První dovolená s malým naháčem

1. den

Ráno odjezdu vstáváme trochu ztěžka, protože balení věcí a příprava bytu pro Stevovy (naše 50-ti kilový šťěňátko) chůvy se nám protáhla do jedný hodiny ráno. Máme dovolenou, nikam nemusíme spěchat, opakujeme si při každé další nabrané ztrátě. Poslední kontrola věcí, při které ještě rychle házím kartáček do tašky a najednou registruju Jirku, jak nervózně pobíhá po bytě a prohrabuje se v šuplíkách. Nemáme úchyt na kamerku, kterým se připevňuje na držáky rozmístěné po motorkách a na helmě. Nedá se nic dělat, bez něj nikam. Jirka spěšně píše Tomášovi z Touratechu, naší jediné naději, protože v tuhle dobu ho nikde rychleji neseženeme. Tomáš odepisuje, že už ho na krámě nemá, takže mu půjčí svůj. Jsem až překvapená tou ochotou. Bohužel Modletice jsou opačným směrem, než je náš plán. Zajedeme si asi 60 km. Znovu si připomínáme, že není kam spěchat. V Modleticích dostáváme náhradní držák a Jirka hned objednává novou sadu. Já se mezitím pohupuju u stojanu s brýlemi. Tomáš si toho všimne a hned odemyká skleněnou vitrínu. Oba si zkoušíme brýle a radši se neptáme na cenu. Tu se dozvíme, až když si Jirka jedny zamiluje a já mu je pochválím. Suma sumárum, jeden půjčený držáček a jedny nerozbitný (a fakt pěkný) brejle za 3.600 Kč po slevě. Dáme ještě vynikající kafe, nikam přece nespěcháme a vyrážíme kolem jedné hodiny.

Nechceme se nudit na dálnici, tak to berem přes Hradec, pak na Litomyšl, kde dáváme výborný oběd v takový útulný staročeský restauraci U Mědvěda. Dosyta najedení a napojení za příjemných 350 Kč se shodujeme, že tady nás nevidí naposled. Nabíráme další zpoždění a už se trochu stydíme, že ve čtyři hodiny jsme ještě v ČR. Řítíme se směrem na Valašské Meziříčí a slovenské hranice. U Makova nás přivítala krásná serpentinami protkaná silnice. Lituji akorát, že nejedeme opačným směrem, při klesání z kopce jedu s pár bobkama u zadku. V půl devátý zastavujeme v kempu kousek od Martina. Jirka oslovuje pána za plotem: "Dobrý den, vy jste z kempu?". Pán povytáhne obočí a odvětí: "A odkiaľ by som bol, z vesmíru?". Platíme 17 Euro za útulnou chatku, počasí vypadá nevlídně. Máme propustku do desíti hodin, pak se zamyká. Jdem do nedaleké hospůdky, objednáváme pizzu, dvě pivka a ptáme se po dobré slivovici. Dostáváme dvě pořádný lampy 52 % vypalováku. Na dobrou noc berem ještě dvě plechovky piva a pak ještě notnou chvíli vysedáváme na lavičce a máme krapet zamilovaný rozhovor o našich motorkách, který tiše a věrně čekaj před chatkou. 

Ujeto: 410 km

Ubytování: 17 Euro + 13 Euro občerstvení

2. den

Doháníme spánkový deficit a odpočatý se hrabeme z postele v 8. Trvá nám celé dvě hodiny, než se vypravíme. Jirka pro změnu zjišťuje, že nám nepasuje hořák na plynovou bombičku. To si to adventure menu moc neohřejem. Doufáme, že po cestě narazíme na nějakou camping prodejnu. Šéf kempu nás po otázce, jaký bude počasí, směřuje na druhou stranu než jedem. Nepromoky máme připravený. 

Předpověď se naplnila a na dálnici směrem na Poprad nám řádně prší. Vítr se s námi taky moc nemazlí a já na malý hondici povlávám, jak vlajka na stožáru. Mezi Popradem a Košicema projíždíme krásnou krajinou, kterou se vine pěkná silnice. Příjemný pocit z cesty nám občas zmaří zvláštní dojmy z vesnic s tmavším obyvatelstvem. Pozoruju asi osmiletého kluka, jak na mě míří kuličkovkou a s přivřeným okem párkrát vystřelí. Míjíme romský slam a jsme rádi, že motorky tu taky nechtějí stavit.

Míříme na tranzitní zemi, Maďarsko. Kupujem dálniční známku, tankujem a oblastí Tokaj si to frčíme na hranice s Rumunskem. Tady si v dešti asi hodinu počkáme, než se dostanem k celníkům, kteří mrknou na naše občanky a bez problémů nám povolí vstup do Rumunska. Mezitím se setmí a nás čeká v tý tmě poměrně nelehký úkol, najít ubytování. Město Satu Mare žije horečkou sobotní noci a my se proplétáme ulicemi podle navigace, kam Jirka zadává adresu údajného kempu, který je zakreslený na mapě. Kemp nikde, tak to otáčíme na Sapantu, cíl dalšího dne a doufáme, že na něco narazíme cestou. V 11 večer začínám lehce ztrácet náladu. Radši zapomínám, že se mi chce akutně na malou a psychicky se připravuju na noc kdesi pod stanem pěkně v dešti. Máme štěstí a já se usmívám na nápis motel. Na parkovišti postávají advíci našich slovenských bratrů. Jednoho potkáváme před vchodem. S Davidem se Jirka hned dává do řeči a já mezitím objednávám pokoj. Za to utrpení se uchlácholíme pivkem a panákem vodky. Ve třech posedáváme na zahrádce a Jirka pohostině vybaluje Jelínka. Kecáme a popíjíme do dvou místního času. V Rumunsku jsou o hodinu napřed. Slováci jeli na prodloužený víkend na Ukrajinu nabrat trochu bahenní patiny na motorky. David si vzal prozíravě Suzuki DR 650, se kterou se tolik netrápil, jako jeho kolegové na géesách. Prázdný žaludek v kombinaci s alkoholem si vybírá svou daň a za chvíli ji mám jak z praku. Do postele se doplahočím ještě v motorkářskym. Jirka mě musí uložit jak mimino. 

Ujeto: 480 km

Ubytování: 30 Euro i se snídaní

3. den

Při probuzení potvrzuji nechvalně známé rčení, že těžká jsou rána opilcova. Sbírám všechny svoje síly, dávám sprchu, snídaně a hurá do Sapanty. Taková povinná zastávka trochu překvapivě na hřbitově. Tzv. Veselý hřbitov všichni chválí a my asi tím pádem moc očekáváme, protože nás to dvakrát nenadchlo. Právě se koná nedělní mše nebo něco tomu podobného, a tak se proplétáme větším množstvím turistů a místních slavnostně oblečených v krojích a oblecích. Nakráčím si sebevědomě za bránu hřbitova, a když se otočím Jirka ukazuje na domeček, ve kterém sedí pán a vybírá vstupné. Máme akorát Eura, a tak se poohlížíme po stáncích, jestli se tu náhodou neskrývá i nějaká směnárnička. Podle očekávání tu není, ale jsou tu hned dva bankomaty. Vybírám 400 lei a jdeme zaplatit vstupné 10 lei. Když se procházíme po hřbitově nemůžu se ubránit dojmu, že tohle zajímavý místo už dávno ztratilo svoje kouzlo a teď je z toho atrakce pro turisty.  

Počasí se střídá tak tři ku jedné. Tři dešťové přeháňky na jednu chvilku za sucha. Ani nám to už nepřijde, člověk si fakt zvykne na všechno. Litujeme, až když najedeme na pár let starou asfaltku v horách. Silnice číslo 18 vyhlašujeme prozatimní nejhezší trasou, co jsme kdy jeli. Po serpentinách tentokrát stoupáme, a tak si jízdu užívám i já. Dneska nechceme nic podcenit, a tak už ve 4 hodiny pokukujeme po penzionu. Když začínáme zase šplhat do hor, zastavujeme po 5 km u krásnýho dřevěnýho srubu a platíme noc ve vyhřátým pokojíčku, kde nás ubytuje milá obsluha. Gratulujemle si za včasný příjezd, protože vzápětí se strhne pořádný slejvák. Najíme se a já dopisuju deník. Do postele se ukládáme brzo, abychom ráno vyrazili co nejdřív. 

Ujeto: 200 km

Ubytování: 70 lei

4. den

Probouzíme se tak v 8 a rychle se jdeme nasnídat. Za barem má službu slečna, co neumí moc anglicky a máchá odmítavě rukama, že musíme počkat na kolegyni. Prosím ji tedy o papír a tužku a kreslím ji volský voka, chleba a slaninu. Směje se a běží do kuchyně vyřídit objednávku. Když se najíme a pomalu se chystáme k odjezdu, strhne se opět nám známý slejvák. Tohle nemá cenu, shodujeme se oba a já jsem o to radši, protože cítím, že nějak nejsem ve své kůži. Nadopuju se práškama a jsem ráda, že ležím. V telce je kupodivu naladěná ČT24 a beru zpět svoji poznámku, že televize na pokoji je přece úplně zbytečná. Reportéři nám zprostředkovávají aktuální dění a já se nestačím divit, co se v tom světě děje. Potlačený státní převrat v Turecku, tisícovky uvězněných, kamion projíždějící se po promenádě v Nice plné lidí, další zabití američtí policajti. Jsme rádi, že jsme v tom obávaném Rumunsku, kde akorát hrozí, že nám do cesty vběhne uštěkaný pes. Prší celý den a já jsem jak věchýtek. Asi jsme neprohloupili. 

Ujeto: 0 km

Ubytování: 70 lei (občerstvení za dva dny 145 lei)

5. den

Jirka si po ránu postěžuje na pána vedle v pokoji, který v noci pravděpodobně řezal dříví. Já se cítím o něco líp. Posnídáme podle včerejšího nákresu, a když se balíme, zahlédneme kousek modré oblohy. Už si ani nepamatuju, jak to vypadá bez mráčku. Podle předpovědí, které nám dodávají kamarádi po sms, má být hezky. Teda nemá pršet a to bohatě stačí. Tři dny v dešti trochu poznamenaly řetěž mojí Hondici, takže je zarezlý, až se stydím. Mám hned dvě mazání, která mi pěkně stojí v garáži, což je mi platný jako mrtvýmu zimník. Pomalu se sesunu po kamínkovém parkovišti z kopečka a můžem vyrazit. 

Silnice nás po serpentinách vyvede na kopec, kde stojí krásně zrenovovaný kostelík, kde evidentně přebývá pár mnichů nebo jim podobných řeholníků. Fotíme tu krásnou podívanou a pak už klesáme po poměrně dost rozbitý silnici a říkáme si, jak libová trasa by to byla, nebýt těch bobků a děr. CBFko pruží, plexištítek dává najevo, že jedu po úplně nemožný silnici, ale ta motorka to zvládá s grácií. Kolem se vine krásná příroda, pár nuzných chatek, kde tipujem romské obyvatelstvo a nechybí ani všudypřítomní toulaví psi. Zastavujem na benzince a Jirka se jde poptat po mazání na řetěz a já se s odhodláním pokouším postavit motorku na hlavní stojan. Když se mi to napotřetí nepodaří za řídítka, vzpomínám na Jirkovu radu a zkusím vzít i za padáky. Hej rup a motorka je na zemi. Jen těsně míjí vedle stojící auto. V tu chvíli se vůbec nestydím a nadávám slovníkem všem dobře známým. Pak jen bezradně stojím a čekám na Jirku, který přijde s prázdnou a kouká na mě těma svýma dobráckýma očima. "Zas mi spadla", prohlašuji rezignovaně. Jirka gentlemansky havárii nefotí a jako pírko Hondici zvedá. Naposledy mi spadla na levý řídítko, teď na pravý, tak se mi to snad aspoň vyrovnalo. (Špatnou dávkovatelnost brzd tomu nepřičítám a až v Praze se potvrzuje, že jsem je měla od té doby zavzdušněné.) Mažeme o pár kilometrů dál WD40, protože nic jiného opět nemají a já přenechám postavení na hlavní stojan zdatnějšímu Jirkovi. Doma povinně potrénuju, slibuju si. 

Pokračujeme dál podél jezera Bicaz, který si tu chrání jako oko v hlavě, protože jezero je za vysokým plotem a pomalu tu platí zákaz dýchat. Panoramata ale nemají chybu. Rozbité silnice už mi nepřijdou jako kdovíjak velký problém a užívám si tu kochací jízdu. Na jižním konci jezera přejíždíme přehradu a za chvilku stavíme na odpočívadle, kde si ohříváme adventure menu a neopomenem ani kávu. Jeden pejsek se odváží až k nám, tak dostane zbytky od krůtího s kurkumou. Lituju, že jsem těm chlupáčům nevzala nějaký ňamky. Zdravíme hodně různorodou skupinku motorkářů z Jičína a frčíme dál na Bicaz. Po prozatimních zkušenostech se s Jirkou přes interkom shodujem, že města v Rumunsku moc krásy nepobraly, ale vesničky mají svoje kouzlo. Provází nás nezaměnitelné kodrcání se, ale úleva přichází, když najíždíme na krásnou asfaltku. S Jirkou to komentujeme "No ne ne" a "Ách". Pořádné překvapení ale přichází za pár kilometrů. Klikatá silnice nás vede skrz vysoká skaliska, kde není nouze o stánky a spousty turistů. Ten obrovský kamenný masiv je ale dechberoucí. Bohužel nenacházíme kloudné místo k zastavení a tak se šineme za autem, které neváhá pro jistotu skoro zastavit při stoupání do vracečky. Po dávce serpentin objevujem roztomilý kemp u říčky. Vede k němu trochu strmější příjezdovka po štěrku. Trvá mi dobré dvě minuty než se odhodlám sjet ten kopeček smrti. Naštěstí bez úhony, ale už přemýšlím, jak to sakra vyjedu. Pořád se necítím nejlíp, a tak berem za vděk miniaturní chatkou, kam se vejde jenom postel pro dva. Ohříváme si adventure menu, tentokrát výborná žebírka s bramborem. Zapíjíme to pivem a já zkouším léčebnou metodu slivovicí. Když dopíšu deník, přihrne se k nám trojice rumunských dětí. Kluk vlepí Jirkovi do ruky pálku na línej tenis a pinkají si do setmění. Mě dělají společnost dvě holčičky, které mají děsnou srandu, když naoko umřu.  

Ujeto: 350 km

Ubytování: 50 lei

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE