku jsou překonány a první stroj, jištěný pevnou rukou vjíždí do vln. Závan větru nás uhodil do tváře. To Givi, s výrazem matadora prolétá kolem nás. Kola vystříkla gejzír kapiček a … koryto je hlubší a proud silnější než čekal. Givi je ale opravdu machr, seskakuje do vln a zabrání motorce, aby se utopila. Rychle se drápe na břeh a doslova a do písmene je za vodou. My zlínští ševci se držíme svého kopyta, pardon provazu. Sázíme na jistotu a za chvilku máme motorky na druhém břehu. Hltavě plníme útroby šedivou vodou s je nám šuma-fuk, kolik v ní může být bakterií. Osvěžení usedáme do sedel a stoupáme k dalším metrům svého osudu. Sluníčko nás dál obdarovává svou přízní vyjádřenou 35°C ve stínu. Následující stovka metrů je podobná první etapě. Zvolna objíždíme morénu. Cesta za ní je stále a příkřejší a užší. Snad to způsobily žhavé sluneční paprsky, že postupně mizí před očima, jako sníh a my se ocitáme v trapézu skalní stěny. Zpočátku kličkujeme mezi balvany. Těch přibývá a přibývá. Nakonec musíme opět ze sedel. Tlačíme naše oře do srázu, přetahujeme je z balvanu na balvan a jako malé děti se radujeme, když se před námi objeví volný kousek. Ujedeme se deset metrů, zastávka na vydýchání a zase dál. Sluce dál pálí, jako by mělo placeno od každá kalorie. Úmorné vedro, jako upír, vysává z našich těl poslední zbytky sil. Jsme však tým. Každý pomáhá druhému potlačit, přenést kolegovu motorku přes balvan, nebo pomocí provazu potáhnou a zdolat nesjízdný úsek. Tuto pomoc potřebují hlavně minimotorky. Balvan, který má Gas Gas sotva po osu, nám sahá téměř po řídítka. Tady jsem pochopil proč to jeden a půl metrákové endura otočily zpět. Přenášet takovou váhu bychom nezvládli. Trial je proti nim výrazně lehčí a s ním vcelku držíme krok. Docela to těší, že moravští pinďouři, kteří se rodí ve velice skromných podmínkách dokážou držet krok se světovou jedničkou. Ruské speciály díky přednímu pohonu a širokým pneumatikám, zdolávají vražedné úseky přece jen lehčeji. Neustále koukám ke stanici lanovky MIR, vypínající se před námi v 3500 metrech, která se vůbec nepřibližuje. Po pravé ruce skalní stěna, vlevo sráz, na dně kterého rezaví zbytky pásových transportérů, které prostě neměly štěstí. Můj organizmus vyčerpal všechny energetické rezervy a dostává absťák. Jazyk drží na patře jako po použití sekundového lepidla. Dech už není, jen sípání. Trénované nohy jízdu a tlačení ještě zvládají, ruce také táhnou, ale vše mezi jaksi chybí. Nedokážu sladit řídit, odrážet se nohama a ještě kličkovat mezi balvany. Zastavuji téměř po každé desítce metrů a abych si odpočinul, čistím si cestu. Raději odvaluji metrákové balvany, jenom, abych nemusel hned za řídítka. Těmito „zbytečnostmi“ dostávám syna na pokraj transu, jaký je táta debil. Vysušený jak Sahara volám ze zoufalství dceři o které tuším, že by už mohla být na stanici lanovky a prosím, pokud mne ještě bere jako tátu, ať nám přinese něco k pití. „Sláva“, dovolal jsem se a pln optimizmu se dál rvu se s motorkou, kamením a horkem. Zase deset, pak pět, nakonec tři metry skalní stěnou a vydýchání. Nahoře jen otevřená ústa a výraz ryby na suchu. Dcera s Jirkou se objevují jako spásní andělé. Všichni vyplachujeme ústa minerálkou a hltavě polykáme „Semtex“. Jak působí na ostatní nevím, ale ve mně už nebylo co regenerovat. Jsme sice téměř na úrovni MIR, ale cesta vede stále nahoru, aby se později spustila dolů. Kašlu na další jízdu a s plnou důvěrou předávám řídítka Jirkovi ať to dorazí za mne. Nezhorší úsek, ale čeká v nejvyšším oblouku. Přes celou pomyslnou cestičku leží balvan velikosti menšího domku. Jak dál? Napravo přelézt po skále, nalevo propast. Ne sice kolmá stěna, ale nekonečný svah suti. Postupně se protahujeme kolem skály, uvazujeme vždy jednu motorku na lano, jeden táhne, druhý tlačí a dva jistí. Tak se nakonec všech šest motorek a osm lidí ocitá za překážkou. Nechávám na Jirkovi i sjezd a dolů scházím po svých. Tam všichni padáme na naše bágly a probíráme se z mrtvice. Tento druhý úsek jsme jeli 6 hodin. Během prvního dne jsme se dostali do výšky 3500m.

Kousek nad stanicí lanovky stavíme první tábor. Je to pochopitelné, veškerou bagáž: stany, spacáky, jídlo, pití, vařiče, náhradní pneu nám vyvezl lanovkou náš doprovod. Začíná se smrákat, ale nic nás nemůže odradit od rozdělání ohně a přípravy společné večeře. Ani jsme nestačili vychutnat dobroty firem HAME a IDEMA, když začalo pršet. Naše moto-miláčky jsme narychlo zakryli rezavými plechy, které se válí na různých místech úbočí tohoto „krále Kavkazu“. Ještě seběhnout pár desítek metrů, k pramenu, který vytéká mezi balvany, provést ledovou očistu organizmu a naplnit nádoby vodou na přípravu horkého ranního čaje. Nebeská sprcha nabírá na intenzitě, tak nezbývá, než zalézt do suchých spacáků a regenerovat síly. Těch jsme tento den vydali tolik, že zpitomělý mozek, namísto, aby vypnul, tak stále promítá momenty, kdy jsme byli na dně. Nakonec se i on unavil a my všichni vplouváme do vysvobozující černoty. Že je tady řídký vzduch nikomu nevadí. Ranní sluníčko nás vytahuje před naše plátěná obydlí. Organizujeme bojový plán. Rychle do sedel a nahoru, dokud nebude horko. Dnešní den bude oddychový. Pojedeme jen k „Bečkám“ – počátku souvislé sněhové vrstvy. Do daného cíle, který se naparuje ve výšce 3800m nám zbývají pouhé tři stovky nahoru, což je proti včerejšku „brnkačka“.

Brnkačka? Brnkačka, se zdála první výšková stovka. Pak opět přituhlo. Hradbu balvanů jsme nějak překonali další padesátka vzhůru byla volná, tedy ve stavu volné, horské stezky a zase balvany. Poslední stovku metrů nám „pán Kavkazu“ náležitě okořenil. Museli jsme několikrát slézt a zase motorky tahat přes balvany. Ranní, chladivý vzduch tolik neubíjí a tak ještě při síle jsme se vydrápali ke skalní plošince kterou nedaleko obklopovaly nové kontejnerové chatky a desítka cisteren, přestavěných na horské chaty. Právě tyto stavby daly poslední stanici lanovky název: Anglicky „Barels“, rusky „Bočky“, nebo „Garabašky“. Necháváme zde motorky a pěšky se vracíme dolů, abychom poskládali stany a spolu s nimi naložili všechnu bagáž na sedačky a vyvezli nahoru. Při rozbíjení tábora mi zelený obličej dcery hlásí, že je jí špatně. Nemá cenu přemýšlet zda je nevolnost způsobena jídlem pitím, či řídkým vzduchem. Riskovat nebudeme. Sedáme do kabiny, sjíždíme dolů, bereme taxi a za chvilku ji ukládám do postele. Nutím ji sezobat ENDIARON a nechávám uvařit silný čaj. S Jirkou vyrážíme do doprovodného auta, plníme batohy dalšími potravinami,rezervními bombami propan-butanu, pivem a žaludeční spásou – litrovkou rumu. Cestou potkáváme ruského horolezce, který se nabízí, že nám pomůže. Nakonec to dopadá tak, že Jirka kromě batohu ještě pomáhá nést jeho snowboardové prkno, protože já táhnu v ruce kanystr benzinu pro nás i ruské kolegy. V momentě kdy vstupujeme do kabiny lanovky začíná drobně pršet. Ve čtyři odpoledne opouštíme nahoře lanovku stanice MIR, abychom zjistili, že třetí úsek nejede a nepojede, protože tady neprší, ale padají kroupy. Náš „pomocník“ nás zve do restaurace na čaj, při kterém počkáme až tato psota skončí. Čaj má nezvyklý říz. V pět hodin, kdy už pijeme čtvrtý hrnek „svařáku“ a nemůžeme ven, protože nebeská stavidla nikdo nechce zastavit, nás obsluha vyhazuje. „Zakryvájem“. Na námitku, že by psa nevyhnal jsou číšnici hluší. Kroupy nám nemilosrdně bičují holé ruce, neboť trička nám víc ochrany nedopřejí. Náš kolega vytahuje z batohu svoji bundu, mikinu a obléká nás, Natahujeme kapuce, Jirka opět bere prkno a vyrážíme. Předkloněni, aby nás batohy alespoň trochu chránily před nepolevujícím nářezem, šlapeme vzhůru. Náš přítel nám postupně mizí za kroupovou stěnou. Deset kroků, odpočinek, deset kroků odpočinek. Nevnímáme okolí a najednou zapichujeme nos do našeho stanového tábora. „Že je táta blázen a je schopen jit i v krupobití, to vím, ale o tobě jsem si Jirko myslel, že jsi rozumný člověk“, přivítal nás Honza. Překousl jsem tuto poznámku, vyložil bagáž a přes trvalou ledovou nadílku buduji provizorní kryt, pod který stavíme vařič a po půlhodině horkým čajem „rum luxe“ hostíme ruského průvodce, který doráží do našeho ležení. Všichni provádíme desinfekci organizmu, zalézáme do stanů, podpíráme vzpěry, které se prohýbají pod příděly ledu. Zhruba v devět se kroupy mění na déšť. Do stanů začíná pronikat voda. Tuto noc jsme museli překousnout v mokrých spacácích. Ještě, že rumu byl litr.
Ráno otráveně montujeme pneu s hřeby a zkoušíme štěstí. Těžší skůtřík nechávám spát. Dál vyráží jen lehčí endura. Rozbředlý sníh je hluboký jako studna na Karlštejně. Přední kola se boří, zadní se do sněhu zahrabávají, jako by si hrály na schovávanou. Jistou naději dává rigol, kterým se valí voda z ledovce. Dno bystřiny tvoří tvrdý led, do kterého se hřeby přece jen trošku zakusují a pozvolna se plazíme nahoru.
„Bác“, rigol končí a naše motorka se zapichuje do sněhové bariery. Dostali jsme se stěží sto metrů nad bečky. Dál to prostě nejde. Naši ruští kolegové na svých speciálech končí kousek pod námi. Nezbývá, než se vrátit do tábora. Dcera volá, že se jí ulevilo a chce nahoru. Dělám rychlé rozhodnutí. Sedám na skůtřík a doprovázen Maxem na trialu sjíždíme dolů. Teprve při sjezdu vnímáme drsnost našeho výjezdu. Když jsme se hrabali k vrcholu, dívali jsme se jen nahoru a byli jsme tak utahaní, že nám svah připadal normální. Teď, když jsme sedli za řídítka a koukli dolů, udělal žaludek preventivní kotrmelec a zatlačil snad na všechny orgány. Polkli jsme přehoupli se přes hranu a pomalu se sunuli dolů, kde to šlo, pomáhali jsme si nohama. Nakonec proběhla cesta hladce a my za dvě hodiny byli v ubytovně. Ilča samý úsměv a hned se hrne nahoru. Má důvod se usmívat. Po včerejší psotě ani stopy, sluníčko svítí a nahoře se dá očekávat mrazivá noc. Givi, který se vrátil také zůstává a nabízí dceři svůj stan. Brzdí náš optimizmus, že do rána zamrzne a my pojedeme po tvrdém. „Za jednu noc nestačí sníh promrznout dost hluboko. Zmrzlá povrchová slupka vás neudrží a budete se bořit „Nám trval výjezd devatenáct dnů a z toho jsme více než týden čekali. Podmínky tenkrát byly lepší jak letos. I ten první úsek, ač to byla jen cestička, tak měl tvrdý povrch a nám se jelo lépe.“ Moc nás nepotěšil, ale nedbáme, vyrážíme nahoru. Jirka si mezi tím s Nikolajem dává výšlap k Pastuchovským Skalám. Sníh je ještě měkčí než ráno. V mrzuté náladě zalézáme do vyschlých stanů. Jediný, kdo jásá je Ilča, protože ne každému se poštěstí spát na perfektních nafukovačkách v super stanu horského vůdce.

Ještě za tmy nás budí křik kameramana, Sergeje. Vylézáme ven. „Přimrzlo, přimrzlo, rychle do sede“, huláká na nás. Reagujeme okamžitě. Honza s Frantou startují, k nim se přidává Ivan a Nikolaj, poslední dva ruské speciály, které tady zůstaly. Já s provazem vycházím za nimi abych pomohl vytahovat se závějí. Givi měl pravdu. Tenká zmrzlá kůrka praská a my se zase boříme. Motorky do nekonečna vytahujeme a znovu rozjíždíme. Stopa, kudy projíždí RETRAK je ještě horší, než prostý sníh. Vysílení se dostáváme do míst kde jsme skončili včera. I speciály, které tady před čtyřmi lety triumfovaly jsou uvězněny ve sněhové náruči. Ivan to otáčí zpátky. Naši kluci ho chtějí následovat. Jsem vzteky bez sebe. Křičím na kluky, ať pokračují, že jsou sračky. „Aspoň ty čtyři tisíce. Tolik peněz jsem do toho vrazil a teď to snad nevzdáme“. Honza je vůči mým nadávkám imunní. Sedá na svoji motorky a míří za Ivanem. Franta to psychicky nevydržel sedá do sedla a snaží se mi dokázat, že on sračka není. Pomáhám mu vytahovat motorečku se závějí. Kousek výš se dostáváme na tvrdší podklad. Zadní kolo zahráblo a Franta se mi postupně vzdaluje. Utíkám, co mi síly stačí. Dobíhám k němu těsně pod ostrým výšvihem u chaty Prijut 11. Franta se zubí a labužnicky vychutnává cigaretku. Sedám na motorku, vracím se k místům, kde je ještě tvrdý podklad, otáčím řídítka zpět proti kopci a také si prožívám pocit vítězství, kdy motorka jede skoro jako po asfaltu. Sluníčko, které před hodinou vyšlo, začíná prát svými paprsky do sněhu a ten měkne jako maso v tlakovém hrnci. Konec. Pro dnešek jsme namydlení. Jediná naděje je, nechat tu motorku, vrátit se do druhého tábora, na zádech přenést stany, spacáky, jídlo, pití… a věřit, že následující noc bude stejně milostivě mrazivá jako tato. To mi nikdo nezaručí. „Rekord jsme překonali o celý kilometr, tak o co jde? Ani zkušení Rusi nevyjeli výše než my. Vrátíme se“. Druhý vnitřní hlas popichuje: „A co, kdyby počasí vydrželo?!“ Kdyby… kdyby… Nebudu riskovat!, tak z těžkým srdcem přicházím do tábora, abych smutnou zprávu o návratu oznámil ostatním. Zpráva byla přijata s jásotem.

Kluci neztráceli čas, hurá do sedel a hajdy dolů. Později, dole při setkání mí líčí zážitky sjezdu s hlavou dolů, které, jsem pociťoval i já. Na nás zbylých, Iloně mně a Jirkovi zůstává složit stany a všechnu naši bagáž zabalit a vytahat ke stanici lanovky. Po hodině čekání je lanovka konečně spuštěna, my s batohy a taškami zabíráme osm sedaček. Všichni vesele, já smutně sjíždíme dolů. V Azau nakupujeme suvenýry a bereme taxi do dočasného domova. Na bujarou oslavu není velice chuť. Hlavním nápojem je silný čaj. S ruskými kolegy propojujeme notebooky, vyměňujeme si fotky a dárky. Od Giviho, jako projev uznání, dostávám jeho první cepín, se kterým začínal horolezeckou dráhu. Od Nikolaje čepici místních horalů a Ivan mne obléká do trička s nápisem ZA RULJOM – ELBRUS 2007. Navíc mi slibuje, že nás zařadí do knihy rekordů Ruska pro třídu 50 ccm.


Ráno všichni balíme. Původně jsem chtěl aby si dcera vyjela se skůtříkem lehčí cestou k observatoři, popřípadě až k Ledové bázi a překonala ženský rekord. Nechtěla, tak skládáme naše oře do auta. Za odměnu slibuji unaveným spolubojovníkům, že cestou domů to vezmeme lodí na Krym a vykoupáme se v Černém moři. Den se přehoupl do druhé poloviny, než konečně bylo vše hotovo. Chci přespat a vyrazit až ráno. Nocleh je zaplacen. Mladí nedokážou pochopit velmi rozdílný způsob života obyvatel této části světa a chtějí domů hned. Vytvořili koalici a přehlasovávají mne. Loučíme se s novými přáteli, namačkáváme se do stísněného prostoru auta a opouštíme tento drsný kraj. Okolní kopce se pomalu snižují. Rohatí sudokopytníci na silnici nás už nepřekvapují a když se stmívá odbočujeme na hlavní Kavkazskou magistrálu. Když u Pjatigorsku preventivně tankujeme, je tma. Radujeme se z nízké ceny nafty a nedokáže nám ji zkazit ani namol opilý pumpař, který s tankovací pistolí, která nevypíná přeplňuje nádrž, Pár litrů nafty na zemi jej uvádí do veselého smíchu. Rychle přistrkujeme kanystr, protože máme předplaceno o dvacet litrů víc. Nádoba pohltila zbytek pohonných hmot o kterých se nám budou zdát hrůzné sny. Pumpař vesele odchází, aby natankoval i sobě a my se vydáváme dolů do stepí. Jsme rádi, že je noc, silnice studená a nehrozí další detonace pneumatik. Palivovou soustavu však obchází stín plíživé smrti. Monotónní chod motoru byl na okamžik přerušen. Zatím tomu nevěnujeme pozornost. Zakašlání se ozvalo znovu a znovu, stále častěji. Nakonec zpěv motoru přechází v astmatické kuckání, které za odbočkou na Krasnodar utichá docela. „Teď nic nevyřešíme“, hodnotím situaci, „najděte si nějakou trochu pohodlnou polohu a snažte se usnout.“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE