Toskánsko 2012

Jenže brzo to začne třepat rukama, myslíme na to čím dál tím častěji ( teď nemyslím sex ) , začínáme kupovat moto časáky a na Motorkáři.cz čteme cestopisy. Není dne, kdy bychom si na to nevzpomněli, zajdeme občas do garáže jen tak mrknout na tu „vaťákovou“ siluetu. V lednu se to už nedá vydržet a musí se něco dělat, nejlépe tak plánovat tu BEST trasu na další sezónu. Takže nějak tak v tom lednu, mi zase jak jinak než u piva kámoš Tonda řekl „kam v létě vyrážíš? Já bych rád vzal přítelkyni (Ilča) a kluka (Michal) a vyrazil poznávat Toskánsko, pojeď se mnou, pojedu autem a poberu ti aspoň pár věcí“.

V ten okamžik bych souhlasil i s cestou za polární kruh. A bylo to domluveno a potvrzeno dalšími zrzavými kousky a zrovna se domluvilo pár detailů, nějaká místa a bylo jasno, že to nemůže být jinak než super. Ráno jsem si detaily už nějak nevybavoval, zato mi bylo jasno, že se sedělo déle než obvykle a těch piv bylo asi více. Ale když se o té cestě tak dobře povídalo. . . . V kostce jsem si vybavil, že plán je dostat se co nejrychleji do Itálie - Toskánska, tam to pojezdit, pokochat se starověkými městy, nahřát kosti, zkusit místní specialitky, něco málo se pokoupat v moři a pak zase přímý zrychlený přesun domů. Nejlépe tak, nezajíždět do Alp a nezdržovat se průsmyky, to můžeme při dalším výletu. Přece jen to Toskánsko je daleko a chce to vyšetřit co nejvíce času na ježdění tam. A tak jsem se tedy koukl do mapy, kde to vlastně je. Jsem debil. Jsem neskutečně sebejistý debil. Vždyť je to tak nějak okolo 3000 km za týden a já nebyl dál než na slovákách a jezdím teprve rok a mám starou, strašně starou motorku a neumím na ní nic opravit a první pomoc nikdo z těch, co by měli jet na tento výlet, taky určitě neumí poskytnout a kde na to vezmu prachy (toho benzínu!!!) a pustí mě manželka? . . . . Je to blbost, B-L-B-O-S-T. Začínám číst cestopisy ještě intenzivněji - zaměření Itálie – zjištění: lidi tam jezdí. Mám odvahu a ptám se manželky – zvedám si čelist ze země, říká, že to vypadá jako dobrý nápad když to bude jištěné autem a že když nás pojede takto více, dokážeme řešit i případné problémy typu mrtvá motorka a tak, a tak jede taky se mnou na motorce. Začala se tedy řešit trasa a plán. Probíhala různá setkání, konzultace (u piva) a někdy jsme se bavili i o cestě. Nicméně bylo jasno, že se musí vynechat opravdu velká města a spíše se zaměříme na ta starobylá malá městečka s jedinečnou atmosférou. Také proto, že chceme jet v červenci a v kolonách bychom na motorce ve 30°C zdechli. Bylo jasné, že cesta tam a zpět bude nudná stíhací jízda po dálnicích, že moje manželka pojede tyto Long Way s nimi v autě a na mou Suzuki Bandaska 600N,r.v. 97 nasedne až tam.

Vytiskla se velká mapa Rakouska i Itálie. Začaly se do ní píchat špendlíky se všemi zajímavými místy, které jsme v cestopisech a jinde na netu našli, tisklo se povídání o místních zvycích, zajímavostech a neuvěřitelné začalo dostávat podobu. Stanovilo se, co jsme schopni za den ujet, co vynecháme a jak to provedeme. Domluva byla, že si zkusíme zajistit ubytování dle itineráře předem, ať netrávíme čas hledáním levného ubytování ( vřele doporučuji na toto využít mapu Google, kde v dané lokalitě do vyhledávače zadáte např. „accommodation“ a máte stovky odkazů a e-mailové adresy kde stačí napsat unifikovaný mail jestli je volno a za kolik ). Také bylo domluveno, že auto i motorka pojede svým tempem za svými zájmy a navečer se potkáme v místě plánovaného noclehu.

Rozhodně nebylo v plánu cestovat společně, znáte to – pořád se na někoho čeká a zvedá to nervozitu. Ale hlavní osa byla shodná. Krom poslední noci, kde jsme si řekli, že to riskneme, se nám noclehy podařilo zajistit v kempech i penzionech. Jen bylo třeba zaplatit předem zálohu (bacha je třeba devizový nebo jaký účet aby šlo platit eurama ), Na to je třeba využít nějakého prachatého kámoše, který to zatáhne ze svého účtu, a vy mu to pak dáte hotově, tak tomu bylo i v našem případě. Tedy Trasa je: Začít na Vsetíně ( resort Valachy, protože tu bydlíme), První den dorazit k Benátkám, druhý den si nechat celý na Benátky (prvně jsem je chtěl úplně vynechat, ale bál jsem se o svůj zadeček po prvním dni a tak jsem dělal jako drahoty, ale souhlasil). Třetí den zrychlený přesun napříč Itálií od moře k moři, okolo Pisy (auto tuto trasu se zajížďkou přes Modenu, kvůli jakýmsi fabrikám na auta – Lamborgini a Ferrari nebo co - v plechovkách se nevyznám -ha,ha-) a ukončit den pod Livornem.

Čtvrtý den zajet do vnitrozemí na Volteru, San Gimignano a vrátit se k moři do Marina di Grosseto kde budeme dvě noci, protože pátý den máme jako jediný, celý jen na válení u moře – což si prosadily holky, ale byl to dobrý nápad. Šestý den objet nějaké starořímské termální lázně, projíždět srdcem Toskánska – údolím D´Orcia, Montepulciano, Siena kde se ubytujeme a hlavně tento sobotní večer strávit v pevnostním městě Monteriggiony, kde jsou dvoudenní starověké slavnosti. Sedmý den zrychlený přesun na sever – Bibione kde musíme sehnat ubytování a poslední, osmý den to dorazit domů. Mapy koupeny, místa vyznačena, podklady připraveny. Balení mašiny, nákupy jídla a pití (piva) co nám poveze auto. A jdeme na to.

Den 1.

Start 2.7.2012. Motorku dobaluji, kontroluju, jestli mám vše, sluchátka MP3 do uší a hyjóóó. V 05:00 hod vyrážím na Trenčín, na dálnici směr Bratislava, Vídeň, Spodem do Grazu (auto jelo do Grazu vrchem), Klagenfurt, Mestre – Benátky. To je plán prvního dne.
Počasí super, vše funguje, čas OK. Auto – Peugeot 307 kombi + 4 persóny vyráží dvě hodiny za mnou, přece jen za deště pojedou rychleji, méně přestávek na tankování a tak. Občas posílám SMS jak to jde. Když přejíždím do Rakouska, dostávám SMS „Porucha auta, nevíme co tomu je, pokračujeme ale pomalu“. Tak si říkám, že to je konec. Mají spoustu mých věcí. Naštěstí se z toho vyklubala porucha elektroniky, která jim nedovolila jet rychleji jak 140 km/hod. jinak spadl výkon a auto jelo pouze 90 km. Stop/start a zase max. 140 – žádný problém.
Cestou, kus za Griffenem sjíždím z dálnice a mažu si to na Brückl. Chci vidět hrad Hochosterwitz o kterém jsem se dočetl tady na fóru.
Okouknul jsem jej pouze z venku, z hájíčku u odpočívadla pod kopcem, kde jsem si chtěl dáchnout. Ale pouze co jsem se vykotil do trávy, dorazil na toto místo asi školní autobus plný harantíků, kteří mi zebrali veškerou pohodu. Lítali, řvali, okukovali, prostě otravovali.
Po vrácení na trasu, okolo třetí odpoledne, pár km před italskými hranicemi vjíždím do bouřky. Naštěstí taková ta lokální, kterých jsou plné Alpy.
Benzinka, kafe tankování a SMS autu, kde jsem. Byli za mnou už jen kousek, za 15 min tam byli také. Za dalších 10min. déšť ustává. Pokecáme, pojíme a valíme zdolat posledních 200 km prvního dne.
Do kempu dojíždím v 19:00 hod, chvilku po tom, co osádka auta vyřídila formality a napakovala se do chatky.  Prvních 890 km za sebou. Bylo to únavné ale absolutně perfektní. Žádný zásadní problém to usedět či vůbec uřídit.
Pivo, kecání, sprcha, jídlo, to byl program toho večera. Před setměním jsme trochu prošmejdili okolí a pak zapadli do chatky a vrátili se k tomu pivu.

Den 2.

Tento den máme celý na kochačku Benátkami.
Ráno dostáváme Info jak na to, kupujeme lístky a pak nasedáme na MHD autobus a přesouváme se do Benátek. Chvilku to pak chtělo zorientovat se, jak tam funguje ta lodní MHD a co je vlastně zastávka. Kupujeme lístky a lodí se přesouváme na Náměstí sv. Marka, odkud chceme pěšky dojít zpět na autobusák. Kdo neví, nebo se nezeptá, nedojede na konec, protože chybí zmínka, že v ¾ cesty lodí je konečná jedné linky a za chvilku se pokračuje jinou lodí. Kdo to neví, jde do cíle z  této„konečné“ ¼ trasy pěšky. Nám se to ale náhodou podařilo (houby náhodou, kdybych se nezeptala, tak jsme dojeli jen do půlky a strašně se rozčilovali jak je to krátké a drahé, a že nás ošulili) a tak jsme až na náměstí dorazili lodí. Nemůžeme vynechat výjezd na slavnou věž, mrknout na nejstarší kavárnu v Evropě – Florian, nebo ochutnat italskou zmrzlinu. Baziliku sv.Marka ale pro neskutečně dlouhou frontu vypouštíme.
No a pak se jen prodíráme uličkami, sledujeme gondoliéry a jejich zručnost, uděláme asi milion fotek na nejznámějším mostě Benátek - Ponte di Rialto, Taky musím kamaráda – plechovkáře Toníka rvát z prodejny Ferrari kde jakoby přirostl. Uličky jsou to kouzelné a super to musí být i v noci. To bych chtěl ještě někdy vidět. Co v Benátkách chybí, jsou chodníky. Tedy se musíte občas vrátit a hledat jinou cestu, pokud nechcete pokračovat plaváním, protože občas cesta jaksi už není.
Le: Benátky jsou prý hnusné a smradlavé, žádné nádherné domy tedy nečekám. Na první pohled je vše tak oprýskané a vypadá to, jako by to měli už zítra zbourat. Nikdo se nesnaží domy opravit (i když jednu „ motorovou“ gondolu jsem viděla  - místo pro turisty bylo vyplechované a byl tam nasypán písek. Přistáli a dva maníci se jali písek vykládat lopatou do koleček. Dovedete si představit, kolik písku se vejde do člunu, takže je vlastně nabíledni, že se nic neopravuje) a tak mají všechny domy nejméně metr jen cihly a většina domů je v neutěšeném stavu. Ale i přes přeplněné hlavní tahy se najdou klikaté uzoučké nádherné a úplně prázdné uličky. Miluji architekturu a ty „ hnusné“ domy jsou překrásné. Mají tu překrásné pouliční lampy, překrásná ninináměstíčka. Na oknech na okenicích visí bílé prádlo….Atmosféra je tu neskutečná a pro mě je to určitě jedno z nejromantičtějších měst.
Sta: Navečer jsme zase v kempu. Dáme jídlo, krapet pobalíme ať toho ráno moc nemáme, pokecáme a jde se na kutě. Jo, pivo bylo taky.

Den 3.

Pro popis tohoto dne, kdy nás čeká 400 km trasa Itálií na šířku od východu na západ, předávám klávesnici manželce.
Le: Můj první den na motorce. Trochu se bojím. Velký kus naší trasy je po dálnici a tam jezdím nerada. Před devátou vyrážíme z Benátek. Jedno špatné odbočení ale pak už jedeme správným směrem. Padova - Ferrera - Bologna – Firenze - Pisa. Strach po chvilce přešel, a i když jedeme převážně v levém pruhu, cítím se dobře. Při první zastávce jsem překvapená, proč už zastavujeme. Myslela jsem, že tento rychlejší přesun bude nezajímavý, je to samý tunel, prostě nuda. Ano, je to tady samý tunel ale to, co je mezi nimi, to je úchvatné. Úsek z Bologny do Firenze patři z mého pohledu mezi nejkrásnější. Dálnice tu vede po vrcholcích pahorkatiny, takže mezi tunely je krásně vidět do údolí. A cesta je krásná. V podstatě jsem mimo naši republiku jela jen autobusem. Nevím tedy, jak to jinde vypadá. Už ale vím, o čem všichni píší. Jede se tu skvěle. Italské dálnice jsou přivedeny k dokonalosti. Napojení starého a nového koberce motorkář ocení. Před Firenze se staví nový kus dálnice. Zdá se nám zbytečný, cesta je tu široká. Jedeme tu v poledne, horko jak v pekle, lidé i stroje ale „kupodivu“ nestojí. Tady se fakt pracuje i v tom vedru. Je tu mírná zácpa, auta nám uhýbají a pouští nás. Jako by všichni cítili, jak nám teče pot po zádech až do bot. Zajímalo by mě, jak dlouho tu trvá takový tunel a kus silnice a mosty postavit. Je mi trochu smutno ze staveb u nás. Takové silnice by se nedočkaly ani moje děti.
Z Benátek do Pisy jsme nakonec dojeli se třemi zastávkami a moc brzy. Okamžitě jsme se rozhodli jet se vykoupat do Marina di Pisa. V Pise máme pak scuka s autem. Jsme ale zklamaní, „pláž“ v městečku je strašná. Je to vlastně obrovská hromada obrovských bílých kamenů, na kterých se absolutně nedá jen s ručníkem ležet. Když přicházíme, říkáme si, že voda je asi studená, nikdo v ní není. Ukázalo se ale, že bílé kameny (ve vodě jsou menší) jsou vysypány asi metr do vody a dál už je jen černé dno. Není tu hluboko, je tu jen černo pod nohama. Pro všechny je to asi velmi nepříjemné, ve vodě jsou lidi jen po bílé kameny. Je to opravdu hnusná pláž. Ještě, že tu nejsme s dětmi.
Do Pisy je to z Mariny jen kousíček a jak tak vidíme všude kolem ty italské motorkáře spíše skůtraře v tílkách a šortkách, rozhodujeme se, že to na ten kousíček prostě musíme zkusit. Navíc je po poledni, vedro, že by se dalo krájet, vůbec se nám do moto hader nechce. Bereme si jen helmu. Je to divný pocit a pro mě ne moc příjemný. Vítr vůbec není tak teploučký a navíc pořád musím myslet na to, kdybychom se z jakéhokoli důvodu ocitli na zemi. Ty odřeniny….ne, takto jezdit nebudem!( tato 15 minutová jízda na lehko – rozuměj tílko, sukně, žabky – má pro mě velmi nepříjemné důsledky. Už ten večer cítím, že mě divně bolí ramena. Ramena mě bolí ještě další 6!! měsíců. Stále jsem si říkala, že to už musí přejít. Nakonec jsem musela k doktorovi – mám zánět v obou ramenech ).
V Pise se potkáváme s našima „autíčkářema“. Pisa je přesně taková, jak jsem četla. Na jednom plácku naňahňány všechny tři krásné stavby. Jsou prostě příliš blízko. Věž je ale čerstvě vyčištěná, je bělejší a čistější a také mnohem víc nahnutější než jsem čekala. Na věž jsem moc chtěla jít. Jenže vstupenky se tu prodávají na konkrétní hodinu. A volné jsou až za 2 hodiny. Čekat nebudeme.
Část cesty do našeho místa dalšího ubytování v Castiglioncelu vede po skalách lemujících moře. Auta zde stojí u krajnice prostě všude. A že jsou tu značky zákazu stání? Na to se tu nehraje. Zatím to vypadá, že motorka, skútr  má prostě vždycky přednost. Od Italů jsme očekávali, že budou hluční a že na nás budou často troubit. Hluční jsou (to jsme se přesvědčili) ale jsou především nesmírně tolerantní, čím více jedeme na jih tím víc je doprava jakoby zmatenější. Předpisy se dodržují méně a méně ale slušnosti a tolerantnosti je tu více a více. U nájezdu ke kruháči si vedle nás vlevo stouplo auto a vpravo skútr. Tak nějak tam vlastně pomalu vjíždíme všichni tři najednou. A oba (my ne) jsou naprosto v klidu.
Sta: Z Pisy to máme nějakých 50 km. Bude to první a jediné ubytování v penzionu. Jiné se na netu v této oblasti ani sehnat nepodařilo. Jestli jsme v kempech platili +/- 20€ na hlavu v karavanu nebo mobilhausu, tady to bylo 40€ za penzion se snídaní. Příjemná paní domácí, ubytování, svačinka, sprcha a hurá do centra na nějakou tu pořádnou pizzu. Noční procházky krásným městečkem s parky přístavem a po pobřeží domů.
A hurá do postýlky. Pivo myslím nebylo (Le: ale bylo. Píívo si kluci koupili jen jedno 0,5l za 6€ a 0,7l za 10€ - vyhrála to sedmička - se nám zdálo docela dost. Pizza 16€ ale stála za to ), ale štamprličku jsme si před spaním neodpustili.

Den 4.

Snídaně v penzionu v pravdě italská – zapomeňte na vajíčka, párečky, slaninka, šunčička. Uáááá všechno jen z těsta – jak to má drsný motorkář přežít.
Připadalo mě to všechno jak suché vánoční cukroví. Linecké, perník, buchta, veka. Navíc to kafe. Jejich milion druhů, všechno jak do náprstku a silné že by to porazilo vola.
Než kdesi cosi, vyrážíme okolo půl jedenáctá na další trasu. Nic nás nehoní, protože dnes máme před sebou trasu cca 220 km dlouhou a spíš chceme procházet starobylá města.
Paní domácí nám ještě doporučuje navštívit jižní konec města, kde je prý ojedinělá pláž.
Po 15 min motání to nacházíme.
Zapadlá část, kde nás musí domotat navigace (43.378602, 10.437047), ale je to něco. Absolutně neskutečně modré moře, písečná pláž s až bílým pískem, ne moc lidí. Ještě jsem nic takového neviděl.
Holky se šly okoupat. Kluci se dali na výpravu.
Závěr – tyto neskutečné barvy produkovala nějaká místní továrna, která pár km odtud něco vypouští do moře. Ten flek v moři je vidět i ze satelitních fotek, ale prý je to neškodné (doposud holky neolezly).
Po krátké pauze pokračujeme.
Zajíždíme do vnitrozemí směrem na Volteru kterou jsme si prošli. Pak přesun do města na kopci San Gimignáno, kde chceme vidět známé věže, kterými si starousedlíci dokazovali, že na to mají. Bohužel okolní teploty, motorkářské hadry, sálavé teplo hrubo nad 30°C a podceněný pitný režim si vybírá svou daň. Hned jak tam dojedeme, manželka kolabuje. Další dvě hodiny sedí totálně nepoužitelná v chládku katedrály, je jí strašně a valí do sebe jednu minerálku za druhou. Nemůže ani stát na nohách. Slzičky má na krajíčku.
Já zatím lítám městečkem a co, potkal jsem naše plechovkáře – jaká náhoda. Byla by tu alespoň možnost, že ji vezmou autem. (pozn. plechovkář Toník mi zde sdělil, že než vyjel vracečkama na tento kopec a v tomto horku málem uvařil auto). Naštěstí se Leonin stav po pauze zlepšil - začala i mluvit. Tedy dalších 130 km toskánskou krajinou, okolo starověkých měst, vinic, statků na kopcích, ke kterým vedou cestičky lemované cypřišovými alejemi, do místa dalšího ubytování v Marina di Grosseto, jede semnou.
Navečer dojíždíme do kempu, kde máme předplaceno ubytování na dvě noci. Je zde vše jako nové, vše dobře zorganizované, pořád někdo chodí a ptá se, jestli je vše OK ale taky nás drbou, když se prádlo suší na šňůrách mezi karavany, když včas neodvezeme auto a moto na parkoviště před kemp a dokonce jsem dostal lekci, jak na které straně se rozepíná zip u předstříšky karavanu aby se nepoškozoval a nakonec i doporučení na které straně přístřešku má být přistýlka, Velice brzy mi to začalo vadit, tak si hošík italská na golfovém vozíku vysloužil přezdívku „Jebátor“. Na druhou stranu si to asi hleděli, aby to tam vypadalo, ale hodilo by se nám ty pravidla říci dopředu a ne mě pořád poučovat co dělám blbě. Sral mě, blb.
Le: ano, podcenila jsem to, málo jsem pila a tak jsem to krásné starobylé město vůbec neviděla. Myslela jsem doopravdy, že tam umřu. Zbrchaly mě až dva litry vychlazené vody. Kemp „Principina“ je dost daleko od vody(cca 1/2hodiny). Bylo tam čisto a večer program. Právě u řízeného programu jsme cítili jejich temperament. Bylo to karaoke a i když tenhle druh zábavy nesnáším, bavila jsem se skvěle. Neustále na sebe pokřikovali, ne spíš řvali, vypadalo, že se hádají a stále se smáli.

Den 5.

Snídaně, pěší cesta na pláž, slunko, moře slunko, pivo, pivo, moře pivo, pivo, slunko a cesta z pláže.
Z tohoto dne mám jen jednu fotku, tak se toho moc nestalo. Celý den to bylo na pohodu, leháro, realax.
Byl to jediný den věnovaný moři a opalování.
Jediné co mi cukalo koutkem bylo to, že cca 50 km jižně bych se dostal na výběžek - Porto Santo Stefano, kde bych při troše štěstí zahlédl řidičské umění kapitána Schettina jak originálně zaparkovat 300m dlouhou Costa Concordii, která je u pobřeží pouze 15 km vzdáleného ostrova, hore kardanem. Ale bylo třeba se na týdenní dovolené v Itálii i trochen opálit. Tak jsem nikam nejel.

Den 6.

Vyrážíme hrubo do vnitrozemí, víc toskánské, jak tento kraj D´Orcia už asi nic není.
Valíme směr Grosseto a pak do Bagno Vignony. Jsou to starořímské lázně s termálním pramenem. Miniaturní kamenné ( jak jinak, to je tu vše ) městečko, které má místo náměstí obrovský bazén.
Za městečkem je pramen veden strouhou tesanou ve skále a pak padá dolů po její stěně.
Pod kopcem se tvoří laguny plné termální vody kde je možnost se vykoupat. Nekoupali jsme se, voda byla horká a to bylo zase 30 °C. Nakoupily se pohledy, udělalo se pár fotek, nasoukat se do motohader a jedeme dál. Projíždíme okolo nádherného města Montepulciano. Všechny města Toskánska vypadají jako obrovské hrady na kopcích.
Všechny stavby tady jsou z kamene, stejná starobylá architektura, kamenná dlažba. Je to úplně něco jiného než jakákoli jiná města.
Den končíme v Sieně, kde máme ubytko v kempu v mobilhoumu. Tady se asi padesáti SMS snažíme domluvit s osádkou plechovky, kde jsou a že všichni zajdeme do města na jídlo a prohlídku a pak se ubytujeme. Záměr to byl dobrý, ale já si smazal v navigaci místo předem plánovaného setkání a tak jsme se už nepotkali. Kamarád Toník motání autem po městě nevydržet, strhl volant směr kemp a jeli se chtě, nechtě ubytovat.
My zajeli do centra, motali se uličkami, až jsme našli místo, kde necháme moto a vydali se hledat centrum.
Problém byl, že až po chvíli jsme si uvědomili, že vlastně nevíme, kde tu mašinu máme. Dali jsme nějaké jídlo, kafíčko, prošli známé lasturové náměstí z cihel, kochali se architekturou bílé katedrály a pak jsme šli hledat, kde jsme asi nechali motorku. Nebudu moc přehánět, když řeknu, že jsme ji nemohli opravdu najít. Naštěstí se po půl hodině podařilo. Přesunuli jsme se do kempu. Osádka auta už byla také po večeři tak jen pivko, sprcha, civilní hadry a mohli jsme všichni autem vyrazit na pár kilometů vzdálený zlatý hřeb celé dovolené, slavnosti v Monteriggiony (http://www.monteriggioni.info/ ). Nevím k čemu to přirovnat. Toto město založené r. 1213 je spíše jako pevnost nazývaná brána do pekla. A ti mladší toto město znají z PC hry Assassin's Creed II. To byl i důvod proč si to nechtěl nechat ujít náš nejmladší cestovatel Michal. A jak jsem zmiňoval na začátku, probíhali zde slavnosti v duchu starověku. Všude stráže, někteří účastníci v dobovém oblečení, dobové i funkce, takže nechyběli bubeníci, vědmy, různí řemeslníci, lehké děvy, mniši, hrbáč, kořenářka s povozem, který tahala po městě. Navíc vás všichni tito vtahovali do děje jejich rolí, diskutovali s návštěvníky, neuvěřitelná atmosféra, která nemá nic společného s našimi rádoby trhy, nebo nějakými slavnostmi.
Nebýt turistů, z fleku se tu mohl točit další díl Robina Hooda. Dokonce zde platily i místní peníze, které jsme si museli směnit. Opravdu nebylo zde nikoho v civilu a bylo to perfektně promakané. Dobová jídla, která bych nedokázal odhadnout ani náhodou, k pití různé zkvašeniny, nebo sangrie, kameninové krýgle a  hrnky, nebo talíře na zálohu, takže nevznikal žádný odpad , program až do noci a celou dobu maximální pořádek a žádní povalující se nakalenci. Na hradbách stráže s pochodněmi. V každém zákoutí města nějaký program. Nedá se to popsat, musí se to zažít. Po 22 hod odjíždíme plni zážitků na základnu. Zítra bude dlouhý den.

Den 7.

Dnes máme za cíl valit směrem domů, dostat se z Toskánska co nejseverněji, ale ještě někam k moři. Holky by se chtěli ještě okoupat. Chceme se ubytovat někde v oblasti Bibione, ale toto již nemáme zajištěno.
Plechovkáři ráno vyráží na prohlídku Sieny, kterou my stihli ještě včera, tedy okolo půl desáté valíme na dálnici směr Firenze, Bologna, Padova. Tím máme náskok a tak na místo přijíždíme jako první. Pár pokusů  najít nějakou zajímavou oblast na nocleh. Musíme se kus i vrátit a to už potkáváme kamarády a společně jedeme do kempu v Lignano Sabbiodoro – fabrika na turismus a není divu, když tu mají 7 km dlouhou pláž. V sedm večer jdeme ještě smočit těla do moře, pak na večeři a spát. Ráno nás čeká přesun domů což je nějakých 900 km.
Le:Na domluvené místo jsme my na moto dorazili už po poledni. Byla jsem natěšená, že se ještě půjdu okoupat do moře. Bohužel jsme se i při vší technice nepodívali na místa kempů. Po pomalém popojíždění a hledání pláže a taky už jsem byla dost protivná, páč bylo samozřejmě příšerně vedro, jsem našla hospodu a ptala se na camp. Bohužel v okruhu snad 40km nic. Nejblíž Lignano. Je to megakemp, celkem děs a další hodinu čekáme. Nejdříve nemůžou najít klíč a pak uklízí. Po 18 hodině se konečně ubytováváme. Shodujem se, že bylo moc dobře, že jsme měli ubytka domluveny dopředu. Kdybychom tohle absolvovali každý den……….

Den 8.

Na poslední kus cesty opět vyrážím dřív než auto a to už sám. Tento přesun manželka Leonka bere autem.
Vyrážím okolo 6 hod ráno. Vše OK až na to co se mi v IT stalo už po druhé. Znáte to ( především majitelé starších strojů bez ukazatele stavu paliva), jedete po dálnici ( funguje to i jinde ), nepohlídáte si ujeté km a najednou motka začne škytat. Přepínáte na rezervu a vyhlížíte další benzinku. No jo ale já ji zrovna minul. Když se mi to stalo poprvé, vyšlo mi to, ale při tankování jsem v nádrži benzín už neviděl.
No a při této zpáteční cestě to bylo obdobné. Minu benzinu, motor zakašle, já přepínám a vyhlížím. Jediné co po chvilce vidím, jsou italské Alpy, do kterých jsem zrovna vjel. Začínám vzpomínat, jak to bylo „Andělíčku, můj strážníčku, . . . Nepomohlo to. Benzina nikde.
Začalo to být opravdu kritické, mám obavu, že v tomto kraji, kde se přemnožily tunely, nebude vhodné, aby mi na dálnici benzín došel mimo odpočívadlo. Odhaduji, že tak 40 km před IT/A hranicemi jsem mezi tunely zastavil na odpočívadle. Dálnice je zde na pilířích a to ještě každý směr v jiné úrovni. Pod cestou řeka a na obou stranách jen strmé skály. V nádrži na dně. Další pumpa až v A. Otočit  to nešlo, dostat se odsud také ne.
Píšu SMS se svou pozicí osádce auta s příkazem „Vypít minerálku, koupit 2l benzínu, zachránit kamaráda“.
Odpověď byla „OK, ale ještě se koupeme v moři“. Tak to mám tak 3 hod. času, paráda. Nevěděl jsem jak z toho ven. Z nějakého auta ani motky benzín nevytáhneme, pokud nebudeme mít kanistřík, hadičku a tak. Stejně tam nikdo nezastavil. A hrotit to na S.O.S dálniční tlačítko jsem to nechtěl. Pak jsem nad sebou ve skalách uslyšel hlasy. Byla tam zasekána cyklostezka. Nastartuji navigaci, vede to mimoúrovňově s dálnicí do nedalekého městečka, které je na vedlejší silnici.
Pozamykám moto a hadry, přilbu a prachy beru do ruky. Přelézám plot okolo dálnice a mizím v houští. Po chvíli lezení s náhonem 4x4 do hrba se vyškrábu na tu cyklostezku. Tak teď už jen těch 5 km do dědiny, kde dle všeho má být pumpa. Jen aby nebyla siesta, jak to tady mívají.
Došel jsem. Stojím na okraji dědinky, nikde nikdo, procházím uličkami z kamenných domů. U jednoho pod slunečníkem sedí stařena odhadem tak stoletá. Cosi pletla, asi svetr na zimu. Ta by mě mohla nasměrovat na pumpu, popřípadě mi dát petku na benál. Tetinu jsem pozdravil, to je jediné co italsky umím. Ukázal jsem ji helmu, vysvětlil že mám moto na higway, autostrada. Zkouším se doptat na petrol station, stazione di servizio a nějakou plastic nádoba – pochopila. Zvedla se a se slovy uno momento začala pobíhat. Když jsem ji viděl chodit po domě se džbánem, začal jsem pochybovat o způsobu jak jsem prezentoval své potřeby.
Najednou se rozrazily vrata, stařena strhává plachtu ze své Lančie a že prégo seňóre. Mám strach, do auta ale usedám ( předpokládám, že ještě dobře vidí a udrží auto na cestě a SEX ji už nebaví – to by to mohlo být v klidu). Paňmáma mě odvezla na pumpu. Tam poprosila asi souseda pumpaře (i když to vypadalo, jako by si něco strašného udělali, tak po sobě řvali) o nějakou nádobu a 5l benzínu. Zaplatil jsem, sedáme do auta a jedeme zpátky směr motorka po vedlejší cestě. Ta je ale za řekou na dálnici. To prohodíme pár slov. Nebo spíš ona, vzpomene minulého Papeže, ale to se domluvíme, že byl Polák a ne Čech. Začínám se děsit, nehodlám plavat k motorce přes tu řeku. Snažím se ji vysvětlit, že moto je na dálnici. Baba strnula a přestala komunikovat. Já věděl, že široko daleko není nájezd na dálnici a 50 km se mnou přece nepojede. Začala dýchat a se slovy „No problemo, uno momento“ se mnou škrkla kdesi bokem, hen tam okolo téj slépky a zastavila.
Říkám, je zle, ta jde po mně. Naštěstí ne. Ukázala mě cestu do křoví a že mám jít. Poděkoval jsem nabídl babce 10€ za věrné služby, která si nevzala (až mi přišlo, že se nasrala) a šel jsem. Jak jsem se prodral křovím, přede mnou byl lanový most pro pěší. Přešel jsem tak řeku. Trochu se proškrábal terénem a došel na to své odpočívadlo. Naštěstí tam bylo vše, jak jsem to tam nechal. Napojil jsem Šemíka a pokračoval dál. Po chvíli SMS, že tam kamarádi dojeli a že tam nejsem. Tak jsme se potkali na nejbližší pumpě v A, kde jsem doplnil plnou a vzal si jejich petku. Co kdyby.
Cesta dál byla už jen o rychlém přesunu domů. Auto mě předjelo až 20 km před Vsetínem, protože jsem si zašel na večeři. Domů přijíždím 20 min po nich.
Trip to byl parádní a zase mi posunul laťku kousek dál. Itálie je pro motorkáře zajímavá, cena benzínu je sice vyšší, ale cesty, prostředí, počasí či krajina, vše úžasné.
Tak s chutí do toho.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE