Expedice Střední Asie 2006 – část druhá

Na kazašské straně jsme odbaveni rychle a bez problémů. Na uzbecké celnici nás vítá voják podáním ruky a začínáme obcházet okénka a vyřizovat potřebné formality. U jednoho okénka, kde se vyřizují papíry na motorku, po nás úředník dost rezolutně vyžaduje karnet. Ten ale nemáme, dle informací z domova není do republik bývalého Sovětského svazu potřeba. Zkoušíme na něj svou metodu „poškrábané desky“: „Na ambasádě ve Vídni nám říkali, že karnet nepotřebujeme!“ On jen zavrtí hlavou a že prý potřebujeme. Tak znovu zopakujeme že nepotřebujeme a on zase že potřebujeme. Když svou verzi opakujeme už asi podvacáté, tak to konečně vzdává a začíná potřebné papíry vypisovat. Asi po půl hodině nám je vítězoslavně podává, dokonce si i zapomene naúčtovat poplatek a že tedy můžeme jet. Podáváme mu ještě papíry od Filipovy motorky a přitom máme pocit, že v nejbližší době dostane infarkt. Za tři hodiny opouštíme uzbeckou celnici. Máme pouze třídenní tranzitní víza, protože ta delší, pobytová, by vyšla moc draze. Na ambasádě ve Vídni po nás požadovali pozvání od místní cestovní kanceláře, zaplacený hotel a oficiálního průvodce a na to prostě nemáme peníze.
Hned za hranicemi nás začínají zastavovat zdejší četné policejní kontroly. Zkontrolují nás a zapíší do knihy. Tankujeme levný benzín, který vychází asi na 9 Kč a vyrážíme směrem na Taškent. Samotné hlavní město je poměrně nové a v podstatě bez památek. Ani do něj nezajíždíme a objíždíme ho. Začíná se stmívat a tak se musíme postarat o nocleh. Máme hlad a tak si říkáme, že se zkusíme poptat na nocleh u jedné ze zahradních restaurací. Nejdříve o tom majitel nechce ani slyšet, ale jakmile uslyší že jsme z Čech, tak se rozzáří a říká: „Tam to znám, tam jsem sloužil na vojně.“ O dnešní nocleh máme tím pádem postaráno, ubytováváme se v altánku na zahradě a jdeme na večeři. Dáváme si šašlik, chléb, polévku, salát, černý a zelený čaj a dvě lahve toho nejlepšího zdejšího vína. Jídlo je výborné, je ho spousta a celé to pro čtyři osoby přijde asi na 100 Kč. Sedíme dlouho do noci a užíváme si to.

Druhý den brzo ráno vyrážíme do nejznámějšího uzbeckého města Samarkandu. Nachází se tu mauzoleum Gúr Emir z 15. století a medresy Ulug Bega, Šer-Dor a Tillókóri ze 17. století a zbytky mešity Bibi-chánum ze 14.století. Samarkand byl ve 14. a 15. století hlavním městem Timurovy říše. Ve městě Syrdarja opravuje Filip filtr na motorce a my se zatím jdeme podívat na bazar. Nakupujeme chleba, pirožky s masem, medovník, meloun a zeleninu. Máme dost času a tak si povídáme s trhovci a dozvídáme se mnohé o zdejším životě. Oni se zase vyptávají především na technické parametry našich motorek, odkud kam jedeme, kolik jsme už najeli atd. Za městem přejíždíme průsmyk vysoký 762 m.n.m.


Za odpoledního vedra přijíždíme do Samarkandu. Parkujeme přímo za jednou z medres, muslimskou školou. Prohlížíme si historické centrum města. Turistů zde mnoho není a o to větší zájem o nás mají prodavači suvenýrů. Jejich nabídku si nejprve prohlédneme a pak v jednom krámku kupujeme několik ručně malovaných misek na čaj. Procházka ve vedru nás brzo unaví a tak se jdeme občerstvit na místní bazar. Za příznivé ceny nakupujeme sušené meruňky, hrozinky a různé ovoce, potom se posadíme v čajovně a u šálku dobrého zeleného čaje pozorujeme zdejší ruch. V podvečer opouštíme toto nádherné historické město a vydáváme se po hlavní silnici směrem na Termez.



Po včerejší skvělé zkušenosti s noclehem v restauraci zastavujeme u další, asi 30 km za Samarkandem, u vesnice Kenagas. Její majitel sloužil na vojně „pro změnu“ v Čechách a tak se opět skvěle navečeříme. Během večera poznáme celou jeho početnou rodinu. Ráno ještě dostáváme vydatnou snídani.
Jedeme vyprahlou krajinou, rtuť teploměru stoupá zase skoro k 50 °C. Zastavujeme se ve městě Šahrisabzu, ve kterém je mauzoleum otce Timura, zakladatele velké říše a měst jako třeba Samarkand nebo Turkistán v Kazachstánu, které jsme si cestou také prohlédli. Ostatky otce Timura tu nakonec kvůli četným válkám uloženy nejsou a jeho mauzoleum je dnes již polorozpadlé. Přesto je velmi impozantní a dá se i vystoupat na jeho střechu a prohlédnout si okolí z ptačí perspektivy. Výstup je ale dost „infarktový“, přece jen stoupat v poledním žáru po kolmých schodech je dost náročné. Náměstí s mauzoleem je oblíbeným cílem svatebních průvodů a za dobu našeho pobytu se jich tu střídá hned několik. Pak pokračujeme dál vyprahlými Čimganskými horami.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE