Sprint ke Skadarskému jezeru a zpět 2013

Sprint ke Skadarskému  jezeru a zpět 2013 – ups, trochu jsem se rozepsal..

Motorku jsem si koupil „nedávno“, ale už když jsem ji kupoval, tak jsem měl sen vyrazit na ní někam daleko za dobrodružstvím a poznáním. S kamarády jsem plánoval pořádnou dovolenou, někam daleko. Ale jak už to tak bývá, v době, kdy se mělo vyrážet jsem zbyl sám. Každý (ne)měl něco – někdo už neměl motorku, někdo neměl peníze, „propušťák“, zdraví, bla, bla, bla … prostě, vždy se něco našlo…. Už jsem se málem nechal zviklat okolím a cestu jsem chtěl zabalit. Vydržel jsem! Sen jsem si splnil a zažil tak jednu z nejhezčích dovolených, co jsem měl. Spolujezdce  jsem si našel na netu a i přes veliké počáteční obavy kdo to bude,  jsme se nakonec sešli super parta..
Účastníci zájezdu: já – Suzuki GSR 600, Vilda – Honda CBF 1000, Pavel – BMW GS 1200, Martin a Jitka – Kawasaki KLV 1000 (oba na jedné motorce)

První den – 242km, Jablonec n. Nisou - Dešov

Je neděle 1.9.2013 - den odjezdu na mou první velkou cestu na motorce. Cílem dovolené  je dojet ke Skadarskému jezeru na hranicích Černé Hory a Albánie. Pro dnešek bude stačit dojet do Dešova k Martinovi, kde se setkám s ostatními. Nejprve však musím do Globusu na pojišťovnu vyzvednout zelenou kartu – dobře jsem se na to vy.. . Poslední velká kontrola věcí, nakládka na motorku a rozloučení. Vypadá to jednoduše, ale samozřejmě zmatky a sháněčka po věcech tu je. Cesta probíhá naprosto rutinně. Ve Vilánci pod Jihlavou se setkávám s Vildou – já jedu jako téměř vždy pozdě, ale Vilda je naštěstí v klidu. Společně dojíždíme do Dešova, kde se setkáváme s Martinem, jeho rodinou a zbytkem party. U grilu nad klobásou (bohužel bez piva, jelikož hospoda byla zavřena) domlouváme cíl pro další den – kemp v Jajce (BiH).

Druhý den – 760km, Dešov – Jajce (BiH)

Budíček jako klasické pondělní ráno, jako když vstávám do práce. Je před námi poměrně dost kilometrů, takže jsme si museli přivstat. K tomuto dni toho není moc co říci. Prostě to hulíme po dálnici přes Rakousko. Ve Slovinsku se chceme vyhnout placení dálniční známky, takže jedem směrem na Mureck a přes Lenart v Slov. Goricách na Ptuj. No a pak v HR na Zagreb. Tady se stala naše první, ale naštěstí jediná nehoda. Těsně za mýtnou bránou to Pavel narval do Martina s Jitkou. Naštěstí se nikomu nic nestalo!! Odnesl to jenom kufr u Martina a přední plast u Pavla. Takže po přebalení věcí se jede dál. Nebudu tu popisovat to, že moje prdel zažila středověk a že na naháči docela foukalo  – to je asi jasný, ale i tak jsem si jízdu na motorce dost užíval.  Jsem „zvědavej“, jak to bude další dny.Večer dojíždíme do kempu v Jajce (GPS: 44.351036, 17.226829). Kemp za 5EUR za osobu, stan a motorku – víc než paráda. Rozděláme stany a jdeme do místního restauračního zařízení vyzkoušet nějaký to pivko a čevapi. Trochu tu pokecáme s dalšíma čecháčkamamotorkářema a jdeme spát – tělo si žádá po tomto maratonu své…

Třetí den – 300 km, Jajcedo Bastasi (BiH)

Poměrně dolámaný s velkou nechutí se sunu z vyhřátého spacáku, protože to vypadá, že všichni už jsou na nohou. Takže balím věci a u toho si dávám poměrně vydatnou snídani – ještě mi z domova zbyl jeden řízek. Cílem dnešní cesty je dostat se přes Sarajevo do Bastasi (GPS: 43°22'9.739"N, 18°47'45.735"E). V Bastasi na část z nás čekají rafty. Pokud by vás to zajímalo nějak více tak na: http://www.raftingtara.com/ponudaJednodnevniENG.html
Dle mapy to vypadá na pohodový den. Máme před sebou pouhých cca 300km. No, kdo ale mohl tušit, že to takhle nepojede. Vyrážíme po M 16 přes Bugojno na Jablanicu do Sarajeva. Jsou tu pěkný místa na fotky, ale Vilda v čele to na můj vkus dost hulí a tak není šance něco vyfotit. Pokud pojedete někdy do BiH, tak si dejte velký pozor na policii. Všude stojejfíci a měří radary. Docela to chápu, někteří řidiči tu jsou dost prasata. Silnice jsou OK, jen místy mají vyfrézované zatáčky - asi kvůli motorkářům (aby to tolik nehulili), vodě, …
Už v Banja Luka jsem si všimnul té spousty hezkých holek. Ale v Sarajevu, to už se opravdu nedalo koukat na nic jiného. Nevím, jak je to možné, ale je to tak!!! Po náročném uskladnění motorek a převlíkání v místním parkovacím domě se vydáváme do víru dění.

Bohužel čas nám moc nepřeje, a tak na Sarajevo máme tak hodinku. Rychle procházím a dělám fotky, které snad budou za něco stát. Je to tu dost pestré. Nové domy, staré domy, rozstřílené domy, .. Různé kulturní zvyky. Najdete tu opravdu vše. Od zahalených dam, které se modlí v mešitě,  až po spoře oděné, které hulí ovocný tabák ze šíši v místní „čajovně“. Na malém náměstíčku plné holubů si můžete koupit nějaké to zrní a krmit je. Mě to moc neláká. Borec co prodává to zrní, stojí pod nějakým slunečníkem, který je celý bílý od holubích hoven. Ještě trochu s Pavlem procházíme místní uličky a pomalu se vracím za ostatními. Dělám fotku na dost známém náměstí, kde se hrají šachy. Tohle náměstí občas najdete v cestopisných knihách, takže jsem se nechal zvěčnit i já.. Asi dost málo informací na takové místo, ale vážně tu nebyl čas na nějaké větší rozhlížení. Ač nerad, musím se přizpůsobit celé skupině a tak frčíme zpět do garáže k motorkám.
Při odjezdu ze Sarajeva se samozřejmě trochu ztrácíme. Čekat na nic nemůžete, protože vás okamžitě vytroubí, že jste to v životě neviděli. Doprava je hustá a tak po krátkém uvážení docházím k závěru, že nejlepší bude dostat se ze Sarajeva ven a jet směrem na Foču, kde počkám na ostatní. Naštěstí se ještě potkávám s Pavlem a pak i s Martinem, takže jedem spolu. Vilda čeká za Sarajevem tak, jak jsem to měl v plánu i já. Čas kvapí a tak „frčíme“. Cesta po M18 pod Fočou připomíná spíše tankodrom, ale za tmy konečně dojíždíme do Bastasi do kempu.
Ubytování je celkem fajn. Chatka s palandou na obou stranách a uprostřed ulička asi na šířku ramen. Ale jsem rád!! Hlavně za 7EUR co chci.  Tady si dělám kuře na paprice z pytlíku a pak jdu za ostatními do baru kde piju Heineken. Pijem a povídáme co vše nás asi čeká další den. Bohužel Martin má dost sjetou zadní gumu a tak se domlouváme na rozdělení. Martin a Jitka jedou přes Nikšič do Podgorice pro novou gumu a my jedeme přes národní park Durmitor a přes údolí řeky Tary,  taky směrem na Podgoricu. Piv jsem něco málo dal a tak jdu spát. Ráno si ještě procházím kemp a prohlížím kde co je. Je tu pěkný dřevěný bar a spousta lavic k sezení – vše zastřešené. Všude kolem malé dřevěné chatky. Umývárna je zvlášť a docela to jde. Hned za kempem teče Tara. Musím říci, že tohle místo je paráda…!!

Čtvrtý den –233km, (BiH) Bastasi – Podgorica (MNE)

Ráno se probouzím do růžova vyspinkanej. Hrknu do sebe něco k jídlu a „hurá“ nakládat věci na motorku. Je to pěknejvopruz neustále do toho lodního pytle lézt a všechny  ty věci z něj vytahovat a pak všechno zase do něj nakládat. Všichni mají kufry a jde jim to nějak rychleji. No nic, nebudu tu brečet, mám co jsem chtěl. Vyrážíme směrem národní park Durmitor. Tak, jak jsme si již den před tím domluvili, Martin a Jitka vyráží sami směrem Nikšič pro novou gumu. Já, Pavel a Vilda jedem do Národního parku Durmitor v Černé Hoře. Vilda jako vždy v čele. Ačkoliv dnes před námi není zas až tak moc kilometrů, stejně trávíme tento den v sedle. Silnice  připomíná spíše cestu, po které jezdíme na kole v Jizerkách (místy je to spíše horší), ale dokud je to asfalt, tak se jede pořád krásně. Z Bastasi se dostáváme poměrně rychle na hranice BiH a MNE. Je tu pár aut a chvilku se čeká, takže svlíkačka do triček, aby se jeden neuvařil. Projíždím kontrolou a jedu přes most na druhý břeh Tary. Konečně Černá Hora. Pro jistou si dělám foto u cedule, kde končí MNE a začíná BiH, plus pár foteček z mostu na řeku Tara.

Tady jsou Martin s Jitkou stále s námi – ti se odpojí až někde u Pivského Jezera a jedou na již zmíněný Nikšič po E 762.Stoupáme k další kontrole na hranicích – tentokráte k Černohorcům. Ještě  tu potkáváme dva čecháčky,co jedou na jednomBéeMWéčku. Trochu pokecáme a jedem. Chvilku po projetí druhé části kontroly se dostáváme k Pivskému Jezeru.

Poměrně dlouhá záležitost. Nádherný jezero, téměř žádný lidi a krásný výhledy. Zhruba v půlce jezera odbočujeme prudce do leva směr Národní Park Durmitor (směr Žabljak). Jedeme do prudkého kopce se spoustou vraceček.  Opravdu jedu i na jedničku. Parádní tunely, ve kterých vůbec nevidíte, protože tu není žádné osvětlení a oči přivyklé velkému světlu se prostě nestíhají té tmě přizpůsobit. Dokonce se tam vyřítilo i nějaké „nákladní“ auto – tady bych opravdu nic takového nečekal. Na vrcholu nad jezerem dělám pár krásných  panoramatických fotek a frčíme do Durmitoru. Cesta ze začátku nic moc. Navíc občas proti vám vyjede docela rychle nějaký „autošílenec“ – opravdu se s tím občas neserou….

Zdejší hory jsou opravdu veliké a krásné. Povrch silnice se nakonec stal naprosto bezvadným. Krásná panoramata. Občas tu projede nějaké to auto, motorkář, nebo tu vidíte stádo ovcí. V jedné zatáčce nás překvapily i tři krávy s pasačkou. První jel Pavel a docela koukal. Pasačka je nahnala z poměrně příkrého srázu zpět do trávy a mohli jsme pokračovat. Když sjíždíme z hor na Žabljak, tak mě docela dost zaráží kolik domů je tu na prodej. Přijde mi, že to tu staví vysloveně za účelem prodeje. Představuji si tu bydlet na furt, ale nějak si říkám, že je to tu moc mrtvý. Hory jsou sice krásný, ale zrovna tady není téměř ani žádný les. Jen hory, tráva a v ní spousta šutrů. Ani nevím, zda je to tu bezpečné ohledně min… V Bosně je toho prý ještě dost…  V Žabljaku se jdeme podívat na Crno Jezero. Musím říci,  že mě trochu zklamalo. Jezero je pěkné, ale těch lidí. Navíc za to ještě musíte zaplatit – tuším 4EURa. Ne že bych to nechtěl dát, ale cestou jsem viděl i lepší panoramata a zadarmo.Opět nás tlačí čas a tak se vracíme k motorkám. Zase mě dost mrzí, že není čas na to dát si třeba čaj v Žabljaku a trochu to tam projít a něco vidět. Odjíždíme směr Podgorica. Cestou jedeme kaňonem řeky Tara. Je to paráda, jak je to zařízlé v krajině. Druhá část cesty mi přijde, že jedeme stále z kopce - naštěstí jedeme z kopce. Dochází mi benzín a už netrpělivě čekám na nějaké větší město, kde bych mohl natankovat. Tankování je můj problém - potřebuji kvůli benzínu zastavovat nejčastěji ze všech. Konečně město. Bohužel si nevzpomínám na název. Ale jako téměř všude, při vjezdu do města na vás občas mávají holky a kluci ukazují, že máte zatáhnou za plyn a pořádně to protůrovat. No, ale s tím benzínem to je špatný, takže jen tak trochu zvýším otáčky . Po natankování pokračujeme. Už to není tak daleko. Dojíždíme pár kilometrů před Podgoricu a ubytováváme se v hostelu Izvor.  Máme tu pokoj pro osm lidí, ale naštěstí v něm spíme jen my tři. Tuším za 10EUR i se snídaní, což mi naprosto vyhovuje. Sprcha tu je, takže se hned vrháme do víru teplé vody. Rovnou si peru nějaké to prádlo. Kluci jdou na večeři do restaurace a já, protože mám spoustu jídla sebou, tak si vařím na pokoji instantku a pak jdu za nimi na pivko. Večeře parádní – tuším 6 druhů mas a k tomu to pivo (asi Ožujsko). Trochu popijeme, pokecáme a jdeme spát.

Pátý den – cca 80km, Podgorica (MNE) – Budva (MNE)

Ráno se probouzíme a hned se domlouváme s Martinem a Jitkou, kteří jeli přes Nikšič, že se sejdeme ve Vranjina. Tady jsme chtěli společně sehnat nějakou loď a vyrazit na plavbu po Skadarském jezeru. To byl i cíl naší cesty. Ještě cestou kvůli mě zastavujeme v Podgorice. Kluci čekají na parkovišti a já jen na pár minut mizím v městských uličkách udělat pár fotek a nabrat nějaké dojmy z hlavního města Černé Hory. Ani nevím jak tu Podgoricu ohodnotit. Opět nové stavby a staré stavby. Všude nasekaný satelity, omladina řvoucí a posedávájící na ulici, všude beton a pár stromů.
Vracím se ke klukům a jedeme do Vranjiny. Ještě než opustíme Podgoricu hledáme nějaký servis, kde bychom mohli koupit Pavlovi olej do motorky. Už mu to bliká, takže to raději řeší ihned. Pár zastávek a rad od borce v nějakým autoservisu a jedem přímo do BMW. Asi jsme jim tam našlapali, protože hned vyslali paní uklízečku, aby po nás vytřela "ťápoty". Nicméně nám hned dávají co potřebujeme . Pavel doplní ihned olej a vyrážíme pryč. Po dojezdudo Vranjinyčteme od Martina SMS, že tam bude cca za tři hodiny. To je moc na to, abychom to jen tak proseděli. Rozhodujeme se, zda jet na loď sami, nebo čekat na Jitku s Martinem. Nakonec se rozhodlo, že jedem na loď. Ve Vranjině chtějí 20 EUR za osobu. To se nám zdá moc a proto přejíždíme do Virpazaru.

Tady nacházíme dva borce ve stánku co chtějí jen 10EUR a ještě nám pohlídají motorky. Je rozhodnuto. Po zakoupení vstupenky do Národního parku (4EUR) a lístku na loď odjíždíme ještě s pár dalšími lidmi prozkoumat největší ptačí rezervaci v Evropě.
Typ: pokud budete chtít ušetřit peníze, určitě se poptejte u více poskytovatelů lodní přepravy na cenu a na to, jak cesta bude probíhat. Vyplatí se to po všech stránkách.
Nemyslím, že naše rozhodnutí právě pro tento stánek bylo úplně to nejlepší. Cesta měla trvat cca 2,5 hodiny. Hned na začátku nás lapla policie a týpek co řídil loď pravděpodobně platil pokutu – zdržení na cca 30min. Nevím, co bylo špatně, ale naštěstí jsme mohli pokračovat dál. Vyhlídka z lodi parádní, ale rychlost se rovnala pěší chůzi. Navíc jsme jeli do oblasti, kde toho zas až tolik vidět nebylo. Netvrdím, že to nebylo hezké, ale dokážu si představit víc. Vidíte krásné hory a okolí jezera. Ale to jsem za celou tu cestu viděl už několikrát a možná i mnohem hezčí.. Pak nás nechali na 20minut vykoupat se na jednom břehu, kde hladina nebyla pokrytá rostlinami a návrat zpět. Pár ptáků (největší asi my tři) jsme viděli, celkově to bylo hezké a hlavně cesta lodí byla změna. Takže za ty peníze dobrý. Pokud by jste však chtěli vidět víc, tak bych se vydal lodí směrem k Albánii. Jiné společnosti měli mnohem rychlejší lodě a člověk tak mohl vidět víc. Je to jen o tom, co od toho člověk očekává, co chce. Po návratu se soukáme do motorkářského oblečení a naštěstí vidíme, jak přijíždí Martin s Jitkou. Trochu probíhá výměna názorů na to, že jsme jeli bez nich, ale nakonec se vše v klidu vyjasnilo. Martin nám dává adresu na týpka, který mu pomohl s výměnou gumy. Prý má v Budvě apartmán a že nám pomůže s ubytováním. Cíl je tedy jasný. My tři opět vyrážíme do Budvy a Martin s Jitkou hledají loď, která by je ještě svezla po Skadarském jezeře. Musím říci, že jsem byl dost zklamaný všemi navigacemi, co mám. TomTom a Sigic  (měl jsem dvě navigace) mi pouze ukázali, že město jako Budva existuje. Zatímco Vildova navigace od Garmina ukázala v Budvě i ulice. Takže na východ doporučuji od teď jen mapy od Garmina. Apartmán nacházíme poměrně lehce. Hned na uvítanou do nás kopli rakiji, takže jsem měl hned pocit, že ji mám. Asi proto, že jako každý den jsem toho moc nesnědl. Ubytování hezké, nicméně ve třetím patře. To mě zabíjí!! Po těch pár dnech, co pouze sedím v sedle mě to doslova ničí – tělo si odvyklo hýbat se.. Jelikož to musím absolvovat s veškerými věcmi, a to několikrát, tak jsem hned splavený a jdu do sprchy. Hlad se dost ozývá, tak mastíme do centra na nějakou tu baštu. Vilda v Budvě už byl, takže vzpomínky nás zavedli do restaurace OldFisherman. Parádně jsem se tu nacpal a musím říct, že i nějaké to pivo jsme dali, takže jsem měl už docela nakoupeno. Vilda nám ukázal, kde je místní diskotéka, prošli jsme  se kolem pláže, proběhla i koupačka (moře nic moc. Klasická velká pláž a všude spousta lidí.), projití staré části Budvy a pak návrat na apartmán. Druhá sprcha a šup do postele. Kdo mohl tušit, že se to dnes ještě tak rozjede... Dávám si panáka na žaludek na trávení.  Jenže přijel Martin s Jitkou a tak jsem si dal ještě jednoho. A jak říkám, už jsem ji trochu měl, tak jsem z mobilu pouštěl nějaké songy a všechny jsem zkoušel, zda poznají, co to je. Pavel se ukázal jako největší znalec. Pak pouštěl něco Martin, no a pak jsem se s Pavlem rozhodnul, že půjdeme na tu diskotéku a dáme třeba nějaké to pivo. Co taky jiného, když moje slivovice na dobré trávení nějak během písničkového kvízu padla. Martin s námi jít nechtěl no a Vilda už byl na „onom světě“. Zbylo to na nás. Nutno říci, že apartmán byl od centra cca 20 minut, takže to nebyla prča tam dojít. Ale vůle tu byla, tak se šlo…. Jsme na ulici a přemýšlíme, zda jít do jednoho podniku, co je před námi. Otevřený prostor, kde lidi pařej a pijí. No asi jsme přemýšleli dlouho, takže nějaká buchta mě vzala za ruku a dovedla ke stolu. Dobrejjob nahánět lidi do hospy. Věřte mi, týhle holce nešlo říct ne!!! Hezký holky tam byly, pití taky, takže jsem byl spokojený. Jenže jsem si uvědomil, že se z toho musím dostat, abych mohl zítra zase jet. Od teď budu pít už jen vodu! V jednu ráno všechny bary zavřeli a bylo po legraci. Jdeme spát – já to opravdu potřebuji!
Ubytování v Budvě – Saki apartmán, ulice IV Proletarske, konečná cena za osobu po rozpočítání 13EUR/noc + přivítací rakije.

Šestý den – cca 400km, Budva (MNE) – Rogoznica (HR)

Je ráno. Hlava je OK, takže mám super náladu, že jsem se moc nezboural a že se to podařilo rozehnat tou vodou. Pavel je na tom o něco málo hůř. Martin navrhuje jako cíl dnešní cesty Rogoznicu. Má tam známí a ví o apartmánu za dobrý peníze. Jedeme směr Kotor (Kotorský záliv). Cesta neubíhá nějak rychle, ale pobřeží je hezké, takže paráda. Když jsme dorazili na začátek Kotorského zálivu, tak jsme rozhodli, že ho objedeme. Toto rozhodnutí jsem jsme záhy změnili. To by bylo snad na celý den. V blízkosti se nachází trajekt, takže za 2EURa plaveme a výrazně zkracujeme cestu. Dojíždíme na hranice MNE a HR. Po přejetí jedem směr Dubrovník. Jasně, že zastavujeme a děláme pár fotek.

V přístavu jsou tři velké lodě, které musíme vyfotit. Takové plovoucí město – masakr. Jedeme dál.  A opět tu máme hranice HR a BiH, pak chvilku jedete v tom cípu a opět hranice BiH a HR. Chorvati opět dělají problémy s auty. Čekáme poměrně dlouho než se na nás dostane. Nakonec ani nestihnu vytáhnout pas a ukazuje mi, že mám jet – wtf?! Za hranicemi najíždíme na dálnici a hulíme to směr Split. Tady sjedeme a po místních šoustkách frčíme do Rogoznica. Už začíná být opět pozdě a do toho Jitka s Martinem nemůžou najít apartmán. Už si říkám, že je to jedno, kde budeme spát, všude je volno (je po sezóně), hlavně, aby to bylo rychle, abychom se mohli vykoupat v moři. No nakonec to nacházíme. Jenže než se opět vybalíme, tak už se stmívá a z koupání v moři toho zase moc nebude. Jsem smutný! Večer jdeme na pivko a plánujeme jak další den. Můj návrh je jet směrem Senj a to po dálnici a užít si asi půl dne u moře a zrelaxovat se před jízdou domů. Vilda je pro a Pavel se rozhoduje, zda tam s námi počká, nebo zda pojede s Martinem a Jitkou ještě ten den domů. Uvidíme zítra.
Ubytování 13EUR na osobu po rozpočítání za celý apartmán, moře docela dobrý (i když posuzujte něco tak pozdě), kulturu jsem v Rogoznici nezahlédnul…. Je to taková klidná obec – asi.

Sedmý den – cca 270km, Rogoznice (HR) –Bunica (HR)

Ráno opět balíme a mě už to vážně neba!! Po snídani vyrážíme já, Pavel a Vilda rovnou na dálnici a jedeme směr Senj. Jitka a Martin ještě chvilku zůstali u známých na pokec. Cesta je rychlá a proto dojíždíme do kempu v Bunice už kolem 14té hodiny. Rychle stavím stan a hurá do vody v době, kdy je ještě sluníčko v plné síle. Je to první koupání přes den, takže bájo…. Kolem půl páté přijíždí i ti opozdilci. Martin má problém s chcípáním motorky a tak mění svíčky. Vypadá to, že se zadařilo, takže i s Pavlem odjíždí ještě ten den domů. Já s Vildou jdeme do nějaké hospody na večeři. Jdeme pěšky a děláme pár fotek západu slunce. Je tu pohůdka. Říkám si, že kdybych našel o malinko lepší kemp, tak bych snad ještě jeden den zůstal. Po návratu z hospody jdeme hned spát. Další den je v plánu dojet někam na Lipno, nebo rovnou domů. Počasí se má horšit, proto se rozhodneme o cíli až zítra podle toho, jak to bude vypadat.
Kemp v Bunice – tuším 13EUR/osobu/stan/motorka. Kemp v noci příliš hlučný (kousek od kempu je silnice, kde to furt někdo valí a je to dost slyšet), zázemí nic moc. Pro mě nejhorší ubytování za celou naši cestu. Do hospody daleko a v kempu je jen malý obchůdek – jeho otevření jsem ani nezaznamenal…

Osmý den – cca 900km, Bunica (HR) – Jablonec nad Nisou (CZ)

Brzy ráno mě probouzí hluk ze silnice nad kempem, takž vstávám už v 6:30.Vilda vstává o pár minut déle. Protože nás čeká dlouhá cesta, rozhodnul jsem se pořádně zabalit všechny věci, aby mi někde na dálnici během té štreky neuletěly. Ještě se jdu projít na pláž, kde nějaký rybář kuchá právě nalovené ryby. To, co vyvrhne hází do moře, kde se o to perou racci. Recepce je otevřená až od osmi, tak se do té doby poflakuji kolem. Cílem dnešního dne je dojet na Lipno, kde přespíme do pondělí. Ještě baštím jeden balíček sušenek Bebe dobré ráno – což mi vystačilo i s jedním litrem CocaColy až do půl osmé večer. Rovnou najíždíme na dálnici. Vildova guma už má taky docela dost. Musím říci, že i ta má už má plochu, a tak jsem zvědavý, kolik mi všechny ty dálnice cestou domů ještě uberou. Slovinsko opět jedeme tak, abychom se vyhnuli dálnici – tzn. na Ptuj a pak po neplacených úsecích na Lenart a Mureck. Vilda navrhuje jet přes Linz, protože to je o malinko kratší. Bohužel jsou zde dva tunely – jeden za 8EUR a druhý za 4,5EUR – to je jedna nádrž. Teď už vím, že příště pojedu na Vídeň. Cesta je po rakouských dálnicích rychlá. Pořád jedem cca 140Km/hodinu, takže polykáme kilometry jako nic. Občas zastávka na benzínce – natankovat, napít a znovu se jede. Dneska se opravdu nešetříme.
Konečně hranice ČR. První české tankování. Vilda by chtěl někde zastavit a dát si nějaký to jídlo. Já navrhuji zastavit poblíž Budějovic. Je jasný, že dnes to dojedeme domů. Vilda se v Budějovicích trhne a pak už každý sám až domů. Při průjezdu městem koukám na hodiny a čas opravdu letí. Nechci jet v noci a tak na semaforech navrhuji vynechat jídlo a rovnou frčet. Takže se loučíme na křižovatce a já si to valím směrem na Prahu. Kousek za Budějkama narážím na šílenou kolonu. Ještě, že na té motorce může člověk projíždět, kde se mu zachce. Na dálnici před Prahou cítím, že už mám opravdu dost. Celý den jedu na jedny sušenky a jednu Colu a absolutně bez odpočinku. Už to chci mít za sebou a tak to docela hulím – snad mi ty věci neulítnou. Z Prahy na Mladou Boleslav už si opravdu připadám jak doma. Do Jablonce dojíždím v 19:30hod. (cesta trvala cca 11hodin). Ani nic nevybaluji, jen beru tankvak s dokumenty a klíči a rovnou do sprchy a spát. No ještě jsem si udělal pytlíkovou polévku a pak teda spát.

Postřehy z cesty

• Do BiH a MNE si není potřeba brát jídlo z důvodu úspor. Vše je stejně drahé jako u nás, takže vám to bude zbytečně zabírat místo, kterého alespoň v mém případě, bylo žalostně málo
• Doporučuji překontrolovat zelenou kartu – tu hodně kontrolují na hranicích v BiH.
• Prý je dobré mít s sebou mezinárodní řidičský průkaz do MNE – nás nikdy nekontrolovali, ale raději jsem si ho udělal. Stojí to 50Kč
• Ubytování v MNE a BiH je za hubiču. Vždy jsme se vešli do 10ti EUR a kempy od 5t EUR – možná bych se vykašlal i na stan
• Martinovi se vyplatilo vézt náhradní svíčky – asi někde natankoval špatný benzín..
• Vyplatí se mít lepší platební kartu. Párkrát se mi stalo, že mi ji nevzali (Maestro). Hlavně v HR při platbě mýtného – někdy to šlo, někdy ne….
• Určitě se vyplatí jet takovou dálku na víc dní. Projeli jsme toho hodně, ale nebylo moc času na to si to pořádně vychutnat – některý místa.
• Velice se osvědčila navigace od Garmina – s porovnáním se Sigic a TomTom poměrně slušný mapy v BiH a MNE…
• Placení: BiH – Bosenská marka, ale bez problémů lze platit EURama, MNE – EUR,
•

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE