Západní Balkán 2009
Text: zoller | Zveřejněno: 19.3.2015 | Zobrazeno: 23 454x
Kapitoly článku
ČERNÁ HORA
Na hranici žádný problém, mažu a utahuju řetěz, ze dřevěného špalíku a plastové spojovací pásky vyrábím náhražku gumové šlapky ( na pravé stupačce), někde jsem ji ztratil... Po černohorské straně pokračuju do vnitrozemí kaňonem s řekou Pivou, cesta je kvalitní, daleko lepší než na bosenské straně.
Vjíždím do městečka Plužine, tankuju a kupuju pečivo, místní sýr a uzenky v obchůdku a parkuju u podivných nevzhledných hotelových staveb u jezera a tam to do sebe soukám.
Zatáhlo se a začíná krápat, odjíždím se schovat na zastřešenou zahrádku místního baru a dávám café s výhledem na vodní hladinu Trnovačka. Sedí tady taky mladá holka z Turecka s kamarádem Estoncem, testují místní šljivovicu a rakiju a jsou z toho celí veselí, chvíli kecáme, byl jsem v Estonsku i Turecku, tak dělám chytrýho. Do toho přijíždí stopem párek mladých Čechů, tak kecám i s nima – kdo kam proč jak. Po dešti razím dál přes Nikšič do Podgorici, cesta je parádní, občas zastavuju pokochat se pohledem na kopcovitou krajinu, nebo na dřevěná stavení v pastevecké vesnici.
U velkého pomníku místním partyzánům dojídám uzenku a dobrou půlhodinu pozoruju lesní mravence, kteří tu mají obrovské mraveniště.
Pak dorážím před hlavní město Černé Hory, Podgoricu. Rychle ho projíždím s tím, že postavím stan v nedalekém kempu a pak se do města vrátím. Ale kemp, který má být u exitu na Bělehrad nemůžu najít, i když už jsem od Podgorici dost daleko. Místní, včetně silniční policejní hlídky, mě posílají dál s tím, že tam kdesi někde nějaký kemping možná asi zřejmě bude - ale kde konkrétně nikdo neví. Po dalších 20 km to otáčím a jedu zpět do hlavního města, ale cesty nelituju, vede kolem řeky Morača , která je ostře zařízlá do země, jakoby tu behěm zemětřesení vznikla velká trhlina a zaplnila ji voda.
V Podgorici parkuju a procházím si část města se starobylou věží, orientálním mostem a zbytky starého opevnění, ale vůbec mě to nebere a město mi ničím neimponuje, tak jen sedím na lavičce a koukám na život okolo.Blíží se čas vyhledat místo dnešního spánku a to nacházím v kopci za městem na kamenitém plácku obehnaném malou zídkou. Vítr občas přinese psí štěkot či lidské hlasy z nedalekých stavení- k jednomu z nich zřejmě mnou obydlený plácek patří.
Ráno pokračuju na Cetinje, ale náhle měním kurz a mířím po malinké silničce mimo hlavní trasu; zlákala mě cedule s vyobrazeným starým orientálním mostem – k němu se chci dostat. Vyjíždím z lesa na horskou serpentinu a odkrývá se mi nádherná scenérie; pode mnou se vine jedno z mnoha ramen Skadarského jezera, podél něj vystupují pohoří z jakoby slepených homolí plných zeleně. V dálce vidím i osamělé sopkovité homole. Celá hladina vodního ramene je porostlá lekníny, jen uprostřed je nezarostlý hadovitý pruh pro lodě místních rybářů. Za horizonty nižších kopců vidím hladinu dalších ramen Skadaru a je to úchvatná podívaná. Po místních silničkách jedu krokem a koukám kolem sebe, velkou část cesty jedu s vypnutým motorem.
Mezi zelení se mi v dálce odhaluje starý kamenný most v malé vesničce, blížím se k němu a vjíždím do Rijeky Crnojevića. Brzdím a jdu se jen tak kouknout kolem a zjišťuju, že ona cedule u hlavní tepny na Cetinje - která visí i u vjezdu do vísky- je reklamou na místní rybí restauraci u starého mostu.
Za mostem na břehu stanuje několik cizinců (2 páry Poláků a párek Holanďanů), z druhé strany mostu na tom samém břehu stojí restaurace. Chvíli okouním a cítím, že tady se chci zdržet dýl. Jedu po mostě do onoho improvizovaného tábořiště. Potkávám cestáře s křovinořezy, kterých se ptám, zda zde můžu stanovat; což o to, tábořit v jejich vesničce můžu, v tom není problém. Ten je jinde, jak mně se smíchem upozorňují: na jednom z bočních kufrů mám nálepky- signatury- zemí, které jsem projel, ale místo signatury Černé Hory, složené z písmen MNE -Montenegro- mám jen nálepku SCG – Srbija i Crna Gora -z dřívější cesty po Balkáně, kdy byli Srbsko a Černá Hora jedním státem (vlastně soustátím) . Ale problém je vyřešen, nálepku MNE jsem si již obstaral na benzínce a jen jsem ji ještě nestihl nenalepit, ale ujišťuju je, že tak udělám hned jak si najdu místo pro stan. Propouští mě a jeden říká cosi o tom, že budu spát s krávou ve stanu (krava u šatara) a mě dochází, že tenhle kemp je v pastvině pro kravičky. Zrovna jich pár přišlo mezi táborníky, dvě stračeny si vlezly do řečiště a koupou se poblíž Poláků.
Parkuju a lezu do vody – tak to je teda ledárna, to jsem fakt nečekal, plavu přes řeku na druhý břeh ke dřevěným chatkám na pilotech, kde toužebně zachytávám sluneční paprsky. Když plavu zpět, z okolo plovoucí lodi na mě se smíchem pořvávájí: „Topla voda? Topla?“ a mají ze mě prdel, páč ve vodě jsem jen já a vedrem zmořená kráva. Pak si, notně osvěžen, stavím stan, zamykám motorku a jdu do restaurace. Vlastně je to jen zastřešená zahrádka
nad řekou, mě dost sympatická, ale nějak mi to nejde dohromady s onou reklamou a taky most není bůhvíjak starý, zřejmě ho kdysi opravily a dnes vypadá jinak než na tam tom onom obrázku u silnice. Ptám se, co mají k jídlu, že bych si dal rybí polívku, ale hospodský mi říká, že dnes nevaří a podle všeho tady nevaří nikdy. Dávám si tedy kávu a limču. Osazenstvo tvoří místní, kteří popíjí lahváče, nebo kafé, hrají stolní hru s kostkama, nebo čtou noviny. Ptám se, proč jedny noviny vychází v latince a druhé v cyrilici, ale jen krčí rameny, koukají a nevědí co říct. Prostě to tak je, některé noviny tisknou cyrilicí, jiné latinkou, zřejmě v tom žádná zapeklitost ani politika není. Ptám se, zda znají jméno Jaroslav Čermák – všichni přikyvují, říkají, že to byl malíř (slikar) a voják (vojnik) z Čech, chci je omráčit tím, že jsem taky odtamtud, a oni jen kývají hlavou, jako že jo. Při další procházce zjišťuju, jak moc jsem 
se spletl. Ten skutečný starobylý most stojí o kus dál, stejně jako ta rybí restaurace.Pomyslnou náves tvoří korzo na břehu řeky se zaparkovanými loděmi, patrovými starými i moderními domy, dvěma restauracemi, půjčovnou lodí a hotýlkem. Trochu dál nad ním je malý hřbitov. Kostel je ale vysoko v kopci na druhém břehu. Jak jdu dál, objevují se čím dál častěji rozbité a dokonce i rozstřílené domky, což mě dost překvapuje, netušil jsem, že zde docházelo k bojům, ať v rámci válek provázejících dělení Jugoslávské federace, či nějakým jiným válečným šarvátkám. Zrovna kolem není nikdo, koho bych se na to pozeptal, tak jdu dál. Některým domům chybí jen střecha, jiné jsou zcela pohlcené zelenou vegetací.
Jdu dál z vesnice po polní cestě, občas čumím do pavučin s pavouky krapet většími než znám od nás, na sluníčku se vyhřívají ještěrky, dokonce se tu sluní i had a až když si ho fotím mi dochází, že ten pravidelný výrazný klikyhák na celé délce jeho hřbetu mě má odradit od přílišného bratření se s tímhle plazem. Ale zmije se řídí heslem “moudřejší ustoupí“ a líně mizí v travinách. Já jdu dál podél říčky, která tady má daleko menší koryto, než ve vesnici, ale proud je o dost dravější. Po nějaké době přicházím k malé hydroelektrárně. Cedulka na plotě varuje před vysokým napětím a navíc je rozstřílená od broků, tak možná i varuje před ozbrojeným hlídačem. Elektrárna vypadá opuštěně, ale hukot turbíny a vody z místního vodopádu svědčí o funkčnosti téhle stavby. Chci se kouknout dovnitř, ale náhle proti mně vychází chlap v montérkách a překvapeně na mně čumí, tak se otáčím k pootevřené brance a odcházím zpět k vesnici.
V rybí restauraci se rozšoupávám; dávám si rybí polívku, uzeného kapra a okurkový salát. Ta polívka je neskutečná lahoda a jsou jí ve velké míse tři porce, voňavá uzená ryba je servírovaná postudenu, s jen lehce ohřátým bramborem (což je v tom vedru ideální), okurky jsou jen zbavené slupky, nasekané na velké kusy a bez zálivky či koření. Je to bašta, taky za to platím včetně nápojů okolo 14 EU a je to vůbec nejdražší jídlo, jaké jsem si kdy kde za celý život dal.
Asi ve 2 hodiny odpoledne si půjčuju nízký jednomístný kajak z oranžového plastu a vyrážím směrem ke Skadaru. Cítím se jak v obrovském lužním lese, hladinu pokrývají miliony leknínů, rákosí, na některých místech rostou z hladiny u břehu stromy a keře. Je zde spousta ptáků; malých kachniček, volavek a jiné opeřené chamradě včetně exotických pelikánů. Proplouvám si to rameno cik cak, dle libosti směrem ke Skadaru. Kolem šesté se vracím zpět, proplouvám pod novým i starým mostem, plavu až k peřejím. Znovu se vracím k mostům, zastavuju v místním infocentru v chatce u řeky, pak plavu do kempu pro peníze a cigára, vracím loďku a jdu si sednout do hospůdky u břehu.
U vody se sluní místní Černohorky, jsou mladý a hezký a ví to, takže se předvádí a pobíhají okolo. Ve vodě se – kvůli její teplotě- nikdo dlouho nezdržuje. Nevím, jak tu tolerují vyznavače nudismu, nebo “nahoře bez“, všichni tady mají plavky, ikdyž u děvčat jsou to jen takové miniplavečky, které jen tak tak zakrývají to, co má být zvědavým očím skryto.
V předvečer kráčím k tábořišti. Před místním fotbalovým mini stadionem si stará bába rozdělává stánek s buráky, čipsy, žvýkačkama, tyčinkama atd. Říkam si, co to tu chudák stará blbne, proč nezkusila prodávat přes den na místní “riviéře“? Ale když u stanu kuchtím konzervu z místního krámku (měl to být guláš, voní to jak guláš, chutná to jak guláš, ale místo masa je v tom nasekaná sekaná…), se od stadiónu ozývají první tóny hlasité dechovky, po té hraje místní turbofolk. Není to diskoška, jak po večeři na průzkumu zjišťuju, ale série fotbalových utkání. Jdu si sednout na ochoz a koukám okolo; není to akce jen pro milovníky fotbalu, schází se tu místní i přespolní, někteří fotbal vůbec nesledují-debatují o něčem důležitějším. Fotbalisti ale válí, hrají dost temperamentně, občas se hádají se sudím, jednoho brankáře odvádí v půli zápasu z hřiště – po srážce s protihráčem mu teče krev z nosu. Vedle hřiště je velký bar, nápoje lze zakoupit i na ochozech hřiště, jsou skladované ve velkých lednicích a prodávané milými děvčaty. Kupuju si Nikšičko pivo, uchlemtávám a čumím na fotbal. To, že se tu hraje až po
setmění je evidentně proto, že při denním spalujícím vedru by hráčům chběl patřičný elán a temperament, a na ochozech by taky vydržel jen málokdo. No a tohle je turnaj okolních vesniček, takže každý FC dnes bude hrát vícekrát. Řeší- li se cosi se sudím, pouští se naplno hudba, při národně laděných písních většina mladých na ochozech stoupá, vlní se do rytmu a zpívá. Refrény s textem „Crna Gora, Crna Gora“ zpívají úplně všichni.Kolem jedenácté jdu spát, na stadiónu ještě zdaleka nekončí, občas zazní gólová ozvěna, občas začne dunět reprodukovaná hudba.
Ráno se balím, do kempu se líně loudají krávy, chvíli mě pozorují a pak si hledí pastvy.
V půl deváté už je na sluníčku pořádná výheň, tak se ještě chladím v říčním jezírku a startuju na Cetinje.
Cestou je parádní hadovka po úbočí hor, plná výhledů, kterých bych už mohl být “přejezený“, ale přesto musím párkrát zastavit a koukám s otevřenou hubou. Po 15-20 km dorážím do Cetinje, historického a kulturního centra Černé Hory. Od parkoviště kde jsem zanechal svůj stroj, jdu tam, kde tuším centrum a mám štěstí – zaparkoval jsem hned za rohem místního parku, v němž je největší cetinjská chlouba- místní Monastir. Ale nejdřív zaháním hlad vynikající polívkou v malé hospůdce, až pak očumuju onen klášter- do malé části se dá i vejít, ovšem větší část je turistům nepřístupná a to proto, že stavba není jen turistická relikvie, ale hlavně stále fungující klášter. Kousek od něj stojí prastarý kostelík Vlaška crkva.
Pak navštěvuju místní muzea, která jsou věnována převážně historii a kultuře Černé Hory, procházím se po uličkách i mimo centrum.
v bistru obědvám pljeskavicu a poté si procházím ulici s bývalými ambasádami států, které byli mocnostmi před I.sv.válkou – což bylo i obdobím velkého národního vzepětí Černohorců, kteří se během 19.stol bránili turecké invazi tak vehementně, že se jim podařilo vytvořit nezávislý Černohorský stát uvnitř evropské části Osmanské říše. To bylo fascinující i pro evropské velmoci (jako Rusko, Francie, Rakousko-Uhersko, Velká Británie) tak, že v roce 1878 na Berlínském sněmu uznali nezávislost tohoto malého, slovanského, Turky obklopeného státu.
A na důkaz skutečné podpory si začali v tehdejším hlavním městě Cetinje stavět i ony ambasády. Tímto okázalým zájmem velkých států o malou hornatou zemičku vyvrcholila desetiletí odporu Černohorců proti Turkům, s čímž je spojeno i jedno jméno z Českých zemí, už dříve jmenovaný Jaroslav Čermák.
Tento dobrodruh, cestovatel a malíř Černohorce podporoval jak s puškou v ruce (zrovna tady u Cetinje v 1862 při tureckém útoku), tak štětcem a maloval výjevy z tohoto osvobozeneckého boje. Dnes jsou jeho obrazy pevnou součástí sbírky Národní Galerie ČR, ale ještě známější než u nás v domovině je tady v Montenegru, jak jsem se sám několikrát v rozhovorech s místními přesvědčil.
Po odpolední kávě se loudám do kopce nad monastir, řeholníci jsou vykutá
lení koumáci, než aby dřevo na topení nosili pilně z kopce do kláštera, postavili si velkou “potrubní poštu“, kterou si špalky posílají až na dvůr. Poté ještě očumuju místní amfiteátr a opouštím Cetinje směr Kotor.Přejíždím NP Lovčen, v údolí a roklích jsou kamenné domky, zídky a svahy s terasami. Slunce už klesá k obzoru a nádherně osvětluje Boku Kotorskou – na obraze či fotce to musí působit jako kýč, ale takhle naživo je to opravdová nádhera.
Nad Kotorem točím na jih na Budvu, u Svetiho Štefanu chci do kempu, v němž jsem byl před třemi roky, ale nějak záhadně ho míjím a nacházím další v Buljarici za Petrovacem. Platím si dvě noci, stavím stan poblíž francouzské rodinky a k večeři ohřívám párky z blízkého obchůdku. Pro stan jsem si našel dobré místo, takže mi ráno slunce nepraží přímo na stan a já si na rozdíl od ostatních přispávám. Snídám (vajíčka z onoho krámku na hniličko) až před polednem, kdy se už všichni vyhřívají kdesi na pláži, pak jedu jen na lehko do Petrovacu na poštu odeslat pohledy mým drahým příbuzným, po kávě se vracím do kempu, servisuju motku a jdu na pláž. Na ní lidí jako much, hledám plácek, kde bych se nelepil na někoho jiného a nacházím ho kousek od stánku se zmrzlinou, což je taky výhoda. Po slané koupeli pozoruju, jak se nad skálama za vesnicí objevuje postupně několik paraglidistů, vyklesávají k pláži a 100-200 m od ní přistávají na louce. Jdu za nima –jen tak pokecat.
Několik hrobů je i na nádvoří tohoto kláštera, nejstarší z roku 1721. Většina kostelů zde nemá to, co u nás nazýváme věží, ale jen obloukovitou nástavbu se zvonem, takové lze vidět i jinde na Balkáně, třeba v chorvatské Dalmácii, ale i v jižní Francii a Itálii. Oba kostely zdejšího kláštera mají nástavbu členitější, se třemi zvony, což je zde v Černé Hoře časté.
Většina domů ve vesnici se v létě pronajímá, většina automobilů u těchto domů má srbskou značku. Vidím tu závan srbského i černohorského nacionalismu v podobě nápisu “ ovo je srpsko selo!“(toto je srbská vesnice) nastříkaného na betonový rantl u cesty, a naproti tomu na kládě jinou barvou napsáno “ CG patrioti za Crnu Goru“. Podobné nápisy potkávám i jinde ve vsi. Za tmy se ještě procházím kolem moře okolo právě zavírajících hospůdek. Z jedné takové sice už vypadli všichni turisti, ale ještě zde hraje hlasitá hudba, do které ještě hlasitěji zpívají černohorští mladíci- drží se kolem ramen a svůj hlas i pohled směřují k mladé krásné dívce, která stojí nad nimi na stole a jemně a smyslně se vlní, občas si lehce protřese sukni; kluci dole naopak působí jak romantičtí drsoni, snažící se dát zpěvem najevo svou mužnost. Vůbec o mě neví, a já pozoruju to děvče, jak si užívá tolik pozornosti, kterou by ji záviděla většina takto neobletovaných dívek, a jak neotřele mládenci skládají obdiv hezké dívce.
Ráno vyrážím podél moře na jihovýchod do města Bar, tam moře opouštím a jedu na albánskou hranici Sukobin.ALBÁNIE
Fotím vojenské bunkry, jimiž je Albánie pověstná a přijíždím do Shkodëru, města u stejnojmenného jezera. Černohorsky je to Skadar, přítoky právě tohoto jezera jsem si projížděl na vypůjčeném kajaku ve Rijece Crnojevića.
Ve Škodře hledám banku kvůli směně peněz, ale pouliční mumraj mi to výrazně ztrpčuje. Před dvaceti lety měli v Albánii auto jen režimní prominenti a tak tu dodržování pravidel nemá tradici. Mám pocit, že nejvíc tím trpí starší Albánci, kteří se – často se zmateným výrazem ve tváři- mezi auty motají ve snaze dostat se na druhou stranu ulice. Maximální ostražitost vyžaduje i to, že někteří cyklisti a řidiči malých mopedů jedou u krajnice v protisměru.
Po návštěvě nějaké banky tento dopravní chaos chvíli pozoruju, pak se vydávám na oběd do klidnějších bočních uliček. Obědvám dnes již globalizované menu gyros s hranolkama, zeleninou a plechovkou limonády. Majitel bistra je úslužný, při parkování motky mi dává najevo, že se nemusím bát o věci na motorce a stále z bufetu vykukuje, aby ji ohlídal, a je i poctivý, k cenám jídel si nepřihodil ani jednu Leki a když mu nechávám zanedbatelný tringelt, nejdřív to považuje za omyl a pak mi anglicky velmi děkuje a přeje hodně štěstí. Jak jsem při obědě pozoroval u místních, nemyslím, že by zde spropitné nebylo zvykem, spíš mám pocit, že onen prodavač nechce vzbudit byť jen podezření o své nepoctivosti. Po dobrém obědě vyrážím po kvalitní silnici na jih, do Lezhë. Plán je takový, že v Lezhë sjedu z oné nové silnice na starou, po ní stále na jih k údolí řeky Mati, tam to stočím na východ, pojedu pár km podél řeky a pak na sever k městečku Rubik, dále na východ do Rrëshen. Za ním bych chtěl na severovýchod, projet si horské vísky až k pevnosti Oroshit, u níž bych se – dle terénu a benzínu- rozhodl, zda dál do Kukës – města u hranice s Kosovem, či do Fushë Arrëzi, ležícího na půli cesty ze Škodry do Kukës.
Bohužel místní inženýři to rozhodli za mě a je to celé úplně jinak. U řeky Mati se staví dálnice, ale je jí jen malý kousek. Do Rrëshenu vede úzká, ale asfaltová silnice, po níž míří na můj vkus až moc kamiónů a nějak se mi nechce věřit, že by takovou trasu absolvovali až do Kukës. U Rrëshen se vše vysvětluje- z Kukës až sem je vystavěná úplně nová a ne zcela hotová dálnice, která bude po dostavbě končit právě u řeky Mati a napojí se na silnici Shkodër – Tirana. Vím z novější mapy, že ji Albánci plánovali postavit, ale doufal jsem, že to bude ještě pár let trvat a já si stihnu projet ještě nezničené údolí pod Oroshitem. Tak jsem to nestihl.Najíždím na dálnici. Zprovozněný je jen jeden pruh, rozdělený napůl pro oba směry a nejsou dostavěné exity k místním vískám. A to je špatné. Po dálnici se jede dobře, ale v strmých stráních vidím zničené původní horské silničky a to tak, že v místech, kudy se bagrovalo koryto pro novou dálnici, je ve svahu stará silnička prostě přerušená a vede do prázdna. Zároveň kolem dálnice vidím i nově vytvořené, štěrkem vysypané cesty postavené pouze kvůli stavbařům dálnice, resp. kvůli navážkám stavebního materiálu. U vísky Reps, odkud by to nemělo být k Oroshitu daleko, najíždím na štěrk a je to úplně naprd. V tomhle materiálu se motorka chová dost blbě, špatně se zatáčí a brzdí. Ptám se místních, kudy mám jet k pevnosti, ale ti kroutí hlavou a odkazují mne zpět na dálnici ve směru na Kukës, a sjet z ní až u šestého, či sedmého mostu. Odtamtud – prý - vede k oné tvrzi cesta. Jedu dál, několik vesniček, nebo spíš osad a osamělých stavení vidím i z dálnice a vypadají dost zbídačeně, ale není možné k nim z nové dálnice sjet. Zastavuju u velkého parkoviště pro stavební náklaďáky a stroje, dělníci mě zdraví a až přeochotně se snaží zjistit, co tady pohledávám a pak mě posílají za jedním mladým klukem, který mluví dobře anglicky. Připadá mi poněkud odlišný od ostatních, jak vstřícným a neformálním chováním, tak svou suverénností a vše se brzy vysvětluje – dálnici staví turecká firma a on je inženýr z Turecka, který tu má dohled nad stavbou. Sám má doma motorku, takže vyzvídá co já tady a ví, kde je jediná cesta k Oroshi a ať jedu za ním – a nasedá do terénního pikapu a vyráží po zatím neotevřené půlce dálnice zpět k jihu, následován mou maličkostí. U jednoho dálničního mostu zastavuje a ukazuje mi, kudy kam. Po oné cestě už jel, ví, že vede k pevnosti, ale sám u ní nebyl- po dvou hodinách jízdy k ní nedorazil, Oroshit je ještě dál, asi 4 až 5 hodin jízdy. No to mě teda neuklidňuje, ale děkuju a loučíme se. Aby řidiči nemohli z dálnice sjet na mnou již popisované štěrkové cesty, jsou u těchto cest překážky z betonových zábran, nebo dřevěné žbrdlení, navršená hlína či příkop. Já, abych se nenudil, musím překonat hned dvě z oněch překážek, příkop i hromadu hlíny, ale to, co by Turkův pikap neprojel, není problém pro motorku. Situace se obrací na štěrku, tam jsem s motorkou v háji já, zatímco auto tudy může v klidu projet. Sjíždím pod most, tam upouštím vzduch z pneu a mažu řetěz a přemítám, co dál; cesta, po které bych měl vyrazit je rovněž vyštěrkovaná. Jediný veselejší moment nastává, když se jdu kousek od motorky vyčůrat a zpoza balvanu se v momentě dopadu prvních kapek mé potřeby plazí velký had, kouká na mě a pořád syčí. No -vlastně není ani tak dlouhý ale má tlusté tělo a působí dost větším dojmem, než zmije, kterou jsem fotil v Montenergru. Je to taková blbá situace- já s ptákem v ruce stojím nad pochcaným hadem, kterému se to vůbec nelíbí… Ale i tento had je moudřejší a mizí se syčením mezi kameny. Pak už podjíždím most a stoupám po silničce k Oroshi, ale nejde to, motka se boří do kamínků, pomalá jízda je vysilující a při rychlé se motka stává neovladatelnou, což si při ostrých zatáčkách na úbočí tohoto kopce nemůžu dovolit. Když zastavím úplně, tak se vždy posunu i se stojícími koly o 20 cm zpět po cestě, což na papíře nepůsobí nijak dramaticky, ale adrenalin mi stoupá s každým nechtěným couvnutím. Navíc je mi jasné, že mi spotřeba PHM stoupla víc, než jsem předpokládal a pokud tomu připočtu zbytečně projeté km u Repsu i po dálnici, zřejmě s benzínem nevystačím, i když jsem v údolí u Mati tankoval plnou až po vrch. Po pár kilácích nastává neřešitelná situace – zrovna stoupám do prudkého převýšení a z vrchu se pomalu blíží obstarožní IFA ( náklaďák vyrobený v bývalém Východním Německu…), vrchovatě naložená dřevem a já se dostávám do úzkých. Teď jsem úplně v prdeli, na téhle silničce se nevyhnem. Velmi pomalu se snažím se sednout z mašiny a velmi pomalu motorku otočit. Trvá to asi deset minut, Ifa zastavila dvacet metrů nade mnou a čeká. Pomalá jízda z kopce zpět je ještě horší, přibrzďuju velmi citlivě, abych se nedostal do smyku a sesuvu. Do toho všeho paří slunko a je nesnesitelné horko, i když podle velkých kaluží u cesty pod dálnicí tu nedávno muselo hodně pršet. Dole pod kopcem mě Ifa objíždí a já si přiznávám, že jsem přecenil motorku, i sebe. Sjíždím až k dálničnímu mostu a na fungující pile se ptám místních na jinou cestu na Oroshit, ale místní mi ukazují jen tu, z níž jsem se právě potupně vrátil (a nad mou mapou reagují naprosto nechápavě, jako by nikdy dřív mapu neviděli…) . Mířím zpět k dálnici, letos se na Orosh nepodívám,..
Po rozestavěné dálnici mířím do Kukës, před ním dálnice končí u dlouhého tunelu, který také ještě není dostavěný a čekáme půl hodiny, než projedou auta v protisměru, čehož využívám na cigáro a vychlazenou limonádu ze stánku u cesty. Za tunelem je ještě kousek dálnice, ale do Kukës přijíždím po obyčejné silnici. Do města se šinu v koloně aut včetně kamiónů, předjíždění mi moc nejde, ale víc mě štvou skupinky malých harantů, kteří stojí u cesty, pořvávají na auta, nebo na řidiče- mě nevyjímaje- ukazují vztyčené prostředníčky (tak i tady se začalo tohle gesto používat – přičítám to na vrub televizi a všudypřítomným TV satelitům). Jiní hajzlíci ke mně posílají plivance a jedna taková skupinka kreténů se speciálně kvůli mně shýbá pro kamínky u silnice, ale nic na zádech ani na helmě necítím. I tak je mi to velmi nepříjemné, takové situace nemám rád, snad jim někdo někdy vysvětlí, že dělají sami sobě ostudu, kterou slabší povahy přebírají i na ostatní mírumilovné, přátelské a pohostiné domorodce a vznikají tak zkreslené představy o tom či onom národě, nebo etniku.
Za městem přejíždím vysoký nový most, vystavěný nad menším starým mostem, za ním se odpoutávám od hlavní silnice a jedu po parádní polňačce. Mapa mi není schopná říct, kde přesně jsem, poměřuju i zakřivení silničky podle mého palubního kompasu, ale stejně nevím, kde se nacházím a podle kteréhože to potoka mířím k jihu. Při focení motorky před jedním z několika malých tunelů u cesty u mě zastavují místní, vyzvídají, co tu dělám a posílají mě zpět do Kukës na hotel. Hmm…Dělám, jakože se kochám krásným údolím a čekám, až domorodci zmizí za zatáčkou, pak jedu dál na jih, cesta mě baví, v zrcátku vidím jak se za mnou zvedá mračno prachu a v rychlosti se vyhýbám dírám v polňačce. Nacházím místo, kde by se dalo slušně přespat, ale hned u mě zastavují další Albánci s tím, ať jedu pryč a znovu mi předhazují cosi o hotelu v Kukës.
Ale jinak tu je provoz úplně nulový, jedno auto za dvě hodiny. Nakonec hledám místo kousek pod silnicí a tak, že světla v noci projíždějících aut budou svítit nade mnou, ale já zůstanu ve tmě. Pro zichr, že by se dělo něco nepředvídatelného ani nerozdělávám stan, za tmy se koupu v řece a ulehám jen do spacáku s hvězdnou oblohou nad hlavou. Za tmy se provoz ztrojnásobuje, nade mnou projíždí malé autobusy a dodávky plné lidí, ale nikdo mě nevidí. Probouzím se v noci pod zatahujícími se mraky, rychle za tmy rozdělávám stan a znovu usínám, až když kapky deště ťukají do mého stanu a čistí okolní vzduch.