Osmnáct dní pod balkánským sluncem

22. 6. 2014 Den čtvrtý:

Když jsem hledal inspiraci v ostatních cestopisech týkajících se Černé Hory, všiml jsem si, že většina lidí Národním parkem Durmitor buď jen projížděla, nebo přespala a druhý den vyrazila zase dál. Mě bylo líto tak krásnou krajinu, mimochodem patřící mezi světové dědictví UNESCO, jen projet, a tak jsem nám naplánoval dva dny, během kterých jsme se chtěli vydat někam do hor nasát zdejší klidnou atmosféru.

První den pojímáme více relaxačně, čili se spíš flákáme a na výlet vyrážíme až po obědě. Nutno podotknout, že k snídani nám paní domácí připravila výbornou kávu, která voněla čokoládou a k tomu na ochutnání domácí sýr. Cílem dnešního výletu je Černé jezero (Crno jezero), nejspíše největší místní turistická atrakce, protože u něj potkáváme spousty autobusů, které sem lifrují především starší turisty z pobřežních letovisek. Přiznám se, že jezero jsme nějakou dobu hledali, protože jsme šli mimo hlavní cesty, jak nám bylo doporučeno, abychom se vyhnuli nesmyslnému poplatku. Jezero nakonec nacházíme, kocháme se, pořitujeme pár fotek, a když vidíme podezřelého pána s ledvinkou, který se k nám blíží a postupně kasíruje jednoho turistu za druhým, zamříme kamsi do lesa. Naším dalším cílem je ledovcové Hadí jezero (Zminje jezero), kam od Černého jezera pokračuje málokdo, takže ho máme takřka jen pro sebe. Na okrajích je voda černá, jak je plná pulců a naopak uprostřed úplně průzračná. Stezka ukazuje, že se dá jezero obejít, což nebojácně zkoušíme, ale jde to ztuha, protože část cesty se místy ztrácí v bažině, ale za tu námahu to stojí. Velká škoda, že jsme neviděli žádného mloka, na kterého upozorňovaly cedule. Slunce ještě svítí, i když vzhledem k nadmořské výšce už je trochu chladno, a tak se vydáváme ještě k jednomu, méně fotogenickému jezeru a od něj pak už zpátky na ubytování. Tam zjišťujeme, že do kempu přibylo pár Čechů a Slováků, bohužel jen auty. Nicméně naši odvahu vyrazit na dovolenou na motorce oceňují i oni. Mnohem pamětihodnější setkání, které to odpoledne probíhá, je s Damianem a Jeanem-Baptistem, dvěma mladými Francouzi, kteří přijeli do Černé Hory autobusem a tady se přepravují už jen stopem. Prohazujeme s nimi několik vět, a protože k nim máme věkem i náturou trochu blíž než k československému osazenstvu kempu, jdeme s nimi „na jedno“ do Luny. Celý svůj sice berou jako nízkorozpočtový, ale když přijde na jídlo a pití, dokážou se pořádně rozšoupnout. Chutná jim především černohorské pivo, které Černohorci vaří jen jedno a jmenuje se Nikšićko. Místní jsou na něj náležitě hrdi, i když je tamní trh zásobován dovozovými pivy jak z nejbližších sousedských států, tak zbytku Evropy.

Ubytování: 20 € (Camp Mlinski Potok)
Další náklady: 9,26 €

23. 6. 2014 Den pátý:

Druhý den v Durmitoru se má dle plánu nést v duchu většího výletu, který o den dříve absolvovali naši noví francouzští přátelé a má za cíl vrchol Crvena Greda (2200 m.n.m.) slibující luxusní výhled na celý Durmitor. Přiznám se, že jsem čekal těžký terén, ale to, že většina cest povede strouhami vymletými vodou, doopravdy ne. Ale jednu výhodu to má, po cestě téměř nikoho nepotkáváme. Mezizastávkou jeledovcové jezero Jabljan, kde svačíme a nabíráme síly na další výstup, ale také konečně vidíme zmiňované mloky. Mimochodem cesta jen k němu nám zabrala zhruba tři hodiny. Následně už mizí les a začínají křoviska, louky a skály. Frantíci říkali, že to zvládneme i bez vybavení, nicméně postupně se začínáme přesvědčovat o opaku. Ivča je neohrožený kamzík, té následující cesta problém nedělala, ale přiznám se, že já máme pěkně nahnáno. Stezka totiž vypadá tak, že zjedné strany je skála a z druhé sráz několik desítek metrů. Vystupujeme alespoň na hřeben, odkud bylo krásně vidět zpět k jezeru i kousek do dálky. Když se stezka začíná vinout hlavně po skále někam nahoru, musím to vzdát a zavelet k návratu. Což o to, cesta nahoru by se asi nějak zvládnout dala, ale zpátky by to mohl být problém. Nakonec to je na jednu stranu dobře, protože i přes nedobitý vrchol se k penzionu vracíme až za soumraku. Tak snad někdy příště.

Po návratu do kempu barvitě líčím Francouzům své poseroutství a následně zvu Ivču do Luny na rybu za odměnu, že jsme to zvládli alespoň takhle. Frantíci si pstruha dávali včera, tak ho chceme taky vyzkoušet a je výborný. Ostatně jiné ryby v nabídce ani nejsou a po zkušenostech s mastnou pljeskavicou dávama přednost trochu dietnějšímu masu. Při hodování debatujeme o tom, že náš čas v Durmitoru už se pomalu krátí, což je na jednu stranu škoda, ale na stranu druhou nás čeká ještě spousta dalších dobrodružství. Ještě večer baíme vše nepotřebné, abychom se ráno nezdržovali a jdeme také vypít pár lahváčů s Frantíky. Ty nám mimochodem přímo z lednice přinesla Gorana, malá dcera majitelky, která uměla perfektně anglicky. I Francouzi byli sdílní, chtěli se s námi podělit o hašiš, ale nechtěl jsem, aby nás horská služba hledala poletující někde v horách, a tak s díky odmítáme a jdeme spát.

Ubytování: 20 € (Camp Mlinski Potok)
Další náklady: 13,77 €

24. 6. 2014 Den šestý:

Loučení s Durmitorem je sice poněkud smutné, ale naše dovolená je teprve ve své třetině, takže nás čeká ještě kupa zážitků. Je mi trochu líto, že si paní domácí nenechá vnutit ani euro navíc, ale nechci jí urazit, tak jí to snad splatíme svou příští návštěvou. Loučíme se s hostiteli, nakládáme motorku a hurá k moři. Po cestě ještě potkáváme Damiena s Jeanem-Baptistem, kteří se vrací z obchodu a je škoda, že jsme si na ně nevzali nějaký kontakt. Z Žabljaku míříme směrem na Mojkovac a dál na Kolašin, a hlavní město Černé Hory, Podgorici. Po cestě mám naplánovanou zastávku u kláštera Morača, ale tu nakonec rušíme. Většina cesty vede kaňonem řeky Morača, který se nám stará o krásné výhledy. Čím více se blížíme k Podgorici, tím hustří je provoz, ale také horko. Když úspěšně pokoříme Podgoricu, musím zastavit na pumpě, abychom se zbavili zbytečného oblečení, protože oproti příjemnému horskému chládku tu na totemu u pumpy svítí 36 stupňů. Slíbili jsme si sice, že letos to bude úplně bez poplatků, ale nakonec nás nachytává tunel těsně před pobřežím. Je ovšem jen za jedno euro, takže žádný problém. Ještě před tunelem přejíždíme přes část Skadarského jezera, k jehož albánské části se chystáme v jednom z následujících dní na výlet. Ivča už u něj jednou byla, ale já ne, a tak se těším, až k němu vyrazíme. Jakmile vyjedeme z tunelu a v dálce vidíme moře, začínáme se radovat, protože je jasné, že jsme zvládli další část našeho plánu. Přijíždíme do Baru, sjíždíme někam k městské pláži, a domlouváme se, že pojedeme směrem od ní a budeme hledat ubytování. Jako limit jsme si dali 20 € za oba na noc, což byla částka, která se mi tu, vzhledem k přečteným cestopisům a jinde získaným informacím, zdála adekvátní. Času je dost, a tak jsme odhodláni hledat ubytování tak dlouho, dokud nám nějaké nesedne cenově i vybavením. Zastavuji u jednoho třípatrového domu, na kterém visí cedule Apartments a vysílám Ivču prověřit situaci. Hned si pro ní jde paní domácí a jde jí ukázat pokoje. Já zůstávám na motorce a potím se jak dveře od chlíva. Ze zahrady ke mě přichází se pan domácí a ptá se, jestli umím německy. Když mu říkám, že "Nich so gut.", tak se otáčí a zase odchází pryč. Po chvíli se vrací Ivča s tím, že to vevnitř vypadá parádně, a že jen upřesníme cenu, která měla být právě námi stanovených 20 €. Vše je domluveno, a tak se hrneme na zahradu, kde pak celý pobyt parkujeme motorku. Když sundaváme věci z motorky, v pozadí za námi se hádá majitelka se svým mužem, který ji vyčinil za to, že nám to dala tak levně. Když mu odvětila, že u nich budeme osm dní, rychle změnil náladu. Perličkou je, že si majitelka nejdřív myslela, že přijel její syn, který bydlí v Německu a také jezdí na motorce. Těžko říct, jaké tam ty rodinné vazby vůbec byly, protože na zahradě stál bavorák s německou espézetkou, kterým pan domácí druhý den odjel do Německa a už jsme ho neviděli. Možná Černohorci, kteří se přestěhovali do Německa a pak zase zpět? Kdo ví. My jsme po tom moc nepátrali a s paní domácí jsme takřka nepřišli do kontaktu, protože jsme nemuseli řešit skoro žádné problémy týkající se ubytování. Sympatické bylo, že nám na uvítanou přinesla alespoň studenou Colu, která nám bodla, protože jsme z té změny klimatu byli dost zničení. Po vybalení věcí máříme na městskou pláž, která je ovšem narvaná k prasknutí, a tak se jen vykoupáme a prcháme zpátky do apartmánu pořádně si odpočinout a popřemýšlet, kterou z místních pláží vyzkoušíme v dalších dnech. Já, jako správný plánovač, jsem totiž ještě před odjezdem stáhnul mapku všech pláží v okolí. Závěr prvního dne u moře je ještě okořeněn tím, že jsem se sběžně podíval na navigaci a zjistil, že jsme do Baru vůbec nedojeli a jsme v jakémsi Sutomore. Naše cílová destinace ovšem nebyla ničím, přes co by nejel vlak. Cílem bylo spíš sehnat dobré ubytování u moře a to se nám povedlo hned na první pokus.

Najeto: 215 km
Benzín: Jugopetrol Mojkovac 10,48l (1,370€/l) = 14,82 €
Ubytování: 21 € (Apartmani Otašević)
Další náklady: 28,61 €

25. 6. 2014 Den sedmý:

Po špatné zkušenosti zprostředkované přeplněnou městskou pláží už předešlý večer nahlížim do již zmíněné mapy pláží od Budvy až po Ulcinj a vybírám, kde se vyvalíme dnes. Po probuzení ovšem zjišťuji, že hledání ideální pláže dnes nebude na pořadu dne, protože za okny našeho apartmánu prší takovým tím celodenním deštíkem, takže se akorát vypravujeme nakoupit nějakých zásob, protože máme k dispozici kuchyňský kout, a tak není důvod neuvařit si něco jednoduchého. Zároveň také poprvé kupujeme místní víno, tentokrát červený Vranać, který se pěstuje v okolí Podgorici. Čtenář by mohl namítnout, že jsme si mohli koupit víno od některého z prodejců u cesty, ale raději jsme dali přednost supermarketové jistotě. Nutno podotknout, že chybu jsme určitě neudělali, protože víno to bylo výborné.

Ubytování: 21 € (Apartmani Ostašević)
Další náklady: 13,4 €

26. 6. 2014 Den osmý:

Počasí tento den opět opalování příliš nepřeje, protože je trochu pod mrakem, ale stále příjemně teplo a to je ideální příležitost k tomu udělat si výlet do Kotoru! Motorkářské oblečení necháváme ve skříni a bereme jen kraťasy a mikinu. První zastávkou je Sveti Stefan, takový velice fotogenický ostrůvek mezi Barem a Budvou. Ti, kteří někdy navštívili černohorské pobřejí, ho jistě velmi dobře znají. Na motorce se dá dojet jen do půlky cesty k pláži a tedy i k němu, a tak zastavujeme u závory, za níž už se platí, fotíme a pelášíme dál. Už jsem si celkem zvykl na místní systematickou dopravní anarchii a je zajímavé, že za celou dovolenou jsme viděli jen jednu nehodu. Při jejich stylu řízení je to až s podivem, ale také já jsem se přizpůsobil a jezdím tak, že u nás bych radši řidičák sám dobrovolně odevzdal. Nicméně dorážíme k dalšímu checkpointu. Vzhledem k tomu, že Ivča může na navigaci zadat přesné GPS souřadnice, slézáme z motorky a dál pokračujeme polňačkou. Cílem je pancéřový fort Traste jakožto součást rakousko-uherského opevnění Kotoru. Cesta je celkem dobrá, ale jen pro někoho, kdo nemá strach z pavouků. Z jedné strany křoví, pak cesta a z druhé strany další křoví a mezi těmito křovími husté pavoučí sítě. Já nejsem biolog, takže nevím, co je to za pavouky, ale Ivča vehementně tvrdí, že když mají na zadečku kříž, tak jsou jedovatí. Většinou potkáváme kolem pěti centimetrů velké chlupaté  „něco jako sklípkany“. Ne že bych z nich měl panickou hrůzu, ale když jdete, zamotáte se do pavučiny a něco takového vám leze po obličeji, minimálně vám to může zkazit den. Takže jdu, máchám před sebou klackem a pavučiny i s jejich obyvateli opatrně přesouvám na křoví. S hady moc problém není, většinou se z cesty odplazí jen co nás slyší. Nejdříve nacházíme pár okolních bunkrů, u kterých Ivča zůstává a odmítá jít dál. (Tady mám napsat, že i tak ale byla moc tatečná, že se mnou k těm bunkrům vůbec šla.) Já jsem byl, i přes možnou psychickou újmu, rozhodnut to nevzdat a Traste prostě najít. Po chvíli cesty se mi to konečně daří a odhodlávám se jít i dovnitř. O tom, jaká to byla chyba, mě přesvědčují až netopýři vyletivší od houfnicových zvonů. Ještě se škrábu nahoru na bunkr, abych to celé omrknul z vrchu a už slyším Ivču, kolem které se prý něco velkého proplazilo. Pro tentokrát už bylo dobrodružství dost, a tak jdeme zpátky k motorce. Dalším cílem je věžový fort Goražda, od kterého je krásný výhled jak na Kotor, tak na letiště Tivat. Na motorce se dá dojet až k němu a vnitřek je též přístupnější než Traste a navíc cestou k němu minete ještě uzávěrový fort Trinita. Nicméně už jsem tentokrát opatrnější a netopýry nechávám viset nerušeně ze stropu. Tuto odbornou exkurzi se mnou už Ivča neabsolvuje a radši se kouká na startující a přistávající letadla. Já už jsem se dostatečně nabažil a teď hurá do Kotoru. K dobru přidávám ještě jeden zážitek s českou rodinkou v Audi Q7. Ta přijela ke Goražde těsně po nás, ale jak už je snad v zahraničí zvykem, málem nás ani nepozdravili a hrnuli se dovnitř. Moc dlouho tam ale nepobyli a především děti, u kterých by se dalo předpokládat nadšení z mohutné vojenské pevnosti, se rychle hrnuly zpátky do klimatizovaného SUVčka ke svým tabetům. Ale teď už zpátky, tedy vlastně vpřed, do Kotoru!
Děsím se toho, jak u staré části zaparkujeme, ale nakonec je to v pohodě. Na plácku před vchodem stojí spousta motorek a nikdo nic neřeší. Jdeme si tedy prohlédnout vnitřek staré části, která mi evokuje zhmotněné přednášky z dějin kultury. Při motání se vlhkými uličkami nám dost vyhládne, a tak vyrážíme dál najít něco k snědku. V plánu je objet celu Boku Kotorskou a z druhé strany se přeplavit trajektem. Někde v polovině zálivu stavíme v restauraci na pizzu a pak pokračujeme dál až k trajektu. Zastavujeme za pár auty, když v tom kolem nás projíždí místní střelec na moc pěkném osmistovkovém bavoráku, z části vyvedeném v městské kamufláži, a mává na nás, ať jedem dopředu za ním. Pak mi vysvětluje, že motorky můžou dopředu, což se hodí, protože trajektem, který stojí pouhá dvě eura, ale ušetří vám spoustu času i kilometrů, pojedeme ještě jednou cestou do Chorvatska na Nin. Zároveň mi říká o nějaké motorkářské akci na Tivatu, ale my se s motorkáři moc nedružíme v Čechách, natož pak tady v Černé Hoře. Následuje už rutinní cesta do Sutomore, láhev červeného Vranáče a vzpomínání na dobrodružství s pavouky.

Najeto: 187 km
Benzín: Jugopetrol Tivat - 10,95l (1,370 €/l) = 15 €
Ubytování: 21 € (Apartmani Otašević)
Další náklady: 24 €

27. 6. 2014 Den devátý:

Po kotorském dobrodružství z předešlého dne je potřeba načerpat nové síly a jelikož nás tentokrát počasí nezklamalo a slunce hřeje na plné obrátky, rozhodujeme se sednout na motorku a vyjet do nedalekého Baru, který byl vlastně naším původním cílem, a omrknout místní pláže. Nejedná se sice o pláž přímo u centra města, ale i tak je na ní dost lidí. Nicméně i přes to je koupání skvělé a voda čistá a teplá. Polední výheň trávíme v restauraci, kde se jako vždycky cpeme pizzou, jejíž kvalita nás tu zatím nezklamala. Následují další hodiny válení se na pláži a koupání. To válení berte jako relativní pojem, protože pláže jsou oblázkové, a tak vždycky nějakou dobu trvá, než si člověk vytvaruje podloží dle svých zad. Když odjíždíme z pláže v Baru, chci ještě nějít nějakou myčku a dopřát Banditovi trochu hýčkání, protože se na něm cestování po prašném Balkáně trochu podepsalo. Hledám něco samooblužného, ale jako na potvoru nikde v okolí nic není, a tak jedu k jakési garáži předělané na ruční myčku, kde pár místních pulíruje auto. Černohorec, kterému se snažím vysvětlit, co po něm vlastně chci, dlouho nechápe, jak je možné, že si chci motorku umýt sám, a proč to prostě nemůžu nechat na nich. Vzhledem k tomu, že příliš nerozumí anglicky, se mi ho nakonec daří rukama a nohama přesvědčit, že to zvládnu sám. Když už se blížím ke konci a zbývá jen celou motorku vysušit houbou, nakonec se zapojí i on a suší se mnou. Moje obavy, že by mi jí snad mohl nějak poničit, byly zbytečné, protože se k ní choval jako ke své vlastní. Půjčení wapky, různých saponátů, hadříků a houbiček i s pomocí zmiňované neodbytné obsluhy bylo za krásná tři eura, tak jsem mu dal ještě něco navíc, ať nejsme za nevychovance. Večer se pak procházíme po pobřežní promenádě, která je v Sutomore jediná, ale za to pořádně dlouhá. Všudypřítomní otravní naháněči se nás snaží dostat do restaurace, ale ta dnes není v plánu, a tak se jen procházíme a nasáváme přímořskou atmosféru. Ta pravá sezóna ještě pořádně nezačala, ale i přes to je tu dost lidí. Nechci ani pomyslet na to, jaké davy tu musí být, když je léto v plném proudu. Večer zakončujeme, jak už je u nás skoro zvykem, s lahví místního vína, tentokrát s bílým Krstačem.

Najeto: 18 km
Ubytování: 21 € (Apartmani Otašević)
Další náklady: 23,75 €

28. a 29. 6. 2014 Den desátý a jedenáctý:

Další slunečné dny na balkánském pobřeží. Samozřejmostí je koupání a opalovačka na pláži. Tentokrát už nejedeme do Baru, ale konečně jsi si našli tu svojí pláž, která je pro nás ideální. Není na ní moc lidí, vstup do vody je bezproblémový a když se člověk potopí, je i něco málo vidět. Součástí programu desátého dne je ale také návštěva rybí restaurace, protože rybu jsme si slíbili už první den v Sutomore. V těch lepších restauracích na promenádě u městské pláže jsme si nevybrali, a tak míříme do jedné ze zastrčenějších hospůdek, které jsme si všimli už při našem příjezdu. Klasické menu tu nemají, tak místo toho jdu s majitelem před hospůdku k menu pověšenému na zdi, kde mi ochotně vysvětluje, kterou rybu bychom si měli vybrat. Nakonec se mi tedy s pomocí majitele daří jednu z ryb ze střední cenové kategorie vybrat a sedám si zpátky k Ivče. Cena je za 200g, ale naše kousky jsou o něco málo větší, a tak s nimi pan majitel přichází ještě před jejich přípravou, aby se nás zeptal, jeosti nám nevadí nepatrně vyšší cena, která pro nás samozřejmě není problém. Ryba byla připravená na česneku a byla výborná. Jedinou kaňkou na tomto gurmánkém zážitku byl šálek s kávou, který někdo upustil z balkónu nad hospůdkou přímo před procházející skupinku turistů. My jsme byli mimo dostřel, ale stačilo málo a dotyčným turistům to mohlo dost znepříjemnit dovolenou.

Najeto: 12 km
Ubytování: 21 € + 21 € (Apartmani Otašević)
Další náklady: 31,95 € + 14,5 €

30. 6. 2014 Den dvanáctý: Skadarské jezero

Součástí našeho putování je i výlet na albánskou stranu skadarského jezera a jelikož je dnes pod mrakem, varážíme ráno směr Albánie. Díky všeobecnému nadšení způsobenému příslibem návštěvy další, dosud nenavštívené země, se ještě musíme vrátit na apartmán pro zapomenutou peněženku, ale pak už jde všechno podle plánu. Zatím. Chceme se ještě podívat na písčitou pláž do Ulcinju, a tak nejedeme přímo na hranice. Když v Ulcinju stojíme na semaforu, přichází k nám malá albánská holčička, ale my pro ní nic nemáme, a tak smutně odchází zpátky na ostrůvek mezi pruhy, kde ze země sbírá zbytek rohlíku a setřásá z něj mravence. Smutná zkušenost s místní bídou, která je v kontrastu se všudypřítomnými drahými SUV. My jsme sem ovšem nepřijeli stavět na nohy místní ekonomiku, a tak nemůžeme dělat nic jiného, než pokračovat dál s hořkou pachutí v ústech. Když dorážíme k pláži, je jasné, že něco není v pořádku. Počasí se začíná z minuty na minutu horšit a jen co dojdeme na pláž, začíná pršet. Chvíli se schováváme pod přístřeškem a čekáme, jestli se to nezlepší, jenže je to takový ten celodenní vytrvalý déšť a směrem k Albánii nevypadá ocelově šedé nebe o nic lépe. Nemá proto cenu plýtvat časem i benzínem, a tak zklamaně velím k ústupu. Snad se do Albánie vypravíme při některé z našich dalších dovolených. Když dojedeme k apartmánu, není počasí o nic lepší, a tak si jdeme spravit chuť alespoň něčím dobrým na zub. Vzhledem ke špatnému počasí jsou obrovské vlny a špinavá voda, takže ani vykoupat se nemůžeme. Pár odvážlivců na pláži samozřejmě je, ale není nač riskovat, a tak radši doufáme v lepší počasí druhý den.

Najeto: 108 km
Benzín: Jugopetrol Bar - 10,277l (1,370 €/l) = 14,1 €
Ubytování: 21 € (Apartmani Otašević)
Další náklady: 25,14 €

1. 7. 2014 Den třináctý: Není kam spěchat

Třináctý den naší dovolené je předposledním dnem u černohorského pobřeží, a tak si ho snažíme co nejvíce užít. Samozřejmostí je koupání a povalování se na pláži, ale také nejspíše poslední návštěva promenády, kde si dáváme něco dobrého k jídlu a samozřejmě zmrzlinu, bez které Ivča nemůže žít. Večer pak probíhá debata o naší zítřejší cestě na chorvatské pobřeží, ale mě stále více otravuje myšlenka, že odsud přeci nijak zvlášť nespěcháme a je jedno, když domů přijedeme o den později. Má touha po návštěvě Albánie je větší, než touha po domovu, a tak jdu za paní domácí, jestli by jí nevadilo, kdybychom zůstali o den déle. Pro tu to samozřejmě není problém, protože penzion je kromě nás prázdný, a tak jí doplácím noc navíc. Je rozhodnuto, zítra se pojede do Albánie!

Ubytování: 21 € (Apartmani Otašević)
Další náklady: 13,1 €

2. 7. 2014 Den čtrnáctý: Skadarské jezero podruhé

My se do Albánie letos podíváme i kdybych to tam měl dotlačit, a tak se brzo ráno balíme a vyrážíme již podruhé směrem k albánským hranicím. V Ulcinu až ani nezastavujeme, protože zas tolik se naše pláž od té ulcinské neliší a moře je všude stejné, tak proč ztrácet čas. Na hranicích je kolona asi deseti aut a vůbec se nehýbe, a tak poslušně čekáme. Najednou na nás začne mávat jeden z celníků, ať si přejdeme k chodníku pro pěší a projedeme to tudy. Přijíždíme nejdříve k Černohorci, který po nás nic moc nechce a pak k Albánci, který je zřejmě důvodem, proč se kolona vůbec nehýbe. Nejdříve kouká do jednoho monitoru, pak začne mlátit myší, kouká do druhého a opět mlátí myší. Chvíli tudle grotesku pozorujeme, ale pak už se za námi také začíná tvořit kolona, a tak čekáme, až celník vzdá svůj boj s technikou. Po pár minutách nás pouští a my tedy poprvé vstupujeme do Albánie, kterou jsem znal především z Top Gearu. Clarkson a spol. měli pravdu, je to tu samý Mercedes v různém stavu rozkladu a také všeobecně viditelná bída. Dojíždíme až do Shkodëru, který je zhmotnělou esencí dopravní anarchie. Na kruhovém objedu se jezdí všemi směry a napříč si to štrádují chodci. Škoda, že jsme neměli kameru, vypadalo to šíleně, ale kupodivu žádné kolony nebo nehody. Objíždíme část Skadarského jezera a hledáme, kde bychom zastavili na jeho břehu. Nakonec po cestě nacházíme takové pěkné zastrčené místečko, kde zastavujeme a jdeme zkusit vodu. Ta je horká jako kafe a když ujdu asi 20 metrů směrem do vody a stále jsem mokrý jen ke kolenům, nějaké větší koupání vzdáváme a jen si necháváme okusovat nohy od místních ryb. Nějakou dobu relaxujeme, svačíme a pak vyrážíme dál na cestu kolem jezera. Výhledy na hory jsou krásné a nám je už teď jasné, že do Albánie se určitě co nejdřív vrátíme. Na hranicích je dlouhá fronta kamionů, tak je předjíždíme až k celnici, kde právě důkladně prohledávají nějakého nešťastníka, div mu nevyndají i sedačky z auta. Co jsem tak odpozoroval z hovoru, asi to byla místní známá firma. Následně se vracíme do Sutomore již prověřeným tunelem a jelikož je ještě dost času, jdeme se koupat. Malým vítězstvím dne je, že jsme to do té Albánie přece jen zvládli, i když z toho bylo jen takové malé nakouknutí.

Najeto: 185 km
Benzín:
LukOil Vladimir - 8,49l (1,370 €/l) = 11,63 €
Sutomore Petrol Doo - 7,55l (1,370 €/l) = 10,35 €
Ubytování: 21 € (Apartmani Otašević)
Další náklady: 10 €

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE