Západní Balkán 2009

KOSOVO

  Ráno v šest balím a jedu do Kosova. Blížím se k přechodu Morinë, hned ke mně vybíhají toulaví psi a zklidňují se, až když je zahání místní celníci. U kosovské kontroly kupuju za 20eu pojištění vozidla; samozřejmě sebou mám “zelenou“ kartu (a na většině hr. přechodů ji po mě chtěli), ale na Kosovo se nevztahuje. Projíždím tímto nejmladším balkánským státem, jehož vznik – a to nejen vyhlášení státnosti, ale i to, co tomu předcházelo a co se dělo po tom- vedlo k vášnivým reakcím v celé Evropě. Sám bývám toho čas od času svědkem v českých hospodách, kdy se z poklidných štamgastů a pivních bardů rázem stávají odborníci na Balkán, z nichž nemluví ani tak fakta a znalosti konkrétního regionu, ale o to víc hoří zjitřenými emocemi.
  Mířím k Prizrenu, druhému největšímu kosovkému městu. Cesta je příjemná, ale nemůžu si zvyknout na časté skládky odpadu a vrakoviště rozebraných aut u tohoto příhraničního tahu.
Na periferii tankuju a projíždím město. Parkuju v samotném centru kousek od starobylého mostu přes místní říčku.

 Ve městě zrovna všichni otvírají krámky a stánky a já jen tak zevluju a očumuju. Hodně domů je postaveno v tureckém stylu (teda jednopatrové domy, kdy horní patro výrazně přesahuje přízemí směrem do ulice, ty opravdu staré domy jsou navíc ozdobené a mají úzká, vysoká okna. Kromě obchůdků s čímkoli od islámských náboženských potřeb po prodejničky koberců a šátků jsou ve městě i malé kovotepecké dílničky či třeba opravny obuvi, které působí jako ze začátku minulého století.

V podstatě mi to připomíná města ve středním Turecku, které jsem si projížděl (taky na motorce) před pár lety.  Obcházím mešitu Sinana Paši, samozřejmě s typickým minaretem. K mému překvapení je za mešitou malá skládka, a protože se jedná o zbytky jídel z místních čevapčáren a kebapčáren, je tahle vizuálně nepříjemná vložka doplněná i o výraznou pachovou stopu.
Zkrátka – smrad jako prase.

   Stoupám do kopce kolem zničených a zbídačených baráčků, většinou jsou neobydlené a  neobyvatelné, i u nich se kupí odpadky, některé z domků jsou obehnané ostnatým drátem  –jsem totiž ve čtvrti, kterou dřív obývali prizrenští Srbové, kteří po nepokojích mezi Albánci a Srby z Kosova utekli, či byli vyhnáni.

   Ale potom kráčím zpět k centru jinými uličkami- zde jsou domy i ulice čisté (dle balkánského měřítka- čisto jako na rakouské návsi nečekejte). Procházím kolem srbského pravoslavného kostela, který je ale celý obehnaný ostnatým drátem a hlídaný místní policií. Velká cedule na plotě v albánštině i angličtině upozorňuje, že jakýkoli akt vandalismu (vůči kostelu) bude trestán dle zákona; je to reakce na vypálené a poničené ortodoxní chrámy kosovských Srbů, které kosovští Albánci po obsazení Kosova jednotkami NATO (1999) a po vyhlášení státnosti (2008) devastovali pro úplné vyhlazení jakýchkoli připomínek srbské přítomnosti v tomto regionu. Tohle ničení svatostánků a kulturních památek znepřátelenou stranou se po rozpadu Jugoslávské federace stalo běžným nástrojem k ponížení protivníka a sahaly k němu v podstatě všechny strany, kterým se podařilo obsadit území s prvky kultury momentálního nepřítele (dva příklady za všechny: srbské ničení chorvatských katolických kostelů v chorvatské Slavonii a na jihu od Dubrovniku, chorvatské zničení starého tureckého mostu v Mostaru v Bosně a Hercegovině...). Jiný pravoslavný chrám zde v Prizrenu se zachránit nepodařilo, jeho ruiny se smutně tyčí ve svahu nad městem, i když se již zřejmě začal opravovat.

      Mám docela hlad a tak si vybírám jednu ze spousty čevapčáren. Na talíř kromě smažených brambor a cibule dostávám i oblohu z rajčat a okurek a ještě půl chlebového bochánku, ale hlavně -deset velkých šulínů čevapčiči a i když to tak nádherně voní a hlad je velký, už teď cítím, že toho jídla je prostě moc. Nakonec to se ctí zvládám, na talíři zůstává jen kousek chleba. Ale trvalo to asi hodinu a nějak se nemůžu hýbat. Nikam nespěchám, klidně si můžu posedět a pozorovat místní. Ti zde popíjí čaj či kávu, pokud si dávají čevapy či pleskavicu, zapíjí to jakýmsi jogurtovým mlíkem. Někteří starší muži nosí na hlavě turecký fez a některé ženy mají vlasy zahalené šátkem. Sedím, koukám a přemýšlím co dál. Vlastně ani neplánuju se v Kosovu zdržet, spíš se chci poptat po cédéčkách místních indie kapel, které mne zaujaly. Tyto nezávislé kapely ovšem nijak nesouvisí s hlavním balkánským hudebním proudem, nazývaným turbofolk. To je spojení lidového popěvku, či celé písničky s popíkem, čímž nemyslím něco jako monotónní infantilní spatlaniny typu Maxim Turbolenc, ale vokální skladby s výrazným rytmem a lehce orientálním nádechem  ( – např. tady   ).  Často jsou laděné nacionálně a patrioticky k danému kraji či zemi (-např.   tady  ), nebo v nich interpret sladkobolně vyjadřuje náklonnost ke svému blízkému. Asi nemusím psát, že spousta – možná většina- těchto populárních, odevšad se linoucích skladeb nám zpívá o nehynoucí lásce muže k ženě (a naopak ) a té sladké lásky je
pak tolik, že teče med z repráků    -jako např tady    nebo       tady   .
   Tady v Kosovu jsou navíc v oblibě oslavné ódy (jako např.   tady   ) na UČK (kosovská osvobozenecká armáda), což byla kontroverzní organizace bojující za odtržení Kosova od Srbska. Pro většinu Srbů to jsou teroristé, v čemž je utvrzuje i to, že ještě r. 1998 byla UČK na mezinárodním seznamu teroristických organizací, odkud byla posléze vyškrtnuta. Pro místní Albánce jsou to však hrdinové-zachránci, o čemž nejlíp svědčí socha bojovníka UČK v životní velikosti a s kalašnikovem v ruce, která stojí pár metrů od “mého“ bufetu. 
  Po kávě se poptávám ve stáncích s hudbou po mých oblíbených kapelách, ale nejen že nikdo nemá jejich nahrávky, ale nikdo je ani nezná. Tady holt jede folklór a turbofolk, stejně jako v jiných částech Balkánu a tím myslím i třeba Makedonii a Rumunsko, o Srbsku či Albánii ani nemluvě. Z čistě západních stylů se u mlaďochů dost prosazuje rap, který si nijak nezadá s tím americkým. Ovšem i v této produkci dost skladeb sklouzává k sladkému popovému vrcholu, nebo je doplněno folklórním rifem s nezaměnitelnou příchutí Balkánu.
  Mně nic z těchto žánrů nezajímá, spíš ve mně vzbuzují úsměv. Ale mnou požadované místní kapely neznají ani ve dvou kamenných prodejnách kosovské (a albánské) hudební produkce a já procházím Prizren a nezbývá mi, než si okouknout budovu bazaaru a jiné mešity a minarety.
     Město je plné vojáků z mise Eulex (mise EU pro prosazování zákonů a práva), potkávám tu vojáky z Německa, Turecka a Itálie, v Prizrenu je navíc velká centrála OSCE (org. pro bezpečnost a spolupráci v Evropě). Odjíždím na D´akovicu (alb.Gjakovë, kromě jména nemá nic společného s chorvatskou D´akovicí-kterou jsem zmiňoval výše) zkusit štěstí tam. Při výjezdu z města trochu bloudím, ale díky tomu nacházím další připomínku nedávných bojů, hřbitov asi padesáti kosovských Albánců, všichni zde pochovaní zemřeli v letech 1998 a 1999 a všichni byli (dle nápisů na monumentálních pomnících) členy UČK. Celý hřbitov je státním pietním místem, o čemž svědčí jednotná podoba všech pomníků a přítomné vlajky Kosova.
Po cestě míjím spousty traktorových povozů s vlečkami naplněnými melouny,
před Džakovicou  brzdím u starého, již nepoužívaného mostu, stavěného tureckým stylem (jako třeba most v černohorské Rijece Crnojeviča, most v Prizrenu, nebo nejznámější -a již zmiňovaný - most v Mostaru v Hercegovině, který byl za „bosenské války“ zničen a nyní je opraven). Ale tenhle most u Džakovice je daleko delší, s asi deseti oblouky mezi pilíři. Překračuje řeku Erenik a přilehlé mokřady. Procházím se po něm, pak se snažím ho z mokřad fotit, ale některé oblouky jsou schované v zeleni a tak na žádné fotce nebude celý.  
  V Džakovici se pokouším sehnat to, co v Prizrenu neměli a opět bez úspěchu. Chci zpět do Albánie, ale při diskuzi s místníma se dozvídám, že průsmykem Qafa e Prushit jižně od Džakovice to nejde, byť by právě tudy podle mapy měla vést cesta a posílají mě na západ od Džakovice do průsmyku Qafe Morinë – což zní stejně jako přechod, kterým jsem do Kosova přijel, ale to je jen shoda jmen.

opět ALBÁNIE

Po přejetí Kosovské a Albánské hranice začínám chápat, proč tuhle cestu nemám v mapě – je úplně nová a zatím je zde téměř nulový provoz (na hranici jsem byl jen já a tak si nudící se celníci se mnou povídali o všem možným, okukovali motorku a chtěli, ať tam ještě pobudu).

   Na albánské straně mě vítají hříbkovité bunkry, některé poznávám zevnitř.  Malé jsou stavěné pro jednoho až dva muže, do velkých se vlezl i kanón.

   Nevím, jestli je to tím, že je zde postavená nová silnice, ale moje mapa je tu úplně na prd;  jména vesniček se shodují s těmi v mapě, ale silničky mezi nimi vedou zcela jinak a po nějakých starých cestách – které by mapě odpovídaly, není ani stopy.  Pomalu si projíždím vesničku vzdálenější od hlavního tahu, na který se pak vracím. Cestou okukuju místo, kde by se dalo přespat – je to kousek od silnice, ale skryté řidičům a teče tudy potok. Do večera je ještě daleko a tak mířím skrze horské vesničky po úplně nové asfaltce na jih, u krajnice postávájí stračeny, v jednom místě mi před motorku skáče z křoví koza a já prudce brzdím se žaludkem až v krku. Za kozou se na silnici valí celé stádo oveček.

 Jedu podél řeky Valbonë do vísky  Fierzë, odkud každý den vyráží lodní trajekt do Komanu, osady ležící pár km východně od Skhodëru.  Místní mi tvrdí, že trajekt (alb. traged) odtud vyráží jen v 7 ráno a ukazují kudy k němu. Já k přístavu jedu už teď, abych poznal jak dlouhá a kvalitní cesta k němu vede a ráno nebloudil a zbytečně se nezdržel.  Tak z Fierzë k “tragedu“  je to ještě asi dva kiláky jižním směrem po západním břehu vodní nádrže Liqeni Komanit (do ní se vlévá řeka Valbonë a západně od Fierzë se nádrž jmenuje Liqeni Fierzës)  po hodně nekvalitní silnici (spíš kamenité polňačce – takové cesty mi ale vyhovují). Trajekt je v přístavu, na něm potkávám uklízeče, potvrzuje mi, že odtud trajekt vyráží v sedm ráno, zpět z Komanu do Fierze vyplouvá v 10 hodin. Pak s bohorovným klidem háže tři pytle plné petlahví a jiného odpadu do vody, kde se pytle líně převalují v pomalém přehradním proudu. Jedu zpět do Fierze, tam si v krámku kupuju nanuk a povídám si a malými dětmi,  sedám na blízkou zahrádku na kafé.  Po něm vyrážím na sever po silničce, po které jsem do Fierze dorazil. Je velké horko a tak se chci osvěžit ve Valboně. Nacházím prudký sjezd ze silnice k řece, kde kromě pasoucích se krav nikdo není, motorku dávám do stínu stromu tak aby ji ze silnice nikdo neviděl a  jdu se vykoupat. V užších místech je řeka dost dravá -nohama se zapírám o kameny a tělem mířím proti proudu, který mě nadhazuje. Voda je docela studená, po umytí a osvěžení jdu na břeh. Tam dopisuju cancák a čekám, až oschnu.

  Po návratu k motorcei hned zjišťuju, že je něco v nepořádku. Na levém bočním kufru chybí červený sak se stanem, pod motorkou se válí přeřezaný popruh, který ho pevně držel na kufru.
Koukám na to, stan je v háji, někdo ho ukradl. Taky se hrabal v batohu na nádrži – blbec mi roztrhl zip, i když mohl batoh normálně rozepnout. Odtud štípl taštičku s příslušenstvím k foťáku (náhr. baterii, ministativ, nabíječku a kabel ke compu) a pytlík se čtyřbarevnými tužkami, které vozím jako pozornost pro děti.  Snažil se vzít bundu, ale ta je zamčená ocelovým drátem a zámkem k motorce; naopak mohl vzít helmu, která byla volně přichycená k ochrannému kovovému rámu motky, ale to by musel vědět jak odklopit část helmy a jak povolit poutko.  Srdce mám až v krku a do toho mám návaly smíchu – jsem nasranej a zároveň překvapenej, jak to, že zrovna tady, kde jsem úplně sám, nikde nikdo, se mi tohle stane! Koukám kolem sebe, koukám po okolních kopcích, ale kromě krav tu nikoho nevidím. Rozesmívá mě představa, jak se vesele cachtám, zatím co se nějakej místní indián schovává v podřepu za motorkou, odpižlává stan a šmátrá v batohu, jen třicet metrů ode mě. Ale i kdybych se v ten moment tím směrem koukal, tak ve vodě jsem brejle neměl a s mýma čtyřma dioptriema bych prd viděl. Po proběhnutí se okolo a prohledávání zdejší krajiny malým dalekohledem se smiřuju se ztrátou a není to tak strašné – stanu je mi líto, byl dobrý a lehký, ale mám tu sebou plachtu na motorku, která se dá v dešti použít jako nouzový přístřešek. Ale ten chudák, co to sebral, nebude vědět jak to postavit a ani vlastně neví, co že to krade; stan byl zabalený ve vlastním obalu, dále byl zamotaný do nepromokavého igelitu a ještě navlečen do dvou šusťákových pytlů (jeden jako svrchní ochrana stanu, druhý jako náhradní taška, kdybych třeba zničil některý z kufrů). Věci k foťáku mu taky nepomůžou, foťák samotný jsem měl v době “akce“ v kalhotách u řeky. Takže mi ten tajemný způsobil škodu za pár tisíc Kč, ale sám využije jen ty barevné tužky. Kdykoliv jsem se ve městě vzdálil od motorky, měl jsem vše zajištěné, nebo domluvené s někým z místních, tady se nebylo s kým domluvit a nikoho jsem tu ani nečekal. Beru to tak, že mi mohl vzít i helmu ( a to bych byl fakt v háji…), motorukavice (ty byli jen zastrčené pod gumovou síťkou na sedadle) a další věci z batohu (třeba malý dalekohled, nebo kalkulačku…). Takže to byl vlastně zloděj džentlmen. A dal mi i poučení- Albánské hory holt mají nejen oči a uši, ale i hbité ruce a rychlé nohy.
  Odjíždím na sever do městečka Bajram Curri, kde tankuju a sháním chleba. Na ulici, kde je krámek vedle krámku, parkuju pod strom motorku a ptám se po pečivu, ale všude je už vyprodané.  Jeden z místních mi kyne, ať ho následuju, tak se domlouvám s jiným na ohlídání motorky (vážně nerad bych dnes ještě o něco přišel) a následuju “svého“ Albánce; jdeme jakousi boční ulicí s nevzhlednými domky, pak mezi dost zbídačenými paneláky přes trávník někam do kopečka, mezi domy pobíhají děti, můj průvodce občas něco zahaleká na jiné domorodce,  kteří něco řeší před domy v teple podvečerního sluníčka a  když  začínám mít pocit, že už se nebezpečně vzdaluju od motky, objevuje se za jedním z paneláků malá pekárnička, kde si vybírám bochánek chleba u veselé a výřečné prodavačky, které ale nerozumím ani slovo. Jinak jsem ale překvapený, že se s místníma dorozumím angličtinou (především s mladšími obyvateli a dětmi), před třemi roky jsem měl v Albánii problém někoho s angličtinou najít.
  Jdu zpět k motorce, trochu bloudím, motorku nacházím tak, jak jsem ji opustil, Albánec, který kousek od ní seděl, mi rukou ukazuje, že je vše v pořádku. Zvažuju, zda tyto přátelské místní nepoprosím o pomoc v pátrání po zloději stanu, ale vlastně mi to příjde jako blbost, už jsem se s tím jakž-takž smířil a místo okradení je odtud asi 10 km daleko. Kupuju ještě nanuka, rukama nohama vysvětluju zvědavcům, co že tam dělám, ale dře to, spíš si vyměňujeme zdvořilostní úsměvy. Na ulici občas projede auto, vozík tažený koníkem, či podomácku sestrojený traktor.
  Odjíždím na sever s tím, že chci do vesniček Dragobi a Valbonë, ale kousek za Bajram Curri je doprava zastavená, bagry zatarasily cestu a cosi tam kutí, nedají se objet ani na motorce a mně se nechce čekat. Otáčím a projíždím znovu právě opuštěné městečko, a vyjíždím z něj po silnici, poníž  jsem ještě nejel. Mapa mi opět nepomáhá zjistit, kde přesně jsem, a tak si jezdím naslepo po starých neopravených silničkách kolem políček, stavení, občas míjím stádečko krav či ovcí.
  Na křižovatce Fierze - Bajram Curri – Kosovë  zastavuju a čekám, až se setmí. Koukám na západ slunce, pojídám ostružiny a maliny, pokuřuju cigárka. Je zde malý vojenský bunkr, torzo komunistického pomníku a starý kamenný hrob. Zastavuje tu auto, z něj vybíhají dva dvacetiletí kluci, vyběhnou k hrobu, políbí ho a běží zpět do auta. Když si mě všimnou, ptají se, co jsem zač, přejí mi štěstí a odjíždí. Moje motorka v momentě, kdy kolem ní projíždí náklaďák, padá na bok, ale nic se nestalo, jen nějakou chvíli trvá ji zvednout a zajistit, aby už nespadla.  Z vesnice za kopcem přijíždí na kole kluk, chce pomoct, ale doráží, zrovna když jsem sám motku zvedl. I tak děkuju, chvíli si povídáme, pak jede dál. Vrací se po půl hodině, před sebou ve svižné jízdě žene stádo krav, které pobízí ke běhu bicyklovým zvonkem. Jedna kráva u mě zvolnila a pokukuje po mně a motorce, její nahončí zvoní jak o život a zapojuje i lidský hlas a kráva se dává znovu do běhu. Kovboj-cyklista mi ještě mává a mizí za utíkajícíma kravkama. Už padla tma a já se odtud odlepuju a jedu k místu dnešního spánku.
  Ustýlám si u potoka, obloha je bez mráčku, atak usínám beze strachu z deště.
  V 5.30 vstávám, balím, odjíždím a o hodinu později jsem už na trajektu. Odrážíme v 7:13, trajekt kromě místních a automobilistů převáží i stádo oveček, v jiném rohu parkovací plochy stojí kráva s telátkem; chudák tele si ve strachu pod sebe nadělalo, a teď mu v tom kloužou kopýtka a poplašené telátko občas při rychlém pohybu padá do vlastních hovňáků. Horní paluba je plná lidí, jsou tu i čtyři turisti z US a Itálie, těm italským se věnuje nějaký místní intelektuál, jiný Albánec s mohutným knírem, v typickém fezu a vestě (zřejmě z ovčí vlny) stále přechází od jedné strany paluby k druhé, občas ukáže na přírodní krásy, cosi žvatlá albánsky, uznale kývá hlavou nad tou scenérií a je sám dojat krásou domoviny.

 Kluk, který ho doprovází, si sedá ke mně na lavičku, vyzvídá, odkud jsem a pak se mi přiznává, že onen folklórní buditel je jeho otec a na tomhle trajektu jede poprvé v životě. Já taky a taky jsem překvapený krásnou krajinou (i když to – pravda - nedávám tak okatě najevo). Loď plave mezi zalesněnými kopci či skalními soutěskami, na některých místech se na horizontu objevují monumentální ostrá pohoří, někde jsou na břehu osamělá stavení a zahrádky, občas nás míjí člun místních rybářů.

 V lodním bufetu ochutnávám místní verzi cheesburgeru – ve větší bulce je čtverec kozího sýra a přes něj dva pláty napůl rozřízlé klobásy. Prodavač mi to přihřívá v toustovači, ale nějak mi tahle místní delikatesa nechutná, dojídám ji jen z hladu a ze zdvořilosti. Někteří z cestujících jsou oblečení dle nejnovější módy a bohatě využívají bufetu k nákupu limonád, sladkostí a hlavně energetických nápojů, jiní působí dojmem velmi chudých lidí, kteří mají peníze jen na nákup lodního lístku, tiše sedí a koukají na ty, co v bufetu nakupují. Jako bych v jejich očích viděl překvapení a zároveň bázlivost, a když si chci koupit limču, cítím se trochu nepřístojně, jako “ten bohatej“…

    Do Komanu (resp. přístavu) dorážíme po půl desáté, chvíli se na něco čeká, pak odjíždím z trajektu, cesta vede do tunelu, kam se šinu se v koloně aut. Silnice dál vede po kraji přehrady, není moc kvalitní, já se snažím všechna auta přede mnou předjet a díky dírám ve vozovce musím mít oči všude. Ale po pár kilácích jsem na špici a můžu konečně jet na plno a to je fakt paráda, auta takhle rychle nemůžou, někde kličkuju mezi dírama, jindy zahlídnu v zrcátku prach za motorkou, občas zastavím a koukám po okolních kopcích či vodní hladině. Jakmile se za zatáčkou objeví první z aut, startuju dál. Po ujetí 30 km se ve vesnici Qyrsač napojuju na hlavní tah z Fushe Arrëzi do Škodry, kam teď směřuju. Tam se chvíli motám, kupuju kebap a jedu do Černé Hory. 

 Cesta domů přesČernou Horu, Chorvatsko, Bosnu a další země.

Kousek od hranice - u Vladimiru - se jedu vykoupat do Šasko ezera, ale ukazuje se, že to je jeden velký žabinec. Malí kluci tu na motorovém katamaránu chytají ryby a občas skočí do vody, tak do ní lezu taky, ale žádný plavání se nekoná, nohy i ruce se mi motají do vodních rostlin. Aspoň jsem se osvěžil a cestou zpět jsem navštívil ruiny starého města, z nějž zbyly jen zdi chrámu a základy menších staveb. Ani nevim, jak se to tu  jmenuje.

     Ve městě Ulcijn se snažím koupit nějaký levný stan – nouzák- ale dře to, místní jsou ochotní, ale nikdo neví, kde “šatar“ prodávají. Po opětovné několikeré jízdě z jednoho konce města na druhý to vzdávám, zkusím štěstí v Baru.

V Baru taky nic a to mě místní posílají od prodejen sportu (sportska prodavnica) do místních kutilství  i do rybářských potřeb, ale nikdo nemá a neví. Tak jedu dál podél černohorského pobřeží a k večeru si najímám ve Svetim Štefanu cimru na dvě noci, a to tak, že zastavuju na parkingu u silnice a hned se ke mně hrnou ti, co nabízí nocleh turistům. Většinou nabízejí místnosti pro víc lidí, já jsem ale sám, tak se domlouvám s jedním, co mi dá slevu na dvoulůžkáč. Po zajištění motky mě vede mezi betonovými, na sebe nalepenými vícepatrovými novostavbami, které nepůsobí nijak sympaticky, mezi nimi jsou chodníčky široké jen půl metru, a se spoustou schodišť, vedoucích k jednotlivým vchodům a k jiným chodníčkům. Tyhle turistům určené stavby rostou živelně ve všech černohorských přímořských vískách a většina je dost nevkusných, působících jako malé paneláčky. Ale kdo ví, třeba budou vzdálené generace obdivovat právě to, že jsou baráčky tak nalepené na sebe a propojené spoustou schodišťátek a miniuliček, tvořících jedno velké betonové bludiště, stejně jako my dnes obdivně koukáme na uličky starých židovských čtvrtí, které nám přijdou malebné, i když v době vzniku to byla jen nutnost, jak přežít v ghettech, na hony vzdálená jakékoli romantice.
Můj dobrodinec mne nakonec nechává v třílůžkovém pokoji, dvoulůžkáč si právě zamluvil párek Řeků, jak nám sděluje s mobilem v ruce manželka mého ubytovatele. Také mají syna a
velmi krásnou, právě dospělou dceru, na kterou koukám se ztíženou schopností se soustředit na to, co do mě zrovna hučí její fotřík.  Platím 45 eu za dvě noci a vůbec mi to nevadí, mám pokoj s teráskou a parádním výhledem na moře a ostrůvek, podle nějž je pojmenovaná i celá vesnice – Sv. Štefan. Pak procházím ono betonové bludiště, ve večerce nakupuju limonádu, zmrzlinu a nějakou konzervu, kterou si pak klohním na sporáku v kuchyňce na “mém“ balkóně. Pak jen tak sedím a čumím na západ slunce, stejně jako na jiných balkónech sedí a čumí ostatní-  některé balkóny jsou tak blízko, že se s těmi čumily pokývnutím zdravíme, poslouchám odkud kdo je; pode mnou se ubytovali Poláci, od vedle slyším ruštinu, z druhé strany maďarštinu a odkudsi se čas od času ozve nám nejbližší slovenština – je to tady opravdu turistická destinace a já koukám na moře a vciťuju se do kůže bohatého devizového turisty.
  Další den vstávám až před polednem, po malé snídani na privátě jdu na ostrov, ale je pro turisty nepřístupný, údajně z důvodů rekonstrukce. Ale to je jen zástěrka, jak mi později vysvětluje můj bytný, domy na ostrově skoupili bohatí Rusové a nechtějí, aby se jim tam kdokoliv producíroval. Působí to, jako by se tu právo na vlastnictví a klid zvrhlo v možnost stát se vládcem nad veřejným prostranstvím. Tohle je vůbec velkým problémem Černé Hory, právě možnost díky korupci skoupit cokoli a živelný, nikým a ničím nekontrolovaný rozvoj turistických komplexů i soukromých rezidencí, který nebere ohledy na jakékoliv etické a ekologické normy a šedá, státem nekontrolovaná ekonomika, jsou často kritizovanými reáliemi Černé Hory od mezinárodních ekonomických, lidsko-právních, či ekologických institucí (a nic na tom nemění fakt, že ČH má v ústavě zakotveno, že je ekologickou republikou).  Přiznávám, že oné šedé ekonomice tak trochu napomáhám i já, slevu na bydlení jsem si s mým bytným domluvil po té, co jsme se vzájemně ujistili, že nebudu chtít žádný doklad o onom pobytu.
Po neúspěšném pokusu dostat se na ostrov a po vykázání ochrankou u brány se procházím po ulicích, pak se stavuju na privátě a jdu znovu k moři. Nacházím místo, kde je sice přístup do vody po kamenech, ale jsem tu sám, což mně u tak profláknutého místa překvapuje. Večer jdu do místní pizzerie na večeři, pizza je dobrá, ale jedl jsem lepší.
Loučím se s bytným s tím, že další den odjedu brzy ráno. Jeho hezká dcera se už neukázala, škoda, byla to fakt sympatická sokolica.
Ráno vyjíždím asi kolem šesté, právě když se blížím ke Kotorskému letišti, přistává na něj letadlo a to tak, že nejdřív mi přelétá nad hlavou směrem na sever, ale zároveň se stáčí mírně na západ a znovu přelétá silnici (to už je dost daleko ode mne), a s rachotem dosedá na přistávací plochu, která začíná hned za vozovkou. Pak projíždím Boku kotorskou, největší jihoevropský fjord. Dělá se hezké počasí, provoz není moc silný a já si užívám pobřežní cestu se spoustou zatáček a krásných pohledů na okolí.
Pak po jen velmi rychlé kontrole pasu a zelené karty vjíždím do Chorvatska, konkrétně do jeho nejjižnější části Dalmácie. Zastavuju u kostelíka, u kterého jsem byl před třemi lety, kdy se opravoval a již je spravený.
    Pokračuju okolo Dubrovniku dál podél pobřeží na severozápad, vjíždím do Bosny a Hercegoviny.  Kousek za hranicí se loučím s mořem a točím na severovýchod a stoupám do hor směrem k vesničkám Hutovo a Svitava, znovu si užívám horské serpentýny a pěkné výhledy na okolní krásnou a divokou přírodu. Pak sjíždím okolo mokřadel zvaných Hutovo blato na hlavní tepnu vedoucí do Mostaru, kam mám namířeno. Ale nezdržuju se tu, byl jsem zde už dříve a pokračuju na sever. Od Jablaničko jezera, kde je rozcestí silnic na Sarajevo, nebo na Jajce, mířím ke druhému ze zmiňovaných měst a projíždím si vnitrozemí Bosny, zastavuju na lahodný burek v malém bufetu u cesty a za městečkem Jajce přejíždím neviditelnou hranici mezi dvěma hlavními částmi Bosny a Hercegoviny – tedy: opouštím Federaci Bosny a Hercegoviny a vjíždím do Republiky Srbské.
Cesta vede zalesněnými kopci kolem řeky Vrbas a jezera Bočac , v jednom místě projíždím okolo elektrárny skryté přímo ve skále, o její existenci vypovídají spousty elektrických kabelů a drátů lezoucích z děr v oné skále. Projíždím Banja Luku, hlavní město téhle srbské samosprávní oblasti a už se pomalu začíná šeřit, když se blížím k hranici Chorvatska. Ale ještě mě čeká nepříjemný zážitek v malé bosensko-srbské vísce, do níž vjíždím nalepený za malým náklaďáčkem. Najednou mezi náklaďák a mne skáče od krajnice pes přímo před mé přední kolo a po srážce s mým podvozkem letí s hlasitým zavitím ke krajnici. Po okamžitém zastavení ještě vidím v zrcátku, jak se chudák kroutí, ale když je motorka na stojanu a já se otáčím k chudákovi hafanovi, nikde ho nevidím. Otáčím se kolem dokola a pes nikde. Z nedaleké benzinky na mě křičí čerpadlář, který to viděl, že pes utekl a je OK.  No tak doufám, že to tak je a že jsem ho – chudáka chlupatýho- nějak nezmrzačil. A i když mám svědomí čisté – tohle nějak zblbnul onen čtyřnohý sebevrah – náladu z toho mám pod psa.
Na poslední tankovací stanici před hranicí utrácím poslední bosenské Konvertibilní Marky za benzín, nějakou sladkost a limču, pár drobných pro štěstí dávám Čechům, co do Bosny právě přijeli.
  Pak vjíždím do Chorvatska, dnes již podruhé, nyní však do jeho severovýchodní části. A to proto, že Chorvatsko má (při troše fantazie) tvar podkovy, jejíž vnitřek vyplňuje Bosna a Hercegovina, kterou jsem dnes od jihu na sever celou projel. Chorvatsko tedy “obtáčí“ Bosnu a Hercegovinu ze severu, západu a jihu a tak nejbližší spojnice mezi (např.) jihochorvatským Dubrovnikem a (např.) východochorvatským Osijekem vede přes Bosnu a Hercegovinu.
Jedu přes Pakrac na Daruvar, vesničky mi připomínají české a moravské vísky. Dojem ničí stopy po válečném běsnění; zatím co poblíž riviéry je vše vyvoněné a vymydlené do krásna, v téhle neturistické zemědělské oblasti Chorvatska jsou stále neopravené a rozstřílené domky, které tiše připomínají nedávnou historii. I tahle oblast patřila pod Republiku srbská Krajina, kterou zde místní Srbové, za pomoci federální armády, vytvořili v roce 1991 po bojích s místními Chorvaty. Chorvaté tohle území znovu obsadili po vojenských ofenzívách v r.´95 a dále při politických jednáních mezi léty ´95-´98, kdy Chorvatsko získalo dnešní konečnou podobu. Z pozůstatků války na mě nejvíc působí polorozbořený katolický kostel v jedné z vesniček, jehož věž je z části rozstřílená, z části úplně chybí. V nastávajícím šeru působí dost skličujícím dojmem, rád bych to vyfotil. Ale baterie foťáku už úplně vyhasla (a nad náhradní si teď láme hlavu neznámý albánský horal). Za jinou z vesniček nacházím u silnice jakési tábořiště pro výletníky – teda místo, kde je udírna, gril, dětské houpačky, a dlouhý dřevěný stůl s lavicemi pod stříškou. Zkrátka místo pro pikniky. To se mi hodí  -jak jsem již psal, nastala tma, a chci na kutě a právě střecha mě zachrání před blížícím se deštěm. Okolo furt někdo jezdí, tak ulehám do lesa dál od piknikového místa, ale za chvíli opravdu začíná krápat a já si roztahuju karimatku se spacákem přímo na onom stole pod střechou. I když je můj nynější přístřešek 40-50 metrů od silnice a mezi stromy, občas mne budí okolo projíždějící auta a ráno nejsem bůh-ví-jak odpočatý. Už neprší, balím a razím dál přes Viroviticu k Maďarsku.

U městečka Barsc přejíždím hranici a jsem zpět v EU. Jedu stále na sever k Balatonu,ale cítím se unavený tak, že na chvíli stavím kdesi u maďarského pole a půl hoďky spím na mezi. Odlepuju se, zrovna když začíná krápat, a já s pocitem čerstvosti jedu trošku ostřeji. Asi po půl hodině vjíždím do maďarské vesnice a přibrzďuju, ale v tom dostávám na mokré silnici smyk a s motorkou letím pryč z vozovky. Já jsem se zastavil těsně pod krajnicí, ale motorka zapadla dolů do svahu, pod nímž teče malý potok, zaplaťpánbů nerozvodněný. Chvíli zmateně koukám kolem sebe, ale pak motorku přetlačuju a zvedám ji, při startování motor okamžitě naskakuje a já s ní vyjíždím z onoho říčního koryta tak, že držím jen řídítka - motorku žene její motor a já poklusávám vedle ní. Škody nejsou velké, urazila se jen petlička na jednom z kufrů (a kufr je trochu pochroumaný, ale nic tragického) a praskl nedůležitý plast na kapotáži. Já mám trochu poškrábanou bundu.  Jinak nic. Jen chvíli trvá, než vše dotáhnu, zkontroluju atd. Objíždím Balaton,
původně jsem se chtěl ještě ovlažit v jeho vodách, ale není  hezky, tak pokračuju skrze celé Maďarsko až do Komárna, jen občas zastavím na malé občerstvení či osvěžení, překračuju hranici na Slovensko a po průjezdu tímto sousedským státem vjíždím do rodné domoviny.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE