"Není nač čekat" - březen 2022

Hlavní cesty ale fajn, tak jsem za asi 10 km vyjel přes centrum do starého města Buzet.

   Doporučuji ponechat stroj na bezplatném parkovišti, tak 200m před cílem a nahoru vyšlápnout. V historickém centru je to samá ulízaná dlažka nepravidelných rozměrů, mramorové pláty a ještě to převýšení. Nic moc a nedovedu si to představit za mokra. I za sucha jsem měl stažené půlky. Hezké městečko s krásnými výhledy do okolí.

A dále již ke zřícenině hradu Pietrapelosa. První hrad zde byl zbudován již v desátém století a přeložit lze název jako chlupatý kámen, zřejmě dle zelení porůstajícím zdivu. Vyjet se dá až k hradu, kde je rarita. Prohlídka bezobslužná, zaplatíte u turniketu.

  A další zastávka u vyhlídky v Ukotiči na sladkovodní jezero Butoniga a ještě dál. Jezero je největší umělé na Istrii a slouží především, jako zásobárna pitné vody. Nádhera v oáze klidu. I kamenný stůl tu je pro výletníky na chvilku posezení a občerstvení.

   Už toho bylo pro dnes dost, a tak jsem to vzal okolo krásného Motovunu, historického města na tyčícím se kopci v údolí řeky Mirny, které stojí za to navštívit, do dnešního cíle mé cesty, Novigradu. Na této trase s pozvolnými zatáčkami podél Mirny dávejte pozor. Vždy jsem tu viděl číhající policisty i s radarem v ruce. Jinak husté listnaté lesy okolo Mirny mezi Buzetem a Motovunem jsou bohatým nalezištěm lanýžů, jejichž sběrem a zpracováním se živí mnoho místních lidí.

   Dneska pohodička, již za tepla jsem dal asi 360 km.

DEN ČTYŘI.

  Zámèrně jsem se rozhodl navštívit vnitrozemské zajímavosti tohoto poloostrova. Pobřežní cíle Jadranu jsou většinou známé, tak si je nechám na léto. Slovinský Piran, Portorož, chorvatský Umag, Novigrad,Poreč,Rovinj, Pula, Premantura, Rabac a všelijaké laguny.

Západní Istrii říkám malá Itálie. Dříve často k Itálii patřila, tak není divu, že je tu mnoho památek připomínajících tuto zemi a její různá období, ale i v současnosti je zde italština jedním z užívaných jazyků a i názvy na směrovkách jsou dvojjazyčné.

  Tak šup za dalšími zajímavostmi.

  Nejdříve do Buje , krásného městečka. Dal jsem si v kavárničce venku kapučíno, deset kun, někde 12,vždy sklenička vody. Jinde jim místo deseti kun stačilo euro. Krásná věž, kostely i vyhlídky do okolí až k moři.

  Dalším cílem byla zřícenina hradu Momjan. Sjel jsem až k pěšince , ale ty cesty z vápencového štěrku nic moc.

  A pak dále k městečku umělců ,Grožnjanu. Po definitivním přidě

lení tohoto území Jugoslavii, místní převaha Italů odešla a Grožnjan chátral. Již za Jugošky bylo městečko nabídnuto umělcům

a výtvarníkům. Dnes je tu hlavně v sezoně čilý ruch, hodně turistů a hlavně umělců a výtvarníků. Hudební festivaly, škola,nabídka šperků, obrazů, vitráží a všeho možného. Je to radost se tu procházet. I výhledy do okolí jsou super.

  Z Grožnjanu dále do Završje. Byl jsem tam již před 20 léty. Obec v troskách. Dnes přece jen ožívá. Pomalu se semtam něco opravuje, pár stálých obyvatel. Jinak je to cesta do minulosti. Od opraveného kostela jdete do centra po římské dlážděné cestě. Neskutečné.

  A pak již poslední dnešní zastávka. Oprtajl. Rovněž pomalu se probouzející městečko. Krásná lodžije s odkazem na republiku benátskou, řada zajímavých uliček a ta panoramata. Tady jsem narazil na partu Italů na trošku silnějších strojích. Jinak jsem moc motorkářů nepotkal. Vyjeli až v sobotu v Rakousích.

   Cesta dolů k řece Mirně pod Motovun je krásně zatáčkovitá.  A dole, jako včera podle Mirny , směr Novigrad. Krásný Motovun jsem již vynechal, spěchal jsem k moři. Vy na něj ale nezapomeňte!! Komu nevadí, že bude mít všechno zaprášený, může to vzít podél Mirny prašnou cestou , až k jejímu ústí do moře kousek od Novigradu. Pěkná projížďka, dříve jsem to dával na skůtrech z půjčovny. Teď už v Novigradu půjčovna není.

  Dneska jsem dal asi stovku kilometrů, hezky jsem se projel, udělal si piknik u moře, natankoval, zkontroloval gumy, olej a večer vyrazil na pizzu.

  Předtím jsem se prošel v Novigradu, který mám tak rád, prázdný , bez turistů. I když za těch třicet let udělal pro turisty mnoho, bohužel je taky již zahlcen neskutečnou výstavbou nových ubytovacích kapacit. Škoda.

Jo a ráno jsem vypral fusekle a dal řeč a kafe s ubytovatelem a jeho manželkou, kterou si dovezl z Kolumbie a známe se již léta.

DEN PĚT.

Rozhodl jsem se, že se vrátím v neděli a cestou se maximálně vyhnu dálnicím a ještě si užiju jízdy. Nastal čas na cestu směr sever. Vezmu to však přes další zajímavá místa Istrie, tentokrát ve středu a na východě Istrie.

  Dal jsem spršku ,rychle zabalit , obléci se prozatím na lehko, včera se mi to osvědčilo. Fakt bylo teplo. Za Novigradem byla uzávěra, a tak jsem musel okolo Mirny k vnitrozemní komunikaci směr Pula.

  První zastávku jsem si udělal ve městečku Sv.Lovreč. A odsud již k troskám zajímavého dvojměstí, o kterém není známo, proč bylo opuštěno, Dvigradu. Trosky jsou nebývale zachovány.

  Dále jsem se stavil na ukázce bývalého dobytčího trhu v Kanfanaru. Odtud pak do Svetvinčenatu. Hezké městečko a opravený hrad, kde bývají prohlídky i bohatý program na nádvoři. Nedaleko je jedna z istrijských jeskyní, Feštinsko kraljestvo.

Koho zajímají, jistě si na Istrii najde Baredine , nedaleko Poreče a Mramornici, kousek od Novigradu.Všechny stojí za prohlídku.

  Krátce jsem se zastavil v Pazinu, větším městě ve středozemí. Zabočil jsem ke startovní trati zip linu, kde vás v sezoně pošlou po laně nejdříve k hradu a pak po celé délce pazinské jamy- ohromné propasti. To bych nedal, stačí mně na to jen koukat. V jamě je i jeskyně, dočasně však uzavřená. Hrad v Pazinu je zajímavou stavbou s muzeem.

  Nedaleko od města  je i malý zajímavý vodopád, ale často je bez pořádného přítoku vody. To je ale asi u všech istrijských. Vodu mají většinou v krátkém období, kdy jde voda z hor.

   Vzal jsem to hezky z kopečka do vesničky Kršan, stranou stojí staré město, napůl budovy v ruinách ale za zhlednutí stojí.

   A již k hlavnímu cíli dnešního dne, do pohoří Učka. Po krásné silnici 500 vzhůru na úroveň tunelu. Minul jsem i ohromný kaňon

 Vela Draga. Dálniční tunel míjím a pokračuji po staré silnici přes pohoří. Občerstvení u studánky cisaře Josefa II. a dále krásnými serpentimi vzhůru. Konečně přišla odbočka ve Vela Učka na vrchol.

Je zde přírodní rezervace, a tak zákaz vjezdu, ale závora nespuštěná- dám to. Nahoře byli pěšáci , cyklisté a posádka jednoho auta. Cesta horší, místama i se zbytky zmrazků, a vyjel jsem až nahoru ke všem možným stanicím. Od nich již jen 200m pěšky na kamennou rozhlednu s výhledem 360 stupňů. Nejvyšší hora pohoří Učka, Vojak. Bomba, to jsem si splnil sen. Na rozhledně 1400 mnm.

 Cesta dolů stojí za to. 1400 výškových metrů k moři samými zatáčkami do Ičiči čítá 23 km. Bomba.

   Posílil jsem se špagetama carbonara, dejte pozor, často v restauraci při účtování řeknou, že karty neberou a chtějí eura s vlastním přepočtem, nemáteli kuny.