Ke skalám Prometheovým

Pomačkaní a otrávení, s prvními slunečními paprsky, vylézáme ven. Zjišťujeme, že k srdci motoru – čerpadlu neprochází žádná životadárná tekutina. Je ucpaný palivový filtr“, konstatuje Franta. Ucpaný? Ale čím? Koukáme do kanystru. Ne, to se nám nezatmělo před očima, to jen ta nafta je černější, než nejčernější myšlenka Usámy bin Ládina. Ještě štěstí, že se do nádrže vešlo jen tak deset, patnáct litrů a zbytek je v kanystru. Nezbývá, než vzít druhý kanystr, vydat se k nejbližší pumpě a koupit nový palivový filtr. Jako doprovod se mi nabízí Jirka. „Je to jen kousek,“ tvrdí Honza, hned za křižovatkou je benzínka“. Zní to nadějně. Beru nádobu a vyrážíme. Benzínka tam opravdu je, ale zavřená. Prodavačka sousedního bufetu nás uklidňuje ať hodinu počkáme, pak otevřou. Hodina se nám zdá příliš dlouhá, tak otáčíme špičky bot k nejbližšímu městu. Stopuji auto. Řidič svoluje, že jednoho vezme. Sedá Jirka a já indiánským během /kousek chůze, kousek klus/ pronásleduji bílou Volhu. Po třech kilometrech dobíhám Jirku, který stojí u další pumpy. Nafta je, ale filtry ne. Necháváme kanystr zatím prázdný a společně šlapeme dál. „Kilometr dál bude obchod s díly pro zahraniční auta“ slibuje ochotný chodec. Šlapeme jako vzteklí, po třech kilometrech nás další chodec ujišťuje, že prodejna je jen pět set metrů. Po dalším kilometru je to už jen dvě stě metrů. Konečně. Radostně vstupujeme, ale náš filtr nemají. Posílají nás dál, pak zase dál, nakonec na auto burzu. „To je konec“, letí mi hlavou, „kdyby to bylo naše auto, tak ho tady nechám“, jenže není. „Musíme dát dohromady poslední peníze, počkat na ruské přátele, kteří jedou za námi, nechat se odtáhnout na nádraží, naložit auto na vlak a nějak se dokodrcat domů“. Náhoda je nevyzpytatelná. Dva pánové, kteří stoji u další zaručené prodejny auto dílů a dlouhou chvíli si krátí degustací vodky nás posílají do nějakého sklepa na sídlišti, kde jistě koupíme co potřebujeme. Moc tomu nevěříme, ale jeden pán se zvedá, odtrhuje si láhev výživy pro dospělé od úst a doprovází nás ke zmíněné podzemní prodejně. Scházíme po schodech a nestačíme se divit. Prodejna snese srovnání s Evropou, prodavač úslužný, zboží má a když jsme mu vylíčili své peripetie, radí ať koupíme filtry dva. Jeho pomocník mezi tím vychází nahoru, zastavuje pro nás taxi a doporučuje benzinové společnosti, kde můžeme tankovat bez obav.

Měníme filtr, Zaléváme nádobu čistou naftou a startujeme. Motor škytne, k naší radosti se rozbíhá a náš pojízdný domov začíná polykat další kilometry. Projíždíme Krasnodar, bydliště Giviho. Stejně jako Minerální Vody nás město překvapuje moderní výstavbou. Začíná být horko, ale nějak to nevnímáme. Už abychom byli u moře. Kolem druhé se zprava objevuje modrá hladina. Hledáme přístav. Nenápadná cestička nás hodí na mořský břeh, jedeme asi kilometr a narážíme na kilometrovou frontu aut. Vydávám se pěšky do přístavu zjistit podmínky a cenu přepravy. Fronta mi nevadí. Znám to z Itálie a vím, že převoz odsýpá. Jenže Rusko není Itálie, zjišťuji jakmile jsem si vystál frontu u kasy. Loď pluje jednou za dvě hodiny a naloží 20 – 30 aut, to podle toho kolik pojede autobusů, které mají přednost. Rychle přepočítávám čas a frontu aut. Vypadá to na celý den. Cena za auto je zhruba 1200 korun, za každého z nás po sto pade. Celkem zhruba 2000. Směnárna Citybank je zavřená. Pracovník s vizitkou uvedeného peněžního ústavu se prochází mezi lidmi a konstatuje, že dnes už pracovat nebude, byť dle vývěsky s časem pracovní doby by měl makat, až by se z něj kouřilo. Ptám se kde tedy můžu vyměnit, když mám jen dolary a eura. Úředník mne posílá do bufetu. Prodavačka mi nabízí třicet rublů za euro. Namítám, že kurz je třicet pět. To jsem ovšem neměl dělat. Příval nadávek mne málem spláchl na ulici. Z nich vyplývá, že ona, chudák se mi snaží vyjít vstříc, zatím co já rebeluji. Otáčím se, setřásám ze sebe nevlídná slova a mířím ke svým. Zelená uniforma vedle mne mi vnukla nápad. „Vojáci jsou čestní lidé a tento mi jistě poradí“. Kapitán vyslechl mé problémy a ochotně se nabídl, že mne odveze do města, kde jistě směním po spravedlivém kurzu. Na zpáteční cestu si budu muset vzít ale taxi. Radostně souhlasím usedám do auta a vyrážíme k městu. Vzdalujeme se od přístavních stavení, pobřeží a míříme do vyprahlé stepi. „Jak je to daleko“, ptám se nejistě. „Padesát kilometrů“, zdrcuje mne odpověď. Polkl jsem naprázdno. Tak to by byl kšeft! Co bych získal na kurzu, desetinásobně bych zaplatil taxikáři. Překotně děkuji svezení, prosím o zastavení a vystupuji na prašnou cestu rozpálenou žhavým sluncem. Cesta se vleče. Nepomáhá ani vykoupání v moři. Když se po hodině setkávám se svými, máme co řešit. Otočíme auto a objedeme Azovské moře, nebo budeme čekat. Pokud se rozhodneme pro objížďku, zabere nám to den, za naftu ty dva tisíce vysolíme také a navíc budeme utahaní jako koťata. Rozhoduji, zůstat a další noc strávit v autě. Čas čekání si postupně po dvojicích krátíme osvěžením v moři. Jeden stále musí být za volantem a pomalu popojíždět, abychom neztratili místo v řadě. K večeru jdeme opět k přístavním kancelářím zjistit co a jak. Směnárna stále zavřená. Opět sázím na státní pracovníky, přicházím k dvojici milicionářů, vysvětluji naši situaci a zdvořile se ptám, zda mi můžou poradit. „Tam, tam“, cedí jeden mezi zuby a očima ukazuje na chlapa v bílých kalhotách, bílé čepici a červeném tričku.
Ještě uctivěji děkuji, přecházím k dotyčnému se svou žádostí. „Zděs nět“ říká dotyčný, „v mašině“. Přecházíme společně ulici, usedám do jeho mercedesu, s tím že pro cestu na lodi potřebuji vyměnit 70 euro. Podávám stovku. Vekslák ji nejprve prozkoumá, zda je pravá, pak mi třicet euro vrací a přidává ruble v kurzu jedna ku třiceti. Namítám, že tento kurz je nespravedlivý. „Jo kdybys měnil bez vracení eur, mohlo za euro třicet dva rublů“. Okamžitě mu třicet euro vracím a chci vyměnit celou stovku. Vekslák ač nerad, beze zpět tři desítky, dává mi tři tisíce dvě stě s dotazem co budu se zbylými penězi dělat. „Propiju je“, odpovídám s úsměvem a otevírám dveře jeho chlouby. Úšklebku veksláka jsem nevěnoval pozornost. Dělám dva, tři kroky, když ke mně přichází známá dvojice milicionářů a můj rádce mi dává pokutu pět set rublů za narušení zákona. Protestuji, milicionáři mne vlečou na strážnici sepsat protokol. Na strážnici jsem předveden před náčelníka. Napřed vysvětluji, pak vyhrožují mezinárodní ostudou. Tentokrát se vydávám za západního novináře. Naštěstí mám na sobě tričko od Ivana. Velitel zvažuje a nakonec dochází k závěru, že nemá cenu nechat o sobě psát, když v Rusku je demokracie. Vrací mi doklady a propouští. To se sice nelíbí rádci, ale velitel je velitel a on se musí podrobit. Venku na mne od stolku mává Jirka s Honzou a zvou k orosené lahvi piva, kterou nakoupili v bufetu v kurzu jedna ku třiceti. Konečně milá změna. Zaháním vztek, tak nezůstává jen při jedné lahvi.

Ráno se konečně dostáváme k závoře. Štve mě, že nás stále předjíždí nějaká auta, jejichž řidiči podplatili milici. Nějak to překusuji, když dostáváme další ránu. Tlustá pohraničnice nás nechce pustit. Naše auto prý patří do kategorie autobusů. Namítám, že
Náš mercedes je kratší než Volha a pokud si máme připlatit, tak jsme měli mít přednostní právo. Mé námitky vyznívají do prázdna a kolem se cpou jiná auta, aby využila našeho handicapu. Utíkám k pokladně. Doplatek činí 750 rublů a já mám je 400. Zbytek jsme proměnili v chladivý mok. Směnárna samozřejmě zavřená. Začíná to vypadat zoufale. Dělám na slečnu pokladní oči, lichotím až se hory červenají, když se najednou přes mé rameno natáhla ruka se čtyřmi stovkami a mladý hoch za mnou říká: „Nechejte je jet, já to platím za ně“. Dostávám lístky, rychle děkuji a utíkám k autu, pomoct vyplňovat emigrační karty a celní prohlášení. Na lodi chodím od auta k autu, abych našel našeho zachránce a záležitost vyrovnal. Je to Rus, který emigroval a žije ve Frankfurtu. I když původně nechtěl, nakonec dlužnou částku přijímá. Loď přirazila ke břehu a my jásáme, nad skutečností, že zase o jeden stát jsme blíže k domovu. Pohraničníci prohlédli a orazítkovali pasy, celníci také odvedli poctivou práci, při níž nám přeházeli co se dalo a teď spolu s ostatními auty stojíme a čekáme na razítko celníka. Když jej po hodině vydoluji z jeho kukaně, ještě jednou prohlédne doklady a sděluje, že od 1.srpna.2007 už razítko nedávají.

Slunce se blíží zenitu a krymské pobřeží je náležitě rozpálené. Děláme první zastávku k osvěžení v moři. Chci jet cestou po pobřeží, která je sice delší, ale má být kouzelná. Honza chce jet vnitrozemím. Jsem za volantem, tak jedu po svém. Trasa je krásná je, ale únavná. Zvlášť pro auto, z jehož motoru se stále častěji ozývá zakašlání. „Jeď pomaleji“, křičí na mně syn,“ zřítíme se do propasti“. „No a co, aspoň tu budeš mí krásný hrobeček“, odpovídám žoviálně, jenže na Honzu působí tato slova destruktivně a stávám se pro něj nepřítelem. Bohužel nemohu jinak. Musím využívat rychlost sjezdu k výjezdu do proti kopce. Pod plynem, motor začíná vynechávat. Tak se víc soustředím na chod našeho pojízdného domova, na kterém záleží, zda ještě uvidíme ten pravý domov. Nekoukám na Skalnaté vrcholy připomínající jižní Itálii, nebo Chorvatsko. Kašlání motoru je stále zřetelnější a před lázeňským střediskem Jaltou zastavuje motor úplně. Měníme druhý filtr, dotancováváme čerstvou naftu, abychom svinstvo v nádrži opět zředili. Motor po této injekci sice opět naskakuje, ale chod zní jako srdce kardiaka. Vlečeme se. Pomalu se stmívá, když pár kilometrů před naším cílem – Sevastopolem utichá motor nadobro. Volám Táňu, bývalou spolužačku a barvitě jí do telefonu líčím naši svízelnou situaci. „Vydrž, beru auto a hned jsem tam“. Sedíme zkoušeně a netrpělivě vyskakujeme u každých světel, které k nám přijíždějí. Táňa přijíždí taxíkem po hodině, kdy není vidět na krok. Taxikář chce volat odtahovou. Zkoušíme snad po desáté otočit klíčkem startéru a motor si dává říct. Platím taxikáře, všichni nasedáme do chaloupky na kolečkách a dojíždíme na sídliště, kde na některé čeká normální postel, na jiné spacák na podlaze.

Ráno mělo být začátkem našeho zaslouženého odpočinku, ale napětí z předchozích událostí je v nás pevně zakořeněno. Chudák Táňa pro nás připravila návštěvu muzea v přírodě „Chersones“, tj. pozůstatků římského osídlení, studny u které křtili svatého Vladimíra a koupání na skalnatých plážích, které jsou v ceně muzea. Výklad poslouchám jen já. Mladí chodí otráveně po amfiteátru, zbytcích hradeb, podzemních kostelů a duchem jsou už na Moravě. Koupání se smrskává na pouhou hodinu a všichni chtějí jet domů. Odmítám. Noclehy jsou zaplaceny dva a nechci aby se opakoval horor předčasného odjezdu z Čegetu. Stávám se už nepřítelem všech. Nepomáhá ani výlet historickou lodí kolem přístavu, ani romantická procházka večerním bulvárem, vernisáží obrazů a večeře v přístavní krčmě. Nálada je chladná a tak i usínáme.

Tak, konečně k domovu. Radost z cesty trvala jen třicet kilometrů. Dál zase jen dieselový kašel. Zdá se, že motor pracuje v šestidobém rytmu: sání, komprese, expanze, výfuk, přestávka a odpočinek. Tak se vlečeme k Simferopolu - hlavnímu městu Krymu, v naději, že zde koupíme nový filtr. Na okraji města zastavuji taxikáře a ptám se na kvalitní servis. Řidič mi začíná horlivě vysvětlovat, že takový existuje, popisuje cestu a po pěti minutách vysvětlování kam odbočit a kde jet rovně mám v hlavě takový guláš, že mi k němu chybí jen rohlík a půllitr orosené dvanáctky. Ptám se jak, je tento servis daleko a slyším, že je moc daleko. Pokud ale nespěcháme, máme se držet v závěsu a jak zamává, odbočíme vlevo pak tři semafory a napravo. Vyjíždíme a po strašně dlouhé době, kdy jsme mysleli, že jsme projeli celý poloostrov řidič mává. Odbočujeme vlevo, cesta se ale stáčí doprava, projíždíme první světla, druhé a namísto třetích je kruhový objezd. Odbočuji vpravo a nic, začíná pole. Opět se vyptávám. Jsme posláni na předchozí křižovatku a tam odbočit vpravo, což je v rozporu s tím co máme od taxikáře. Držíme se nové rady a tam, div divoucí – autoservis. Vjíždíme na parkoviště a hledám mechanika. Jeden tam lítá, opravuje mercedes a další dva vozy současně, zatím co jiní mechanici posedávají a otráveně koukají, kdy bude „padla“. Oslovuji jednoho z lelkujících, vysvětluji naše problémy a ten mne odkazuje na čilého Ferdu Mravence. Využívám chvilky, kdy mění nářadí a lákám ho k našemu vozu. Máme tak hodinu počkat a pak se na to koukne. Kluci zatím odchází na blízké auto-tržiště a přináší tři rezervní palivové filtry. Sundáváme kryt motoru. Kolem vstřikovacích trysek je vlhko. Že by byly málo utaženy trysky. Jeden z mladých postávajících mechaniků dostává od parťáka rozkaz, ať to prověří. Zatím co hoch marně přitahuje, protože klíč se ani nehne, odskakuje Ferda k nám. Vyslechne naše nářky, zasměje se a říká, že to v tom flitru není. Urychleně dodělává chloubu německého průmyslu, hází na zem kus pěnovky leze pod auto a za chvíli vítězoslavně vytahuje druhý filtr. Kdo by čekal, že naše auto má filtry dva. Posílá nás koupit tento typ a sám zatím profukuje palivovou soustavu tlakovým vzduchem. Jeho kompresor má takovou sílu, že i přes zátku nádrže je během pár vteřin na zemi pět litrů nafty. Kluci se vracejí s radostnou zprávou, že tento filtr stál v přepočtu jen třicet korun, zatím co už nakoupené, každý dvě stovky. Ukazujeme mistrovi mechanikovi jakou naftu jsme úspěšně nakoupili. „Jo, lehký topný olej, ušklíbne se, sám nastartuje a srdce auta bije spolehlivě jako vrcholovému sportovci. Mistr Ferda zasypává ekologický prohřešek štěrkem a utíká za k dalšímu autu. Ptám se kolik platíme, V přepočtu to činí dvě stovky. K penězům přidáváme posledního našeho „lahváče“ s vědomím, že toto byla nejlepší investice této expedice. Mistr píše číslo mobilu, kdybychom náhodou jeli kolem a měli potíže….

Pak jde vše ráz na ráz. Hned za servisem je výpadovka směrem k domovu. Auto letí jako pták, prolétáme Cherson, Vinici, tam je už nebe temné a města Chmelnický a Ternopol většina prospala v sedadlech. Ranní Lvov, tam nás čeká chudák ředitel gymnasia s velikou bonboniérou pro dceru. Stoupáme přes hřeben Karpat a klesáme k městu Mukačevo. Ani relativně pár kilometrů od domova jsme neunikli pozornosti příslušníků ukrajinské policie, o které jsem si myslel, že už je evropská. Červený terč, nás zastavuje a osoba, která jej drží mne přesvědčuje, že jsem velký idealista. Po nezbytné kontrole dokladů zaznívá přísná otázka. „Proč jeden z posádky leží a spí“. Vyprávíme, jakou odyseu máme za sebou a kromě řidiče odpočíváme. Kolika místné je toto auto. Kontroluje v technickém průkazu . „Aha pětimístné, ale sedadla jsou jen čtyři.“ Vysvětlujeme, že páté je upraveno na lůžko.Policista to stále nechce pochopit a v duchu si mne ruce za pochvalu, kterou dostane za umravnění nebezpečných Čechů. Opět využívám osvědčenou taktiku útoku. Snad podesáté opakuji naučenou větu o naší expedici, která je sledována masovými prostředky východu i západu a jak si osobně pohraji se slovíčky při psaní reportáže z ukrajinských cest. Policista neříká nic, přemýšlí, přemýšlí, pak beze slov vrací doklady a uvolňuje cestu. Objíždíme Užhorod, těsně před hranicí tankujeme a zděšeně koukáme na frontu aut, která je jako za totality. Jel jsem tudy po rekonstrukci celnice několikrát, vždy prázdno a teď…

Nechávám mladé ať utratí poslední hřivny za suvenýry a pěšky jdu sondovat situaci k závoře ovládané vojáky. Na sobě osvědčené tričko otevírající i Port Nox. U závory vidím vojína, který vypadá inteligentně. Přicházím k němu a pěji chválu na kavkazské hory, ruské přátele i ukrajinské pohraničníky a vše o čem všem budu psát. Výsledkem této romance je, že máme obejet frontu, přijet až k závoře a on nás přednostně pustí dopředu. Chci znát jeho jméno, abych jej mohl ve své reportáži pochválit. Vojáček jméno tají s tím, že mu postačí když se o něm zmíním veliteli stráže. Vracím se, zastavuji vykupování stánků, usazujeme se, objíždíme kolonu a zastavujeme u závory. Věren svému slibu, ptám se, kde je velitel. Když to zjistím, přicházím k němu a chválím vojína až sluníčko přivírá oči. Veliteli je chvála podřízeného šuma-fuk, mává rukou a milostivě ukazuje ať už jsme za závorou. Získali jsme odhadem šest hodin, ale i tady se to vleče. Před nás se zařazují zbohatlíci, kteří jsou za úplatu také vpuštěni před nemajetné chudáky. Nějaký poctivý celník se snaží udělat pořádek, ale marnost nad marnost. Před nás se vtláčí Mercedes 350. Vycházím před něj vyndávám foťák, dělám snímek a přes okno se dohola ostříhaného řidiče ptám, jak se mu bude líbit jeho fotka v mé reportáži. Z auta vyskakuje sto dvaceti kilový zlatem ověšený pořízek a řve, že nesnese aby si někdo fotil jeho auto. „Budete slavný“, uklidňuji jej, „popíšu vás velice barvitě“. Cvalíkovi z toho málem praskla žluč a podle vyprávění svých kolegů očekávali, že dostanu minimálně přes hubu. „Vješ, kto ja som“, řve na mně mafián slovensky, Jak přejedu čáru, dám na tebe trestní oznámení“. „A víš kdo jsem já?“ kontruji, jak přejedeme čáru dám trestní oznámení i já a to se budeš divit jak tento okamžik budou hltat čtenáři časopisů Motorrad, Motor Cycles New, Svět motorů, Motocykl, Za ruljom a dalších“. S pocitem zadostiučinění jdu k našemu autu, která je bohužel až za uvedeným stříbrným Mercedesem a černým Audi. Uběhla čtvrthodina a čestný celník stále slovenské mafiány vrací zpátky za závoru. A je to tady. Holohlavý zlatník, přichází k našemu autu. Už nevyhrožuje, ale prosí, ať fotky vymažu. Ano dal úplatek, ale má nemocnou dceru a potřebuje být rychle ve slovenské nemocnici. Tak ať jsem shovívavý. Když na mně někdo přijde po dobrém jsem naměkko. Čestný celník je neoblomný a majitele exkluzivních aut vykazuje zpátky. Mafián je měkký jako tavený sýr a naříká, že musí zpět pokud jej nikdo nepustí před sebe. V návalu velkodušnosti mu tuto službu nabízím. Jdu k jeho medvědu, koukám na dceru, která první pomoc moc nepotřebuje, ale s pocitem převahy mu to povoluji. Mafián ještě prosí vymazání fotek. Vyndávám aparát, ale než stihnu fotky vymazat, chytá mne za rameno ruka zákona a odvádí na celnici za účelem řešení trestného činu fotografování na státní hranici, V kanceláři sedí dvě mladé blondýny. Nadějně se usmívají. Letmo vyslechnout stížnost kolegy a posílají jej zpět, ostražitě chránit ukrajinskou hranici. Zase melu svoji básničku. Holky poslouchají ani nedutají. Mé vyprávění se jim zdá zřejmě mnohem zajímavější, než každodenní stížnosti. Vybízejí mne ať přinesu doklady, že nás přednostně odbaví. „Ale my ještě nejsme na řadě“, namítám. „Přineste doklady, dáme to nějak dohromady, víte jsme tu od rána do večera a nikdo nás ani nepochválí“. „Jak je to možné, dvě tak hezké, sympatické a inteligentní slečny a je nikdo nechválí,“ rozohňuji se na oko. Slečny v uniformě tolik hezkých slov ještě neslyšely. Bleskem vyřizují naše doklady a papírově jsme doma, vlastně na Slovensku, což je jako doma. Sedám do auta a řadíme se do fronty ke slovenské celnici, když jedna ze slečen vybíhá z kukaně a volá: „ Kde je ten novinář“, Raduje se když mne uvidí a ukazuje, že naše místo není ve frontě. Máme ji objet a pak rovnou na Slovensko. Mávám znamení díků a jsme v bývalé republice. Cesta přes Slovensko je klidná a není vlastně co popisovat. Blížíme se k rodným Březůvkám, když mlčenlivá dcera pronáší do tmy: „Tak, teď mi řekněte, byla to všechno pravda, nebo se nám to jen zdáloů? PŘIVÍRÁME OČI A SHODUJEME SE. „ANO, VŠE BYL JEN SEN.“

Po návratu děláme hodnocení: Stroje byly absolutně bez problémů.
Značně opotřebené pneu, kapoty doničené od pádů, ale motorky plně funkční.

Knihu cestovních zážitků končím otázkou redaktora nejkupovanějších českých novin:

„Nejsi zklamaný, že jsi nedosáhl až na výšku Mont Blancu, jak si před jízdou říkal?“
Ano, částečně zklamaný jsem. Na místě to ovšem vypadalo zcela jinak. Hrotované pneu drží dobře na ledu, nebo zmrzlém sněhu. Ten nebyl. Celý výjezd by za příznivého počasí trvala čtyři dny. Při nepřízni počasí i čtyři týdny. Pokud by byla jistota, že počasí vydrží, byla výška Mont Blancu reálná. Počasí nikdo nezaručil a trčet několik dnů ve stanech jsme nechtěli. Rozhodl jsem pro návrat. Dnes vidím - měl jsem ještě počkat. „Pokud by jsi věděl, že ten terén bude takový jaký byl, jel by jsi na Elbrus?“
Moje odpověď zní: „Správný chlap má v životě zkusit všechno, takže: Jel !!!