Na motorce do Indie

O tomto nápadu jsem raději moc nemluvil, protože mě opravdu skoro každý měl za blázna. Nezajímalo mě, co si mysleli ostatní, prostě jsem šel tvrdě za svým cílem. Nakoupil jsem hromadu průvodců a map. Zhruba tři měsíce před odjezdem jsme navštívili lékaře, aby nám poradil, proti čemu všemu se musíme nechat očkovat.

Na motorce do Indie

Kapitoly článku

Na ministerstvu jsem si zjistil vše potřebné ohledně víz a v Autoklubu ČR jaké doklady jsou potřebné pro motorku, protože mě kamarád ve Slovinsku, který už objel svět na motorce varoval, že potřebuji jakýsi CARNET. V Autoklubu to prý ale nedělají. Všechny potřebné informace jsem zkrátka měl. Chyběly nám akorát peníze a motorka. S CBR jsem se na cestu netroufl vydat, protože jsem věděl, v jakém stavu jsou silnice třeba v Pakistánu. Musel jsem rychle CBR prodat a koupil jsem si

YAMAHU SUPER TENERE 750 ccm

. S penězma to stále nevypadalo dobře, a ještě hůř poté, co se zjistilo, že jsem koupil YAMAHU v příšerném stavu. Žádný motoservis se do ní nechtěl pustit, prý že je dvacet jedna dnů málo na přípravu. Povedlo se mi ji strčit klukům v Dobříši, které jsem poprosil akorát o přidělání kufrů a výměnu oleje a oni mne pak druhý den volali, že mám vysypaný spojkový koš, špatné písty, rozvodový řetěz, CDI a ještě plno drobných vecí, které mohou na tak dlouhé cestě odejít a že si mám připravit tak 50.000 Kč na opravu. Byl jsem z toho velice smutný. V pase jsme s Irenkou měli už všechna potřebná víza a očkování jsme také měli za sebou. Že bychom nejeli? To jsme si už nemohli dovolit. Na štěstí se nám začali ozývat sponzoři, kterým jsem zaslal měsíc předtím dopis. Říkali, ať je navštívím, že se jim ten nápad zdá sice bláznivý, ale že mě finančně podpoří, protože jsou sami zvědaví, jesli to dokážeme nebo ne. Asi ve třinácti firmách jsem uspěl a za týden se na mém kontě objevilo cca 140.000 Kč. Sponzorovala mě i YAMAHA. A sice mně dala obrovskou slevu na nahradní díly, a sponzorovali mě i mechanici a o peníze za práci si moc neřekli, protože nám také fandili. Zhruba 110.000 Kč na kontě zbylo. Koupili jsme travel šeky, něco jsem nechal na kontě, protože jsem si sebou vzal kreditní kartu a cca 500 USD jsme si vzali v hotovosti. Všechno jsme měli uloženo na velice nedostupných místech v kufrech, ve zvlaštních kapsách v džínach a kreditní kartu jsem měl schovanou na motorce pod kapotou. Zkrátka o tyto věci jsme se postarali velice pečlivě. Den před planovaným odjezdem mě kluci přidělávali na motorku ze strany kanystry na benzín a vodu. V Pakistánu prý v poušti není benzínová stanice cca 500 km. Obě gumy jsem nechal vyměnit a zadní jsem si s sebou vzal nahrádní, která byla také nová. Mechanici se chytali za hlavu, když jsem je poprosil, ať mi ukážou, jak se mění guma, svíčky a kde je vůbec karburátor. Nemám o těchto věcech moc přehled, spoléhal jsem ovšem na ně a na dobré lidi, které cestou určitě potkáme. Filtry, lanka, rětěz jsem s sebou samozrejmě také měl, ale v poslední chvíli před odjezdem jsem z tašky vyndal písty, protože se stejně v tom nevyznám, a když se rozbijou, tak to mě určitě nezachrání. To byl jeden důvod a druhý byl ten, že SUPER TENERE má maximálně přípustnou celkovou hmotnost 430 kg a to asi není myšleno na jízdu v terénu, každý den v průmeru cca 350 km. Maximalní hmotnost jsme přesahovali o 40 kg. Uprostřed července v pozdních odpoledních hodinách, když se Irenka vrátila z práce, jsme vyjeli. Brzo ráno jsme dojeli do 750 km vzdáleného domova ve

Slovinsku

. Nasledující den se na motorce dodělávaly některé věci jako například vyměna oleje. S rodinou jsme prožili krásný den, který se prodloužil až někam pozdě do noci. Všichni měli veliké obavy z toho, aby se nám něco nestalo, aby nás neokradli, nezabili... Všechny tyto věci jsme si poslechlii od každého, kdo se s námi loučil! Do chorvatskýh hranic nás doprovázel kamarád s holkou na krásném BMW. Chorvatsko,

Jugoslávii

a Bulharsko jsme se snažili přejet v co nejkratším čase. Velice nás zaujala Jugoslávie, kde jsme se setkávali s velice příjemnými lidmi. Hostili nás v restauracích, zvali nás domů a nabízeli nám jídlo, pití i ubytovaní. Byli jsme tam vzácní turisté. Po čtyřech dnech jsme dorazili do Turecka. Teprve tady jsme měli oba pocit, že jsme opravdu na cestě. Příroda byla sice krásná, ale suchá. Zeleno zmizelo, lidé byli tmavší, příjemní, vepřové zmizelo z talířů a na záchodech nebylo k dostání papíru, ale v růžku stála lahvička s vodou, se kterou si muslimové umývají zadek. Velká motorka pro ně byla vzácna a zajímaví jsme se jim zdáli i my, a proto nás většinou na každé benzínové stanici hostili čajem. Velice rád jsem se s nimi bavil. Vždy jsme se snažili alespoň pozdravit a poděkovat v jazyce státu, ve kterém jsme byli a vždy jsme tak odbourali vzájemné zábrany.
V Istanbulu jsme se ubytovali a zůstali tam dva dny. Prohlíželi jsme všechny památky a město plné mešit nás zaujalo. Naše další zastávka byla 430km vzdálená

ANKARA

, kde jsme se v kempu seznámili se dvěma Dány, kteří jeli Afrikou na 600 ccm CAGIVÁch. Nebylo jim jasné, že oni jako novináři nedostali finanční sponzorství, ale pouze nějaké nahradní součastky, foťák, filmy atd. A my dva, turisté, jsme toho dosáhli. Do íránských hranic zbývalo cca 900 km. Cesta byla příjemná, počasí byto krásné a lidé super, akorát v zastrčených horských vesničkách na nás děti házely kameny a řvaly. V Turecku byly silnice v dobrém stavu zhruba až do Ankary a potom následovaly pomalé horské cesty, na kterých nás velice často zastavovali policajti a vojáci. Měli na sobě pověšené ruské kalašniky, které na nás vždy namířili a přitom řvali "Hallo, mister, how are you?“. Vždy podali ruku, ptali se kolik stojí motorka, jestli jsme oddáni, a jestli spolu spíme, když nejsme oddáni. Oddáni jsme v těchto krajích byli skoro vždy anebo spíše jsme museli být, protože jinak byli muži vlezlí. Přihodil se nám jednou velký problém, když nás Turek zavřel do jeho kanceláře a nechtěl nás pustit, dokud mu neprodám “jenom jedno číslo“. Nabízel hodně peněz. Chvíli jsem přemýšlel, ale zvítězila láska!!! V Istanbulu a v Ankaře mě zastavovali policajti na motorkách BMW a vždy chtěli závodit do 1. semaforu, ale vždy jsem je ztratil po několika metrech ve zpětném zrcátku. Jednou mě stopli, když jsem jel dle značek 50 km/hod. Prý, proč zdržuji dopravu, že se vytvořily fronty a že mám jet tak rychle jako jede auto přede mnou. Řekl jsem “OK, sir. NO PROBLEM" šlapnul jsem na to co to dalo, asi 140 km/hod po městě. U dalšího semaforu jsme se setkali opět. Zvedli vítezně palec a říkali “No vidíš vždyť ti to jde“. Na íránské hranice jsme přijeli v noci. Samozřejme ihned přinesli čaj pro bílé hosty. "NO PROBLEM, za hodinu jste v ÍRÁNU.“ Juhú, řekl jsem Ireně a čekal až se pomodlili k Aláhovi. Irenka už měla na hlavě šátek a musím říci, že v kombinéze a šátku vypadala jak kosmonaut. Snažili jsme se přizpůsobit lokálním zvykům, protože jen tak jsme se mohli vyhnout zbytečným problémům.
Za 20 min přišel malý černý celník, který byl příjemný, pozval na čaj a mimochodem nás požádal o pas a CARNET DE PASSAGE. "Nemám, a nikdo o Carnetu v Čechách nic neví, prosím pomozte mi!". "Bez Cametu není možné se dál dostat v žádném případě. Počkejte chvíli!". Vrátil se s tím, že mluvil s vedoucím a rozhodnul, že se dál nemůže, ale že má pro nás připravený čaj! Se Slovincema jsme bratři TlTO,TITO, vy můžete dál, slečna má vízum a motorka zůstane tady. To teda ne! Snažil jsem se vedoucímu podstrčit 100 USD. Volal někam na druhou stranu Íránu, jestli by mě teda tam pustili ven bez Carnetu. "NO CHANCE SIR", odpověděl. “FUCK YOU, do prdele Irán, že Vás ti Američané totálně nezbourali", řekl jsem a odjel opět na turecké hranice, kde jsme se s Irenou vyspali a přemýšleli, co dál. Vrátit se do Prahy s tím, že jsme objeli celé Turecko, to by vůči sponzorům nebylo fér a mohli bychom zapomenout na naše další cesty kolem světa. Vymyslíme něco musí se jet dál!!! Nezbýva nic jiného než jet do Ankary, zpět na českou ambasádu a tam nám zajisté pomohou.
“Ano, pane Igore, samozřejmě vydáva to AUTOKLUB ČR v Praze, ale faxem to nejde zaslat. Musí u toho být ještě motorka!“. Proklínal jsem ženskou, která tenkrát seděla za stolem v Praze, a říkala mně, že to nedělají. Volal jsem osobně majitele Autoklubu, který je shodou okolností můj známý, ale řekl, že mně pomoci nemůže, protože se musí složit kauce v hodnotě motocyklu na jejich účet. Carnet to je vlastně dokument, který garantuje, že se vozidlo nemůže prodat v jiných státech, proto je tato kauce důležitá. To znamenalo, že musíme zpět do Prahy. Na motorce ale rozhodně NE, i když Indii tedy neuvidíme. "Irenko, ty poletíš letadlem, zjistíš co a jak, a potom uvidíme". Motorku pošleme CARGEM. Bude to stát cca 1400 USD, a to nám pořádně zasáhne do rozpočtu.! Mezi dvěřma na ambasádě, když jsme se loučili nám mimochodem oznámili, že letadlo z Ankary do Prahy neletí, ale z Istanbulu a to 3x týdně. Zase jsme proklínali celý svět a bavili se o tom, jak může být cestování občas i jeden problém za druhým, a to kvůli babě za pultem. Vydali jsmě se zpět do Istanbulu. Další den Irena letěla. Pro motorku místo naštěstí!!! nebylo. Zůstal jsem v Istanbulu sám. Nemohl jsem si dovolit utrácet ješte za hotel, tak jsem postavil stan přímo na kulaťáku na mezinárodním letišti. Jezdili kolem mě auta a nade mnou létala letadla. Stýskalo se mi po Ireně.
Večer mě samozřejmě navštívil policajt, že co tady dělám. Vysvětlil jsem mu, že jsem bez peněz, bez holky, bez karnetu, a že ani Aláh, ve kterého jsem pomalu začínal veřit, mně nepomohl. Zmizel na 10 min. A ještě před tím se mě zeptal, jestli nechci jednoho "krátkeho frťana do žaludku". To mě v této chvíli možná opravdu pomůže. Vrátil se a byl jsem šokovaný, když mě začal nalévat čaj. Pozval mě k sobě domů na večeři. S radostí jsem nabídku přijal. Na kulaté křižovatce mě nechal přespat až do Ireniného návratu.
Další den v 11 hod. jsem dle domluvy volal Ireně, která mě velice potešila. “Igorku můj drahoušku, mám Carnet v batůžku a do Indie se jede, přiletím ve středu a motorku nemusíš posílat nějak to šlo udělat. Ručit bude moje máma!". "Polib mámu a vrať se mi brzy!" Večer jsem se vždy vydal na zkoumaní nočního života v Istanbulu. Našel jsem hodně barů, ve ktetých kralovaly královny noci z bývalého Ruska. Bylo to vzrušující a opravdu jsem se tyto noci cítil dobře, že by to bylo kvůli CARNETU??!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.10
Známkováno: 10x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist