reline_unor



Osmnáct dní pod balkánským sluncem

Kapitoly článku

3. 7. 2014 Den patnáctý: Po pobřeží do Chorvatska

Výhodou našeho stylu trávení dovolené je, že na cestu domů se vydáváme až opravdu poslední den, takže při balení a loučení se s velkou většinou hostitelů nemusíme smutnit, i když pravdou je, že černohorské pláže i náš apartmán jsme opouštěli neradi. Ale užili jsme si to tu a dokonce tu strávili více dní, než bylo v plánu. Většinu věcí balíme už v předvečer odjezdu, protože v plánu je vyrážet kolem sedmé hodiny ranní. Vstávání druhý den nám nedělá velké potíže a naložení věcí na motorku už je rutinou. Loučíme se s milou majitelkou apartmánů a i se třemi lahvemi červeného vína na dně tankvaku upalujeme směrem Kotor. U trajektu už víme co a jak, a tak jde vše jak po másle. Na trajektu stojíme vedle autobusu plného turistů, kteří se během krátké plavby vyrojili na palubu, a tak jsme terčem nejednoho zvídavého pohledu. My zatím shazujeme přebytečné oblečení a kontrolujeme, jestli je na motorce vše bezpečně připevněno. Z cílové stanice trajektu Bijela míříme směrem Herceg-Novi a následně serpentinami nahoru. Na silnici občas potkáme náklaďák z blízkého lomu, jinak jen velice málo aut. Trochu nás překvapuje mítnice, kterou nejdřív považujeme za celnici. Pán v okýnku nás brzo vyvádí z omylu, my platíme jedno Euro a mažeme dál. Po několika kilometrech přijíždíme k opravdové celnici, ale kontrola je jen sběžná, tak ani nesudáváme helmy. Následuje famózní silnice R429 (následně M6 a M17.3)  vinoucí se od hraničního přechodu přes Trebinje a Stolac až do Mostaru. Většinou se jedná o táhlejší rychlejší zatáčky spojované rovinkami, takže se naše cestovní tempo drží někde nad sto kilometry v hodině. Vzhledem k minimálnímu provozu by se dalo jet i rychleji, ale není kam spěchat a proč zbytečně riskovat. Někde v polovině cesty dělám zastávku na protažení a také sdělení dojmů z krásné silnice. Jaké bylo moje překvapení, když mi Ivča řekla, že většinu cesty propsala. Aha, proto asi dlouho nechápala moje barvité líčení té bájéčné silnice. Je trochu škoda, že jsme jako mezizastávku vybrali Mostar. Historické centrum se Starim mostem je sice pěkné, ale nacpané turisty. Zaparkovat nebylo moc kde, až nás odchytl majitel nějaké restaurace s tím, že nám za malou úplatu pohlídá motorku i oblečení. Jak jsem se dočetl později, měli s tímto filutou zkušenost i jiní motorkáři. Nicméně je příjemné jít k mostu nalehko, ale pln dojmů z nečekaně objevené fantastické silnice se mi zdá Mostar jako až příliš provařená turistická atrakce. Určitě se na stejnou silnici ještě někdy vydáme, ale tentokrát bych dal radši přednost zastávce u jedné z jiných pamětihodností, které byly po cestě. Trochu zklamáni, ale především unaveni nastávajícím vedrem vyrážíme směrem Posušje a Imotski. Z Mostaru už je provoz celkem hustý, a tak není opatrnosti nazbyt. Dál je už cesta, stejně jako přechod bosensko-chorvatských hranic, jen rutinou. V zájmu rozkouskování dlouhé cesty jsem jako další mezizastávku zvolil Modro a Crveno Jezero u městečka Imotski. Nad prvně jmenovaným jezerem, nad kterým je zřícenina hradu, bujel čilý turistický ruch, a tak jsme se radši vydali k jezeru druhému, kde nebyl skoro nikdo. Pohled na Crveno Jezero zachycený na fotografiích mluví za vše. Jen dodám, že se jedná krasové jezero v závrtu, přičemž hloubka závrtu je neuvěřitelných 480 metrů.
Po shlédnutí tohoto monumentálního díla přírody jsme se vydali směrem Split a chorvatské pobřeží, což nebyl úplně nejlepší nápad. Jet kolem moře bylo sice příjemné, ale průjezd pouhou okrajovou částí Splitu byl šílený. Nicméně podařilo se a my se přibližovali k poloostrovu Nin, kde jsem měl vybraný kemp na přespání. Jak jsme se blížili k Zadaru, hustota aut s českou nebo slovenskou espézetkou byla čím dál tím větší, protože v Čechách právě probíhaly první dny letních prázdnin. O oběd se opět postarala frančíza oblíbeného řetězce Strýčka Sama, ale to už byl Nin téměř na dohled. Ještě jsem v Zadaru vyslal Ivču nakoupit něco k večeři, zatímco já jsem se znaven vedrem a cestou zhroutil mezi chodník a motorku. Jaké bylo mé překvapení, když Ivča přišla s dvoulitrovou Coca-Colou, která byla sice chválihodně v akci, ale rozhodně jsme na ní neměli místo. Ale přinesla mi i pivo na večer, tak jsem jí odpustil honbu za slevami a nákup jsme nakonec vtěsnali mezi nás. Kemp Ninska Laguna nebyl příliš útulný, ale na přespání to stačilo. Koncentrace Čechů už byla přímo alarmující, vzhledem k tomu, že v Černého Hoře jsme jich za 9 dní potkali jen minimum. Připadali jsme si trochu jako hardcore adventure cestovatelé, protože zvídavých pohledů od kempingových stolečků naším směrem opět nebylo málo. Na stavu našeho oblečení i na zaprášené motorce už asi bylo znát, že jsme pěkných pár dní na cestách. Plánovali jsme se ještě naposledy vykoupat v moři, ale únava, a především odliv, byli silnější, a tak jsme se jen osprchovali a navečeřeli. Když jsme si tak dřepěli na rozložené karimatce a dlabali vekochleba s paštikou, vzpomínali jsme na loňskou pohostinnost v Rakousku, kde nám všichni okolní karavanisté nabízeli, nebo spíš přímo vnucovali, židličky a stolky. Tady se člověk málem nedočkal ani odpovědi na pozdrav. Smutný návrat do reality.

Najeto: 554 km
Benzín:
Stolac - 11,489l (2,35 BAM/l) = 27 BAM
Petrol Kastel Novi - 11,68l (11,14 HRK/l) = 130,12 HRK
Ubytování: 20 € (Camp Ninska Laguna)
Další výdaje: 3,5 € + 5 BAM + 96,69 HRK

4. 7. 2014 Den šestnáctý: Plitvická jezera

Zabalit, zaplatit a pádíme dál. Dnešním cílem jsou Plitvická jezera, a tak není proč se zdržovat v nepříliš útulném kempu. Nutno podotknout, že při odjezdu nám pár českých dovolenkářů popřálo šťastnou cestu, tak snad to s tou českou morálkou nebude zas tak špatné. Provoz je tentokrát přívětivý, počasí už klasicky slunečné a když překročíme Maslenički most přes Novsko ždrilo, začínají s přibývající výškou auta ještě více ubývat. Stejně tak svodidla oddělující kvalitní, nicméně občast stále klouzající chorvatský asfalt od srázu. Stále stoupáme a já si říkám, kdy už to skončí a dojedeme "někam" nahoru. Po pár desítkách minut se dílo konečně daří a před námi se rozkládá plošina táhnoucí se až někam ke zmíněným jezerům. Cesta už není tolik záživná až na dva tanky stojící na betonových podstavcích zřejmě u vojenská základny. Těsně před jezery opravují cestu a naneštěstí se před námi objevuje kropící vůz, který má zabránit prachu zvedajícímu se z připraveného šterkového podloží. Rázem máme značnou část motorky obalenou mazlavou směsicí chorvatského prachu a vody. Nic příjmeného, to vám tedy povím. Po chvíli bloudení se nám daří naléz vyhlédnutý kemp, který je sice trochu dražší, ale o to komfortnější. Tip na něj jsme si nechali poslat z domova, protože vrchní stratég naplánoval ubytování u Plitvických jezer stylem "ono se něco najde". Stan stavíme hned vedle dřevěné lavičky s piknikovým stolem, které tu jsou jen a jen pro nás. Když postavíme stan a naházíme do něj vše nepotřebné, oblečeme se do turistického a hurá na všemi opěvovaná Plitvická jezera. Nutno podotknout, že za jejich krásu si Chorvati nechají solidně zaplatit, i když my jsme získali alespoň studentskou slevu a navíc jsme nemuseli platit parkování, protože závora se dala s požehnáním hlídače objet. Jelikož dorážíme kolem druhé hodiny odpolední, vybíráme si kratší okruh, i když i ten nám s četnými fotografickými a kochacími zastávkami trvá přes tři hodiny. Popisovat krásu Plitvických jezer asi nemá moc cenu, fotky myslím mluví za vše. Jen je nutno podotknout, že když si myslíte, že jste našli ten nejkrásnější vodopád a nejfotogeničtější zátiší, tak za rohem objevíce další a ještě úžasnější. Cestou zpátky do kempu chceme utratit poslední Kuny, a tak zastavujeme na pizzu. Kdo by to byl řekl, že se v chorvatském vnitrozemí setkáme s pravou parmskou šunkou a parmezánem, tedy ingrediencemi, o kterých si spousta českých pizz může nechat jen zdát. Výborné to bylo a navíc ne moc drahé. Když jsme dorazili do kempu, všiml jsem si českého páru na malém Varaderu nebo Stromkovi, který jsem zaregistroval už u jezer, ale zrovna někam odjížděli. My jsme, za stálého burácení kolem projíždějících motorek, začali přeplánovávat trasu, protože jsem zjistil, že jsem na zítřek naplánoval až příliš velkou porci kilometrů a na pozítří zase malou. Nemělo cenu se zítra hnát, protože počasí stále slibovalo slunečnu oblohu, a tak jsem, po překonání peripetií s místní wifinou, vybral jeden bližší kemp poblíž rakouského Mühlenu. Vše bylo připraveno a nám už nezbývalo, než praštit sebou do spacáku po náročném dni a těšit se na další kilometry.

Najeto: 176 km
Benzín: Posedarje - 11,16l (11,14 HRK/l) = 124,32 HRK
Ubytování: 173 HRK (Auto-Camp Borje)
Další náklady: 20 € + 220 HRK

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (32x):


TOPlist