Cesta do ráje aneb z Prahy do Cape Townu

Po uplynulých 7 měsících po návratu z cesty Praha - Kamerun, mě opět začaly "svrbět prsty" a intenzivně jsem začal pracovat na mé další cestě Afrikou, snad poslední při mé cestě kolem světa. Mám projetý celý sever, západ a střed Afriky. Před sebou mám ještě severo-východ, střed a jih nádherného, afrického kontinentu. Na tuto cestu jsem se připravoval déle než na ostatní, protože je také nejdelší, nejdrsnější a také nejzajímavější tím, že je tam hodně kultury, národních parků a také koneckonců projedu státy, o kterých se nemluví zrovna jako o bezpečných.

Cesta do ráje aneb z Prahy do Cape Townu

Kapitoly článku

Trasu jsem naplánoval na podzim, protože se chci vyhnout silné dešťové sezóně ve středu a na jihu Afriky, přesto jsem věděl, že se již tak docela nevyhnu třeba v

Tanzanii a Malawi

. Trasa bude dlouhá cca 20.000 km a pojedu přes

Rakousko, Slovinsko, Itálii,

trajektem do Řecka, poté přes

Turecko, Sýrii, Jordánsko, Egypt, Súdán, Etiopii, Erytrii, Kenyu, Tanzanii, Malawi, Zambii, Botswanu, Namibii a až dolů daleko na jih do Cape Town v JAR

. Obvykle jsem cestoval s mojí ženou, ale letos se nám to částečně vymklo z ruky a tak jsem se rozhodl vydat na cestu sám. Motorku a celou výbavu jsem si ponechal stejnou, jako při dřívějších cestách. Černé

BMW 1100 GS

má již najeto 55.000 km, většinou ošklivých cest, pouští, řek, bahna, ale přesto jsem nezaznamenal jedinou chybu, kromě výměny tlumičů. Ani se v servisu nedivili, když viděli fotky z minulých cest, kudy jsem jel a hlavně ve dvou lidech a přetížení cca 100 kg. Divili se, že mi odešlo jen to. Prostě jsem věřil, že mě letos opět nezklame. 45 litrová nádrž zůstala stejná, 2 x 10 l kanystr na vodu a benzín, 2 x 45 l hliníkové kufry, GPS na který jsem si již zvykl. Jedinou úpravou, co jsem udělal, je větší zadní kufr od firmy GRAVE, který má obsah 108 l. Takže mám celkem 230 l prostoru včetně tank ruksaku. Je toho hodně, ale raději více než méně. Bylo třeba také celkově zesílit rám motorky, protože po loňských zkušenostech se osvědčilo, že cesty s takovým zatížením by letos nemusel vydržet, jelikož již loni si mechanici všimli trhliny ve svárech a nerad bych to třeba svěřoval u etiopských mechaniků, a tak.... radši tady. S sebou si beru opět 2 náhradní gumy: 1 pár pro poušť, druhý se silničním profilem. Tak jako před roky, jsem si nevzal nářadí a náhradní díly. Stejně neumím nic opravit a stejně vždy odejde věc, kterou s sebou člověk ani nemá, takže jen lanka na spojku a plyn a klíče na odšroubování kol. Toto s sebou tahám již od cesty do Indie a potřeboval jsem to jen jednou, když jsem píchnul před lety v Egyptě a i tam jsem spíše kolem toho kecal a makali příjemní Egypťané. Takže... když se něco stane, tak počkám někde ve stínu na první kamion nebo auto a buď se to spraví anebo se naloží, odveze do města a pokud je závada neopravitelná, tak se BMW pošle do nejbližšího přístavu a pošle domů, eventuelně existuje ještě možnost poslání náhradního dílu po DHL. A koneckonců také modro-bílý kroužek BMW dodává klid mé duši, takže jsem si s tím ani hlavu nelámal. Letos se nade mnou konečně slitovala také firma OLYMPUS a zapůjčila mi nádhernej a kvalitní foťák, ze kterého budou konečně kvalitní fotky. Bál jsem se, abych ho v tom vlhku, prachu a miliardou vibrací nezničil, ale vydržel mi až do konce a fotky skutečně stojí za to. Jejich kvalitu ocenili i profesionálové.
Letos jsem potřeboval získat do pasu 14 víz. 3 měsíce před cestou jsem na tom začal intenzivně pracovat, lítal jsem jako včela od ambasády k ambasádě a doprošoval se. Kámen ze srdce mi spadl až v Berlíně, kde jsem získal víza do 3 států, které víza neradi vydávají: Etiopie, Súdán a Eritrie. Věděl jsem, že teď už musím definitivně vyjet a nic už mě nezastaví. A z toho jsem už začínal mít strach, jako každý rok. Prostě, byl jsem už "v tom".

25.11.02

přesně ve 12 hodin jsem odjel na cestu rovnou z práce ještě s dvěma zaměstnanci, kteří mě vezli přes Rakousko v dodávce, abych neumrzl, jelikož jsem s sebou vůbec neměl zimní oblečení. Celou cestu lilo jak z konve a já byl rád, že jsem se tak rozhodl. Ve Slovinsku nastalo tradiční loučení s přáteli, kde proteklo pár litrů Merlotu a s rodinou, kde opět tekly slzy proudem. Vždy se se všemi loučím, jako když se s nimi vidím naposled, a... samozřejmě jim to neříkám, ale je to na mě znát. Vždycky jsem se také vrátil a nastalo zase brečení, ale to už jsou úplně jiné pocity - pocit výhry sebe samého nad sebou.
Redaktoři novin se vždycky zlobí, že píšu moc dlouhé reportáže (server Motorkáři.cz se vůbec nezlobí...-pozn. redakce), ale mě se jen ztěží daří shrnout nádherné zážitky a pocity z tak dlouhé cesty na pár stránek a i proto uvažuji již delší dobu o knížce. Tentokrát se zmíním o cestě po Egyptě jen krátce, protože jsem ji projel již několikrát, je stále krásná, ale těch reportáží bylo již napsaných dost a tak se zmíním jen o nepříjemných momentech z první části cesty od Prahy do Súdánu.
Například na řeckém ostrově Rhodos jsem strávil zbytečné 3 dny, kdy jsem čekal na trajekt do Turecka a ono tak pršelo a foukalo, že nic neplulo a když už vyplulo, tak se mi na malém trajektu motorka převracela, celá se poškrábala a utrhla se zrcátka. V tureckých horách pak i další dny sněžilo, a na jihu u Středozemního moře byly takové záplavy, že jsem měl vodu až po písty BMW a totálně promočenej jsem se vyžíval v offroadu na silnici. Měl jsem s sebou dešťovou kombinézu a gumové návleky na boty a rukavice, ale stejně to nebylo příjemné. Pršelo vlastně každý den až do Sýrie. Na hranicích se Sýrií jsem zažil první nepříjemný šok. Paní, co mi v Praze vydávala na poslední chvíli karnet, se překlepla a místo doby platnosti karnetu do 20.10.03 napsala 02, takže jsem platil na hranici jak mourovatý, aby mě pustili. Okamžitě jsem volal své ženě, aby mi pomohla zařídit nový karnet a poslala mi ho po DHL do Aqaby - Jordánska. V Jordánsku jsem ho nepotřeboval a také jsem si spočítal, že než dojedu do cca 1000 km vzdálené Aqaby, karnet už tam bude. Cestou na jih jsem navštívil mně již známá místa - Petru a Wadi Rum a nostalgicky vzpomínal na hezké zážitky, které jsme tady prožili se ženou. V Aqabe jsem za pár dnů vyhledal pobočku DHL, ale o mém karnetu nikdo nic nevěděl. Začalo pátrání a žhavení telefonních linek. Nakonec se zjistilo, že DHL poslal dokument místo do Jordánska do Saúdské Arábie. Zuřil jsem a čekal další 4 dny v Aqabe, než dokument došel. Mezitím jsem se neměl zas tak špatně, jelikož jsem se již první den seznámil s Israel, holkou z Holandska, která tady sama trávila dovolenou. Byla nádherná a štíhlá, dělala letušku u KLM a před lety fotila pro PLAYBOY. Bylo nám fajn a když se kamarádi dívají na fotky, ještě se nestalo, aby se neptali: "No, hele, neříkej, že jsi s ní nic neměl, přiznej, ukázal si jí, co to jsou Jugošové?" Egypt jsem jen narychlo projížděl na jih a cestou v

Suezu

sháněl trajekt do Súdánu, protože jsem se bál cesty, co vede z

Wadi Halfi

do hlavního města Khartumu. 900 km písku, dun a nikde nic. Zažil jsem to sice již letos v Mauretánii, ale nerad na to vzpomínám. Takže.. "ano, sir, můžeš jet nákladní lodí, ale máš vízum do Saúdské Arábie?" Neměl jsem ho a stejně mi nevyhovoval termín odjezdu trajektu, protože za týden já už můžu být v Súdánu sám. Rozhodl jsem se vydat se na cestu na jih Egypta. Potkával jsem spoustu turistů, také 2 české autobusy, kde mě lidé příjemně hostili studenými nápoji a večer teplými večeřemi v luxusních hotelech a restauracích. Nějak jsem se v tomto prostředí cítil nesvůj a těšil jsem se do svého pohodlného a útulného stanu. V

Aswanu

jsem začal zařizovat trajekt přes Asuánskou přehradu do súdánské Wadi Halfi. Zase neštěstí!! Trajekt jede až za týden ale i tak jsem byl celkem rád, protože tento spoj kdysi vůbec nebyl spolehlivý, jelo se jen, když bylo dost aut a lidí. A když už to všechno bylo, tak třeba nebylo dost vody na NILU a tak...no slíbili mi, že to je na tuty. Blíží se Vánoce a já začínám chytat depresi z nudy, kterou tady prožívám, z vlezlých obchodníků, ze špatné silnice v Súdánu, z válečného konfliktu mezi Etiopií a Eritrií a tak vůbec mě všechno sra... Ubíjím čas s turisty po barech, památkách, projížďkami po Nilu, pronajímám si průvodce a tak celkově si hraju na turistu. Naučil jsem se pár vět arabsky a od té doby mě už moc nenatahují s cenami potravin. Motorku jsem musel dát na 3 dny do bezcelní zóny, protože mně přestalo platit pojištění a musel bych za to platit 60 USD a tak jezdím radši taxíkem. Předtím jsem stihnul přezout gumy za 2 USD obě a tak mám stroj připraven pro Súdánské pustiny. Benzínu mi vyšlo celkem 55 litrů a to by mělo bohatě stačit, vietnamských polévek a vody mám také dost, jen nevím v čem je budu vařit, protože jsem kvůli váze nechal doma vařič. Asi je budu jíst syrové, pár dní vydržím bez pořádného jídla. Trajekt místo v 11 h odplul až v 18 h. Pařili jsme se na horkém slunci spolu s Djibutci, Súdánci, Egypťany, Somálci, Erytrijci a na lodi byli všichni kupodivu přátelé.

SÚDÁN

Do Súdánu jsme připluli druhý den v 19 h, 24.12.02. Byly Vánoce, Štědrý den a muslimové se mě ptali, jak ho oslavím, když jsem tady sám, věděli, že je to náš velký svátek. Bodlo mě nechtěně u srdce, ale neodpověděl jsem jim.
Celní formality se protáhly do 21 h, i když jsem měl štěstí, že se mi 60ti letý celník věnoval neustále a pomáhal mi oběhávat příjemné (!!) úředníky. Ano, už na lodi jsem nemohl zpočátku uvěřit, že by Súdánci byli tak příjemní, ale na celnici se to opět potvrdilo. Jo, jsou to skvělí lidé, do jednoho! Byl jsem nesmírně rád a skutečně musím přiznat, že první dojmy byli ještě lepší než před lety v Íránu. Nikdo po mně nechtěl bakšiš, nikdo nesmlouval o ceny, všichni se mě upřímně ptali, jaká byla cesta, jak se mám atd. Po celních formalitách jsem naložil celníka na BMW a odjeli jsme o pár km dál do pouštního města Wadi Halfa. Ukázal mi hotel za 2 USD, kde byl v pokoji pouštní písek. V pokoji jsme se mačkali ve 3 lidech. Odešel jsem do "centra" vesničky, kde jsem objevil příjemného týpka, co pekl ryby. Jsou přece Vánoce, tak jsem si je nemohl nedat. Vzpomínal jsem na rodinu, kamarády a kamarádky. Byl jsem šťastný a zároveň smutný. No, zítra už Vánoce nebudou, já budu v pohodě a jedu dál na jih. Bál jsem se cesty. Tak jako každý den i dnes jsem vstával velice brzo, už kolem 5 hod. ráno. Prošel jsem se po vesničce. Všude bylo ticho a mrtvo, jen před některými chýšemi se již lidé modlili k Alláhovi. Sedl jsem na mašinu a vyjel do pouště natrénovat a vyzkoušet, jak to zvládnu. Musel jsem se ještě vrátit do vesnice, abych se zaregistroval na policii. To je súdánská povinnost, která zabere cca 4 hoďky. Místní mi pomáhali a to vše bezplatně. Moc milí lidé. Zvali mě k sobě domů na čaj, na oběd a i jen tak na pobavení. Většinou jsem pozvání přijal. Na pouštní cestu na jih jsem se vydal kolem 13 h. Šlo mi to, ale přesto jsem se dost bál těžké váhy motocyklu. Orientačním bodem mi byly vlakové koleje a samozřejmě GPS. Existuje sice ještě jedna silnice podél Nilu, ale ta je prý lepší pro auto než motorku. Jsou tam vyjeté koleje od gum kamiónů zaryté do hlubokého písku a strašně moc "roletová" silnice. Zase tam jsou alespoň každých pár set km vesnice a prý, že mi to může hodně usnadnit. Já zvolil radši pro mě nebezpečnější trasu, ale mně se nezdálo, protože se mi jelo vcelku fajn, neměl jsem ovšem zpomalit pod 80 km/h. Zastavoval jsem každou hodinku na odpočinek, a to jen na zpevněných částech, někde poblíž nějaké hory. Jízda byla fantastická, ale přesto jsem měl dost velký strach, aby mi to vše vydrželo, abych nespadnul a bál jsem se opět Tuaregů, kteří přepadávají kolem súdánsko - egyptských hranic. Pozdě odpoledne jsem se zastavil na delší dobu, lehnul jsem si, poslouchal jsem ticho kolem sebe a jedl syrovou vietnamskou polévku. Měl jsem strašnou žízeň, ale musel jsem preventivně šetřit vodou, protože kdyby se mi něco stalo, tak vlak jezdí jen jednou týdně a ten už včera vyjel. Vydal jsem se opět na cestu a zrovna, když jsem začal přemýšlet o tom, že se utábořím, uviděl jsem před sebou v dálce velkou černou pásku. Ano, byl to vlak ze včera. Zajel jsem k němu a lidé na mě začali mávat jako kdyby se jim ukázala Panna Maria. … . " Sir, sir, stop, stop...Došla nám nafta, úplně náhodou, nemáš jí něco navíc?" Oh, ne, ne, to jede na benzín" Teda, nechápal jsem, když tady jezdí každý týden tolik let, že mohl prostě zapomenout na naftu. Nikdo se ale nevzrušoval, nikdo nenadával a když jsem je provokoval, proč se nezlobí atd., tak mi bylo řečeno: "Víš, pane, v Súdánu pro nás čas nic neznamená. Do doby než pro nás přijede jiný vlak tady vyčkáme a budeme se modlit." Ano, náhradní lokomotivu strojvůdce zavolal vysílačkou a musela se z Atbary vracet cca 300 km doprostřed pouště pro náš vlak. Náš říkám proto, že jsme mezitím naložili BMW na vagón a řekl jsem si, že přes noc budu ve vlaku a tak ušetřím trochu času a ráno bude pěkně hlavní město Karthum. K ránu přijela náhradní lokomotiva, zapřáhli tu naši a vyjeli jsme. Mačkal jsem se v kupé ještě s dalšími 6 příjemnými Súdánci, kteří kupodivu neuměli vůbec anglicky, kromě jednoho a ten jen trochu. Byli to vězni a já byl ve vězeňským kupé, protože jinde nebylo místo, respektive mi ho nabídli na chodbě nebo vepředu v lokomotivě. Zůstal jsem s nimi. Chytili je policajti v Cairu, kde dělali na černo jen za jídlo a ubytování. Až teď jsem si všiml, že všichni mají pouta na zádech. Během jízdy jim je odemkli a klec uzamkli. Ale když se potřebovali pomodlit, tak jim tu možnost dali na chodbě. Z eskortu je pak egyptští policajti vedli až do Asuánu, pak trajektem, a tady již jsou pod kontrolou súdánských policajtů. Bylo mi jich líto. Většina z nich jsou ženatí a mají obavy, jak teď uživí rodiny, když je zavřou. Museli by zaplatit kauci 120 USD za všechny a mají jen cca 50 USD. Ležel jsem na zemi a přemýšlel, jak je ten život někdy těžký a snažil jsem se usnout. Súdánci a Senegalci jsou nejtmavší Afričané a jsou opravdu černí jak bota a v noci jsem poznal jen podle zubu a očí, že se ke mně blíží člověk. Do

Atbary

jsme přijeli dopoledne a zase jsme tam stáli 3 hodiny. Šel jsem se optat strojvedoucího, co se zase děje a že prý se zadřel motor. Prosil jsem ho, ať mi vyndá BMW, ale nemohl mi vyhovět, protože má bohužel jiných starostí moc, a i tak: "pane, vždyť za chvíli pojedeme, max. za hoďku přivezou náhradní lokomotivu" OK, když říkáš, tak jo. Lokomotiva přijela k večeru, vyměnili mašiny a vydali jsme se dál. Já už bych byl v Kathumu na motorce dnes, ale vlakem jsme dojeli až druhý den dopoledne. Vlak totiž jezdí průměrnou rychlostí 40 km/h, protože při větší rychlosti hrozí „rozjetí“ kolejí v písku. V Karthumu rychle běžím za dopravčím, aby mi honem dali ven motorku, abych konečně mohl pokračovat. Byl pátek a odpověď zněla: "Dnes je pátek, slavíme svátek, dnes nikdo nepracuje, ale zítra Ti ji vyndáme." Byl jsem už příliš naštvaný, příliš unavený, hladovej, žíznivej, špinavej jak prase a všude se mi udělali beďary. Nikdo jiný opět nervózní nebyl. Pro mé společníky z kupé si přijela policie. Hnali je před sebou a oni se koukali na mě, smáli se a příjemně se loučili. Ne, ne, ne, to nemohu dopustit: "Počkejte, sire, kolik musejí zaplatit celkem?" zeptal jsem se hlavního policajta. Odpověď zněla cca 125 USD v jejich měně. Oni měli cca 50, takže stačí přidat 80 USD a šest žen a nevím kolik dětí by mělo tátu na svobodě. Pojedu za Vámi na stanici. Ujal se mě hned taxikář a vyjeli jsme. Na stanici jsem zaplatil potřebné peníze a klukům jsem dal ještě každému cca 7 USD. Byli nesmírně šťastni a já také, protože jinak nemám vůbec šanci se těm národům, které cestou potkávám nijak revanšovat, a tak alespoň takhle.
U taxikáře jsem pak strávil noc. Provedl mě po hlavním městě, které mě velmi mile překvapilo, protože na rozdíl od jiných měst a vesniček, vypadalo docela pěkně a čistě, k vidění byli i moderní budovy. Zato ve vesnicích jsem se přesvědčil, že Súdán je jedna z nejchudších zemí světa. Lide žijí v slaměných chýších, viděl jsem spoustu vysušených velbloudů, psů, koček, oslů a to vše kvůli souši. Děti měli nafouklá bříška a i dospělí byli samá kost a kůže. Příšerný pohled. Průměrné stáří Súdánců je cca 47 let. Například v Malawi se chodí do důchodu ve 40 letech. A nestalo se, že by někdo žebral. Jen se usmívali a vítali mě: "Welcome in Súdán". Věděli o sobě, že jsou příjemní, a málokdy se to zapomněli zeptat, a tím připomenout. Večer mi taxikářova žena udělala kozí řízečky a už dlouho jsem se tak dobře nenajedl. Ráno jsem mu chtěl zaplatit za taxík ale měl pocit, že jsem dobrý člověk, a že nechce nic. Byl chudý jak kostelní myš a nechápal jsem, proč nechtěl zaplatit: "Alláh mi to mnohokrát oplatí" Přesto jsem mu zaplatil... Na motorce jsem se vydal do cca 560 km vzdálených hranic s Etiopií. Chtěl jsem tuto vzdálenost udělat za 3 dny, ale přísahám Bohu, nebylo nic k vidění. Pustá vysušená krajina, sem tam nějaká vesnice ze slaměných chýší, lidé se mě báli, děti házeli kamení a vůbec jsem nějak neměl chuť tady zůstat. Zastavoval jsem u řidičů kamionu a vařil si u nich polévku. Dávali mi chleba a studenou vodu. S motoresty a obchody v Súdánu to vypadalo velice bídně, skoro žádné jsem totiž neviděl. Bylo příšerné horko, a poslední mraky jsem vydal na severu Egypta. V těchto končinách prší možná jednou za rok pár kapek. Voda je tady vzácná a v obchodech stojí kolem 1 USD. Lidé je nosí v sudech na hlavě občas i pár km.
V

Karthumu

jsem chtěl získat povolení k návštěvě "válečného" jižního Súdánu, ale ministerstvo mi ho nevydalo, naopak jsem se dozvěděl, že budu muset udělat změnu plánu cesty. Mezi Erytrií a Etiopií je opět konflikt a hranice jsou zavřené. To snad ne a tak jsem se těšil do roztomilého mladého státu. No, pokusím se získat ještě pár informací cestou, jelikož to nechci vzdát, protože zrovna konflikty mě celkem lákají a setkal jsem se s pár cestovateli, kteří to mají za sebou a stále žijí a mají nepopsatelné zážitky z těchto teritorií. Já jsem zatím nic takového nezažil a chci okusit, jaký to je. Obvykle se cizincům nic nestane. Podívat se do uprchlických táborů, to je můj sen a už v Pákistánském

Pesawaru

jsem to prošvihl. Cestou na hranice se ale dozvídám, že se tam střílí hlava nehlava a již jsou silnice uzavřené, takže ať jsem rád, že mě pustí alespoň do Etiopie.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 4x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist