sumoto_leden



11 států a 11 rovnoběžek - 6 000 km Balkánem

Podělte se s námi o výlet, který nás obohatil o plno nových zážitků a díky kterému jsme získali i v našich pokročilých letech během cesty mnoho zkušeností a poznali nádhernou krajinu i život ve vzdálených zemích Balkánu, do kterých si ještě ani dnes všichni cestovatelé netroufnou.

Kapitoly článku

Hlavní informace k naší cestě - Jak jsme neukazovali pasy - Jak to bylo se spaním na divočáka - Jak jsme neodřeli stupačky

Účastníci: Starší manželé (61, 59) a starší Honda Varadero (2005).

Odjezd. Je 5:30 ráno, teplota 10°C a my natěšeni nasedáme ještě za tmy na motorku. I Varadero je už od večera nedočkavé, plně naložené a připravené na cca 6 000 km dlouhou cestu 11 státy a přes 11 rovnoběžek. Máme v plánu cestovat alespoň tři týdny Balkánem, z toho zhruba polovinu nocí přespat pod stanem a zbytek v hotelu. Nezajišťovali jsme si předem žádné ubytování, aby nás netlačil čas během cesty. Každou etapu chceme jet stylem - kam dojedeme, tam dojedeme. A návrat domů bude, až se prostě vrátíme. Původní záměr, že také budeme spát někde v remízku na divočáka (na hulváta) vzal brzy za své, ale o tom později.
Do kompletní kempinkové výbavy jsme zařadili karimatky tlusté čtyři centimetry, to kvůli našemu věku. Vezeme  tablet s navigací na řídítkách plus jeden tablet náhradní a vytištěné výřezy map podél trasy. Baterie v motorce bude sloužit jako power banka, zásuvka v kufru s rozdvojkou USB zajistí nabíjení za jízdy nebo v noci nejen tabletu, ale i kamerky, foťáku a intercomu. Plánujeme rovněž nějaké horské túry v Černé Hoře, takže je přibaleno i nějaké skromné vybavení do hor. Jako sichr kdyby něco, vezeme 4 litry vody a trochu jídla na jeden den. Kanystr s benzínem nevezeme, u nádrže na 25 l není třeba.

 

Začátek cesty jsme si při plánování stanovili bez přesně určeného data odjezdu na třetí dekádu srpna, protože v této době se dá očekávat stálejší počasí. A také proto, že až začátkem září dorazíme během naší cesty na jih Albánie k Jónskému moři, bude tam už končit sezóna. Předpokládáme tedy, že tam strávíme pár dní u moře na nepřeplněných plážích, kde nebudou řvát caparti (toto není myšleno ve zlém, sami jsme už babička a dědeček se dvěma vnoučaty).
Poznámka 1: všechny názvy cizích měst apod. budou v tomto článku záměrně uváděny v podobě a tvaru, který se v dané zemi používá, a tedy i v 1. pádě. Jednak proto, že některé názvy ani skloňovat nelze a také proto, aby to měli jednodušší případní “šťouralové”, mezi které patřím i já, kteří při čtení sledují, nebo dokonce kontrolují popisovanou cestu na google maps.
Jelikož budeme opouštět EU, jsou v tankvaku také pasy, i když nejsme sběratelé razítek. To ještě ovšem netušíme, že pasy nebudeme vůbec potřebovat. Ve všech zemích mimo Schengenského prostoru, co jsme projeli, tzn. Rumunsko, Srbsko, Kosovo, Makedonie, Albánie, Černá Hora, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina nám stačily k průjezdu hranic jenom občanky, někde po nás nechtěli vůbec nic. Doklad k motorce jsme ukazovali celkem třikrát, zelenou kartu dvakrát. Dokonce jsme nikde ani nesudnávali integrální přilby. Vlastně jenom jednou při vjezdu ze Srbska do Černé Hory. Ale pouze já řidič, přičemž kuklu jsem sundat nemusel, takže stejně viděl prd.

 

Nápad spát někde na černo ve volném terénu se během cesty ukázal být pro nás nereálný. Jen s velkým rizikem lze zajet s těžkou motorkou mimo silnici třeba na louku, když jsme jeli jenom sami dva, a tudíž bez případného jištění někoho dalšího. Tohle jsme si během naší cesty nechtěně potvrdili a zažili na vlastní kůži, a to nešlo o stanování. O tom se samozřejmě také  zmíníme.
Poznámka 2: víte o čem naše povídání nebude a co tedy v tomto článku nenajdete? 
Nebude o odřených stupačkách naložené motorky, údajně svištící horskými serpentinami.
Nebude o riskantním předjíždění.
Nebude o divokých večírcích v přímořských barech.
Nebude o popisu velkoměst.
Nebude ani o tom, co kdo kde měl k večeři.
Bude to povídání o normálním cestování ve dvou, poznávání cizích zemí, jejich lidí, jejich přírody a obyčejného života v nich. Bude to také povídání o našich zážitcích, a o našich příhodách cestou, kterých vskutku nebylo málo (viz záhlaví jednotlivých etap).
Tolik tedy na úvod a naše putování začíná.

Jak jsem kupoval vinětu - Proč mají v Maďarsku cyklostezky

Den 1. - 23.8.2015 Praha západ (CZ) - Túrkeve (H) - 750 km.
První den jsme učinili striktní výjimku a zvolili jízdu po dálnici. Kolem sedmé hodiny ranní, to už jsme byli někde před Brnem, teploměr spadl dokonce na 9°C. Ale během pokračujícího času se velice rychle oteplovalo a my si ani nestačili odkládat vrstvy oblečení, co jsme měli pod hadry. Předpoklad, že dálnice bude v neděli ráno volná, se splnil. V úseku dálnice Brno - Bratislava se vyskytovalo v tu dobu dokonce jen několik aut. Abychom měli výběr eur bez bankovních poplatků, zastavujeme v Bratislavě u bankomatu patřící bance, která má s naší domovskou bankou stejnou matku. Dále se bude pokračovat opět po dálnici na Győr a Budapest.
Před koupí maďarské dálniční elektronické viněty jsem si v duchu přeříkával, jak to Maďarovi řeknu anglicky. Panáček v budce zřejmě viděl na motorce českou vlajku, protože jak jsem začal blekotat, povídá česky: “Jestli umíš česky, můžeš mluvit česky.”

 

Za Budapest sjíždíme nadobro z dálnice. Přes Szolnok míříme na Túrkeve a po více než 700 km jízdy v horku přes 35°C doufáme, že v tomto městě najdeme lepší přespání, než jenom pod stanem.
Cestu maďarským venkovem, kde se střídají pole s kukuřicí, pšenicí, nebo zelím, není nutné komentovat. Jako zajímavost lze ale zmínit mračna komárů, která jsme nikde ještě neviděli. Mračnem je myšleno opravdu jako by uzavřené černé mračno komárů asi velikosti koruny stromu, které na pohled vlálo sem a tam. Při zastavení poblíž komáři člověka neatakují a stále si hledí svého mračna.
Skoro ve všech maďarských vesnicích si projíždějící může všimnout cyklostezek vedoucích souběžně se silnicí s tím, že na samotné silnici je zákaz vjezdu cyklistům. Zřejmě je to prevence proti nehodám, když se tamní cyklisti večer vracejí domů a mají naváto.
Do Túrkeve jsme přijeli v pozdním odpoledni a našli kemp, který byl náhodou součástí termálních lázní. Vybrali jsme si chatku za 21 € za vše s tím, že v ceně je i neomezený vstup do termálů pro oba. Po rychlém ubytování jsme ještě stačili asi dvouhodinovou koupačku, než zavírali. Po celodenní jízdě ve vedru to byl opravdový relax.

Jak nás uvítali v Rumunsku a nebyl to uvítací výbor - Jak se stal asi zázrak - Medvěd, nebo medvědice? - Jak se rozbila helma

Den 2. Túrkeve (H) - Deva (RO) - 390 km.
Probouzíme se a zjišťujeme, že dnes bude opět asi horký a slunný den, ranních 19°C tomu nasvědčuje. Odbavení na recepci proběhlo, v 8:30 vyjíždíme. Ještě zastávka v místním Tesku, protože tam můžou platit kartou třeba také ti, kteří jsou v Maďarsku a nemají žádné forinty.
Nabíráme směr rumunská Oradea, opouštíme schengen a čeká nás tedy první hraniční kontrola. Hned za čárou nás na silnici přivítali dva středně velcí psi. Uvítací výbor to však nebyl, to by museli být alespoň tři. Jako každého, kdo v Rumunsku byl, nás hladoví psi provázeli téměř všude. Jelikož pro některé z nich představuje jedoucí motorka kořist a tak na ni útočí, je z toho moje žena naprosto zděšená. O tom, jak se bála vyprávěla ještě doma.

 

V Oradea se nachází další pro nás spřízněný bankomat, takže vybíráme RON, opět bez poplatku a z města vyjíždíme na Băile Felix a Deva. Vůbec samozřejmě netušíme, co hrozného nás čeká na další cestě, takže zatím spokojeni, jak cesta i v tom vedru krásně ubíhá, zastavujeme v Ceica na návsi na občerstvení v tamější kavárně. Servírka mluví lámanou Slovenštinou, tak se dovídáme, že naproti přes silnici mají záhadný pramen. A opravdu, vedle udržovaného kostela je oplocený travnatý parčík a v něm zhotovená jakási kašna, ze které tento pramen vyvěrá. Zastavují zde auta místních, někdo jen tak s kanystrem na dvoukoláčku a tu vodu si čepují. Ptáme se, jestli ta záhadná voda omlazuje, v našich letech bychom nebyli proti. To že ne, ale prý se všichni domnívají, že je zázračná. Tak čepujeme také. No nevím. Ale to, že jsme vůbec dojeli do Deva, zázrak asi byl. Ale popořadě.

 

Pár km za Beiuș odbočujeme vlevo na prohlídku jeskyně Peștera Urșilor. Abychom nemuseli s sebou tahat helmy a hadry, místní výběrčí parkoviště povolává svého pomocníka, asi 12 letého kluka, který motorku prý bude střežit. Peștera Urșilor je obrovská a krásná medvědí jeskyně s bohatou krápníkovou výzdobou ve všech sálech a někde se prochází těsně kolem krápníků. Je ale hlavně pověstná tím, že zde byla nalezena a je také vystavena kompletní kostra třímetrového medvěda. Je v jeskyni údajně ponechána na místě, kde medvěd zdechnul. Snažili jsme se zjistit u průvodce, který hovořil pouze rumunsky, jestli onen medvěd je medvěd, nebo medvědice. Nedozvěděli jsme se nic, ani když jsem posunky naznačoval pohlaví. Toto byla také první jeskyně, co jsme kdy viděli, že se do ní vchází přes jakýsi vytesaný vestibul ve skále. Asi jako izolace kvůli teplu jsou na začátku a na konci skleněné elektrické dveře, jaké mají v Lidlu.

 

Když jsme se vrátili opět na hlavní silnici, začalo po pár kilometrech pravé peklo. Když se přijelo ke kyvadlovému semaforu, nebylo nám na tom nic divného, i když stát na červenou skoro 5 minut při 35°C někoho bavit nemusí. Zde ale začal při průjezdu asi 2 km staveništěm silnice opravdový offroad, o kterém by určitě psali ve svém cestopisu i makáči na kroskách. To ale není všechno. Za touto rekonstrukcí následovaly další a další neustále se opakující uzavírky a nekonečné čekání u semaforu. Někde se projížděl krátký, někde delší úsek buďto rozestavěnou, nebo už dokončenou úzkou půlkou silnice, přičemž na její druhé polovině byl třeba hluboký výkop na kanalizaci jen tak bez hrazení. Tyto výluky nás provázely celých zbývajících asi 130 km.

 

Později jsem vygooglil naši trasu a na tomto úseku napočítal 82 !!! uzavírek nebo výluk označených na mapě googlu oranžově. To byl tedy neuvěřitelný opruz, do Deva jsme dorazili za tmy v 8 hod. večer a začali hledat hotel. Na třetí pokus asi za další hodinu byl volný motel Maestro, kde z jedné strany byla čtyřproudovka, z druhé vlakové nádraží a na dvorku vzadu štěkající psi. Otevřít okno za tohoto stavu nešlo, i když večer bylo stále asi 29°C. No neber to za 30 €. Ke všemu tomu jsme si při vjezdu do Rumunska neposunuli hodinky, takže vlastně bylo o jednu hodinu víc.
Jako prkotina nám proti dnešku připadala závada na helmě, když si manželka vytrhla někde za jízdy plexisklový štít z pantu a urvala takový ten plastový čudlík. Musela si štít přidržovat rukou do té doby, než jsem to opravil lepidlem a stříbrnou páskou.

Co je číslo 67C - Jak málem předčasně skončil náš výlet - Jak jsme jeli vlevo jako v Anglii

Den 3. Deva (RO) - Orșova (RO) přes Sebeș a Novaci - 390 km.
Na tuhle rumunskou etapu jsem se těšil už doma při přípravě cesty. Ano, znalci podle měst Sebeș a Novaci uhádli. Na této trase je silnice s číslem DN67C, legendární Transalpina. Včerejšek zapomenut. Okolnosti vzniku této silnice a kudy prochází, jsou všeobecně známé. Když člověk při samotném průjezdu této části Karpat vidí tu neuvěřitelně hezkou krajinu, bude to mít dlouho v paměti. My jsme měli navíc jako "horskou prémii" po celý den modrou oblohu a takové štěstí nemá každý, kdo tyto hory navštíví. Také určitě budeme vzpomínat na to, jak jsme tam sebou sekli o zem.

 

Na svažitém parkovišti jsem udělal oblouk, abych byl proti kopci, ale zastavil jsem pod špatným úhlem. Jakmile se naložené Varadero nakloní, už ho nikdo neudrží. Motorka spadla volným pádem směrem s kopce a my se bez zranění také skulili, ani nevíme jak. Prakticky okamžitě zastavil mladý Rumun, co jel okolo se svojí dívkou v Dacii. My jsme se ještě váleli a on už stál u motorky. Chtěl se před svou slečnou předvést a jal se motorku zvedat. V této chvíli mě ani nenapadlo se mu škodolibě smát, protože s ní samozřejmě ani nehnul. Ve dvou se to podařilo. Při sčítání škod po pádu jsem nebyl moc úspěšný, jen škrábanec na padacím rámu a na kovovém rohu bočního kufru. Jinak vůbec nic, žádná deformace kufru ani ničeho jiného.

 

Ovšem následoval větší problém. Pádem se aktivoval náklonový senzor, aby vypnul motor ještě před pádem, ale už se nepřeklopil zpět a motorka nechtěla vrčet. Po asi půlhodině různých úvah co s tím, vidím v dálce siluetu Varadera. Mávnu na něj, byli to Poláci. Polák začal ochotně kroužit kolem motorky a zkoušel kde co, ale marně. Říkám OK už smířen se situací, že zavolám asistenčku na odvoz a pro letošek končíme třetí den. Polák to však na rozdíl ode mne nevzdává. Volá do Polska svému mechanikovi a že se to opraví po telefonu. Po chvilce hovoru překlapává červené tlačítko na řídítku sem a tam a světe div se, motor naskočil a já tam byl za blba. Slova díků ode mě a objímaček od mé ženy nebraly konce.

 

Zbývající cesta proběhla hladce až na to, že mezi Baia de Aramă a Băile Herculane byla tak špatná silnice, že jsme jeli nejen my, ale i ostatní auta prakticky stále v protisměru, protože tam se zdála silnice trochu lepší. Když jelo něco proti, udělal se jenom oblouk.
Kemp, který měl být dle map nedaleko Orșova, jsme nenašli. Tedy našli jsme jeden veliký, ale byla to cikánská stanová osada. Přenocovali jsme tedy v hotelu na korzu u břehu Dunaje za 32 €. Motorka byla zaparkovaná v hospodě, tedy přesněji řečeno v zahradní restauraci hotelu. Při večerním posezení nad Dunajem bylo dost o čem povídat.

Jak na nás skoro spadla skála - Jak jsme šli málem do vězení - Jak jsme plavali na pramici přes Dunaj - Jak jsme projeli Srbskem po okreskách

Den 4. Orșova (RO) - Ivanjica  (SRB) - 460 km.
Z Orșova odjíždíme za slunného rána. Dneska chceme projet po okreskách napříč Srbskem na jihozápad a chceme dojet poblíž Sjeničko jezero a tam někde přespat. Následující den si prohlédnout jeho úžasné, neopakovatelné meandry a pokračovat do Kosova. Jelikož je Srbsko za Dunajem, jsou odtud z Orșova dvě možnosti: jet proti proudu a překročit hranice v Bela Crkva, nebo varianta po proudu a přejet přehradu Železná Vrata. My volíme první možnost. Silnice zde sleduje řeku celých 110 km až do města Pojejena, zde pak Dunaj opustí a Banátem přes Západní Karpaty směřuje k hranicím Srbska. Celá trasa kolem řeky byla zcela bez provozu až asi na šest aut, co jsme cestou potkali. Za to je ale stále na co koukat při projíždění Dunajské soutěsky Železná Vrata, jejíž název si půjčila také už výše jmenovaná přehrada. Je možné rovněž spatřit na protějším srbském břehu hrad Golubac, který se nachází na skalním výběžku zasahujícím do řeky. Srbští stavitelé silnice okolo Dunaje zde vyřešili problém s hradem, který jim ve stavbě překážel, originálně. Vedou silnici přímo hradem.

 

Při míjení skalisek, co máme od silnice napravo, jsou na mnoha místech značky “Pozor, padá kamení”. Co však spadlo tady, jsme v životě nezažili. Vidíme na silnici dva kusy skály vedle sebe, oba velikosti jednopatrového domku. Tyto “kameny” i s doprovodnou sutí musely spadnout na silnici těsně před námi, zrovna se sem po ránu začali sjíždět a okukovat to, stejně jako my, pracovníci zdejší silniční správy. Úzkým průjezdem vedle se to dalo naštěstí objet. V Pojejena utrácíme zbylé RON v Penny, když kde se vzala tu se vzala, jde po parkovišti místní babka. Zřejmě asi viděla naši vlajku, protože když nás míjela, řekla čistou češtinou “Dobrý den” a šla dál. Než jsme se na něco zmohli, byla ta tam.
Přímo na hranicích do Srbska se fotíme u cedule, když v tom z kukaně vyběhne celník, huláká a mává rukama. Chce nás důrazně upozornit, že se zde nesmí fotit, ale já si to vysvětluji tak, že se přeochotně nabízí, že nám pořídí společné foto. Gestem tedy naznačuji ať jde blíž, že mu podám foťák. Co následovalo - no kdybychom včas nevypadli, asi by nás obklíčili, protože už začali vycházet další ze strážnice.

 

Za Bela Crkva využíváme služeb trajektu v Stara Palanka přes Dunaj. I zde byla trocha nedorozumění. V Srbsku už je totiž zase náš čas, což si opět neuvědomujeme. Byli jsme opakovaně ujišťováni, že trajekt jezdí přesně podle jízdního řádu, ale my dobu odjezdu, než nám řekli kolik je hodin, jaksi stále nechápali. No nic, počkáme v tom vedru ještě další hodinu na trajekt, který připomínal spíše motorovou pramici.
Samotný průjezd celým Srbskem napříč za jeden den včetně prohlídek zajímavostí, byl nevhodně naplánovaný. A tak kvůli povaze dnešní trasy a její délce, zamýšlenou návštěvu některých míst vynecháme. Chtělo by to alespoň jeden den navíc, ale to jsme zavrhli, takže někdy příště. Ten jeden den navíc jsme ale nakonec v Srbsku stejně museli nechtěně strávit. O tom píšeme v následující etapě a také jak po nás šli býci.
Když se projíždí hornatým Srbskem převážně po okresních silnicích a mimo větších měst, dává to člověku možnost udělat si představu o většinou skromném životě zdejších lidí na venkově, i když domky zde mají vesměs upravené a všechny vesnice zde lemuje pěkná hornatá krajina. Kolem silnice se domorodci snaží prodávat kde co, přestože provoz je zde mizivý. Například za čtyři obrovské šťavnaté broskve a dva hrozny vína jsme platili 100 Dinárů, což je asi 22 Kč.

 

Zdejší silničky mají sice povrch různé kvality, za to se ale na nich těžko najde rovný úsek, který by měl alespoň 200 m. Člověk má při jízdě pocit, že se gumy sjíždějí více na bocích, než uprostřed. Na rozdíl třeba od známého, ten když se vrátil z Estonska, tak jeho gumy připomínaly tvarem jekl.
Už za soumraku jsme dojeli do Ivanjica, kde se nabízel hned u silnice penzion ve svahu. Přijetí paní majitelky bylo vlídné, s motorkou jsme mohli zajet do její garáže, ale cena 30 € byla na zdejší poměry dost vysoká.

Jak jsme jeli offroad s naloženou motorkou - Jak na nás útočili býci

Den 5. Ivanjica  (SRB) - Nova Varoš  (SRB) - 60 km + 50km offroad kamením.
Dnes ráno chceme jet směr Sjenica a myslíme si, že několik kilometrů před městem odbočíme na Sjeničko Jezero s jeho neopakovatelnými meandry, jež se klikatí mezi vysokými skalami jako zdrclá tkanička. Jelikož k vlastní vyhlídce (Vidikovač) nevede žádná silnice, jenom neoznačená odbočka na polní cestu bez asfaltu, rozhodli jsme se preventivně vyptávat na toto odbočení už zavčasu. Osídlení je zde v horách velice řídké, ne jako u nás, kdy je každé 2 km vesnice. Asi 30 km před Sjenica nás uvítala cedule s vesnicí, která je na uvedené trase snad jediná.

 

Ptáme se před místním konzumem skupiny posedávajících chlápků, jak se tam dostaneme. Jeden z nich, který vypadal jako jejich předseda, říká ať počkáme, že nám nakreslí plánek. Kreslí plánek na pytlík od mouky, my děkujeme a vše je nám jasné.
Po několika kilometrech vidíme odbočku, o které jsme přesvědčeni, že je to ta, co ji předseda vyznačil na plánek. Byla to cesta do prudkého kopce, na jejímž povrchu nebyla očekávaná šotolina, ale spíš jen volně nasypané kameny.
Aby se tam vůbec dalo zatočit, musela se udělat na silnici jakási osmička a pak to šlo. To nás mělo varovat, ale naše odhodlání dostat se k vyhlídce Vidikovač bylo velké. Dál jsme pokračovali obyčejnou horskou cestou pro traktory, ty největší krpály jsem jel sólo, protože manželka se bála na tom sedět. Já se bál taky, protože tam byla vymletá koryta od vody. Po průjezdu blátivými loužemi v lesních dolíčcích vypadala motorka jako by absolvovala šestidenní. Strach jsem měl ale i z prudkých sjezdů dolů. S ABS, které nejde vypnout, to není na sypké cestě žádná legrace. To ona ale neví.

 

Po asi 15 km zastavujeme na rozlehlé horské pastvině, kde se rozdvojuje polní cesta a za ukrutného vedra se rozhodujeme kterou dál. V dálce nahoře na louce přitom koutkem oka spatříme dvě tečky. Asi krávy. Po chvíli sledujeme, jak se tečky velice rychle mění na něco velkého a už lze rozeznat, že to jsou dva statní býci, kteří běží na nás. Co teď? Helmy a bundy sundané, různé věci roztahané, nikde nikdo. Naštěstí byl kolem cesty natažený drát ohradníku, takže se býci zastavili 3 m od něj. Zejména jeden z nich tak divně jako frkal a hrabal nohou do země. Když si člověk vybaví, že dokáže nas..ný býk například při koridě přeskočit tu dřevěnou ohradu, uvědomí si, že nějaký drát toto zvíře nezastaví. No dopadlo to dobře, urychleným odsunem jsme se asi zachránili.

 

Cestou necestou, přes různá údolíčka a vršky jsme dál pokračovali až do místa v lese, kde už nám bylo naprosto jasné, že se tudy k cíli nedostaneme. Teď šlo o to, jak se dostat odtud. Stejnou anabázi zpátky jsme absolvovat nechtěli. Padlo rozhodnutí, že se půjde na pěší průzkum. Šlo také o to vypátrat, kde se případně otočíme, protože na úzké lesní cestě vytesané v prudkém svahu s vyjetými kolejemi to nešlo. Vše, mimo tankvaku s cennostmi jsme nechali u motorky a jenom v holínkách a v trenkách (manželka v kalhotkách) jsme šli asi 2 km vpřed. Tam se ukázalo to, co jsme tušili. Tato cesta vede jenom k nějakým samotám a tam končí, zhruba 20 km vzdušnou čarou od vysněného Vidikovač. Odbočili jsme totiž ze silnice moc brzy. Jet stejnou cestou zase zpátky je tedy jediné možné řešení a příště ať se jde předseda s tím jeho plánkem vycpat.

 

Zkrácená ukázka naší jízdy při hledání jezera. Bohužel oproti originálu FHD značně oříznutá na kvalitě.

Po nevýslovně blaženém pocitu, když jsme se opět ocitli na normální silnici i s motorkou a zdraví, jsme dělali ve stínu závěr. Je 5 hodin odpoledne, jsme úplně vyřízení nejen z vedra, ale i fyzicky a za celý den jsme zatím ujeli 22 km po silnici a 50 km po šutrech. Kolik jsme ušli pěšky, zejména manželka, není známo. Nemít s sebou ty zmíněné 4 litry vody, nevím. Vydáváme se tedy hledat nocleh. Po asi 40 km spatříme u Nova Varoš směrovku na Mini kemp. V zapadlé vísce ho představuje palouček za rodinným domkem a nám se velmi zamlouvá. Budeme tedy spát poprvé pod stanem a to za 10 €. Sociální zázemí máme přímo v domku v jejich koupelně. 

 

Slečna majitelka je velmi milá a ochotná dívka, dokonce nám umožnila prostřednictvím svého počítače přenést data z SD karty kamery na větší medium. Na večeři ale musíme do města, přičemž poprvé a naposledy porušujeme určitou zásadu a jedeme ten kousek jen v tričku, kraťasech a sandálech. Večer nám v usínání svým štěkotem vydatně pomáhá její psík u boudy, ale komu by to po dnešním strádání vadilo.

Jak nás nakonec nepodřízli - Jak jsme projeli městem jako v Orientu - Jak nás kontrolovala vojenská hlídka KFOR - Jak nás pronásledoval mnich - Kde se Kosované učí rusky

Den 6. Nova Varoš  (SRB) - Gjakova (KOS) - 290 km.
Zaspali jsme, po včerejšku není divu. Když pak projíždíme městem Sjenica, evokuje to v nás vzpomínky na krásné Sjeničko Jezero, které jsme neviděli. Pokračujeme přes Novi Pazar a dál na jih do Černé Hory. Samozřejmě i tady hned za čárou začaly neosvětlené tunely, kterými je tato země pověstná. Vjíždět do těchto černých děr, když se jede proti slunci, to je teda něco. Tunely nejsou sice dlouhé, ale jsou třeba do zatáčky, takže je v nich naprostá tma a než se člověk rozkouká, je venku (v lepším případě). Černou Horu navštívíme při naší cestě ještě jednou za týden, nyní nám poslouží svým východním výběžkem jenom jako rychlý průjezd do Kosova, aby se nemuselo jet vnitrozemím přes města.

 

Zajímavé na výjezdu z Černé hory do Kosova je, že závory hraničních přechodů těchto zemí jsou zde vzdáleny asi 11 km od sebe. Člověk má po odbavení v MNE pocit, že druhá kontrola do KOS už nebude, že ji snad musel minout. Na hranicích Kosova se pak musí dokoupit jejich zelená karta, ta naše evropská tam neplatí. Kdyby se však něco stalo v tomto 11 km úseku nikoho, byl by to asi zapeklitý problém. Vlastní hranice je umístěna v horském průsmyku pohoří Prokletije a následně zakroucenou silnicí prudce sjíždíme na rovnou planinu plnou políček a domků. Při tom nás napravo celou cestu až do Deçan provází jmenované vysoké pohoří Národního parku Prokletije.
V Deçan si neodpustíme prohlídku kláštera Visoki Dečani. Tento velice vzácný klášter přežil nepoškozen jako jeden z mála tzv. Válku o Kosovo. Je to Srbský ortodoxní klášter v místech, kde už drtivá většina obyvatel jsou Kosovští Albánci na původně srbském území (víc se o těchto okolnostech raději zmiňovat nebudu). Proto klášter stále hlídají a chrání celé ty dlouhé roky mezinárodní jednotky KFOR.

 

Příjezd ke klášteru je na silnici silně omezen protitankovými betonovými jehlany, každou chvíli závory a kontrolní stanoviště. Vlastní vstup do kláštera, jehož pozemek a zahrady jsou obehnány elektrickým proudem, není zpoplatněn, za to je ale třeba projít důkladnou kontrolou vojáky KFOR na vstupu, včetně toho, že všichni tam zanechají po dobu prohlídky své doklady. Jejich zamaskovaná budka vypadá na první pohled jako nějaká vrátnice do lomu, při bližším pohledu si však přicházející všimne, že stěny a celá strážnice jsou z minimálně 10 cm tlustého pancíře a s neprůstřelnými skly v oknech. Asi se to tady pořád mele.
Výzdoba a malby na stěnách interiéru kláštera jsou opravdu nevídané a ke každému návštěvníkovi se už při vstupu do klášterního parku vždy nenápadně přimotá nějaký ten mnich a bedlivě ho následuje celou dobu prohlídky. Že je zde striktní zákaz focení, je jasné.

 

Průjezd následujícím muslimským městem Peja, s desítkami mešit a minaretů, se pro mě jako řidiče stal nezapomenutelným zážitkem. Byl zde takový zmatek, lidský mumraj a hustý provoz v úzkých ulicích, že jsem to v životě neviděl. Auta, mopedy (motorky tu nemají), cyklisti, chodci, kárky, naložení oslíci a všichni se tu pohybují jak je napadne sem a tam, a přitom si člověk uvědomí, že tento chaos má svůj vlastní řád. Vyznačuje se neuvěřitelnou ohleduplností jednoho ke druhému a vlastně jenom stačí koukat se pozorně před sebe a jde to. U nás, když někdo ve městě na někoho zatroubí, přinejmenším si o něco koleduje. Zde se troubí stále, třeba i jako pozdrav známému na chodníku.
Za další místo pro nocleh jsme si náhodně určili kosovské město Gjakova. I zde se hovoří, jako ostatně v celé této zemi až na výjimky, albánsky. U jednoho obchodu se někoho ptáme na hotel a v mžiku se odněkud vyrojilo několik takových divných chlápků, kteří nás obstoupili. Strach jsme opravdu měli, protože vypadali, že nás přišli podříznout. Ještě ke všemu u nás najednou zastavila dodávka a z ní vystoupil podobný týpek.

 

Všichni se k nám však chovají nečekaně vstřícně a jsou velice ochotní, s překotnou snahou pomoci. Řidič té dodávky se mě ptá, jestli mluvím rusky. Já že “němnogo”, a on že se naučil rusky v Dortmundu v Německu. Prý když chceme hotel, ať jedeme za ním a “nět problema”. Tak tedy jedeme, co nám může udělat, tamti nás taky nezapíchli.
Vede nás městem s hustým provozem, kde se nachází v každé ulici spousta kavárniček a v každé kavárničce se nachází spousta mladých mužů (asi nezaměstnaných), kteří popíjejí limonádu, nebo ty jejich čajíčky, alkohol žádný. Zřejmě tam čekají až přijde čas další modlitby, a tak stále dokola. Ve zdejších muslimských kavárnách a restauracích je také nemyslitelné, aby u stolku seděla místní žena, tu jsme tam neviděli ani jednu, maximálně lze nějakou spatřit na ulici při rychlém přesunu z obchodu domů.
Dorazili jsme tedy za ním v závěsu k velkému skleněnému pětipatrovému hotelu. Zajel s námi na parkoviště a šel pro recepčního, který byl evidentně jeho známý. Vyjednal s ním za nás ubytování a také cenu 25 € za vše a byl pryč. Nyní jsem já s recepčním dojednával místo pro motorku.

 

Garáž to byla vskutku více než luxusní, motorku jsme totiž měli přes noc uvnitř v hotelu, přímo v přepychovém svatebním sále, jaké mají pro tyto účely snad pouze na Balkáně. Večer se nese městem arabská hudba s nekonečnou, stále stejnou melodií a počtem decibelů by jí mohla závidět každá diskotéka. Také jsme v tom vedru docela uvítali, že hotelový pokoj s výhledem na pohoří Prokletije, byl vybaven klimatizací. Velkou vířivku pro dva, která byla přímo v naší koupelně, jsme ani nevyužili.

Jak jsme tankovali za Gumídky místo peněz - Pérák v Makedonii - Stín pistácií

Den 7. - Gjakova (KOS) - Peshtani (MK) - 370 km.
Den 8. - Peshtani (MK) - 0 km.
Cestu do Makedonie k jezeru Ohrid jsme původně plánovali průjezdem legendárním pohořím Šar (Malet e Sharrit). Vzhledem ke strašení v televizi, že v Makedonii a zejména v horských hraničních územích s Kosovem se pohybují utečenci s ozbrojenými převaděči, jsme tento průjezd vynechali. Samozřejmě k naší škodě, protože nic se nikde nedělo. Jede se tedy oklikou přes Uroševac (albánsky zde Ferizaj), Kaçanik a už jsme v Makedonii. Tankujeme u pumpy, kde obsluha jsou dva asi 10 letí kluci. Na možnost platby kartou, protože nemáme makedonské denáry, se ptám pozdě, klučina už tankuje. Zakřičím stop, tomu rozumí a z přístřešku vyběhne majitel, asi jejich otec. Kartou se na této malé pumpě platit nedá a když otec mávne rukou, je nám jasné, že ten asi litr máme tedy gratis. Ale ne tak docela. Manželka dala klukům alespoň Lipa a Gumídky.

 

Jezero Ohrid se blíží, ještě malá zajížďka ke kaňonu Matka, který svírá řeku Treska, nedaleko Skopje. Tento kaňon je také krásný, láká k prohlídce, ale v obrovském vedru vzdáváme tuto pěší procházku a po občerstvení pokračujeme dál. Na parkovišti těsně před stejnojmenným městem jako jezero, ke kterému jedeme, se dáváme do řeči se skupinou slovenských motorkářů na starých Jawách panelkách a jednom Péráku. Všichni mají zapřažený vozík PAV a za sebou ještě svoje manželky a my obdivujeme jejich odvahu a já i jejich motorky.

 

V kempu u jezera Ohrid mě recepční ukazuje na mapce kempu rozlehlá místa, kde je možné stanovat, ostatní je prý pro karavany. Jdu to tedy nejdřív omrknout, kam a jak nejlépe potom zajet. Vracím se asi po 10 minutách s tím, že žádné místo pro stany jsem nenašel. On mi tvrdí, že tam je, že jsem to musel přehlédnout. Přehlédnout ale místo pro stany velikosti skoro půlky fotbalového hřiště podle mne nelze. No nic, znovu špacíruji velkým kempem s kopce a do kopce v hadrech při 37°C. No a v tom mě to došlo.

 

Aby se mohlo na skalnatých svazích u jezera vůbec stanovat, jsou pro stany vytvořeny jakési srovnané plácky. A právě na těchto místech parkují auta těch, co tam nepatří, jen se přijeli z města vykoupat a jsou líní dojít sem z parkoviště před bránou. Čekáme tedy téměř do večera, až se to tu uvolní.
Dvě noci za celkem 22 € zde budeme odpočívat po prvním týdnu cestování a plavat v čisťounkém jezeře hlubokém 280 metrů bez viditelného přítoku, a přesto napájeného. A to podzemní řekou od svého souseda, jezera Prespa. Vedle nás stanuje Polský pár, taky na motorce, takže trochu večer klábosíme při Skopsko pivo. Oni už jedou nahoru, my teprve dolů. Celý kemp je sice zalesněn stromy s pistáciemi, ale v tom pekelném slunci dávají stínu poskrovnu. V podvečer se také pravidelně asi na dvě hodiny  zvedne veliký vítr, ten však člověka ochladí málo.
(více fotek najdete v galerii)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (54x):


TOPlist