#MoroccoMotoTrip 2016

Den 8:

Do kempu jsme přijížděli už za absolutní tmy, a tak jsme neměli tušení, jak to kolem nás vypadá. O to krásnější je dnešní probuzení. Pod azurovou oblohou se všude kolem nás tyčí hory z červeného kamene, tvarem a zvrásněním ne nepodobné Grand Canyonu. Z údivu nevycházíme, ani když vyjíždíme na další cestu. Jak moc se krajina po přejetí Vysokého Atlasu změnila! Červené hory lemují hluboká údolí. V nich momentálně spíš jen tušíme protékající řeky – nyní jsou koryta prakticky vyschlá, ale svou mohutností nám dávají tušit, že když se valí voda z hor, bude to tu asi mazec. A kolem řek se táhnou rozsáhlé zelené oázy v podobě palmových hájů. I charakter městeček a domečků se změnil – stavby mají většinou béžovou, oranžovou nebo narůžovělou barvu a objevily se různé náznaky hradeb a věžiček, takže domy připomínají malé pevnůstky. Stáda koz a ovcí vystřídala stáda velbloudů. Naším cílem je projet obzvláště krásnou oblast, soutěsky Todra a Dades, kde červené hory mají tvořit obzvlášť fotogenická údolí, navíc s hladkým asfaltem ve tvaru desítek a snad i stovek zatáček.

Projíždíme Tinerhir, v městečku Boumaine Dades dokupujeme zásoby a konečně se odpoledne noříme do soutěsek. Kvůli včerejšímu zdržení jsme bohužel nocovali celkem daleko a tak je jasné, že je neobjedeme obě dvě v jeden den. Ale těšíme se, Todra i Dades mají být nádherným motorkářským zážitkem. Soutěska Dades je delší, tak ji volíme pro cestu „nahoru“. Krásný asfalt, kolem rudé hory, domečky a kasby v palmových hájích. Spodní část soutěsky je celkem obydlená a „turistická“, vídáme kempy a auberge, jejichž jména známe z Lonely Planet. Když projedeme nejužším hrdlem soutěsky, kde jsou hory semknuté tak těsně, že je zde místo jen na říčku a silnici, „ruch“ opadne. 

Mezi soutěskami Todra a Dades mají být dvě zkratky, přes hory. Jedna z nich je zanesená v mapách a dokonce ji zná naše navigace, druhá existuje jen v bájných vyprávěních starců. :-) Chceme najít tu první a vyhnout se tak dlouhému oblouku, který bychom jinak museli absolvovat, kdybychom jednou soutěskou vyjeli až úplně nahoru a pak se teprve začali spouštět do soutěsky druhé. Ostatně tady, v neturistické části soutěsky Dades, už ani nevidíme žádné možnosti k přespání. Směrovky sice ukazují k nějakému kempu, ale vesničkou, kde by měl být, jsme projeli a nic jsme nenašli. Takže to nejspíš byl někde prašný dvorek za domem. Je jasné, že dnes budeme bivakovat jen tak v horách. 

Trefit začátek zkratky byl oříšek. Navigace zahlásila, že jsme právě přejeli naši odbočku…a pak jsme ještě párkrát přejeli tam a sem a pořád nic moc neviděli. A pak ano, při troše fantazie, když se člověk pořádně podívá, možná, že ze silnice vážně nějaká pěšinka vede. „Todra, Todra!“ pokyvuje hlavou dědeček na oslu na naši otázku, zda jedeme správně. Pouštíme se po sotva znatelné prašné cestě. No hurá, tak snad jsme to trefili! Před námi je 40 km cesty přes hory. Když budeme dobrý, má nám to trvat tak 5 hodin. Prvních pár kilometrů to jde fajn. Jenže pak se rovinka zvedá do širokého kotle a nad námi se tyčí první hřeben. A tady nastává průšvih. Celý kotel je jakoby úplně rozrytý zřejmě velkou vodou. Jak se voda drala dolů, vykreslila desítky cestiček a jiné zanesla kamením. Očividně překreslila mapu! Naše navigace stále protestuje, že jsme z cesty sjeli. Jenže to, kudy navigace chce jet, je prostě jen hromada balvanů! Bega si vybral jednu cestičku a jel na průzkum k hřebeni. Vrací se nespokojen. Jsou tam tak hluboká koryta a koleje, že ve dvou ani náhodou. Františkovi s Transalpem to málem podjelo při traverzování jednoho suťového pole. Tady jsem poprvé a naposledy během naší cesty uplatnila právo veta. Byla jsem to já, kdo poprvé vyřkl, že tohle nejedeme! Je to příliš nebezpečné. Nevíme přesně kudy, terén je šílený, jeli bysme to taky třeba deset hodin! Už tady, pár kilometrů od silnice, není ani GSM signál. Nechci ani domyslet, co bysme dělali, kdyby se někomu z nás někde v půlce něco stalo…  Nejvíc zklamaný je Paja, jenže jet dál by nebylo rozumné. Ale místečko je to krásné! Pro přenocování jako stvořené. Stavíme stany a házíme do sebe něco k večeři. Hlavně vynikající datle, koupili jsme jich v Boumaine Dades celou krabici, zrovna nastalo období jejich sklizně. Za soumraku se z okolních kopců začalo ozývat halekání Berberů, shánějících svá stáda. A noční obloha je tu tak, ale TAK nádherná! Široko daleko nikde ani světýlko. Usínáme s jasnou hvězdnou oblohou nad hlavou, ve výšce skoro 2000 metrů a snad by se těch hvězd dalo i dotknout…

Den 9:

Nad ránem kolem našich stanů prošly stovky tichých kopýtek a pár sandálků. „Pssst, ať ty praštěné Evropany nevzbudíme!“ Balíme, směřujeme zpátky k silnici a pokračujeme soutěskou Dades směrem nahoru. A děkujeme osudu, že nám nedopřál trefit zkratku. Protože toto aspiruje na jeden z highlightů naší cesty po Maroku! Po poslední vesničce skončil asfalt, dál vede krásná šotolina. Kolem nás nádherné hory, hluboko pod námi úzká údolí. Na cestě potkáváme tak akorát stádo velbloudů…a pak kamion, který si to tady supí do kopce rychlostí 5 kmh. Ochotně nás pouští. A pak ještě několikrát, protože se vždy dostane před nás, když někde zastavíme a fotíme. V naprosté euforii stavíme nahoře v sedle, ve výšce 2 800 metrů. Tady nás trošku euforie opouští, když zjišťujeme, že Bega vytřepal jeden šroubek a následně utřepal nosič kufrů. Stáhli jsme to kurtnama, ale budeme to muset někde nechat svařit. 

V městečku Agoudal se naštěstí vyrojilo spoustu lidí nabízejích v petkách benzín. Modří očividně vědí, že to motorkáři mají mezi soutěskami jen tak tak! Paja a Bega raději do KTM po pěti litrech doplňují, Transalp je v klidu. No, snad to motorky přežijí…

Soutěska Todra je celkově kratší, má ale delší úsek toho nejužšího hrdla. Ovšem to je zároveň její prokletí, protože v tomto fotogenickém úseku najdete stánky se suvenýry, zájezdové autobusy sem chrlí japonské turisty a Maročané sem jezdí na pikniky. Celkově je tu mnohonásobně víc lidí než v Dades. 

Naše smyčka se opět uzavřela v Tinerhiru. V dalším městečku naštěstí narážíme hned u silnice na svářečskou dílnu, kde ochotně Begovi svařují nosiče kufrů. A pak už nabíráme směr Sahara! O čemž nás s každým dalším ukrojeným kilometrem přesvědčuje čím dál větší vedro, zvyšující se koncentrace velbloudů, lidí tmavší pleti a obydlí v podobě velkých stanů.  Míříme k dunám Erg Chebbi, do jedné ze dvou stěžejních pouštních oblastí Maroka. Vidět duny je jakousi povinností každého cestovatele po Maroku. Alespoň všichni motorkáři, se kterými jsme se bavili na trajektu, to měli v plánu. V Erg Chebbi jsou dvě městečka, větší a slavnější Merzouga a menší Hassilabied. Odpoledne se konečně na obzoru objevují majestátné naoranžovělé kupy písku. Sahara! Duny Erg Chebbi! Vypadají opravdu impozantně, jak se zvedají z okolní roviny naprosto bez varování. Na dohled dunám ještě tankujeme. Ihned se k nám přitáčí týpek v modrém hábitu i turbanu a slibuje skvělý zážitek. Vezme nás na výlet po piste, tzn. nezpevněné cestě. Vypraví s námi doprovodné vozidlo, vezme nám kufry a Pavla zbaví mě na tandemu, aby si to hoši mohli užít. S díky odmítáme. Na piste se chystáme, ale ne pod dozorem statného ošetřovatele. :-) Když vidí, jak mu business protéká mezi prsty, snaží se chlápek ještě vytasit triumf: „Ale to je piste, to není asfalt!“ Kdyby tak frajer tušil, jaké terénky už máme za sebou…my nejezdíme jako ty skupinky důchodců co po Maroku potkáváme, s průvodcem a zásadně po asfaltu…

Míříme do Auberge Sahara v Hassilabied. Tento hotýlek má mít na zahradě kemp. Místní značení je naštěstí výborné, na každém sloupu jsou desítky šipek kudy k tomu či tamto hotelu. Takže to nacházíme snadno. Hotýlek opět vypadá jako kasbah, má věžičky, bránu a jakoby cimbuří. Zato terén na kemp není žádná sláva…nedá se nic dělat, tady u Sahary prostě tráva neroste. Země je pokryta jemňoučkým prachem. Popelili bysme se v tom jako slepice… a když nám vysoký hrdý Tuarég na recepci ukázal pokojíčky v podloubí v atriu u bazénu a nabídl 200 DM za noc i se snídaní a večeří, nebylo co řešit. Po víc než týdnu putování si aspoň odpočineme. Slastně skáčeme do bazénu a zůstáváme u něj po zbytek odpoledne až do večera. Jsme jediní hosté, takže to tu celé máme pro sebe. Následoval luxusní tajin a krásná noc…v posteli. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE