reline_unor



Itálie - Sýrie…

Noc byla tmavá, dlouhá a studená. Foukal strašně vítr a písek jen lítal kolem špatně postaveného stanu, který jsem musel v noci několikrát upevňovat a zatěžovat zavazadly. Byl jsem daleko, daleko pod Saharskými hvězdami. Motorka spadla. Ano, motorka. Už jsem si vědom, že jsem konečně zase na jedné z mých pořádných cest po světě na motorce. Čtyři roky uplynuly od doby, kdy jsem se svou přítelkyní Irenkou absolvoval cestu do Indie. Jak jinak, než na motorce. Tenkrát to byla stará zničená YAMAHA SUPER TENERE, která nám sloužila celé 2 měsíce na asijských cestách a ujeli jsme na ní cca 20.000 km. A také mně tenkrát bylo 23 let a podle toho také vypadala moje nedokonalá výbava a naivní představa o cestě, kterou jsem ale nakonec zvládnul úspěšně a dodnes na to rád vzpomínám.

Kapitoly článku

Letos to vypadalo úplně, ale úplně jinak. V dubnu jsem zajel do firmy AU-TEC a už za týden jsem sedlal zbrusu novy černý BMW 1100 GS. Věděl jsem, že zdaleka nestačí pro moje motoavantýry, proto jsem objednal hodně doplňků, jako třeba 2 x 45 l hliníkové kufry, padací rám, prvky, které zesílí motorku v místech, kde je nejvíce namáhaná, dvojité světla, ochranu rukojeti, vyšší větrový štít, kompresor na nafoukání gum zabudovaný pod nádrží, ale především velkou 45 l nádrž. Celkem mě to vyšlo na více než 30% ceny celého motocyklu. Kluci ze zámečnické dílny v Karlíně mi zesílily zadní část motorky z profilovaných trubek a po obou stranách nádrže vyrobili 2 nosiče na 10 l kanystry na benzín a na vodu. V poslední chvíli před odjezdem mě napadlo, že si všichni pomyslí, že jsem blázen a nemyslím to vážně s cestou do pouštní části Afriky bez GPS. To byla také snad poslední tečka k dokonalé motorce a výbavě na plánovaných cca 18.000 km dlouhé cestě na jih přes

Itálii do Tunisu, Libye, Egyptu, Jordánska a Sýrie přes Turecko do Řecka

a jestli budou víza, tak zvládnu i Makedonii, Černou Horu, přes Kosovo, Bosnu a Chorvatska do rodného Slovinska a zpět do Čech. Mám to opět naplánováno na 2 měsíce, možná více nebo méně, záleží jen na možných problémech, které mě na cestě už nepřekvapí nebo naopak na kráse nějaké z těchto navštívených zemí, kde se mi možná zalíbí natolik, že prodloužím pobyt. Dostal jsem ale velký strach toho všeho, co se mi na tu motorku podařilo naložit a měl jsem obavu jak to všechno uřídím. Motorka s výbavou, plnou nádrží a kanystry vážila 440 kg. Na to přijde ještě moje 90 kg maličkost (s výbavou) a po měsíci ještě Irena se svými 70 kg také s výbavou. Na zavazadlech asi 5 kg zadní pneumatika. A to vše má vydržet každodenní 300-500 km afrických cest? To ne! Podíval jsem se znovu na zavazadla a vyřadil z výbavy všeho cca 5 kg. Neušetřil jsem moc, ale bez oblečení, camping výbavy, pár knížek, několika nářadí, které mi ale stejně k ničemu není, protože sám spravit nic neumím, ale spíš kvůli pocitu, kvůli tomu, že by mě kamarádi nebrali vážně, kdybych ho neměl, jsem odjet nemohl. I přes to motorka s námi vážila cca 600 kg. Věci Irenky jsem celou cestu táhnul s sebou, aby mohla madam do Egyptu přiletět pouze s helmou a kombinézou. Ve firmě AU-TEC mě ujistili, že na BMW se nikam náhradní díly neberou a že mám pod sebou nejlepší motorku pro tyto účely, což v době psaní této reportáže mohu s klidným svědomím potvrdit. Po třech měsících kličkování a doprošování a na konec již pomocí různých známostí jsem do pasu konečně dostal krásné, drahé, zelené a zcela nesrozumitelné libyjské vízum. Se všemi ostatními to bylo sice jednodušší, ale také mě sebraly měsíc intenzivního lítání po věčně ucpané Praze.
S Irenkou, která chudák po celé roky trpí a neutrácí dovolené za trochu příjemnější věci než se mnou strávit každý den na motorce a spát po hotelech, kde po nás v noci lezou krysy, jsem se domluvil, že cca po měsíci se setkáme v Egyptě, kam ona přiletí a kde já ji budu čekat zase totálně vyhublej a plnej nových zážitků a v očekávání nových zážitků s ní. Pro odjezd jsem si schválně vybral pozdní léto, kdy v Africe již nebude takové horko (zase naivní představa) a tak jsem se na cestu vydal za slunečného dne začátkem září. Jako obvykle na delší cestě na jih, jsem se i letos zastavil za několik dní v Slovinsku, kde na mě trpělivě čekala rodina a kamarádi a jako obvykle se i tentokrát máma rozbrečela, dala mi několik talismanů pro štěstí (další zátěž), pár suchejch klobás (dobře si pamatuje, jak jsem při cestě do Indie zhubnul o 13 kg), mě objala a se slzami v očích popřála šťastnou cestu. Podobně to dopadlo i s jinak nepříliš citlivým bratrem a sestrou. Nakonec se slzy rozlili i na mém obličeji. Nešlo je zadržet! Nemám rád tyto chvíle, protože si vždy začínám uvědomovat, co všechno se mi muže na tak dlouhé cestě stát. Můžu spadnout, někoho přejet, někdo mě může přejet, v nejlepším mě okradou, a v nejhorším podle všech lidí s kterými jsem se loučil i zastřelit. Znám ale muslimy natolik dobře, že jsem věděl, že to jsou kecy...snad. S kamarády jsem večer před odjezdem v hospodě popíval už ani nevím kolikáté pivo, protože jsem věděl, že v muslimském světě tuto lahůdku neuvidím minimálně 30 dní.
Brzo ráno jsem konečně vyrazil za nepříliš pěkného počasí a stále více jsem se blížil k italským hranicím, stále víc mně přál déšť a to tak, že jsem musel jet max. 40 km/h a auta kolem mě o nic rychleji. Slovinští celníci mně popřáli šťastnou cestu, na rozdíl od italských, kteří zkoumali, jestli nevezu ve kanystrech benzín, a proč je mám atd... Rozhodl jsem se již dříve, že chci Itálii v co nejkratším čase přejet, a strávit v ní co nejméně dní, protože si o to více užiji Afriky. Přespal jsem cca 100 km před La Spezii, odkud mě zítra vyjíždí trajekt. Spal jsem u nějaké příjemné, mladší temperamentní babičky ve vinicích. Přístav jsem našel velice rychle a do odjezdu zbývaly 2 hodiny. Našel jsem pokladnu a celý nedočkavý vyndával peníze na nákup lístku na trajekt. Zdálo se mi sice divné, že není žádná fronta, ale utěšoval jsem se, že do Afriky v září zase tolik lidi nejezdí. Krásná mladá dlouhovlasá pokladní mě ale šokovala, jakmile jsem na ni promluvil: "Omlouvám se Vám jménem společnosti, ale trajekt nejede. Zadřel se motor. Přijeďte za týden!" To snad není možné. Byl jsem skleslý a smutný. Poradila mi, že můžu jet do Genovy, odkud za 6 dní odjíždí trajekt, ale je o 300 DEM dražší.Tak to odpadá. "A dál?" jsem se ptal," no pak z asi 1200 km vzdáleného Trapani za 22 hodin" "To stihnu jen teoreticky a prakticky nikoliv", odsekl jsem ji už naštvanej a řekla mi poslední možnost z Neapole za 4 dny. Jiná možnost neexistovala. Zajel jsem na pláž, sednul si, unavenej životem, rozložil mapy a vymýšlel. Do Neapole je cca 700 km, rozhodl jsem se, že najdu někde na půli cestě nějaké útulné místo na pláži, kde budu spát a čtyři dny se nudit. A také jsem se z trucu rozhodl, že v Itálii nenechám ani dolar z mých 1800 USD, které mám různě poschované někde hluboko na dně kufru a kapes. A travel šeky si také radši ponechám na nějaké užitečnější utrácení než v Itálii. Benzín a k tomu vždy i vodu jsem kupoval s kreditkou.Vařit si budu sám ze zásob, které jsem šetřil pro Afriku, a tam už si nějak poradím, když mi dojdou polévky. Vyrazil jsem. Projížděl jsem krásnou vysušenou krajinou max. 100 km/h, a spotřeba benzínu klesla na 5l /100 km, a tak ujedu na nádrž až do Neapoli. Zastavil jsem se v Pise, prohlédl si šikmou věž a k večeru nedaleko od Grosseta našel útulné místo na písečné pláži. Pláže byly již dávno opuštěné, jen sem tam se potuloval nějaký pes, který hledal něco pro svůj prázdný žaludek mezi odpadky, kterých tam bylo hodně. Postavil jsem stan, strhal ze sebe všechno oblečení a již za tmy skočil do chladné, čisté vody Tyrhénského moře. Večer foukal neuvěřitelný vítr, že jsem musel připevňovat stan a vzduchem létal písek promíchaný se slanou vodou. Bál jsem se. Ráno jsem zažil šok, když jsem se podíval na motorku, která byla bílá od soli a všechny kovové části byli napadené korozí. Umyl jsem u pumpy motorku a posunul se o 300 km dál na klidnější místo blízko Římu. Strávil jsem celý den v tomto živoucím a temperamentním městě a opět se kulturně vzdělával. K večeru jsem objevil opět nádherné místo na pláži, kde sezónně pracovali 2 Rumuni a ti mě pohostili s ubytováním, jídlem a pivem. Bylo nám fajn. Zůstal jsem tam 2 dny. Poslední den před odjezdem jsem v Neapoli koupil lístky na trajekt a prohlédl jsem si již 50 let klidnou sopku VESUVIO. Ubytoval jsem se v kempu blízko přístavu, odkud zítra ve 12:00 jede trajekt. Celní formality proběhli rychle a konečně jsem se probojoval mezi starými, plně naloženými auty tuniských obchodníků na obrovský trajekt italské společnosti Linea Line.
V 6 ráno mě probudil déšť na palubě, kde jsem strávil noc na lodi. Promoknul jsem dokonale. V dálce již byl vidět

africký kontinent

. Po necelých dvacetidvou hodinách jsem konečně vjel na africkou půdu a také ihned na hranici začali pro Evropana neobvyklé věci. Celník již z dálky začal mávat na mě - bílou oběť. "Hello, Mistr, I help you", hned se mi nabídl, že mi pomůže, řekl, že tím zkrátím čekací dobu na hranicích místo 4 h na pouhé 2h. Než jsem mu stačil poděkovat, tak mi oznámil, že tato služba stoji 2x Ballantines whisky a karton Winston cigaret a prstem mi hned ukázal obchod, kde tyto nezbytně nutné věci ke vstupu do Tunisu mohu koupit. Ó, to tedy ne, kámo, ty Muslim a Alláh by mě trestal, když ti koupím alkohol. Netušil, že už nejsem tak "zelenej" a nezkušenej cestovatel jako před lety v Íránu nebo Indii, kde mě tyto "vstupenky" do jejich zemí stály nemalé peníze. Sebral jsem mu tak rychle pas, jak mi ho on před chvílí vzal. A začal smlouvat ...... nakonec se uspokojil z 1 USD, kterých pro tyto případy nosím plné kapsy. Opravdu, po dvou hodinách mně oznámil ještě poslední, 13. celník v byrokratické továrně dlouze očekávané: „WELCOME IN TUNIS and sorry for long time“ Ej, a co bakšiš pro mě??“, ale očividně byl ještě mladý, nezkušený a otevřel bránu dříve, než mě požádal o "dárek". Zařval jsem pod helmou, že mu děkuji za WELCOME - přivítání, zařadil jedničku a aktivoval několik PS na mém BMW a už jsem byl v prvním městě malého afrického státu na severu Afriky. Cítil jsem se dobře. Cesta opravdu konečně začala! Původně jsem chtěl pořádně prozkoumat celý Tunis a zůstat ve státě alespoň týden, ale kvůli ztrátě času v Itálii jsem se rozhodl

Tunis

opustit nejpozději do 3 dnů. První den jsem najel 400 km. Pozdě odpoledne jsem se zastavil na delší odpočinek ve vesnici někde uprostřed pouště a nudné krajiny. Začalo pršet a do většího městečka zbývalo necelých 100 km. Chtěl jsem odjet, ale přistoupil ke mně pán, který ze skupiny lidi, s kterými jsem trávil čas, mluvil nejlépe anglicky a ještě jsem mu těžko porozuměl: „No possible go, no possible,!“ a ukazoval na mokrou silnici rukou někam pod pas. „Water road!“ Vysvětlil jsem mu, že mé BMW je enduro, ať si neláme hlavu a hlavně nesrovnává novou německou technologii z 20 až 30 let starými peugeotami a vyčerpanými osly. "Motor no problem", a odjel jsem. Po zhruba 7 km jsem narazil na obrovskou louži, před kterou jsem zastavil a zkoumal, kde bych jí mohl přejet. Podařilo se, ale smích pod helmou mě provázel zhruba 3 km do další louže, ve které již stálo několik aut i autobusů. Osla jsem tam kupodivu nikde neviděl. Ta louže byla spíše malé jezero, dlouhé možná jeden, dva km a asi tak metr nebo dva hluboké. Prý to je typické pro africké silnice na severu země, které jsou jinak sice super, ale nesmí pršet, protože voda se jen ztěžka vsákne do písku a bahna, které je podél silnic a tak je zkrátka při dešti neprůjezdná silnice. Otočil jsem se, a ta "malá" louže, kterou jsem před tím sice projel už byla teď tak hluboká, že voda sahala hodně nad kolena. Musel jsem to risknout, protože během hodiny se louže spojí a pak už nebude kam utéct. Přidal jsem plyn, motorka se ztratila někam pod vodu, voda dosahovala až pod sedadlo. Slyšel jsem jen bublání, přidal jsem plyn, voda stříkala na všechny strany a objel jsem stojící pick-up, kde byli na korbě už lidé. Trvalo pár chvil, než jsem opět uslyšel motor a před sebou jsem již zahlédl asfalt. Vrátil jsem se poníženě k tomu pánovi, kterému se teď mezi ušima leskly jeho mohutné bílé zuby: "German technology?? ha ha ha, no possible!!" Já na to: „Nemožné...“ Vzal mě k sobě domů, kde jsem se snažil vysušit alespoň některé věci. Motorku jsem zaparkoval do jeho krámečku s potravinami. Jeho žena mně upekla skopové maso s hranolkami a prožil jsem s nimi krásný večer. Ráno mě brzy probudilo slunce. Po vodě skoro nezbyla ani stopa a jen po okrajích silnic byli louže, které sice nevadily, ale horší to bylo z auty, které včerejší noc přestály v loužích a majitelům se je nepodařilo ještě odklidit. Některé určitě na vždy!! Jel jsem na jih, směrem k

Alžírským

hranicím a nikdy nezapomenu, jak jsem byl překvapen, když jsem zahlédl uprostřed pouště přivázaný člun. Jen tak tam stál v písku přivázaný za trám zabodnutý do písku. Samozřejmě jsem zastavil a udělal si zajímavou fotku.Velice rád a často jsem se zastavoval v menších vesničkách, kde jsem ochutnával místní jídla a seznamoval se s příjemnými lidmi. Skoro v každé menší vesnici byli problémem malé děti, které zřejmě šokovala motorka a na ní bílý turista, a tak vždy s radostí a bez jakékoli zdrženlivosti na mě házeli kameny. Bylo to nepříjemné, ale někde v Libyí jsem se naučil bránit i proti tomu, a sice tak, že jsem vždy začal troubit, přidal jsem plyn a motorku namířil přímo na ně. Okamžitě se rozběhli minimálně tak rychle, jak se seběhli. Příroda se stávala stále hezčí a zajímavější. Všude samá písčitokamenitá rovina, silnice byli skvělé. Zelené stromy a tráva zůstaly daleko na severu, a já jsem věděl, že první zelené lesy nebo trávu uvidím nejdřív možná v Sýrii. Červené pohoří

JERIDI

zůstalo daleko za mnou, a také na mě začal foukat trochu teplejší vzduch než na severu, takže jsem mohl podložky v kombinéze uklidit na delší dobu někam na dno kufru. Potkával jsem stáda velbloudů a sem tam osamělého pastýře se stádem ovcí, u kterého jsem vždy zastavil, nabídl mu vodu a prohodili jsme navzájem pár slov pro oba navzájem nesrozumitelnou řečí, ale bylo to fajn. Silnice byly dobré, směrem k libyjské hranici se do nedohledna prostírala rovina. K hranici mi zbývalo cca 300 km. Rozhodl jsem se přespat ještě v Tunisu, protože jsem očekával, že přejezd přes libyjské úřady a „Kaddafího žáky“ bude ještě složitější a tak vystartuji hned ráno. Zajel jsem pár set metrů po kamenité silnici mezi křoví, kde jsem opět zahlédl člověka se stádem koz, postavil jsem vedle jeho chýše spletené z křoví stan a přenocoval. Uvařil jsem mu polévku, on mě dal sýr, vody jsme měli oba dost a měsíc se už dávno ponořil za červenou horu, která nás chránila před větrem. Bylo nám bezvadně a já přemýšlel, jak je ten život krásný a jak jsem šťastný. Do Libye zbývalo cca 50 km. Spal jsem tvrdě.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (7x):


TOPlist