reline_unor



11 států a 11 rovnoběžek - 6 000 km Balkánem

Kapitoly článku

Jak jsme přejeli přes zastavovací hřeby na silnici - Jak jsme jeli divočinou skoro 100 km na jedničku - Dopravní nehoda

Den 9. - Peshtani (MK) - Gjirokastër (AL) - 280 km.

Odpočinek skončil, míříme do Albánie. Celé dva dny, co jsme byli u Ohrid, jsme na ni vlastně koukali, hranice prochází jezerem dlouhým 30 km a Makedonie i Albánie se o něj dělí zhruba stejným dílem. První město za hranicemi je Pogradec.
Zjistili jsme, že zdejší Městský úřad má velmi nápaditý Odbor silniční dopravy. Při příjezdu do města kolem pláží u jezera nás překvapilo, že zde plní funkci zpomalovacích prahů asi 8 cm tlustá lodní lana, natažená přes silnici. A při projíždění uličkami centra k bankomatu jsme přejížděli přes  nevídané dopravní zařízení. Jednosměrná ulice je zde “ošetřena” proti neposlušným řidičům, co jezdí v protisměru tím, že ve vozovce jsou zabudované sklápěcí ocelové hřeby, které trčí asi deset centimetrů nad vozovku a jsou zahnuté do oblouku po směru jako takové drápy. Funguje to tak, že když auto jede správným směrem, pneumatika najede na oblouky hřebů a ty se sklopí. Ale jenom ty, na které se najede a ostatní zůstanou vztyčené. Při jízdě opačně se nemůžou na obrácenou stranu hřeby sklopit a tak se najede přímo na hroty.

 

Jedeme stále na jih směr Leskovik, podél řecké hranice, západním úpatím pohoří Grammos. Cesta zatím výborná, silnice široká a jede se dobře. To se ale rychle mění několik kilometrů za  Korcë. V Korcë byl také velice hustý provoz a všiml jsem si, že nejsou na některých kruhových objezdech značky Dej přednost v jízdě, takže fungují s předností zprava. To znamená, že kdo na něj vjíždí, má nebo měl by mít přednost. V tamním hustém provozu si ale tyto objezdy žijí svým vlastním životem, a to stylem kde je místo tam se jede a pro našince je to neskutečný mazec.

 

Za městem nás nejprve zastihne rekonstrukce silnice a tak se několikrát projíždí stavbou v prachu a kamení. Další jízda se také stává neúměrně pomalá, zatáčky a vracečky nahoru a zase dolů. Nádherná hornatá krajina se střídá s průjezdy úrodnými planinkami a domky zdejších zemědělců. Alespoň má člověk na co koukat. Nejvíc špatné je ale to, že silnice je v hrozném stavu. Úzká, s vydrolenými krajnicemi a rozbitá. S protijedoucími auty by se asi velice špatně vyhýbalo, kdyby tady ovšem nějaká jezdila. Za těch necelých 100 km jsme potkali ani ne deset aut a skoro všechna nás zdravila. Opravdu zde v této divočině asi dávají lišky dobrou noc a místní jsou rádi, že někoho potkají. Celý tento úsek jsem jel prakticky skoro celý na jedničku nebo dvojku.

 

To se ale podstatně mění k lepšímu, když se údolím blížíme ke Çarshovë. Tam se silnice napojuje na řeku Vjosa, s neskutečnou tyrkysovou barvou. Dalších 70 km sledujeme tuto řeku, která je zařízlá hluboko v zemi ve vymletém korytu. Naše trasa v Tepelnë pak opouští nádhernou Vjosa i její údolí a stáčí se vlevo na Gjirokastër, kde bude náš dnešní cíl. Nacházíme hotel přímo pod historickým centrem se zvláštním jménem QiQi (25 €). Pokoj s velikou terasou máme na hlavní ulici, takže využíváme večerní horko po západu slunce k posezení při pivku na naší terase a pozorujeme zdejší cvrkot. Auta fungl nová, nebo naopak stará, možná 40 a více let, rikši, povozy a všechno se to hemží i po setmění.
V tom jsme svědky kuriózní dopravní nehody přímo pod námi. Chlápek na mopedu sebou najednou majznul na rovné cestě proto, protože vezl na zadním sedadle veliký bílý pytel s rýží, nebo moukou úplně stejný, jaké se vykládají z lodí. Další dva takové pytle měl přivázané vzadu po stranách. Ten horní se mu nějak sesmekl a on ho chtěl za jízdy narovnat. V okamžiku, jak pustil řídítko, začal se vlnit čím dál tím víc, až skončil na zemi uprostřed silnice. Jelikož byl náklad možná třikrát těžší než ten jeho fichtl, marně se snažil několik minut to postavit na kola, než mu přišel na pomoc pumpař od naproti.
Jako ve všech hotelech, co jsme zatím byli, i zde je WiFi, takže posíláme zprávu svým blízkým, že jsme v pořádku.

Jaké je to u Modrého oka - Jak jsme spali v kempu Hippies

Den 10. - Gjirokastër (AL) - Dhërmi (AL) - 140 km.
Den 11. - Dhërmi (AL) - 0 km.
Den 12. - Dhërmi (AL) - 0 km.
Nad vysokým pohořím a v dáli neviditelnými hranicemi s Řeckem vstává ráno slunce a my vstáváme s ním. Otevřeným oknem hotelu nám jeho paprsky přejí dobré ráno a my doufáme, že dobrý bude celý dnešní den. Pro dnešek máme naplánovanou jednu prohlídku a jednu delší zastávku, takže cestu do dalšího cíle volíme poměrně krátkou.
Než bude vedro, vydáváme se pěšky na pevnost a zámek zároveň, Gjirokastër. Odsud jsou vidět střechy domů celého historického jádra města (UNESCO) a na všech jsou zachovány šedé placaté kameny místo tašek. Šplháme křivolakými uličkami s obchůdky ve starých domech nahoru, odkud je celé město jako na dlani a s ním i celé údolí mezi dvěma horskými masivy. V pevnosti samotné, která je poměrně rozlehlá, je umístěno i vojenské muzeum a lze se zde pohybovat jak se komu zlíbí.

 

Po návratu nakládáme věci na motorku, která byla v noci schovaná za keři na hotelovém dvorku. Než však vyrazíme, je třeba se ještě převléct z civilu, co jsme měli na špacíru. Pokoj jsme ráno už odevzdali a všechno i s kufry jsme zanechali v recepci. Nyní všem poskytujeme pobavení, když si vedle recepčního pultíku svlékáme civil a soukáme se do špinavých motorkářských hadrů.
Naše další zastávka je Syri i Kaltër, neboli Modré oko. Tento unikátní zázrak přírody je dostupný po odbočení ze silnice na kamenitou cestu. Po dvou kilometrech jsme na místě, přičemž motorky mají výsadu parkovat až dole, pod parkovištěm pro auta, u zahradní restaurace. Pramen Modré oko a jeho měnící se barvu z azurové na tyrkysovou je těžké popisovat, to se musí vidět. Z velkých hlubin zde na rovném místě ze svislé hluboké díry ze země vyvěrá řeka Bistrica. Teplotu má tato absolutně čistá jeskynní voda 9°C a proud nahoru je tak silný, že odvážlivci, co do pramenu skáčou z asi 4 m vysoko umístěné vyhlídky, se vůbec při dopadu nepotopí.

 

Dále chceme jet na Sarandë a přes Porto Palermo do Vlorë, kde uvažujeme usadit se na pár dní u moře. Tam jsme ale nedojeli. Zastavujeme cestou na vysokém kopci za Dhërmi u hranic Národního parku Llogara. Tady je panoramatický výhled na moře, které vidíme přímo pod námi a tato vyhlídka je přesně jeden kilometr nad ním. Odtud je výhled nejen na Jónské moře v celé kráse, a na zdejší bílou oblázkovou pláž asi 3 km dlouhou, ale i na 2 000 m vysoká skaliska za námi, která trčí prakticky skoro z moře. V tu chvíli potkáváme skupinu Čechů a jak se z hovoru s nimi dovídáme, jsou znalí místních poměrů. Doporučují nám, že jestli chceme k moři, ať nejezdíme dál, ale vrátíme se dolů právě na tu pláž, co vidíme odsud. Nechce se nám vracet skoro 20 km zpět po té, co jsme se vyškrábali šílenými serpentinami až sem. Nakonec se tedy přeci jen rozhodujeme pro návrat a nelitujeme.

 

V této turistické lokalitě je několik kempů a také dost hotelů. Říkáme si, že když u moře, tak pod stanem. V prvním parádním kempu chce majitel za jednu stanovou noc 28 €, to odmítáme a jdeme hledat dál. Další kemp byl sice velmi spartánsky vybavený, ale za to originálně ve stylu Hippies. Za dvě noci pro oba si majitel říká 5 € celkem, tak neváháme. Později se rozhodujeme pro noci tři, a za další mírný příplatek nakonec spíme v jednom ze zánovních stanů, které jsou zde už postavené pro hosty. Náš stan tedy zůstává ve vaku. V erárním stanu jsou dokonce molitanové matrace a komplet povlečení. V ceně máme rovněž k dispozici na celý pobyt slunečník a dvě lehátka 4 metry od vody.

 

Když se vyjde z kempu a přejde se prašná cesta, jsme na pláži. Jelikož je po sezóně, jsme v našem kempu jediní hosté a na celé pláži byli jednotliví koupající se v rozestupu asi 30-50 metrů od sebe ale jenom u vody. Jinak byl zbytek pláže prázdný po celý den. Na pláži jsou hladké kulaté oblázky velikosti brambory, které se však směrem k vodě zmenšují až na velikost rýže. Jsou tak čistě bílé, až máme podezření, že to tady v noci tajně natírají vápnem. Jónské moře je zde neuvěřitelně průzračné, při plavání bez brýlí je vidět dno skrz hladinu v hloubce 10 m (měřeno provázkem). Úplná idyla, 36°C, nebe vymetené, ale dva dny jsou až až.

Jak jsem sjížděl schody - Jaká je Albánská dálnice - Lebka se zkříženými hnáty - Jak jsme na pláži chodili v mouru

Den 13. - Dhërmi (AL) - Štoj (MNE) 370 km.
Hippies kemp je v mírném svahu a od cesty k němu vede pět zvýšených stupňů, každý dlouhý asi dva metry. Když jsme po nich cpali motorku nahoru ke stanu, pomáhal nám majitel. Byl to majitel nejen kempu, ale i obrovských dredů na hlavě. Dnes, kdy brzy ráno odjíždíme, zde však dredař není. Včera odjel, takže jsme tady sami nejen bydleli, ale i “správcovali”. Po různých úvahách, jak motorku dostat opět na cestu, co tam dát a jak to kde vypodložit, přišla na řadu nejjednodušší varianta. Sjedu schody šusem. A tak se i stalo a dopadlo to dobře (s prázdnou motorkou).

 

Do pohoří Durmitor, kde chceme zase pro změnu prohnat po horách nohy, je to dva dny cesty, pro nás s nocováním třeba v Ulcinj. Směřujeme tedy na Vlorë, Durrës a dále na sever k hranicím Černé Hory. Cesta se klikatí střídavě horskými úseky, aby se zase ocitla u moře. Před Vlorë se naposledy loučíme s Jónským mořem. Severně za tímto městem už uvidíme pouze moře Jaderské. Za Fier projíždíme pro změnu úrodnou nížinou plnou roztahaných vesnic. Těch je tolik, že prakticky celý, skoro 80 km dlouhý úsek přes Lushnjë do Durrës se jede zdánlivě jednou dlouhou vesnicí, kde silnice je lemována různě povedenými stánky místních zemědělců s jejich výpěstky. Když tam někdo nějaké ovoce nebo zeleninu doprodá, skočí za stánek na políčko a “dodá” nové. Na rozdíl od našich tzv. farmářů, má toto ovoce a zelenina nevídanou kvalitu a výtečnou chuť. Je to dáno samozřejmě také podnebím.
Za Durrës je souběžná silnice s nově vystavěnou dálnicí. Nyní je však používána k jiným účelům, tak se chtě nechtě musíme kus vrátit a vydat se po dálnici, i když dálnici jenom podle značek. Odstavné pruhy nejsou. Nadjezdy neexistují, jsou tam křižovatky. Jsou tam odbočky k různým firmám jen tak bez sjezdů rovnou. Jsou tam prašné výjezdy ze zahrádkářských kolonií. Jsou tam stanice autobusů s hrozny lidí. Přecházení chodců je běžné, obvyklé je vidět cyklisty, jak jedou v protisměru. Dokonce tam někdo proti nám tlačil stavební kolečko s něčím.

 

Na hranici do MNE využíváme k předjetí kolony aut a k průjezdu celnicí místní unikát, a to úzkou uličku vedle vjezdu pro auta, která slouží pro motorky. Tedy spíše pro ty jejich pincky, takže velká motorka s kufry tam sotva projede, ale projede.
Ke jmenovanému historickému městu Ulcinj přijíždíme odpoledne. Je z něho ale turistické letovisko se vším všudy. Po špatném odbočení se nechtěně dostáváme do centra s hustým provozem a klikaté jednosměrné uličky plné všeho možného nás následně zavedly ze srázu až na molo. Podařilo se nám odtud vymotat a ubytování budeme hledat za tímto městem, kde skoro ¾ obyvatel jsou Albánci.

 

U Štoj vidíme směrovku Kemp. Sláva, ani to dlouho netrvalo a našli jsme, co jsme hledali. Ale. Tento kemp si totiž zrovna v tyto dny vybrali motorkáři pro svůj sraz. Nic proti tomu, my bychom byli poslední, komu by to vadilo. Už na příjezdové cestě nás na různých motorkách navigovali správným směrem a všichni nás zdravili a mávali jako diví, protože si mysleli, že jsme přijeli na jejich sraz a podle vlajky z velké dálky. Měli před vjezdem do kempu dokonce postavenou uvítací bránu a přímo u recepce byl stolek s láhvemi kořalky na uvítanou a dokud si přijíždějící nedal panáka, nepustili ho dál. Nám ho nutili samozřejmě také. Ještě motorka ani nezastavila a už to měl potetovaný borec nalité. Také se nám podařilo zabránit druhému horlivému uvítači, aby nalepil na naše plexi velkou samolepku s lebkou a zkříženými hnáty.

 

Tento kemp, ač neradi, jsme bohužel opustili, aniž jsme si dali panáka. Bylo nám úplně jasné, že dnes v noci se tady žádné spaní nekoná. Po dalších asi 5 km byl další kemp v borovicovém lese a tam jsme za 14 € zůstali. Sice tu byli mimo pěkného vybavení i obrovští pavouci, ale to je detail. Ani jsme nepátrali, jestli jsou jedovatí, nebo jenom skáčou. Plánujeme zde pouze přespat a pokračovat ráno dál, přesto si neodpustíme podvečerní vykoupání ve “zdejším” moři. Jsme překvapeni  místní zvláštností, a to černým pískem na pláži. Písek je velmi jemný a na mokrou pokožku se přichytává velice vydatně. Lidé, co odcházejí z pláže, mají nohy jako kdyby chodili po mouru. Čistota zdejší vody se s Jónským mořem nedá vůbec srovnávat, zase má ale mírně se svažující dno, dobré třeba pro děti. Člověk ve vodě stačí ještě tak 50, 60 m od břehu. A také se z tohoto písku dají úspěšně stavět například hrady.

Jak jsme si málem vykroutili hlavu - Jak jsme poprvé zmokli - Jak nám málem uletěla plachta

Den 14. - Štoj (MNE) - Žabljak (MNE) - 250 km.
Odjezd v 7:30, cíl Žabljak. Zastavujeme u vynálezu, který je zde téměř na každém rohu a který u nás chybí. Pekara. Tyto pekárny jsou pro rychlou snídani na cestě jako dělané.
Cesta klikaticí vede víceméně kolem pobřeží až do Bar. Po průjezdu městem po hlavním tahu dále pokračujeme stejnou zvlněnou krajinou a stejných pohledů. Vlevo moře, napravo hotely, penziony a větší či menší domy, některé i s obchody a podobně. Za Sutomore je změna v podobě 4 km tunelu pod horským masivem, který nás přivede k zelení zarostlým lagunám a skalnatým ostrůvkům národního parku Skadarsko Jezero. 

 

Tento tunel je zpoplatněn, ovšem mýtnice je až za tímto tunelem.  Při průjezdu hlavním městem Podgorica jsme se nepochopitelně zamotali do úzkých uliček, až jsme skončili před rozkopanou ulicí a zákazem vjezdu. Z toho nám pomohli dva mladíci v autě, kteří se sami nabídli, že nás vyvedou na výpadovku. Následovali jsme je zákaz nezákaz úzkými uličkami a silničkami, které připomínali spíše chodník v parku, dokud nám nezamávali na šťastnou cestu na hlavní silnici.

 

Z Podgorica na Mojkovac je jeden z nejkrásnějších úseků, co jsme zatím projeli. Průjezd kaňonem kolem řeky Morača je nezapomenutelný. Zde by si mohl člověk při průjezdu hlavu vykroutit, když by chtěl dohlédnout až vršek skal. Pár míst pro bezpečné zastavení k prohlídce v kaňonu sice je, ale mohlo by jich tam být víc. Zase by se ale kvůli kochání asi nikam nedojelo. Pozorovateli, který si zde hlavu ještě nevykroutil a stále se může dívat nahoru, jistě neunikne železniční trať umístěná vysoko ve skalní stěně naproti. Vlastně jsou vidět jen mosty jeden za druhým, jinak koleje mezi nimi vedou tunely.
Do našeho cíle, Národního parku Durmitor, konkrétně do zmíněného města Žabljak, volíme cestu přes Kolašin, abychom si prohlédli okolní nedotčenou přírodu. Pár kilometrů za klášterem (Monastir Morača) proto na rozcestí odbočujeme  vpravo a kaňon opouštíme. Řeku Morača, která nám doposud dělala společnost, jsme nechali téct v jejím údolí. Bez řeky po boku se ale nejede dlouho, po necelých 40 km ji vystřídá jiná slavná “kaňonová” řeka, Tara.

 

Ovšem než k ní dojedeme, nevynecháme návštěvu národního parku Biogradska Gora. To se nejprve odbočí z hlavní silnice na velice úzký můstek. Kdyby byl takový u nás a to pouze pro pěší, byl by určitě širší. Dále parkem vede neširoká strmá silnička až těsně k Biogradsko Jezero, kde parkoviště tvoří plácek u jezera. Když není místo, zajede se kousek do lesa a nikdo to tady příliš neřeší. Je zde zároveň i kemp, lépe řečeno spíš tábořiště. Vzhledem ke skalnatému svahu a tím nedostatku místa, dělí se o každý volný prostor současně stany a auta návštěvníků.
Půjčovna čtyřkolek, která zde nabízí projížďky terénem po lese kolem jezera, funguje systémem konvoje. První jede průvodce a za ním kodrcají po balvanech ostatní na “svých” quadech. Naše krátká zastávka a rychlá prohlídka nejbližšího okolí tohoto jezera samozřejmě nemohla obsáhnout větší  seznámení se s tímto nádherným místem. Sloužila spíše jako inspirace pro návštěvu někdy příště.
Od Mojkovac už tedy zase jedeme vedle řeky. A právě zde, v kaňonu řeky Tara, který je druhý nejhlubší na světě po Grand Kaňonu, nás přepadl první déšť po 14 dnech jasné oblohy. V tomto úseku je asi 30 tunelů, úzká silnice vytesaná do skály a spousty zatáček a skalních převisů. Uvažujeme, zda si navléct gumu, ale hlavně kde.

 

Situace na silnici po chvíli rozhodla za nás. Těsně před jedním z tunelů je mezi silnicí a zábradlím, které chrání před pádem do kolmé strže a do řeky na jejím dně, místo akorát tak na motorku. Ukrýt se v tunelu je dílem okamžiku a čekáme. Tunel je úzký a samozřejmě černý, takže když něco jede, vypadneme radši vždycky ven. Naštěstí po chvíli déšť ustal a od této chvíle až do našeho návratu domů už nezapršelo.
Po cestě děláme ještě zastávku u známého mostu - Most Đurđevića. Tento architektonický skvost se tyčí ve výšce 170 m a pohled z něho do hloubky na řeku je úchvatný. Souběžně s mostem je v jeho úrovni natažené lano. Pro odvážlivce se tu provozuje jízda po tomto laně z jedné strany kaňonu na druhý, za hrozivého svistotu roztočené kladky, který se nese do dálky.

 

Žabljak, cíl dnešní etapy, je dosažen navečer, teď jen najít nocleh. Chvíli uvažujeme o hotelu, který už je za městem blízko hor a byl by pro nás velice vhodný jako výchozí bod pro naše túry. Když ale recepční říká, že cena je 108 € za 1 noc, jedeme pochopitelně dál a zakotvili jsme nakonec v kempu Ivan Do (to není zkratka, to se tak jmenuje). Bereme chatku co by apartmán. Dole je kuchyně, koupelna s WC a obývák, nahoře spíme. Za tři noci platíme celkem 50 €.
Večer začalo nějak foukat, tak jsem dostal nápad, že přikryji motorku plachtou, kdyby v noci pršelo, nebo sněžilo. Ve výšce skoro 1 600 m by to nebylo nic zvláštního. Pršet ani sněžit nezačalo, místo toho se v noci z větru stala doslova horská vichřice. Její nárazy nás v noci probudili a bylo slyšet i přes zavřená okna, jak plácá a mlátí plachta na motorce. V půl druhé v noci jsem tedy sundával plachtu, kterou jsem večer ještě pro jistotu ovázal provazem. Plachtu jsem zachránil asi v poslední chvíli.
(více fotek najdete v galerii)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (54x):


TOPlist