Expedice Střední Asie 2006 – část druhá

U města Ghuzar se v „lehací“ restauraci zastavujeme na oběd a potkáváme tu Evropany jedoucí ve službách OSN do nedalekého Afghánistánu. Tady spřádáme náš plán. Tranzitní víza jsou jen třídenní, na hraniční přechod je to ještě hodně daleko, je pozdní odpoledne a hraniční přechod zavírá v 18 hodin. Domlouváme se, že využijeme svařeného rámu na BMW a budeme se snažit vysvětlit naše zdržení nutností opravy. Pár kilometrů před městem Sherabad zastavujeme u policejního postu a snažíme se vysvětlit naší svízelnou situaci. Řadoví policisté si s námi nějak neví rady, ale posílají nás do města na policejní stanici za náčelníkem. Zastavujeme před stanicí a hned se kolem nás shromažďuje spousta lidí. Kluci se jdou domlouvat za náčelníkem a holky zatím hlídají motorky. Náčelník policejní stanice byl opět na vojně u nás a tak jsme vřele přijati. Vysvětlujeme svoji složitou situaci a velitel říká, že to nebude problém, že nám napíše papír, ve kterém nám povolí delší pobyt v Uzbekistánu a vše opatří kulatým razítkem, což je ve zdejších zemích důležitá věc.

Protože jsme vzácná návštěva, tak nám náčelník přiděluje tři své podřízené, kteří mají za úkol pečovat o naše blaho. Nejdříve si vezmeme věci, které budeme na večer a na noc potřebovat, převlékneme se a zástupce náčelníka nás vezme autem k říčce nedaleko města na koupačku. Motorky nám zamykají do garáže v areálu policejní stanice, prý se o ně nemáme bát. Pak se jdeme ubytovat do hotelu, což je docela velká budova vybudovaná dle socialistických pravidel. Hotel je vybaven opravdu spartansky – v pokojích jsou jen postele, stolek a židle, na záchod se musí chodit do kadibudky ven. Ubytováni jsme tu dnes sami. Hotel za nás zástupce náčelníka platí – jsme přeci hosté!
Necháváme si věci na jediném pokoji, který jde zamknout a jdeme dolů do hotelové restaurace na večeři. Tady nás zástupce náčelníka předává svým dvěma kolegům. Ti mají za úkol pečovat o naše pohodlí během večera. Hned jsme pozváni na uzbeckou svatbu, která se právě koná v prostorách restaurace. Konečně nám je jasné, kde se kolem nás při příjezdu vzalo tolik lidí. Pozvání rádi přijímáme, policisté nám hned zorganizují úklid volného stolu a během chvilky se stůl prohýbá pod jídlem a pitím. Nejprve si dáváme místní polévku tzv. šurpu, pak různě plněné pirožky a zakusujeme to různými druhy pečiva a zákusků a ovocem. K pití se podávají různé šťávy a limonády, čaj, a především vodka.
Přichází otec nevěsty a prý si s nimi musíme připít. Dáváme si tedy stakan vodky a říkáme i našim „hlídačům“ ať si nalijí. Oni na to, že prý nemohou, že jsou ve službě. Říkáme jim, že je to naše přání. „No, když je to vaše přání, tak to je jiná, my máme za úkol pečovat o vaši spokojenost a plnit vaše přání!“ Láhev vodky vypijí během chvilky. Pak se svatebčany tančíme, dávají nám spoustu papírových bankovek pro štěstí a úderem půlnoci dnes svatba končí. Uzbecká svatba – to je kapitola sama pro sebe. Malá svatba čítá asi 500 lidí, střední 1500 lidí a ta velká 3000 a více lidí. Není to ale odbyté během jednoho dne jako u nás. Tři dny se slaví na místě odkud pochází nevěsta, tři dny na místě odkud pochází ženich a tři dny na místě kde budou novomanželé bydlet. Je z toho patrné, že je celá sláva dosti drahá, a tak se nezřídka rodina zadluží na mnoho let dopředu.
Ráno dostáváme slíbený papír s kulatým razítkem a vyrážíme do Termezu, do hraničního města s Afghánistánem. Je tu rušno a nalézáme tu i klimatizovanou internetovou kavárnu, odkud píšeme domů. Tankujeme 93-oktanový benzín a hádáme se s obsluhou. Nějak nejsou schopni pochopit, že do 26-ti litrové nádrže, navíc když ještě ani není zapnutá rezerva, nejde při nejlepší vůli natankovat 28 l benzínu. Obě strany jsou neústupné a tak nakonec řeší situaci přihlížející pán. Něco říká obsluze pumpy a pak nám nese jako omluvu meloun a hrozny se slovy: „Vy jste návštěva a k té se má každý chovat uctivě.“
Za městem fotíme řeku Amudarja podél níž jedeme až k hraničnímu přechodu. Je tu nesnesitelné vedro, teplota se ve stínu šplhá k 53 °C a není tu ani kousek stínu. Hraniční přechod tvoří na uzbecké straně komplex několika budov. U závory jsme mile přivítáni, vládne tu příjemné rodinné prostředí. Motorky si schováváme do stínu a celníci nám říkají: „Je vedro, támhle je bazén, tak se ochlaďte a až se vykoupete tak přijďte a vyřídíme ty papíry.“ Zatímco si užíváme v příjemně chladivé vodě tak místní ženy připraví malé pohoštění. Dáváme si pirožky, sušenky a čaj a pánové zatím vyplňují potřebné formality. Tádžická celnice je o poznání oficiálnější. Čekáme docela dlouho ve vedru před závorou než jsme vpuštěni dovnitř. Jedná s námi velitel celnice oblečený v civilu a s šátkem omotaným kolem hlavy a je ochoten se s námi bavit pouze anglicky. Filipova perfektní angličtina ho ale trochu zaskočí, skončil asi tak u třetí lekce, a tak nakonec skončíme stejně u ruštiny. Nejprve nám hrdě říká, že přes tento hraniční přechod přejíždí spousta cizinců a pak z něho vypadne, že nemá potřebné tiskopisy. Vezme naše pasy a jedeme 75 do nejbližšího města na policejní stanici – on v autě a my za ním na motorkách. Docela se o svoje pasy bojíme. Ve městě Sharbuz jdeme na policejní stanici. Policista po nás vyžaduje tzv. „maršutnyj plán“, který se dříve přikládal k žádosti o vízum a bylo na něm napsáno kudy přesně turista pojede a od povolené trasy se nesměl odchýlit. Vysvětlujeme, že žádný nemáme a nikdo ho po nás na ambasádě nechtěl, ale debata trvá skoro dvě hodiny. Nakonec nám vystavuje potřebné papíry, něco jako místní technický průkaz za 10 USD. Celník po nás požaduje dalších 10 USD na benzín, který s námi musel projet, ale to ho docela rezolutně odmítáme se slovy: „To je váš problém že máte v papírech takový nepořádek. Měli jste je mít na hranicích a nemuseli jsme s námi jezdit!“ Ujedeme pár kilometrů a zastavuje nás další policejní kontrola u mostu přes řeku. Prý nás musí zaregistrovat na místní policejní stanici, která je ve městě. Radek si bere naše pasy a usedá s policistou do žigulíka. Mezitím se začíná pomalu smrákat a tak tu budeme muset přespat a jdeme si vybrat místo k řece. Šárce je dost špatně, má asi úžeh. Radek už je dlouho pryč a už o něj začínáme mít docela strach. Pořád se vyptáváme policistů co se děje a oni nás uklidňují, že je všechno v pořádku. Alena to už psychicky nevydrží a policistům nadává, že to není možné se takhle zdržovat každé tři kilometry a že by ráda věděla co je s Radkem. Policisté jsou z toho celí vyjevení, jen krčí rameny a jako omluvu dostáváme tři melouny. Asi po dvou hodinách se Radek vrací a vypráví nám co se stalo. Jel s policistou na stanici a docela dlouho čekali na náčelníka, který jediný smí zapisovat cizince do knihy. Po několika dotazech, kdy to bude, volá policista někam telefonem a zjišťuje, že náčelník je v Dušanbe a že se ho tedy jen tak nedočkají. Policista nás tedy nakonec zapíše do knihy odvážně sám a vrací se zpátky k mostu. Cestou jim ale v žigulíkovi dojde benzín a tak policista bere 1,5 l plastovou láhev a jde pěšky k pumpě. Potom už v pořádku dojedou.
Ráno už je Šárce lépe, večer si dala dlouhou studenou „sprchu“ pod poškozeným vodovodním potrubím a to jí zřejmě pomohlo. Jedeme po hlavní silnici do Dušanbe. Projíždíme Ferganskou kotlinou, což je nejúrodnější místo ve Střední Asii. Zasahuje částečně do Tádžikistánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. Kotlinou protéká několik řek, které zavlažují úrodná pole. Na polích se pěstují třeba rajčata, papriky, okurky, obilí, bavlník a především různé druhy melounů a dýní. Melouny si často kupujeme pro osvěžení, jsou výborné, sladké a doslova za pár korun.

Každých pár kilometrů jsme zastaveni policií, která nám kontroluje pasy a zapisuje do knihy. Vždy jsou ale velmi milí a vstřícní, omlouvají se nám za zdržení. Hned ráno, ve městě Gravuti si jdeme nakoupit na tržiště a při odjezdu nás oslovuje policista. Zve nás do nedaleké restaurace na snídani a my jeho pozvání přijímáme. Dáváme si šašliky, což je mleté maso napíchnuté na jehle a upečené nad ohněm, chleba, salát, melouny, kompot a čaj. Policista za nás všechno platí, vždyť jsme přece jeho hosty, a šašliky jsou opravdu vynikající. Hlasitě je chválíme a děláme tím majiteli restaurace velkou reklamu. Vždyť cizinců tudy projíždí tak málo a oni přijdou zrovna do té jeho restaurace a ještě jsou tak spokojeni! Policista nám s omluvou sděluje, že nás musí zase zaregistrovat, než se najíme tak si údaje z našich pasů opíše na kus omaštěného papíru. Při odjezdu se okolo motorek sejde asi 200 lidí, kteří se s námi loučí a mávají.
Po pár desítkách kilometrů jsme zase zastaveni na dalším postu a pozváni pro změnu na čaj.
Do Dušanbe přijíždíme okolo 15. hodiny. Vítá nás pompézní brána s nápisem „Dušanbe“. Máme tu v jedné cestovní agentuře k vyzvednutí propustky na Pamírský trakt, bez nichž by nás do Náhorního Badakstánu nepustili. Ještě před městem si říkáme, že máme strach z toho, jak v takto velkém městě najdeme Puškinovu ulici, když nemáme ani plánek města. Orientace ve městě je ale překvapivě jednoduchá – hlavní ulice je Leninova a k ní kolmo přiléhají další, i ta naše Puškinova, která se nachází nedaleko Leninova parku. Propustky jsou pro nás v agentuře opravdu připraveny, zaplatili jsme si je už z Čech, takže je to bez problémů. Zaměstnanec agentury se nám ale snaží prodat jakousi registraci za 25 USD na osobu – prý je povinná a pokud ji nebudeme mít, tak nás při výjezdu čekají na hranicích problémy. Při rychlé domluvě usoudíme, že nás na hranici případný úplatek kvůli registraci určitě přijde na méně než 100 USD, a tak s díky odmítáme. Později si na hranici při výjezdu do Kyrgyzstánu na nějakou registraci ani nevzpomenou, zřejmě o ní ani nic neví. V nedaleké směnárně měníme peníze na zbývající část Tádžikistánu a jdeme do zahradní restaurace na jídlo. Dáváme si manty, což je mleté maso zabalené v těstě, a salát.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE