#MoroccoMotoTrip 2016

Den 5:

Plán na dnešní den: přejet pohoří Ríf. Cestou do hor nás překvapuje velké množství silničních policejních kontrol. Ale nás nikdo nestaví, jen nám mávají jako že „jeďte, jeďte“. Nasazujeme vždy široký úsměv a proplouváme kolem… Pohoří Ríf = paráda! Nádherný hladký asfalt, krásné serpentiny, celkem malý provoz…a panoramata se dají fotit za každou zatáčkou. A všudypřítomné konopí. Hodně konopí. VŠUDE KONOPÍ! Celé pohoří je vyprahlé, ale konopná políčka (no spíš lány) pečlivě zavlažované a zářící sytou zelení. A téměř všichni, od dědečků po malé děti, na nás neustále gestikulují, že mají na prodej. Městečka s osmahlými horaly nepůsobí úplně přátelsky. Zajímavé je i to, že policajta už jsme v horách nezahlédli ani jednoho! Kontroly se začnou objevovat zase až pod horama. Jako by policie vysílala horalům vzkaz: „Je nám jedno, co se děje tam v těch vašich kopcích, ale ten vývoz vám pořádně ztížíme!“. :-) 

Opouštíme malebné kopečky a blížíme se k městu Fes. Projíždíme kolem staré mediny, obehnané hradbami, a přejíždíme do tzv. nového města, kde s drobnou pomocí místních puberťáků nacházíme kemp Diamant Vert. Kemp s krásnou recepcí, s obsluhou s plynulou angličtinou, restaurací a wifinou, velkým množstvím bungalovů a ve spodní části s pěstěným zeleným trávníkem. Stavíme stany. Ačkoliv jsme uvažovali sjet ještě třeba taxíkem těch asi 15 km zpět do mediny, tak nakonec místo toho znovu sedáme na moto a šupito presto do nedalekého hypermarketu doplnit zásoby. Chtěli bysme koupit i pivo, ale ouha. V celém obchodě není ani kapka. Paja se vydal s okouzlujícím úsměvem ke dvěma slečnám na informace zjistit…nějaké informace. Vrátil se s několika poznatky. 1) Slečny vědí, že alkohol existuje. 2) Možná ho mají v Carrefouru. 3) Kde je ve Fesu Carrefour, to slečny netuší. Takže nic. Než jsme se z této anabáze vrátili zpět ke stanům a trochu pojedli, nikam do města už se nám nechce. Alespoň salámem krmíme našeho nového kočičího kamaráda. Ty marocké salámy se skoro nedají jíst. Ani toulavému kocourovi nijak zvlášť nechutnal…  

Den 6:

Ráno hurá do Fesu. Zdejší medina (historické centrum) má být jedna z nejkrásnějších v celém Maroku. Vplouváme do hradeb a rázem si můžeme vybírat z několika hlídaných parkovišť. Za pár drobných se chlápek dušuje, že moto i s bagáží pohlídá. Následně odmítáme služby jednoho rádobyprůvodce a noříme se do mediny sami. Ačkoliv Lonely Planet varuje, že v medinách se nedá vyznat a úplně každý se tu ztratí, tak je to sice trochu pravda, ale zase se dá snadno najít. Stačí se přidat k proudu lidí a za chvíli se s davem napojíte na některou z tepen, které už v mapce určitě poznáte.

Medina – to je vlastně jeden velký bazaar. Shluk kaváren, dílniček a krámků. Domečků nalepených na sebe jako vlaštovčí hnízda. I když např. mešita ve Fesu má být krásná, není vlastně odnikud vidět. Tu zahlédnete hezké okno, o pár desítek metrů dál kupoli. Kolem mešity nalepené domečky. Není to o památkách. Je to o životě a o obchodu. Ale nám se to líbí – je to tolik jiné od historických center měst, jak je známe z Evropy! Nakonec nacházíme i věhlasné koželužny. Částečně podle mapy, ale hlavně po čichu. Smrádek napověděl, že jsme ve správné oblasti. Koželužny jsou ale uprostřed bloku komplet obklopené budovami. Musíte se vnořit do některého z krámků prodávajících kožené výrobky, abyste se tudy dostali na střešní terasu a teprve odtud vidíte koželužny ve vnitrobloku pod sebou. Sem by měli vodit školáky! „A děti, kdo se nebude dobře učit, bude tady máčet kůže v holubím trusu…“ Samozřejmě majitel obchodu doufal, že si za to, že se mu producírujeme po terase něco koupíme, ale argument o motorce a malinkých kufrech zafungoval. :-)

Opouštíme Fes a míříme do kopců Středního Atlasu a do jeho cedrových lesů. Tady si kluci konečně užijí šotoliny! Opět kýčovité obrázky: nádherné cedrové lesy plné opic, z lesů místy vyjíždíme na rozlehlé horské louky poseté stády ovcí, abychom se po pár kilometrech opět vnořili do lesů. Takto projíždíme i mondénní horské středisko Ifrane, kde mají dokonce i lyžařské vleky, ski club a kam jezdí lyžovat marocká královská rodina.

Kvečeru se spouštíme z hor do městečka Ain Leuh. I tady jsme měli vytipovaný auberge (penzion) s kempem na zahradě, ale přijeli jsme jen k beznadějně zavřeným vratům. Začínáme v této ospalé díře shánět ubytování. Cedule navádějí k nějaké Gite – horské chatě. Ale je úplně stejně zavřená. Už se smiřujeme s tábořením někde v lesích a nakupujeme v místním krámku zásoby, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti i s panem učitelem. Zatímco děti nám málem radostí urvaly plyn a ty šťastnější jsme na moto i posadili, pan učitel nás plynulou angličtinou směruje k jakémusi místnímu hostelu Safar. Sympatický majitel Zakaria si sice s pořádkem očividně hlavu nedělá, ale nemáme tu moc na výběr. Hostel vypadá spíš jako doupě horolezců, ve sprše kýble s namočeným prádlem, na kuchyňské lince bordel… Odmítáme cenu 250 DM za noc s večeří a snídaní a zůstáváme za 100 DM (i to bylo na ten brloh moc) s večeří z vlastních zásob. Ale teplá sprcha a postele nakonec nejsou k zahození.

Den 7:

Vracíme se z podhůří zpět do nitra Středního Atlasu. Kupodivu dnes žádné azuro, ale nízká oblačnost a celkem frišno, po čtvrt hodině jízdy přihazujeme vrstvy. Krásná pevná šotolina, vysoké cedry a horské pastviny postupně střídá zvláštní rudá půda, prořídlejší lesy, sem tam brod (momentálně ale skoro bez vody), postupně teplo a i to modro se nám vrátilo. Celkově nejde moc sáhodlouze popisovat několikahodinový skvělý motozážitek z jízdy po nezpevněných cestách, bez provozu a s úchvatnou scenérií kolem. O to víc nás nebaví vyjet pod horami zpátky na asfalt, do nekonečných rovin a velkého vedra.

V městečku Boumia si k obědu konečně dáváme vynikající tajin a odsud chceme pokračovat směrem na Tinerhir, krásnou silničkou podél řeky sevřené kaňony. Jenže ouha. Očividně se tudy před nějakým časem přehnala velká voda. Silnice je místy podemletá, takže z ní zbývá polovina (to motorce tolik nevadí). Místy končí silnice ve vzduchoprázdnu a dál se protahujeme úzkými pěšinkami těsně kolem skal. Někde nám stojí v cestě menší či větší splazy a suťová pole, jež silnici zcela zasypala a které motorky přejíždí jen tak tak (taková místa už přecházím pěšky, ve dvou by to nešlo). No a u jedné takové opravdu velké kupy kamení nastává úplný konec. Ochotný pastevec nám rukama-nohama ukazuje, že dál to opravdu nejde a jediná možnost je sjet někde do vyschlého koryta řeky a pokračovat tudy. Do toho se nám dvakrát nechce. S plně naloženými motorkami, z toho na jedné se dvěma lidmi, ještě bysme se mohli dostat do míst, kde to nepůjde ani tam ani ven a tři chlapi jsou na nošení motorky s kuframa asi málo. Kdyby mašiny byly bez kufrů, tak snad…ale takto se s těžkým srdcem rozhodujeme vrátit. Škoda, moc už nám z té cesty nechybělo…

Musíme jet obloukem směrem k městu Midelt. Zpočátku se ještě střídá asfalt se šotolinou, přes ospalá malá podhorská městečka s domky uplácanými z hlíny, ale před Mideltem se napojujeme na hlavní tah N13 a začínáme rychle ukrajovat kilometry. Do tmy už moc nezbývá a my jsme v místech, kde jsme vůbec nechtěli být. Slunce akorát zapadá, když poprvé začínáme stoupat po úbočí Vysokého Atlasu.

Jsme na jeho téměř východním konci a je zajímavé, že ačkoliv stoupáme výš než na Sněžku a připozdívá se, teplota naopak stoupá. Neklamná známka toho, že Sahara už není daleko. Tma padá rychle. Víme, že by tu někde směrem na město Errachidia měla být kasbah (pevnost) fungující jako hotel s kempem na zahradě. Naštěstí s pár radami od místních nakonec u silnice nacházíme svítící neon Jurassique. Jsme doma. Odmítáme drahé pokoje v hotelu a rozbíjíme tábor. Kemp je jeden z těch nejlepších co nás na cestě potkají. Čisto, teplá voda, pračka k dispozici zadarmo. Hned ji nacpáváme až po okraj. V noci v tom vedru vše krásně uschne. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE