Expedice Střední Asie 2006 – část první

Na sedm týdnů dlouhou cestu vyrážíme 9. června a míříme nejdříve do Prahy. Využíváme autovlaku Praha – Poprad, který odjíždí v 21:30 z hlavního nádraží. Ráno se budíme odpočatí v Popradu a vyrážíme do Vyšného Nemeckého, kde se potkáváme s druhou částí výpravy – Šárkou a Filipem na BMW 1100. Přechod hranice je celkem rychlý a bezproblémový, v Užgorodu měníme peníze, nakupujeme a pak už pokračujeme celkem rychle na Mukačevo a Chust.

Expedice Střední Asie 2006 – část první
Ukrajinu nebereme jen jako tranzitní zemi, chceme si ji i trochu prohlédnout. V Jasině se zastavujeme na nádraží, zdejší stanice byla tou nejvýchodnější v Československé republice. Okolo města se zvedají nejvyšší vrcholy Karpat s přírodními rezervacemi. Městečko Jaremča je centrem života národa Huculů. U Ivano-Frankovska projíždíme malebnou krajinou s pasoucím se dobytkem, občas míjíme vesnici či samotu. Prohlížíme si i několik vojenských hřbitovů – vzpomínek na 1. světovou válku.





Opouštíme Karpaty a sjíždíme do roviny, která nás bude provázet až do Ruska. Počasí se kazí a nám začíná několikadenní kličkování mezi bouřkami. Za vydatného deště přijíždíme do města Umaň. Nejprve nakupujeme něco k jídlu a potom hledáme zdejší největší atrakci – park Sofiifka. Tato nádherná zahrada má být kopií parku ve Versailles a k jejímu vzniku se váže dost romantický příběh. Park začal stavět v roce 1798 hrabě Potocký pro svou novomanželku, krasavici Sofii, která byla původně řeckou otrokyní. Z otroctví jí vykoupil jeden polský vojenský velitel, který si ji vzal za ženu a měl s ní dvě děti. Když Sofie poznala hraběte Potockého tak rodinu opustila a odstěhovala se k němu. Zamilovaný hrabě pro svou ženu začal stavět nádherný park, avšak přelétavá Sofie si začala s jeho synem. Podvedený hrabě žalem zemřel a místní dodnes považují Sofii za čarodějku. Toto tvrzení podpořilo i zvláštní zemětřesení, které posunulo pouze její hrob mimo zdi hřbitova. (foto 11, foto 12, foto 13, foto 14, foto 15)





Podél řeky Doněc je soustředěn ukrajinský těžký průmysl. Projíždíme krajinou s těžebními šachtami a hromadami hlušiny. (foto 16) Stále nás provází bouřky. V Doněcku si chceme dojít na oběd. Na autobusovém nádraží jdeme do lidové jídelny, tzv. stolovaje, a těšíme se na chutné a levné jídlo. Dostáváme ale hnusný blaf a raději nakupujeme v normálním obchodě.


Už několik hodin prší a my vjíždíme do Krasnodonu. Hledáme přechod do Ruska a u budky před hraničním přechodem si kupujeme tzv. strachovku, to je jako naše povinné ručení, na motorku. Na hranici trávíme asi tři hodiny. Sbíráme razítka, vyplňujeme papíry a jedinou pozitivní věcí je to, že přestává pršet. Do Doněcka přijíždíme už za šera, rychle bereme vodu a hledáme místo k zakempování. Nacházíme jej v lesíku nedaleko silnice a vede k němu dost bahnitá cesta. Hlavně ráno je výjezd excelentní, jemné bahínko je úplně všude a Filip se pěkně vyválí.


Ráno také zjišťujeme, že na BMW praskl rám a tak musíme najít servis a počkat na opravu. Z kusu pásoviny vzniká nosník rámu. Na cestu vyrážíme až okolo čtvrté odpolední.
Po pěkné asfaltové silnici jedeme směrem na Volgograd a konečně se otepluje. Cesta vede nekonečnou rovinou. Občas se někde zastavíme na kafe nebo na boršč a zjišťujeme, že ceny se od roku 2004, kdy jsme v Rusku byli naposledy, mírně zvýšily. Třeba benzín stával 12 rublů a dnes stojí rublů 18. Přejíždíme řeku Don a zastavuje nás policie. Jsou příjemní, jen se chtějí zeptat odkud jsme a kam jedeme a radí nám, ať se vrátíme asi kilometr zpátky ke studánce a nabereme si vynikající pramenitou vodu.


Prohlídku Volgogradu a především památníku tentokrát vynecháváme, byli jsme tu už v roce 2004, a jedeme raději přímo na Astrachan. Slunečnicová a obilná pole začínají pomalu přecházet ve step. Tentokrát nocujeme asi 30 km před Astrachanem u ramene Volhy a zjišťujeme velmi nepříjemnou věc – je tu spousta komárů a hejna mušek. Mušky jsou asi horší, lezou úplně všude, do nosu, do očí a během chvilky jsme z nich úplně šílení. České repelenty na ně samozřejmě neplatí. Dostává se nám vysvětlení, že máme „velké štěstí“, protože tyto mušky se tu vyskytují jen 20 dní v roce.


V Astrachanu se ráno snažíme nakoupit, prohlížíme si město s pěknými kostely a hledáme odbočku na hranici s Kazachstánem. Po několika neúspěšných pokusech se u obchodu ptáme chlapíků ve Volze a ti nám cestu vysvětlí, ukáží a pro jistotu nám věnují i autoatlas tohoto kraje. Při jízdě podle mapy 1:100 tis. už zabloudit nemůžeme! Jedeme přes deltu Volhy, která se tu dělí na spoustu vedlejších a slepých ramen, v podstatě je to jedna velká bažina. Za projetí po nejdelším pontonovém mostě platíme 15 rublů.





Odbavení na ruské straně je rychlé, ale na kazašské straně nás nechává celník dost dlouho stát před závorou. Je vedro, nikde žádný stín a tak protestujeme. Není nám to nic platné, dokazuje nám kdo je tady pánem. Nakonec tu stojíme ještě déle než ostatní. Asi po hodně nás konečně milostivě pouští dovnitř. Začínáme zase sbírat razítka a papírky a nakonec musíme před celníky vyndat obsah kufrů. Všechno se zdá být v pořádku.
Z hranic pokračujeme stepí na město Atyrau po docela dobrém asfaltu. Do Atyrau přijíždíme již za šera. Chceme si tu hlavně prohlédnout památník hranic Evropy a Asie, kterou tvoří řeka Ural a památník je na mostě. Fotíme se u památníku a čekáme na Filipa s Šárkou. Dlouho nejedou a tak se vracíme zpátky k benzínce, kde jsme se s nimi viděli naposledy. Skutečně tu jsou a zouvají pneumatiku – už podruhé píchli. Najednou máme spoustu času a tak chceme napsat domů SMS. Otevíráme kufry, ale mobily nikde. Několikrát vyndáváme obsah všech tří kufrů, všechno prohledáváme, vysypáváme i spacáky a stan, ale oba dva mobily nikde. Začínáme být dost nervózní a pak nám to konečně dochází – ukradli nám je celníci na hranicích! Jeden z nich kontroloval co vezeme a druhý musel čekat až se otočíme a mobily nám vzít. Jsme plní vzteku, hlavně na sebe jak nás nachytali. Alespoň se z Filipova mobilu snažíme zablokovat SIM karty a říkáme si, že to snad bude v pořádku, mobily byly vypnuté.
Kempovací místo hledáme už za úplné tmy a nacházíme jej za městem u nějakého opuštěného domku. Při stavění stanů jsme vystaveni náletům komárů. Ráno zjišťujeme, že jsme spali na místě označeném cedulkou „pozor radioaktivita“. Pokračujeme dál směrem na Aktubinsk. Cesta je pěkný asfalt. Řidiči kamionů nás informují o plánu kazašské vlády celou silnici opravit a udělat nový asfalt až do Alma-Aty. Vjíždíme do centrální kazašské stepi a asfalt je horší a horší. Je samá díra a tak je lepší jet podél cesty ve stepi. Jsou tu vyjeté koleje a není v nich písek, tak se to dá. Musíme ale jet opatrně, občas cestu překříží hluboká rýha nebo díra s kolmými hranami. Začíná se oteplovat a cesta je dost namáhavá. Při každé příležitosti se alespoň zastavujeme na čaj a studenou vodu.


Ve městě Makat se také zastavujeme na krátký odpočinek. Dáváme si čaj a pozorujeme pány u vedlejšího stolu jak si dávají pivo. Je to docela legrační podívaná – ve čtyřiceti stupních jim alkohol docela stoupá do hlavy. Stačí dvě piva a mají ji jak z praku!
Snažíme se dostat na hlavní silnici na Aktubinsk, ale nějak jsme se zamotali a nemůžeme se zorientovat. Říkáme si, že se musíme držet asfaltu, protože ten jediný musí vést na hlavní silnici. Asfalt ale kupodivu končí u nějaké továrny a tak se snažíme další cestu zjistit na vrátnici. Hlídač mávne kamsi do stepi a pokud se prý budeme držet tímto směrem tak po 10 až 20 km na hlavní narazíme a můžeme se napojit. Kupodivu má pravdu a tak za půl hodiny zase jedeme po hlavní silnici, tedy spíše po vrstvě ujeté země s kilometrovníky.
Přijíždíme do Aktubinska, centra severozápadního Kazachstánu. Užíváme si „civilizace“ - jdeme nakoupit, na jídlo do restaurace a vyměnit peníze. Vjíždíme na nejhorší úsek této etapy. Po této cestě jsme jeli již v roce 2004 a máme na ni velmi špatné vzpomínky. Kupodivu nás čeká velmi příjemné překvapení. Za dva roky tu stihli vybudovat dosti velký úsek nové asfaltové silnice, za zdejší asfalt se by se nemuseli stydět ani na německých dálnicích. Krásný asfalt končí až několik desítek kilometrů za městem Chromtau. Nocujeme u malého opuštěného kafé, stejně jako předloni, a musíme konstatovat, že tady se nezměnilo vůbec nic – stejná bouda, stejné stoly, ubrusy a dokonce i díra v zemi sloužící jako lednička. Večer si dáváme vychlazené pivo a nic nám nechybí.
Stále jedeme po rovině, silnice je buď hrbolatá pista nebo hodně rozbitý asfalt. Teplota se pohybuje okolo 45 oC a tak je jízda dosti namáhavá. Cestou potkáváme jen velmi málo aut.





Jedeme pustinou, ve který je život velmi tvrdý. V létě vyšplhá teplota běžně přes 50 °C, v zimě se pohybuje okolo minus 30 °C a fouká silný vítr. V létě téměř neprší, v zimě nesněží. Nedá se tu tedy ani nic vypěstovat a tak je pro pár zdejším obyvatel jedinou obživou pastevectví a nebo provozování občerstvovacích stanic podél cesty. Zdejší tvrdý život je ještě umocněn obrovskou ekologickou katastrofou související s Aralským jezerem. Díky nesmyslnému stavění zavlažovacích kanálů za dob Sovětského svazu, které vodou plnila řeka Syrdarja, došlo k vysychání Aralského jezera. Hladina jezera se začala snižovat, plocha zmenšovat a ve vodě v jezeře se díky tomu zvýšila koncentrace soli. Téměř veškerý život v jezeře odumřel. O práci díky tomu přišly tisíce lidí, hlavně rybářů, kteří byli nuceni nejprve stěhovat své vesnice blíž vzdalujícím se břehům jezera a nakonec se úplně vystěhovat. Mnoho lidí se díky společnému programu ruské a kazašské vlády odstěhovalo do vesnic v okolí Moskvy. Celá oblast je silně zasolena, sůl se vznáší desítky kilometrů od jezera a celá oblast je doslova mrtvá. Po 200 km špatné cesty konečně přijíždíme k městu Aral. Už na první pohled je patrná obrovská změna. Díky štědrým státním dotacím se z šedivého polomrtvého města stalo město plné života. Stará nevzhledná brána značící vjezd do města byla nahrazena novou, kolem pěší zóny je spousta nových restaurací a diskoték, všude září neony a město celkově připomíná spíše lázně. Už za tmy se jedeme podívat na původní břeh Aralského jezera. Dříve tu byl nádherný park kam se chodilo odpočívat. Dnes tu jsou jen pozůstatky pěší zóny a parku, ve vyschlém dně jezera se válejí rezavé lodě, které tu uvízly a už tu zůstaly. Stále ale toto místo patří mezi místními k nejoblíbenějším, a tak se sem chodí třeba fotografovat svatebčané. Je tma a tak chvátáme, abychom co nejdříve zakempovali. Nemáme ale už skoro žádnou vodu, a tak je naší největší starostí ji někde nabrat. Ptáme se místních kluků. Jeden výrostek před námi jede na mopedu, kličkuje ulicemi až nás zavede před místní školu. Voda ze studny je prý dobrá a pitná, skutečně je čistá a chladná a jeden mladík se před námi napije z kýble, to abychom viděli, že je voda pitná.
Z Aralu vede už dobrá asfaltka a cesta tak ubíhá rychle. Přijíždíme do Bajkonuru, města známého svým kosmodromem. Ten byl vybudován za éry Sovětského svazu a dnes jej má od Kazachstánu pronajaté Rusko za poměrně velký nájem. Dříve bylo toto město civilnímu obyvatelstvu a cizincům zavřené, dnes je možné sem za poplatek 10 USD vstoupit a prohlédnout si turistickou část kosmického městečka. Je tu museum a k vidění jsou i staré raketoplány. Díky Rusku je město dosti bohaté. (foto 46)


Druhý den brzo ráno přijíždíme do Turkistánu. Toto starobylé město je centrem kazašského islámu. Nachází se tu mauzoleum Kuži Ahmeda Yasaui, podobné těm známým v uzbeckém Samarkandu nebo Buchaře. I když je jen chvíli po východu slunce, tak je už vedro. Než si mausoleum prohlédneme, tak jsme už celí zpocení a teplota dosahuje přes 40 °C. Každý kazašský muslim by měl toto posvátné místo alespoň jednou v životě navštívit a pokorně obejít, ruku by přitom měl mít na tenké bílé lince nakreslené na venkovních stěnách mauzolea.





Naše další cesta vede přes průmyslové město Šimkent, okolo kterého jsou obrovské haldy hlušiny z místních dolů.


Na městem odbočujeme a začínáme stoupat do hor. Naposledy tankujeme kazašský benzín a párkrát se u silnice zastavujeme a osvěžujeme u chladivých pramenů. Zase je vedro. Odpoledne přijíždíme do Saryaghashe, hraničního města s Uzbekistánem. Je to pravé orientální hraniční město – všichni obchodují, nabízejí svoje služby, mění peníze, auta se snaží tímto mumrajem projet a troubí a mezi tím vším samozřejmě pobíhají žebrající děti. Přijíždíme až k obrovské cihlové bráně, která označuje vjezd na celnici.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 1x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist