Provence 2001

Datum: 21.6. - 29.6.2001
Trasa cesty: Rakousko - Itálie - Monako - Francie - Švýcarsko - Německo - Rakousko
Počet kilometrů: 3750
Náklady: cca 10 000,- Kč Vzhledem k délce trasy a počtu fotografií musím tyhle stránky rozdělit podle zemí. Začnu tedy cestou přes

Rakousko

.
Protože jsme chtěli ještě prvního dne dojet na pobřeží Jadranu, najeli jsme u Linze na dálnici a uháněli co to jen šlo směrem na Salzburg a Villach. Přesto jsem si nemohl odepřít přejet do Itálie jedním z Alpských přejezdů - "passů". Odbočili jsme proto u Spittalu a kousek za řekou Drávou začali serpentinami stoupat na Plockenpass, který tvoří v 1362 metrech hranici mezi Rakouskem a Itálií. Po obou stranách silnice se tyčí vysoké stěny soutěsky. Byly tak vysoké, že při pokusu je vyfotit jsem v objektivu viděl stále jenom skalní stěnu. Soutěskou se hnal vítr a roztáčel lopatky větrné turbíny za budovou bývalé celnice, která byla ovšem prázdná od vstupu Rakouska do EU a fungovala zde pouze restaurace. Byli jsme v

Itálii.

V Itálii mi chvíli trvalo přizpůsobit se stylu jízdy. Velmi často se objevují značky s omezením rychlosti. Bylo to nepříjemné - rozjet se a hned zase brzdit na padesát. Než jsem pochopil, že tyhle značky tady nikdo nevnímá. Od motorkáře se očekává, že pojede někde na úrovni středové čáry a bude neustále předjíždět, ať už je ta čára plná nebo ne, i když se v protisměru blíží auta. Řidiči protijedoucích vozidel to totiž předpokládají a "uklidí" se ke krajnici. Takže z pohledu motorkáře musím říct, že Italští kolegové mají řidiče plechovek mnohem lépe vycvičené než u nás. Ovšem při tom množství motorek a hlavně skútrů na Italských silnicích se není čemu divit.

Situace na městských křižovatkách vypadá asi takhle:

když na semaforu naskočí červená, nejprve se těsně před ním shromáždí skútry a motorky, pak až ostatní auta. Pokud červená svítí delší dobu, můžete pozorovat, jak se zezadu proplétají další skútry kolem řady stojících aut, ať již zprava nebo zleva, takže ve chvíli kdy naskočí zelená se vrhne dopředu houf skútrů a motorek a několik set metrů se rovnají podle velikosti a dosažené rychlosti. Ta se v městech pohybuje kolem sedmdesáti. Chci říct, že pokud na motorce nepojedete aspoň sedmdesát, budete mít pocit, že vás auta vytlačí ze silnice, ve smyslu "když na tom neumíš, tak běž pěšky". Při celém průjezdu Itálií jsme neviděli policisty kontrolující doklady či rychlost. Ale ač tenhle styl jízdy na mě zpočátku působil chaoticky, byla doprava velmi plynulá a řidiči ohleduplní. Navečer jsme dorazili do rekreačního střediska Bibione. Ihned jsme zamířili k moři. Na pláži se táhnou dlouhé řady skládacích lehátek a slunečníků. Je to skutečný turistický průmysl. Město hotelů, kempů, obchůdků s tretkami... Jet na týdenní dovolenou do Bibione by pro mě byla jistá smrt. Za jednu noc v kempu jsme měli zaplatit cca 1200,-Kč. Takže jsme pěkně poděkovali a opustili Bibione - doufám, že navždy. Noc jsme strávili na břehu řeky Tagliamento a ráno se vydali napříč Itálií okolo Benátek směrem na Mantovu a Parmu. Na hlavní silnici byl obrovský provoz a jízda v kolonách aut v třicetistupňovém vedru je velmi vyčerpávající. Teprve když jsme odbočili za Parmou na Salsomaggiore, mohli jsme si konečně vydechnout. Vedlejší cesta směrem na Bardi byla liduprázdná, začali jsme stoupat po serpentinách Apeninského pohoří. Nocovali jsme na břehu říčky Taro nedaleko Janova. Když jsme hledali místo na nocleh, vydali jsme se okolo tohoto starého mostu a po pár metrech se na nás ze zatáčky vyřítili tři ohromní vlčáci. Dali jsme se na útěk - naštěstí majitelé, kteří je zde venčili zareagovali včas a odvolali je. My jsme si ale pro jistotu našli místo o pár set metrů dál. Voda v řece byla křišťálově čistá a proháněli se v ní pstruzi. V noci se vyrojila hejna světlušek a vypadalo ta tady dost strašidelně. Naprostá pustina. Vydali jsme se po silničce podél pobřeží na Savonu a San Remo s nádherným výhledem na moře po levé a horami po pravé straně. Pobřeží je zde kamenité a na plážích ke koupání jsou oblázky. Skalní svahy jsou posety domy v záplavě zeleně. Jakmile začne silnice klesat, je to známka toho, že se blíží město. Za městem se zase vlní do kopců. Nocovali jsme v malém kempu v Loanu kousek od pobřeží . Večer a ráno jsme strávili koupáním v moři a procházkami po městě, hlavně jeho okrajových částech se zahradami se spoustou okrasných a ovocných stromů. Manželka se tvářila velice nešťastně při pohledu na stromy plné přezrálého, zvolna opadávajícího ovoce - broskví, meruněk a fíků... Před chvílí koupila v obchodě jeden velký zralý fík, který stál asi třicet korun. No kdo by se s tím tady za ty peníze trhal. Při průjezdu města San Remo jsme udělali malou zastávku a prošli se úzkými uličkami města. Na pobřeží jsme si koupili zmrzlinu, usadili se pod palmou a pozorovali cvrkot. Vpravo je jedna z hlavních tříd San Rema. Další zastávka už bude v Monaku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE