Alpy-Dolomiti Tour 2012

A takhle to celé začalo . Na mašině jsem seděl naposledy, když jsem dělal řidičák, potom asi 27 let pauza. Až předloni na jaře přišla změna, dcerka si dělala řidičák na 125ku a na netu jsem jí hledal motorku tak dlouho, až jsem si koupil Transalpa šestikilo (dcera zkrátka nepřišla :-) )... Letité pošťuchování motorkáře Zděndy, ať s ním někam vyrazím, začalo mít rázem reálnější obrysy. Na naší první cestě jsme zamířili na Grossglockner, bylo to nádherné a vyšlo i počasí. Takže ještě plni dojmů, jsme začali plánovat další cestu na rok 2012.
Protože Járin s námi na GG nejel, anžto až hodinu před odjezdem zjistil, že má přes rok propadlou technickou, slíbili jsme mu, že ho na GG vezmeme a pojedeme tam znovu.
Času na cestu jsme měli skoro týden a tak jsme plán protáhli do Itálie a Švýcarska s přáním užít si kochačku... O zážitky z této cesty se s vámi rád podělím.

Vrchní plánovač je Zdeněk a naší Alpy-Dolomiti Tour naplánoval jako pohodovou cestu přes Rakousko, Itošku a Švýcarsko – a nebo jinak řečeno - Grossglockner, Passo Stelvio a Sv. Mořic.  Představa byla dojet k Zell am See a druhý den na Grossglockner (GG) s následným přesunem do Italského Peja. Jezdíme tam s rodinkou na lyže řadu let a bydlíme u domorodců. S nimi jsem jako obvykle obrázkovým písmem domluvil, že v červnu přijedeme na pár dnů na motorkách. Zamýšlíme dát několik výletů po okolí, hlavně na Passo Stelvio a pak přes Švýcarsko domů.

Vytoužený odjezd

Jasně, bylo trochu příprav, jak nás tak motorek a nakonec jsme v sobotu 23.6.2012 vyrazili ve třech. Járin si radši urval meniskus, aby s námi nemusel, Zdeněk na Hondě 750 Shadow, Vláďa se svou Kawa ER 5 a já na Hondě Transalp XL 600 V.
Exceloval jsem hned ráno, v poslední vteřině jsem vyměnil hledí v helmě a s tou odjížděl na místo srazu do Žebráku, abych cestou zjistil ze sklo úplně nepasuje a pekelně tam fičí rovnou na oči.... Takže ze Žebráku zase do Velkých Popovic pro funglovku koupenou před pár dny a zase zpět. Pochopitelně jsem byl  pochválen a s 2 hodinovým zpožděním jsme v pravé poledne vyrazili směr Železná Ruda. Jedeme stejnou cestou jako vloni, na benzínce před Rudou dáváme gulášovku a potom přes Deggendorf, Eggenfelden, Traunstein, Zell am See. Cesta údolím k jezeru je nádherná a v podstatě plná motorkářů, s prodlužujícími se stíny jich ubývá. Hřebeny hor lemující cestu působí velmi romanticky a celá cesta je balzámem na duši. Je to hezká odměna za první den, který je vlastně jen přesunem. To že mají v sobotu a v neděli obchody v Rakousku zavřeno jsme věděli od loňska, takže řízky z domova a kafe na pumpě. Se soumrakem dojíždíme do Zell am See. Na cestě pohoda, jen v cíli byla průtrž. Takže den prvý končí ubytováním na stejném statku jako vloni, asi 10 km od jezera směrem ke Grossglocknerské mýtnici s bilancí asi 450km, já ovšem 675. Přibližný plán cesty prvého dne http://www.mapy.cz/s/6Iy0 . Ubytování na jednu noc máme za 20 Éček se snídaní. Ze statku je pěšky do hospody daleko, dali jsme si konzervy k

večeři, upřesnili plán zítřejší cesty, aby vedla po dostatečně kostrbatých a hlavně zakroucených silničkách. Cesta nebude až tak dlouhá, okolo 300 km, ale otázkou je, zda stihneme v tomto terénu dojet za den až do Peja. Podělili jsme se o pivo, pokecali a šli spát. Den druhý - ráno před 7 vstávačka, selka připravila snídaní a v 8 vyjíždíme směr na GG. Chceme tam být brzo, abychom si užili výjezd serpentýnami a nepřetlačovali se s autobusy a osobáky. Teplota je těsně nad bodem mrazu a tak beru i vložky a na přimrzající ruce i vložky do rukavic. Za pár hodin se oteplí, ale na GG to až takový fofr s teplem nebude. Na mýtnici je krátká fronta. Podražili, zaplatíme 22E a vylepíme známé samolepky. Není žádným překvapením, že se potkáváme s bandou motorkářů z Čech. Taháme za plyn a užíváme serpentýn. Prima vynález, že v každé zatáčce je cedule s nadmořskou výškou a člověk s úžasem sleduje jak rychle stoupá. V loni jsme vynechali výstup na nejvyšší bod cesty Edelweisspitze, 2571m n. m. Takže nyní je naší první zastávkou na kochání. Cesta je úzká, z dlažebních kostek a mokrá docela klouže. Nějaká Lady s passatem se nekompromisně cpe dolů a protože se do zatáčky nevejdeme oba, s proklínámím zastavuji. Honičku má i Zděnda, přeci jen Chopper má radius do zatáčky výrazně větší. Počasí a vyhlídka jsou nádherné. Postupně strojů na parkovišti začíná přibývat a tak to balíme.

Vzhledem k nepřítomnosti Járina na GG nepojedeme, loni pohled na ubývající ledovec stačil. Pro vás přidávám pár foteček do fotogalerie cestopisu. Obava že budeme muset přenocovat někde pod haluzí, bez spacáku, nás žene vstříc dalším tornanti. Je před polednem a do Itošky vybíráme kostrbaté silničky a míříme směr Pejo. Jedeme důsledně mimo dálnici. V Brunico jsme minuli odbočku na plánovanou Badia, takže nakonec jsme jeli trasu  Lienz, Bressanone, Bolzano, Male, Pejo. Při sjezdu do údolí se teplo změnilo v neskutečné vedro. Dáváme pod stromy pauzičku na pozdní obídek, větráme oblečky a těšíme se na ubytování u domorodců, hlavně sprchu. Proti Rakousku jsou silnice užší, serpentýny ostřejší a italové v nich jezdí jako prasata. Do Peja jsme dorazili s prázdnými nádržemi po 9,5 hodinách a s pouhými 350 km, ale prostě najetými v horách. Snažíme se natankovat, ale benzínka má večer jen automat, který mi nedal ani benzín ani nevrátil kartu. Musel jsem se mu nožem podívat do vstupní štěrbiny a kartu zachránit za potřebné asistence ostatních. S nadšením vedu kluky do vesničky vysoko v horách a zastavujeme před moderním domem s nádherným výhledem do údolí. Stmívá se, buším na dveře. Staříci na nás koukají jako na zjevení a apartmán mají obsazený…Ať žije obrázkové písmo. Dědula si pak vzpomněl a říká že dopis přišel v březnu, kdo si to má do června pamatovat. Posílá nás do hotelu. Nakonec nám zajistil jiný apartmán, každý máme jeden pokoj. Dnešní cesta http://www.mapy.cz/s/6EoK  350 km. Cestou jsme nakoupili nějaký proviant a tak dlabeme konzervy. Je zde ruční výroba sýra, bohužel mají už zavřeno. Jdeme zpátky ke stařečkům, domluvit se rukama a obrázkama nad plánem cesty. Trasu nám pan domácí mírně upravuje a kreslí cestu, co v mapě nemáme. Poděkujeme a jdeme si dát poslední plechovku piva, tu předposlední jsem dal dědulovi. Na oplátku jsem dostal kus sýra, který je opravdu skvělý, máme vylepšenou večeři. Jsme hotoví, ale těšíme se na zítra, protože jedeme na Passo Stelvio, Mekku taliánských motorkářů ve výšce 2.760m.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE