Alpy-Dolomiti Tour 2012

Den třetí – Passo Stelvio

Cesta vede zpátky do údolí Val Di Sole a jedeme směrem na Passo Tonale. Obrovské údolí zprzněné panelákama, které nás vítají při příjezdu. Projedeme Passo a po najití odbočky u Ponte Di Legno hledáme nábližku ze Sant Apollonia na Passo Gavia. Překonáváme neskutečné stoupání do 2.562m n.m. Nábližka se po100m za vesnicí mění z 2. pruhové asfaltky na jeden pruh a je tam zákaz vjezdu náklaďákům a karavanům. Upřímně i Octavia by byla od pangejtu k pangejtu a serpentýny nevytočí. Já vracečky musím občas i se spojkou. Silnice stále stoupá, často po hraně skály a bez patníků, už tam někdo padal. U některých levých vraceček mám fakt staženou prdel, prostě se mi ke srázu vedle kola nechce. Zděnda musí občas couvnout, serpentýny se nedají vytočit ( pozn. - to si Pepa vymyslel, na motorce zásadně necouvám a nepotřeboval jsem ani spojku, kdo umí ten umí...). Slušná cesta se změnila na několik km v kozí stezku, vede strmou skálou a postupně se zužuje. Když se tu potkají 2 bavorácká GS s kuframa, mají problém se minout. Panoráma skvělé. Pořád bych fotil, to nejhezčí jsem prostě nezachytil, v těch okamžicích nejde zastavit, a když ano, tak není jak postavit motorku aby to nevzala šupem dolů beze mě. Takže bez foto. Cesta se zase rozšíří, aby se před Passo Gavia se změnila v úzkou hrbatou a děravou pěšinu. Poslední kus cesty prší, jsme v mracích a nahoře po krátkých dohadech oblékáme nepromoky. Teplota je asi 8 stupňů. Z druhé strany průsmyku už je fajnová asfaltka a pádíme na Bormio. Pršet přestalo asi 2 minuty potom, co jsme se oblékli. To je tedy brutus, GG je procházka růžovým sadem. Potkáváme jen pár aut. Posledních 10 km je opravdu lahůdka, tornanti jedna za druhou…nádhera. Potkáváme také traktor s krávama, které veze kolchozník na pastvu, tady ale už ani tráva moc neroste. Má tam vraženou jedničku a už několikátou redukci, smůla že ho potkáváme před zatáčkou, asi za 10 minut se z ní vyhrabal. Na Passo Stelviu (2.760m) je kosa jako blázen, vypadá to na stupínek nad nulou. Zase jsme zmokli, dnes už asi po desáté…Dáváme pauzu a hledáme místečko na zaparkování. Pořádně fouká a hned zpátky natahuju alespoň kuklu a rukavice. Oceňujeme nádherný výhled, uděláme pár fotek. Prohlédneme si výstavku mašin okolo silnice, nakoupíme nezbytné suvenýry a hlavně samolepku. Hned jí lepíme. Vláďa se snaží skoupit všechna trička, se Zděndou jdeme zatím na místní hambáč. Pohled dolů je vskutku impozantní. Žádné foto nezachytí tu nádhernou realitu. Odjezd  a suneme se dolů. Cesta do údolí je mazec, lehce se bojím a místo pod plynem některé vracečky jedu s brzdou a spojkou. Hluboce musím smeknout před nadšenci, kteří sem vyrazili na kole. Hned v první vesnici sundáváme vložky a oteplování pokračuje, v Meranu už je hnusných 32 ve stínu… Cesta do Cagno a Malé je také nádherná, opět samá zatáčka. Kvůli tomu jsme sem přeci jeli. Asi dvakrát mi to nedalo, utrhnul jsem se klukům a pár serpentýn projel co Alpík dal.. K večeru  se už začíná hlásit únava. Přijíždíme kolem osmé večer do Peja, zvládli jsme 280 km za 10 hodin… Na rovince by nás předjel i cyklista. Dnešní trasa http://goo.gl/maps/8OcVE . Ohlásíme se u staříků a dostáváme plzeň, kterou opravdu pijeme s chutí. Domluvili jsme, že zítra se už vracet nebudeme. Staříci jsou zklamaní, chci vyrovnat účet. Při ubytování v zimě platíme okolo 8-10 Euro za osobu a noc, podle spálené nafty za topení. Teď jsem nasucho polknul, těch 25E za noc není za všechny, ale za jednoho…

Den čvrtý

Ráno vyrážíme zase přes Passo Tonále do Apriky a dále směr Švýcarsko. Cílem je Sankt Moritz. Část cesty již důvěrně známe. V Aprice doplňujeme proviant a konstatujeme, že víc stojíme než jedeme. Zadnice už začínají kapičku pálit. Cestou se střídá kosa a vedro, podle toho kde zrovna jedeme. Údolí mezi Aprikou a Švýcarskem jsou nádherná a obrovská. Silnice na nás až příliš frekventovaná. Italské kamióny nám jsou v patách a tlačí nás před sebou. Není to nejlepší pocit mít takové magory půl metru za SPZ a před sebou zatáčku, do které ani pár metrů před sebou nevidím. Kolem poledne vjíždíme do Tirana a odbočujeme na hranice a Campocologno.
Tááák...a je to tu, málem mě přejel vlak…jsme si říkali, proč cinká uprostřed města na kruháči signalizace, jako na železničním přejezdu. Asi lákadlo na turisty, no a najednou středem města a kruháče jede vlak!!! Koleje nebyly vidět. Jsem z toho paf…ale asi jsou tu na burany zvyklí, blatník mi mašinfíra neodřel. Trať kličkuje po silnici sem tam a tak se vlečeme za mašinkou. Je to železnice bez ozubnice, která překonává největší stoupání v Evropě, přes 1.800 m. Než dojedeme do Mořice, potkáme se s ní ještě několikrát. Počasí nám přestalo přát, kilometry serpertin, mraky, déšť… Vítá nás pochmurné počasí St. Moritz.

Chceme si projít město, ale všude jsou zákazy zastavení a dost policejních aut. Nakonec nechceme okukovat hotely a tak jedeme za město a jíme na parkovišti. Mezi kapkami deště jedeme zpět do centra, zastavíme na zákazu u jezera na pár fotek a valíme to do Rakouska. Cesta nám opět skýtá řadu krásných scenérií. Na hranici ve Scuol ještě tankujeme za slušnou cenu a … sbohem krásná romantiko Švýcarska. Stmívá se a ochlazuje. Zimmer frai hledáme marně, nabízí se po asi 15 km za hranicemi ubytování v podobě Gasthausu. Jdu se zeptat na cenu, paní je velmi ochotná a ukazuje pokoj, ale 25 E za kus se nám dávat nechce, tak odjíždíme. Paní domácí už ani neodpoví na pozdrav. Tedy odjíždíme já a Zdeněk. Vládík se tam zase hrabe zdlouhavě do oblečků, tak čekáme na křižovatce dole, kdo má mít na ty jeho rituály nervy…Po 10 minutách čekání se vracíme…. Vláďu zrovna domácí sebrali ze země, sedí na židli, řve bolestí a jeho Kawasaki tam leží jak vyvrhnutej vorvaň. Domácí jsme poprosili o zavolání sanitky, zabalíme mu tašku a nacpeme do sanitky. Víc se dozvíme zítra ráno. Se Zděndou jsme zašli za domácí, že těch 25E na osobu je vlastně úplně super cena a s povděkem vzali ten drahej pokoj. Nakonec ještě večer je jasný, že jde o zlámaný nárt, ráno ho čeká operace. Naše putování tedy předčasně skončilo, poblíž nemocnice v Zams, vedle městečka Landeck. Pár německých motorkářů se cpalo nechutně velkými stejky a my jsme si tedy objednali alespoň polévku. Podle domácích má Vláďa štěstí, protože na operace kostí jsou tu machři a vozí sem zapeklité případy z Insbrucku…  Vůbec nám to nejde do hlavy, normálně sebou praštil na parkovišti, když stál na místě. To je tedy pech. Dnešních 250 km skončilo neslavně http://www.mapy.cz/s/6IWn

Den pátý

Včera večer ještě Vláďa volal, že se domluvil i s pojišťovnou, kde měl jakési připojištění a že domů ho doveze sanitka, pochopitelně nikdo neví kdy…Takže jsme ráno sedli na mašiny, měníme plán a místo dalších dvou dnů kochaček to mrskáme po dálnici domů. Musíme vzít auto a vozík a odvézt motorku, stojí teď v maštali a vedle leží hromádka cingrlátek, co z ní odpadla. Blbé je, že je zlomená brzdová páčka a rozmlouvám Zděndovi nápad že s ní pak odjede. Paní domácí nám umožnila nechat v pokoji Vláďovi věci a tak jedeme asi 550 km k Žebráku. Zjišťujeme, že operace sice OK, ale připojištění na pendrek, protože u motorky kryje  úrazy pokud je to skůtr do 125 ccm… Tudíž sanitka se nekoná a za 2 dny si ho musíme vyzvednout, jinak pajdá s francouzskejma holema a sádrou pěšky. V Žebráku se rozdělujeme, Zdeněk na nedalekou chatu a já to mrskám do Popovic, dojíždím v noci.
Poslední cesta byla http://www.mapy.cz/s/6IX7 , je jasné, že o kochačce to nebylo.
Sotva jsem doma řekl ahoj, ráno vyklopil co se přihodilo a večer jedu za Zdeňkem na chatu v křivoklátských lesích. Ugrilujeme si večeři a ve 4 ráno vyjíždíme s vozíkem pro pochroumaného Vláďu a stejně sedřenou motorku. Tu tedy nabíráme nejdřív a paní domácí obdarováváme Velkopopovickým kozlem. V nemocnici je personál odehnán Vláďovým spolubydlícím Helmutem, který ho osobně veze do auta. O půlnoci vykládáme oba pochroumané invalidy v Praze. Nicméně při vší smůle optimismus Vláďovi nechybí a největší starost má, abychom na něj příští rok nezapomněli, že nasedání bude trénovat.
To co jsme viděli bylo super a určitě za rok jedem další Trip.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE