Na motorce do Indie

ÍRÁN

Irena se vrátila po třech dnech, a ještě to odpoledne jsme odjeli do Ankary. Do Íránu zbývalo cca 900 km a to jsme prostě museli zvládnout nasledujíci den, protože jsme s carnetem ztratili spoustu času a nemohli jsme si dovolit další ztrátu. Ve večenich hodinách jsme přijeli na íránsko - turecké hranice a po 4 hodinách lítání a shánení razítek jsme byli odbaveni. "SALAM ALEKUM, Írán, CHODA AFES Turkye," jsem zakřičel a pustil se z kopce do tmy. Toto byl stát, kterého jsme se obávali nejvíc. Irena bude muset mít čádor, bude muset chodit 3 metry za mnou, nosit zavazadla, spát nebudeme moci spolu v hotelích... ty, Igore stále dlouhé kalhoty, nedívat se na žádné ženské, nedotýkat se Ireny na ulici, nepít žádný alkohol... .prostě, když jsme se v noci pomalu blížili do prvního městečka MAKU byla na obou z nás cítit napjatá atmosféra. Našli jsme hotel za 2,5 USD ubytovali se a ještě ten večer vyrazili pěšky do ulic. Neuveřitelné, bylo čistěji než v Turecku, lidé vypadali ještě milejší, stále se usmívali a ptali "Can I help you, sir? , Where do you come from?" O nějaké České republice a Slovinsku bylo zbytečné mluvit, a tak jsme odpovidali: "Czechoslovakia, sir,Czechoslovakia!" a většinou se usmáli a zopakovali: “A, Čukoslávia!“ „No, no sir!“.„Aha, Yugoslovákia“.
Když jsme s Irenou měli občas špatnou náladu, a lidé nás otravovali, tak jsme říkali, že jsme z Bolívie a to už byl pro ně tvrdší oříšek. O tom občasném otravování bychom mohli napsat zvláštní kapitolu. Prostě kdekoliv a kdykoliv jsme se v Iránu zastavili, tak se kolem motorky nahrnulo min. 15 lidí. Chtěl jsem se bavit, ale zase nikdo třeba neuměl anglicky a tak na nás prostě neustále koukali s otevřenou pusou a sem tam se mě nekdo zeptal nebo naznačil jestli se může dotknout Ireny. Největší atrakce pro ně byla, když si sundávala šátek a nandávala helmu, a oni měli příležitost na chvíli vidět bílou ženu a ještě přitom bez šátku. Ptal jsem se: "Vždyť ve filmech máte příležitost koukat na odhalené ženy, bílé, možná dokonce nahaté?" "No to neexistuje. Vláda filmy cenzuruje, takže neexistuje, aby žena byla odhalená". Přesvědčil jsem se později, když jsem koukal na zprávy, nebo na film, že ženy opravdu moderovali zprávy zahalené. “Vysvětli mně prosím, jaký máš na to názor ty a proč to vůbec musí být?“ "Když táta koupí pro mně ženu, je určena jen mně. Mám 3 pokusy, to znamená, že můzu 3x odmítnout ženu, kterou mně táta vybere. Žádný jiný muž se na ni nesmí dívat, proto jsou zahalené. Když žena vstoupí do manželství, automaticky ví, jaké jsou její povinnosti, a proto se v manželsví nehádáme. Když náhodou vznikne problém, tak se s problémem svěřím tátovi, který promluví s otcem manželky a on si s ní promluví. My chlapi vůbec nejsme problémoví, a proto naopak neexistuje, aby se žena svěřovala někomu jinému. Ženy musí být celý svůj život zahaleny, nesmí chodit po ulicích, nemít kamarádky (když u toho nesedí manžel), to je přednost, protože ženy pak nebojujou, která je lepší, hezčí, má lepšího manžela, víc peněz, lepší oblek atd.,atd. Prostě Aláh to nařídil tak, že jsou všechny stejné a to je nejlepší. INSCHA ALAH (když Aláh dá), to zavedete i v EVROPĚ a AMERICE!“
Viděl jsem na jednom starém domě napsáno: "Všechno zlo, co na světě je, pochází z Ameriky!" anebo také: "WE DO NOT WANT ANYTHING EXEPT ESTABLISHMENT OF ISLAMIC RULES AND LAWS ALL OVER THE WORLD!“ Imam Khomeini. Nechceme nic jiného, než zavedení islámské kultury a zvyků po celém světě. Do hlavního města

TEHERÁNU

jsme měli 870 km. Museli jsme to opět zvládnout za jeden den, protože nás čas opravdu honil. Irena musela už za zhruba 20 dnů do práce a přála si Indii vidět, když už se tam vydala. Silnice měli překvapivě dobré, takže jsme v pohodě jeli rychlostí do 150 km/h. Problematická byla jízda v noci. Nepoužívají se zpětná zrcátka, blinkry, tlumená světla, přednost zprava.... Místo toho se používá houkačka a v noci dálková světla. Troubí a troubí se tam neustále. Troubením se upozorní, že se blížíte, že jste za ním, ať je připraven a on potom opravdu disciplinovaně jezdí ve svém pruhu. Když netroubíte, tak Vám vlítne najednou těsně před Vás. Troubil jsem jako blázen. Jako správný EVROPAN jsem měl neustále zapnutá světla. Přisahám, že od Turecka do Indie mě upozorňovalo 80 procent řidičů, že mně svítí světla, ale Írán byl v tom zvláštní. Tady mě upozorňovali ještě v 9h, 10 h večer. Oni měli také rozsvíceno! A sice na oknech, zrcátkách, blatnících měli nesčetně červených, zelených a žlutých lampiček. Bál jsem se jezdit v noci a vyhýbal jsem se tomu, když to šlo, protože vepředu sice, nějak svítili ale často, velice často se stávalo, že vzadu jim nic nesvítilo a když se proti mně řítilo vozidlo s dálkovými světly, tak jsem si honem otevřel helmu, zpomalil a čekal, jestli do nečeho vepředu nenarazím. Asi 4x na celé cestě z toho vzniknul vážný problém. V Turecku před hranicemi jsem blbec natočil plnou nádrž+kanystr, protože jsem měl obavy jak to vypadá s benzínem v Íránu. Po cca 400km jsem zastavil na pumpě a začal tankovat. Do Yamahy se vešlo 25 litrů a do kanystru 10 litrů. Šel jsem platit a vyndal jsem velkou peněženku, jako vždy, když jsem tankoval. "3.600 Rialů please", říkal pán s dlouhým knírem. Chvíli jsem premýšlel, zavolal Irenu, pokladník se divil a začal se mi omlouvat, že on za to nemůže, že vláda zdražila benzín. "Ano, je to tak", říkala po minutě Irenka, kterou jsem v tu chvíli, když mně to říkala začal milovat ještě víc. Ano, oficiálně stojí 35 litrů benzínu 1 USD, ale protože my jsme měnili načerno, tak to stoji 0,80 USD, což je 0,60 Kč/litr. "Tady si tedy J.R. (džej áre), jak jsem pojmenoval motorku, mužeme dopřát. Můžeš žrát kolik chceš, a já tě budu honit stále naplno". Později se mi to vymstilo, protože v Pakistánu a Indii, kde byl benzín zase drahý jsem spotřebu nemohl a nemohl dostat pod 10 litrů na 100 km. Pozdě odpoledne jsme dojeli do Teheránu. Slovinskou ambasádu jsme našli velice rychle. Pan slovinský diplomat nás přijal s velkou radostí a okamžitě nám nabidl svoji rezidenci k používaní a bydlení. Měl obrovský dům s vyhřívaným bazénem. Dům měl asi 7 obrovských pokojů, všude parkety, masívní dřevo, drahé obrazy a šperky. Před vstupem do domu nás ovšem varoval, aby jsme si nemysleli, že je rozmazlený, prý, že to je dům střední třídy. V Teheránu je byt 2+1, 3+1 pro sociální vrstvu, a slovo garsonka vůbec neznají. Večer byl krásný, teplý a v naších hlavách se přelívalo už šesté pivo. Pivo je tady vzácné a kdyby policie, která stále pronásleduje cizí diplomaty kvůli alkoholu a ženám zjistila, že se v tomto domě pije pivo, v nejlepším případě by vyhostila diplomaty ze státu ve 24 hodinách. Maďarský diplomat jednoduše zmizel. Zabili ho kvůli jedné ženě. Pivo je velice drahé a přiváží ho sem řidiči na kamiónech v písku z Turecka. Kamion zaparkuje na španělské ambasádě, vysype písek a diplomaté se pak jako housenky hrabou v písku. Ptal jsem se, proč si někoho nenajme na to hrabání. Odpověděl, že udávají a na nikoho se v tomto nemůže spolehnout. ALÁH je i nad kamarády!! Usnuli jsme pozdě a s blaženým pocitem v hlavě. Za sebou jsme měli další jeden krásný den plný nových zážitků.
Za námi už byl pěkný kousek cesty. S motorkou jsme zatím neměli žádné problémy, ale všiml jsem si, že začala po stranách praskat pneumatika. Zřejmě to bylo horkým vzduchem, horkou silnicí, a težkým nákladem a konec konců, také jsme měli na ní najeto už cca 7000 km. Rozhodl jsem se, že nekde v Pákistánu pojedu na servis a to bude snad na této cestě do Indie stačit. Kromě Íránu jsem jel velice opatrně a šetrně. Max. 5500 otáček. Plánovali jsmě jsi, že takovým stylem jízdy budeme v Pákistánu za 3 dny. Jeli jsme suchou, pustou krajinou. Často jsme se zastavovali na colu nebo fantu. Voda už v těchto krajích nebyla doporučována, a také v těchto krajích začínala malárie. Prášky jsme začali brát už v Turecku. Se zdravím jsme neměli zatím žádne problémy. Kupodivu nás nechytl ani průjem, tak známý případ všech cestovatelů. V poušti bylo 60°C, jak nám říkali vojáci u kterých jsme se po 250km zastavili, jako u jediných lidí na této vzdálenosti. "Račte vodu, jídlo, ještě je před Vámi 80 km horka a sucha!“ Velbloudi se volně procházeli kolem nás a dívali se velice nedůvěřivě. Na každých pár kilometrech leželo kolem nás u silnice spousta nabouraných vozidel, které minulou noc řidiči zdevastovali, protože nezvládli předjíždění o chlup. V těchto krajích zemře hodně lidí na silnici.
Opět jsme se zabydleli u lidí ve vesnici uprostřed poustě. Krasný velký dům, měli 3 sluhy a v našem pokoji ihned zapnuli Air condition. Večer jsme si sedli na zem a manželka nám udělala večeři. Oni jedli rukou. S Irenkou jsme se o tento experiment sice pokoušeli, ale většinou vše skončilo na koberci. Žena byla zahalená a když jsme si my povídali o Evropě ona tiše a pokorně seděla v koutku a jen občas si upravila šátek kolem hlavy. Celá rodina během suchého období, které trvá 8 mesiců, spí venku na dřevených lehátkách. Ráno brzy odjeli na trh a nám zanechali dopis, ve kterém stálo: "Děkujeme za Vaši návštěvu, šťastnou cestu, napište nám pohled a klíče od domu zanechte pod rohožkou!“ Zahedan, město ve kterém jsme se cítili nepříjemně. Připadalo mně, že je to město chuligánů. Lidé na nás řvali, házeli kameny, plivali, a předháněli se, kdo nám prodá benzín. Když jsem vysokou cenu odmítl, tak za námi začali lézt a ukazovat nějaké divné náznaky, kterým jsme neporozuměli.
Na íránsko-pakistánskou hranici jsme dojeli v pozdních odpoledních hodinách. Celní formality byly vyřízeny rychle a po třech hodinách nám ještě poslední pakistánský celník popřál WELCOME TO THE PAKISTAN. Taftan je první město ihned na hranicích, které nám oběma připadalo tak, že by bylo lepší, kdyby nám celník raději popřál: WELCOME TO THE JUNGLE. Kozy, krávy, osli, velbloudi, lidé, všechno to bylo rozházeno na všech stranách městečka. Asfalt tu žádný nebyl. Kolem motorky se ihned nahrnulo asi 50 lidí, kteří byli veselí, že je navštívili cizinci z Evropy a ptali se nás na různé věci. Zdali se mně laskavější a otevřenější než v Íránu. Ke mně se přiblížil pán, který vypadal jako loupežník. Nemůžu si pomoci, ale za mlada mě takové představovali a ukazovali v knížkách jako loupežníky. Na hlavě měl namotaný silný turban, oblečený byl v modrém pyžamkovém ohozu, alespoň tak nám to připadalo, měl dlouhé černé vousy a bradu a v ruce držel kalašnikov namířený proti mně.: "Dál ne jet tam teroristi, zabít Vás. Spát v tam HOTEL, bezpečný!". Vzali jsme tyto slova vážně a ubytovali jsme se v hotelu, ve kterém byl od vedra venku horký také nábytek, tekla horká voda, a foukal horký vzduch. Nemohli jsme spát. Navíc nás ještě kousali komáři. Vzal jsem kýbl, natočil vodu a polil postel a prostěradlo, se kterým jsme byli přikryti. Polívání vodou se pak opakovalo každé dvě hodiny. Ráno se nás recepční zeptal: “Vy manželé nebo jen tak" a smál se. Řekl jsem "NO, NO,sir ,no maried" “Jak to že ta postel je teda tak mokrá???“.
“No to ty bílé Evropanky dělají s námi divy!“, odpověděl jsem mu a všechni jsme se začali smát. Ten den jsme před sebou měli dlouhou a náročnou cestu přes poušť trvajicí asi 600 km do prvního většího města QUETA. Pískal jsem si pod helmou, držel Irenu za pravou nohu, a ona mě ve zpětném zrcátku ukazovala jazyk. Zahlédl jsem před sebou kamión, který byl pomalovaný a ozdobený, kam se na něj hrabe nejkrasnější vánoční stromeček. Jel jsem ve svém pruhu a on proti mně. Víc jsem jel doprava i on doprava a při tom troubil jako 20 zběsilých draků. V poslední chvíli jsem zatočil ostře doleva a v tu chvíli mě i vlastně napadlo, že pákistánci proboha byli anglická kolonie a to znamená, že oni jezdí po levé straně. Proboha, ještě že jsem odbočil nakonec doleva. V Quetě jsem se teprve opravdu ujistil, že se jezdí vlevo.
Poušť, silnice, kamení, poušť, řeka. Silnice, jestli tomu můžu tak říct. V Pakistánu byly příšerné podmínky na jízdu.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE