První dovolená s malým naháčem

6. den

Léčebný pokus se slivovicí selhává. V noci se probouzím zimou a uvědomím si příšernou bolest v krku. Už vážně potřebuju sluníčko, pomyslím si a donutím se usnout. Když po ránu vykukuju zpod spacáku na Jirku, jak zabírá svojí postavou celý výhled ven v miniaturních dvířkách, hlásí mi stav oblohy. "Hm, tak tyhle mraky se jen tak neroztrhají." Ach jo, odfouknu s chraplákem a ztěžka se hrabu ven. Modrá obloha bez mráčku a sluníčko hřeje, co to jde. Jako na zavolanou. Dáváme kafe, ohříváme si rizoto k snídani a rychle balíme. Tráva je mokrá, já slabá jako kotě, souhlasím tedy, ať Jirka s Hondicí radši vyjede sám. Nabíráme směr Brasov. Po cestě se stavujeme v městečku v Kauflandu s nadějí, že tu najdem mazání na řetěz. Bohužel nepochodíme a tak dokupujeme zásoby (hlavně kapesníčky). Na parkovišti se Jirka ptá obchoďáků, co postávají u stánku od Bosche, kde můžem sehnat tolik potřebné mazání. Kluk mluví výborně anglicky, a tak mu Jirka vysvětluje situaci. Po chvilce bere do ruky mobil a zjišťuje, zda v nedalekém motoshopu seženeme, co potřebujeme. Máme to tam prý připravené. Ještě si se zájmem prohlídne géeso. Když mu děkujeme, loučí se s námi se slovy, že je taky motorkář, a že si přece musíme pomáhat. Do malého motoshopu je to pár minut a Hondice za chvilku dostává, co si zaslouží.

Do Brasova nás dovede krásná asfaltka plná táhlých zatáček s minimálním provozem. Dál směřujeme do Corbeni a přitom projíždíme historickým městečkem Bran. Jeho dominantou je moc pěkný hrad, který ispiroval autora Drákuly k sepsání slavného románu. My se tu nezastavíme ani na fotku, protože je tu jeden turista vedle druhého. Dál nás čeká úsek opět plný zatáček, stoupání a klesání, ale silnice je z panelů a uhrovitá jako tvář puberťáka. Sem tam kráter, nespočet hrbolků a neviditelné propadlé a vyboulené části. Ruce se snažím mít jak rozvařené špagety a myslím na konec tohohle martýria. Ten přijde v podobě malého penzionu v Capataneni Pamanteni. Uvítá nás milá paní s vnoučkem v náručí, a když Jirka obhlídne pokoj, otevírá nám branku, abysme ubytovali i naše motorky na malém dvorku. Kecnu sebou na lavičku a chvíli nepřítomně zírám před sebe. Cestu musím nejdřív strávit. Jirka se usmívá a spokojeně ucucává pivko. Když se ze zážitku vymluvím a pochválím Hondici, jaká je to šikovná motorka, otevírají se vrata a do dvorku přijíždí párek Bulharů na Aprilii Caponord. Anglicky moc neumí, ale hned nás zvou na opečené uzeniny. Nezdráháme se a na oplátku načneme rumunské červené a já přihazuju na ochutnání adventure menu - typical czech guláš. Do postele jdem brzo, dnešek byl náročný, hlavně pro mě. 

Ujeto: 360 km

Ubytování: 70 lei

7. den

Nezvykle rozlepím oči jako první už v 6 ráno, teda až potom, co Jirka v polospánku vypnul můj pracovní budík. Když za oknem zahlédnu to azuro, tahá mě to z postele. Tak neustálým štěbetáním vytáhnu i Jirku. Umýt, zabalit, kafe a jede se. Bulhaři se proberou taky, a tak vyrážíme společně. Po pár kilometrech přijíždíme k Drákulovu kempu. Kdesi nahoře je "pravé" Dárkulovo sídlo a my odhodlaně zastavujeme. S Jirkou jsme si už doma slíbili, že tam povinně musíme vyšplhat. Silácký řeči střídá realita a všichni se shodujeme, že budem radši lenoši a těch několik set schodů si odpustíme. Šplháme se po úzkých serpentinách a za chvilku se nám naskytně působivý pohled na monumentální přehradu. Děláme pár fotek, kupujem magnetku a pokračujem k pohoří Fagaraš. Cesta se kroutí lesem a já do interkomu hlásím, že ten bobek na silnici je určitě od mědvěda. Když zastavujem, abychom upevnili kamerku, zastaví u nás naši známí Bulhaři a ukazují nám video dvou malých medvíďat, kteří jim zkřížili cestu. Štěstí, že nešli na procházku s mámou, poznamenám. Frčíme dál a já mám jednu lekci v průjezdu zatáčkou za druhou. Tady se snad naučí zatáčet i takový dřevo, jako jsem já. Les začíná řídnout a my už taháme foťáky. Když projedeme tunelem, ocitáme se na nejvyšším bodě, ve dvou tisících až v mracích. Zaparkujeme za 5 lei za motorku a jdem se podívat, co tu místní nabízí ve stáncích. Většinou je to maso, sýry, ovčí kůže nebo šperky. Když nakoupíme od každého trochu, začíná se to tu plnit. Přesuneme se o kousek dál, kde se nám otevírá horské údolí protkané jemnou nitkou asfaltu. Tady je ta silnice poskládaná z nejlepších zatáček všech okruhů světa, jak prohlásil v rumunském speciále Jermey Clarkson. Kvůli tomu jsme tu, jenže dolů to pro mě taková sranda neni. Asfalt je občas plný spár, a tak jedu pěkně opatrně a úspěšně absolvuju nespočet vraceček a zatáček. K našemu překvapení jedeme celou dobu sami, až na konci nás dostihne pár motorkářů. Poslední fotka pohoří za zády a jedem hledat restaraci. K snídani jsme měli akorát hnusnou tyčinku s příznačným názvem Fagaras a ogrilovaný kozí sýr, jehož chuť mi na jazyku zůstane nepříjemně dlouhou chvilku. Stavíme v motelu a dáváme řádně mastňoučký oběd.

 

Je brzo odpoledne, a tak Jirka navrhuje dojet i na Transalpinu. Navigace nás vede po nové dálnici k dalšímu záchytnému bodu - Sebesu. Ještě není dostavěná, takže nás to vytáhne do krásné vesničky, kde zahlédneme ukazatel na Transalpinu. Chvilku se motáme, ale pak nás místní kluk naviguje rovnou za nosem. Klikatíme se lesem a pak začínám stoupat. Míjíme úhledné vesnice (Jani, Dobra) až nás to vyvede k až kýčovité krajině. Je to tu spíš na kochačku, občas vyspravená díra v silnici po sobě nechávám spousty štěrku a serpentiny jsou dost prudké. Provoz téměř nula. Opět nás to vrací do lesa a výkruty nemají konce. Před křižovatkou pár chlapů u silnice svařuje nápravu u auta, které zvedli na dvě kola a podepřeli kmenem stromu. Vypadají, že ví co dělají, tak se jich ptáme na cestu. Ukazují doleva a my si záhy všímáme nám známeho označení 67C. Najednou se ocitáme na nové krásňoučké asfaltce. Může začít série nekonečných zatáček protínajících hustý les. Tenhle úsek je dělaný pro rychlou jízdu, opět minimální provoz. Pro srovnání, kdo zná Dubou, to vynásobte stem a k tomu přidejte asi tak stonásobný požitek z jízdy a nakonec odečtěte provoz a vesnice. Na konci téhle části se dočkáme výhledu na panenskou přírodu dokresleného lidským dílem v podobě přehrady. Je tu jen pár stánků a několik motorkářů, i když jsme zrovna natrefili na motodelegaci ze Slovinska. Podle fotek, co jsme si před dovčou prohlíželi, tušíme, že tohle není všechno.

Ale co přišlo potom, předčilo všechna naše očekávání. Vzhledem k mým ročním zkušenostem, všudypřítomnému strachu ze zatáček a sucharskou povahou se úsměv pod helmou a pocit totálního zážitku z jízdy dá považovat za dostatečný důkaz toho, že jsme právě objevili tu pravou nejlepší silnici na světě. CBFko vrčí ve vysokých otáčkách a já ho klopím ze strany na stranu. V tu chvíli myslím jen na to, že sem musím znovu. Za celou dobu potkáme dvě auta a jeden kamion. Všichni nás ohleduplně pouští. Stopka se dostaví v podobě přerušení asfaltky písčito kamenitým přejezdem a pohvizdováním místních dělníků. Zastavujeme u dvou penziounů a rozhodujeme se pro ten celý ze dřeva. Když se ubytujeme, Jirka nadšeně podotkne, že tohle je jedna z nejlepších silnic. Když se udiveně ptám, proč z vícero, odvětí, že lepší je jen okruh nebo Albánie, kde ještě nebyl. Takže tak. Tenhle den předčil všechno a my jsme rádi, že pro dovolenou jsme se rozhodli v nuzném Rumunsku, plném Cikánů a rozbitých silnic, jak se traduje. Prosím, ať si to co nejvíc lidí myslí dál, a nejen Transalpina tak neztratí tolik unikátní kouzlo. 

Ujeto: 260 km

Ubytování: 30 Euro

8. den

Ráno se hrabeme z postele v 8. Nechceme vynechat snídani, protože nás čeká zbytek Transalpiny. Je to ta profláknutá část 67C vinoucí se po vrcholcích ve výšce až 2150 m.n.m. Balíme a nasedáme v očekávání na motorky. Chvilku se motáme kolem řeky, kde pozorujeme pár stanů, aut a probouzející se kempaře. Začínají první vracečky a my se vyhýbáme štěkajícímu psisku, které odvážně vbíhá do cesty. Vždycky se najde jedna brzda, a tak se pomalu štosují auta a my jsme nervózní z toho hlemýždího tempa v zatáčkách. Nevydržíme to dlouho a stavíme na prvním odpočívadle, kde je pár stánků s medem, kožešinami a serepetičkami. Bohužel pro mě odstavné místo není rovná asfalkta, ale štolina plná děr a kamení. Jsem břídil a vztekle manipuluju s motorkou dobrých pět minut, než ji zastavím tak, abych snadno vyjela. Uklidní mě ten výhled a to jsme teprve na začátku. Děláme pár fotek a škrábeme se dál.

Zatáčka střídá další a nám se otevírá kopcovitá krajina protkaná sametovnou silnicí. Kvůli fotce neváhám sjet a po trávníku dojet doprostřed jednoho z kopců. Gratuluju si a spokojeně se kochám. Zpátky se na naháči vracím jen do doby, než mi cestu zkříží ďolík. Souboj prohrávám kontumačně a nechám Jirku, ať se o to postará. Svoje offroadový schopnosti budu testovat radši za barákem. Kochačka pokračuje ještě pár kilometrů. Ani tady nechybí pejsci, krávy a ovce. Přijdou mi tak spokojený. Kterýmu chlupáčovi by se nelíbilo nonstop venčení bez vodítka. Začínáme klesat po serpentinách do města Ranca (1600 m.n.m.). Tady už to zavání turismem. Penziony tu rostou jak houby po dešti a jeden plakát nás dokonce láká na enduro výlet s instruktorem. Nedaleko odsud je i sjezdovka. To by bylo místo pro život. S Jirkou si to živě představujeme: "Co odpolko po práci? Hm, asi si projedu Transalpinu. A v zimě, když v telce nic nedávaj. Tak si půjdu zalyžovat." Rychlé klesání mi způsobí částečnou hluchotu a tak mě bolí uši, že musím zastavit, abych vyrovnala tlak. Cígo, napít a nic. Spolu s rýmou si připadám velmi nekomfortně. Není čas ztrácet čas a tak se řítíme k dalšímu záchytnému bodu, Targu Jiu. Podle původního plánu chceme dojet do Garníku, do jedné z několika vesniček v Banátu, kde žijou Češi.

Vybíráme trasu podél Dunaje. Zhruba 80 km podél pobřeží nám připomíná chorvatskou magistrálu lemující moře, ale bez aut. Přes řeku pozorujeme Srbsko a užíváme si tu pohodu. Ve stínech skal nám není takové horko. Po horském klimatu se totiž nepříjemně oteplilo a já poprvé pocítím nevýhodu černé kombinézy. Auta nás blinkrem pouští před sebe, ale i přes svižné tempo se domlouváme, že Garník necháme na zítra. 20 km před cílem zastavujeme u penzionu Happy Fish. Vítá nás milá správcová a dává nám klíče od posledního pokoje. K véče si dávám Catfish, a radši se rychle přesvědčuji, že jsem si nedala nějakou chlupatou rybu. Vousy má, ale naštěstí jenom dva. Sumec chutná dobře a my se po pivku a panáku pálenice, kterou Jirka vyžebral jako podpultovku, odebíráme na kutě. Zítra nás čeká řádná dávka kilometrů. 

Ujeto: 304 km

Ubytování: 90 lei

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE