sumoto_leden



11 států a 11 rovnoběžek - 6 000 km Balkánem

Kapitoly článku

Jak jsme na túře v horách odháněli medvěda - Jak jsou Rusové otužilí - Jak jsme byli v jeskyni a jeskyně to nebyla

Den 15. - Durmitor (MNE) - 0 km - pěšky asi 10 km.
Den 16. - Durmitor (MNE) - 0 km - pěšky asi 20 km.
Ráno se citelně ochladilo. Zírám na teploměr a vidím osmičku. Proti teplotám, v kterých jsme se doposud pohybovali, tedy rozdíl téměř 30°C. Zde, v n.p. Durmitor, bude na rozdíl od nás motorka dva dny odpočívat, my budeme šlapat po horách a okolních lesích, ve kterých jsou dle informací na nástěnkách mimo jiných zvířat i medvědi. První den volíme kratší vycházku na rozhýbání nohou k Crno jezero s tím, že ho celé obejdeme. Toto jezero se už bohužel, vzhledem k blízkosti města a lehké dostupnosti, stalo produktem masového turismu. Na nedalekém parkovišti je možno zahlédnout auta z různých zemí, převažovali chorvatské, srbské a polské reg. značky.

 

Také jsou zde autobusy s dovolenkáři od moře, co je sem nahnala cestovka a tady dostali na hodinu rozchod.
Nic to však nemění na kráse tohoto koutu přírody. Jezero je zasazeno uprostřed lesa a skládá se ze dvou skoro nezávislých jezer. Pohled na panorama pohoří Durmitor okolo je neodolatelný. Hloubku má jezero údajně asi 50 m a je velice studené. To však nebránilo jednomu ruskému páru středních let, co sem asi dorazili zmíněným autobusem, ve vykoupání. Zima nám byla už jenom při pohledu na ně. Oni jsou ale asi zvyklí na větší ledárny. U jezera nejsou žádné cesty, jen vyšlapané pěšiny a každý si chodí jak chce.
Okolo celého jezera však cesta vede, tak jsme se po ní vydali. Během pochodu spatříme směrovou šipku k jeskyni Titova pecina. Když jsme se vydrápali do strmého kopce a po nekonečných skalnatých schodech, věděli jsme, že jsme na místě. Spatřili jsme velikou mramorovou desku na skále s názvem jeskyně a na ní ještě nějaké další údaje. To podstatné, totiž jeskyni, však stále nevidíme. A v tom jsme ji spatřili. Jeskyně byla v podobě výklenku pod deskou. Ten výklenek ve skále zvaný jeskyně a jak jsme zjistili, figuruje ve všech průvodcích, byl velikosti asi jako když tam někdo párkrát kopne krumpáčem.

 

Druhý den jsme vyrazili na delší túru na Jablan jezero. Turistické značky po cestě jsou zde jiné a daleko skromnější, než u nás. Za to ukazatele na hlavních rozcestích mají udanou vzdálenost i čas a na rozdíl od našich mají tyto ještě barevné puntíky, představující obtížnost. Něco jako na sjezdovkách. Jezero je v lůně panenské přírody, v okrouhlém sedle, obklopeno balvany a různou vegetací a hlídají ho zde horské velikány, které jsou těsně nad ním. Velikostí je podstatně menší, než Crno jezero, to mu ale na kráse neubírá.

 

K tomuto jezeru se jde po dlouhé a poměrně obtížné trase. Chvíli vede cesta pastvinami, kde nás bučením zdravily krávy, pak ale stoupá nefalšovaným pralesem prudce vzhůru. Člověk zde nepotká ani živáčka a je tady v tom tichu úplně sám. Termínem živáček je v tomto případě myšlen člověk, nikoli však medvěd. A z toho jsme měli opravdu strach. Tady jsme si vzpomněli na radu zkušených horalů, že se má mluvit hlasitě, nebo halekat, nebo zvonit klíči. A tak jsme cestou vydatně halekali a tím "onoho medvěda zahnali".

Jak jsme ráno neodjeli - Jak jsme neviděli hrdinu - Kdy dozrají mandarinky

Den 17. - Žabljak (MNE) - Kostanjica (MNE) - 230 km.
Den 18. - Kostanjica  okruh Lovćen a zpět - 160 km.
Dnes ráno je odjezd. Vše sbaleno, přesto se dál čeká. Nechce se nám nasednout na motorku, když je 5°C a mlha. Hlavně ale proto, že je před námi nejhezčí část návštěvy n. p. Durmitor, jeho vlastní průjezd a v mlze bychom nic neviděli. Před desátou se to lepší, tak se jede. Stanaře, co zde zůstávají, litujeme jak klepou kosu.
Ze Žabljak se jede nejdříve víceméně podhůřím a na počasí se nic nemění. Jakmile se za Virak začne silnice zvedat k vrcholům, máme nebe najednou úplně modré, i když je chladno. Nic nám tedy nebrání kochat se tou krásou. V téhle době, kdy už sem jezdí málo turistů, je tu celý Durmitor prakticky jen pro nás. Když jsme přejeli pomalou jízdou a se zastávkami toto krásné pohoří točitou silničkou dlouhou skoro 50 km ve výšce téměř 2 000 m, opouštíme tento skvost přírody sjezdem dolů serpentinami s tunely odvážně vykopanými ve strmé skále a jsme na hlavní silnici u Pivsko jezero. V září má jezero, ve skutečnosti přehrada, podstatně méně vody než asi má na začátku léta, ale tyrkysovou barvu si ponechalo.

 

Dnes máme namířeno opět k moři, konkrétně záliv Boka Kotorska. Jedeme na Nikšić, pak lehce vpravo a před bosenskými hranicemi vlevo na Kotor. Projíždí se typickou hornatou krajinou, ale silnice je až na výjimky trasována údolími s vesnicemi a městy. Je zde i několik tunelů a poslední část cesty k zálivu vede po nové silnici. S tím, jak jsme se postupně blížili do nížiny a tím stoupala teplota, tak jsme si odkládali spodní vrstvy, co jsme navlékli při výjezdu. Teplota u moře se totiž opět blížila 30°C. V zálivu zastavujeme v Kostanjica u zdejšího kempu. Hned nám padl do oka a tedy zůstáváme (34 € za 2 noci). Je to nejkomfortnější kemp, ve kterém jsme doposud byli. Prakticky ihned, když někdo opustil toaletu nebo sprchu, přispěchal zřízenec a čistil. Všimli jsme si, že takto chodil i několikrát za hodinu.
Dvě noci zde plánujeme zůstat proto, aby bylo dost času na výlet do národního parku Lovćen. Ten je hned v sousedství, ale my jsme k němu jeli okružní jízdou. Nejdřív trajektem přes úžinu, pak přes města Budva a Cetinje. V místě našeho cíle je nahoře malé parkoviště, takže se tam všechna auta nevejdou a parkují podél silničky až asi půl kilometru pod kopcem.

 

 Motorka samozřejmě může až nahoru a hlídač ji tam někam strčí. Hadry a helmy jsme si mohli ponechat v krámku se suvenýry, který je hned vedle parkoviště. Po téměř 500 schodech, které vedou tunelem vzhůru horským masivem, jsme vysupěli až na vrchol Lovćen a to Jezerski vrh. Je tady památník nebo mauzoleum se sochou místního národního hrdiny. Mimo vstupného do tohoto parku jako celku, chtějí ještě další peníze za prohlídku samotného hrdiny. Nám ale bohatě stačila prohlídka okolní krajiny, kterou zde má člověk jako dlani a pohled dolů na záliv a město Kotor z této výšky stojí opravdu za to.
Pro zpáteční cestu jsme zvolili šílenou silničku, která odtud vede přímo k zálivu. Samotná cesta dolů je zážitek sám pro sebe. Je na ní přes 30 očíslovaných vraceček a některé se kroutí víc než zpátky. Na téměř kolmé skále, aby jim to vyšlo, stáčejí někde silnici až pod tu vrchní nájezdovou. Než se však dojede k zatáčkám, musí se absolvovat úsek velice uzoučké silničky. My jsme například potkali cestou dolů nějakou dodávku a jelikož motorka nemůže couvat do kopce, musel couval on asi 100 m a spustil tím za sebou řetězovou reakci ostatních aut. Z obou stran vozovky byl prudký skalnatý sešup někam k mokřadu a vedle dodávky by v tom místě neprošel ani chodec.

 

Šťastně jsme se po výletě vrátili do našeho kempu, ve kterém na místě vyhrazeném pro stany byly hustě vysázeny mandarinkovníky, které svými korunami poskytovaly příjemný stín. Všechny stromy byly doslova obaleny mandarinkami, k naší smůle ovšem zelenými jako brčál a jestli ještě letos panu majiteli dozrají, když je skoro polovina září, se neví.

Drzost na hranicích - Jak jsme spatřili Auroru - Jak jsem se vrátil na místo činu

Den 19. - Kostanjica (MNE) - Brijesta (HR) - 180 km.
Ještě máme jeden cíl při našem putování, který je pro mě osobně velice důležitý a neopominutelný. Tím cílem je vlastně jenom jedna malá, dalo by se říci ničím nezajímavá vesnička na poloostrově Pelješac. Cestou k ní ale nejdříve přejíždíme hranice do Chorvatska, a to docela drzým způsobem. Před hranicemi jsme dojeli skupinu asi šesti chopperů z Rumunska. Společně přijíždíme k hranicím a tam předlouhá kolona aut. Spolujezdkyně na první rumunské motorce gestikuluje na nás ostatní, ať jako všichni jedeme dopředu. Ještě se k nám přidali dva Italové, co stáli poctivě frontu. U závory ale fungovala jenom jedna budka, takže jsme pak stáli vedle aut a tolik motorek nemělo šanci se vecpat. Auta se semkla a nepouštěla nás. Po asi třech minutách dunění motorů pod střechou přechodu to jeden celník už psychicky nevydržel a otevřel radši pro nás další budku.
Na vyhlídce nad Dubrovnik jsme spáchali povinné foto a sjíždíme do centra. Nebyla ale naděje zaparkovat v rozumné vzdálenosti od hradeb, tak jsme to po chvíli vzdali a jeli se alespoň podívat do přístavu. Tam jsme pochopili, kde se tady všude na Balkáně bere tolik Rusů. V tomto přístavu rády kotví výletní lodě a nejsou to žádní drobečkové. Největší z nich měla jméno Aurora. Tak a máme jasno.

 

Na poloostrově Pelješac je v jednom zapadlém zálivu vesnička Brijesta. A právě tam jsem byl přesně před 50 lety o prázdninách v roce 1965 se školou na třítýdenním pobytu. Domorodci si nás tenkrát rozdělili do svých domků na nocleh. Dost často během těch let jsem chtěl navštívit toto místo opět a zavzpomínat. Nikdy to nevyšlo, až nyní. Zastavili jsme s manželkou na návsi, kterou tu představuje hezky upravené molo a začali pátrat po pamětnících. Nebylo to ale samozřejmě po těch letech lehké, až jsme jednoho i s jeho paní našli. Pozvali nás k sobě domů na občerstvení a prohlíželi jsme si dobové fotky, co jsem měl s sebou a v rámci jazykových možností také spolu "pokecali". Dokonce podle jedné fotky poznali dům, ve kterém jsem tenkrát bydlel a zavedli nás k němu.
Na tomto výběžku Chorvatska, který je významnou vinařskou oblastí a víno je tady všude i kolem silnic, jsme nakonec přenocovali. Kemp, který je velice komfortně vybaven, se nachází ve vesnici Prapratno. Má hezkou písečnou pláž s čistou vodou a za noc jsme platili 15 €.

Jak jsme se dostali na blata - Záhadný znak Dervišů - Jak jsme viděli divadlo a nebyli v divadle

Den 20. - Brijesta (HR) - Jajce (BiH) - 320 km.
Naše putování se pomalu nachýlilo k závěru. Odtud však nejedeme domů nejkratší cestou jak je zvykem, ale plánujeme ji tak, abychom během těch posledních dní ještě něco viděli. Takže to zatím jako návrat nebereme a proto i během dnešní etapy do Jajce uděláme nějaké zastávky k prohlídkám zajímavých míst.
Při přejezdu hranic z Chorvatska do Bosny a Hercegoviny celník jen mávnul a ani jsme nezastavovali. V tomto jižním koutu státu také jako by neřešili, jakou kdo má u sebe zrovna měnu. Například jsme platili jeden účet: část bosenskými markami, něco chorvatskými kunami, abychom se jich zbavili, a zbytek jsme dodali v eurech. On si to bleskově v hlavě převedl a něco nám vrátil. Když jsme to později přepočítali, bylo to správně.
Z Neum jedeme po okresce na Hutovo a pak za městem vlevo na silničku, která je značena bíle. Sice je ještě o řád horší a podle toho také vypadá, ale přivede nás přes kopce k Přírodnímu parku Hutovo Blato. Uzoučká silnička s utrhanými krajnicemi vedla sice hezkou krajinou, ale při míjení aut se muselo zastavit. Naštěstí tam byl velmi malý provoz. Touto cestou jsme se tedy proploužili až k zmíněným blatům, ale mnoho toho k vidění nebylo. Takže to byla spíše zbytečná zajížďka.

 

Před Mostar jsme ještě navštívili vyhledávaný turistický cíl, Dervišský klášter muslimské sekty v městě Blagaj. Motorky mají VIP příjezd až přímo ke vstupu do kláštera uličkou se suvenýry, kde je pak hlídá výběrčí vstupného, takže jsme tam mohli ponechat i všechny krámy. Zde pod kolmou, asi 100 m vysokou skálou je pramen řeky Buna, který vyvěrá přímo ze skály. Ona tam vyvěrá vlastně už celá řeka, ne jako například čůrek pramene Vltavy. K této skále je těsně přistavěn klášter, zde nazývaný jako Tekke nebo Tekija a dobrá polovina návštěvníků jsou muslimové. Zaujal nás prapodivný velký nápis na zdi kláštera, který se tam všude opakoval velmi často. Motiv toho nápisu měli dokonce jako hlavní lákadlo mezi suvenýry a to v různých podobách. Písmo připomíná klikyhákami arabštinu nebo tak něco a zatím jsem nevypátral, co to má znamenat.

 

Zanedlouho jsme už pomalou jízdou projížděli hlavním městem Hercegoviny Mostar a koukali, jak jim rozstříleli domy za války v rámci tzv. humanitárního bombardování, hlavně jsme však hledali místo na nějaké parkování. A náhodou jsme při projíždění uličkami a vyhýbání se spoustě lidí, kteří chodí kde je napadne, zahlédli mezi domy tradiční důvod zastávky všech, historický Stari Most. Hned kousek opodál se naštěstí naskytlo místo na chodníku u popelnic, na kterém byl kvůli nim dokonce nájezd na obrubník. Asi 200 m od mostu, to je paráda, teď ještě co s hadry a helmami. Ochotná slečna z recepce hotelu naproti nám to pomohla vyřešit a vzala věci do úschovy.
Na mostě samém jsme byli svědky divadla, které tu předvádějí nikoli herci, ale členové Klubu skokanů do vody. I když oni to herci ve své podstatě jsou také. Jeden naznačuje roztaženými pažemi, když přelezl zábradlí nahoře, že bude skákat. Po chvíli však sleze a nastoupí další, zatímco ostatní členové klubu vybírají čumné. Když se jich v divadélku nahoře vystřídá několik a mají dost vybraných peněz v té jejich muslimské čapce, jeden z nich skočí. Odvaha jim skutečně nechybí, vzdálenost mostního zábradlí k hladině údajně kolísá mezi 20 až 25 m, podle množství vody v řece. Za naší přítomnosti byl stav vody podle stop na pilířích velice nízký.

 

Z Mostar pokračujeme na sever opět podle řeky Neretva, aby ji pak na chvíli vystřídala Rama a následně řeka Vrbas. Ta se za Bugojno rozlévá různě po rovinaté krajině a zavlažuje zdejší políčka. Tady jsme si všimli zajímavého úkazu, že v každé jedné vesnici nabízeli zemědělci u silnice vždycky stejné výpěstky. V jedné vesnici měli například všichni vystavené zelí, v druhé vesnici cibuli a tak dále. Řeka se s blížícími se horami zase poslušně vrací k silnici, aby nás svými krouceninami kaňonem dovedla do dnešního cíle. Cestou potkáváme na odpočívadle skupinu motorkářů z Česka, jak jedou prý k moři, ale byli jen tak na lehko bez ničeho. Naše divení skončilo, když u nich po chvilce zastavilo doprovodné vozidlo s bágly.

 

Do Jajce jsme přijeli v podvečer. Po přejetí řeky jsme spatřili náhodou hotel, který se nám docela zamlouval a už se nám nechtělo hledat jiný, tak jsme zůstali za 40 €. Náš nejdražší nocleh, motorka nocovala před dveřmi do recepce. Večer jsme si ještě prohlédli starou čtvrť za hradbami. Vodopády, kterými je proslulé toto město, si necháme na ráno, než pojedeme zase dál.

Jak v Chorvatsku mluví česky - Jak to důchodci z Německa už organizují u Balatonu

Den 21. - Jajce (BiH) - Hévíz (H) - 450 km.
Uvažujeme, jestli se nám podaří dojet dnes až k Balatonu. To se uvidí, když tak se uvelebíme jinde, podle toho kam dojedeme. Před cestou jsme nezapomněli na zmíněné vodopády a brzy ráno jsme tady byli úplně sami. Vodopády, které jsou přímo ve městě, se nám líbily, i když v této době a prošlém letním suchu bylo vody méně než je asi obvyklé.

 

Vydáváme se na cestu, vyjíždíme z města a pokračujeme podél stejné řeky, která nás sem včera přivedla. Náhle se objevila značka, upozorňující na opravu silnice v délce 20 km. Silničáři tu žádní nebyli, jenom to tady měli připravené. Ta příprava spočívala v tom, že celý tento dlouhý úsek odfrézovali asi o 1 cm v celé šířce. Výsledkem byly podélné vlnité hrubé rýhy, na kterých motorka plavala, jak se jí zachtělo, zejména v zatáčkách.
Stále s řekou Vrbas po boku projíždíme krásným, skoro 60 km dlouhým klikatým úsekem mezi kolmými skalami, který končí v Banja Luka, hlavním městě Republiky Srbské. Neplést se Srbskou republikou, což je sousední stát (Bělehrad). Oni moc dobře vědí, proč to tak je, ale my v tom máme trochu guláš. Za Banja Luka řeka uhýbá z naší trasy, aby velikými meandry, kterými protéká, pak splynula na chorvatských hranicích s řekou Sava. My tuto hraniční řeku překonáme po mostě v Gradiška.
Dále jsme projeli nejzápadnější částí chorvatské Slavonie, což je rovinatá úrodná oblast, kde alespoň pro nás, nebylo nic moc zajímavého. Později se krajina mění v pahorkatinu a když jsme se blížili do oblasti, jejíž centrem je Daruvar, věděli jsme, že zde žije česká menšina. I když menšina jak kde, někde žije dokonce většina, například ve vesnici o které píšeme dále.

 

Zastavujeme na návsi v Končanica (zde i česky v Končenici) u velkého domu s nápisem Český dům a českou vlajkou na žerdi. Sídlo zde má místní české Županství a Obecní rada. Naproti vidíme hospodu s reklamou na pivo Staročeško. Toto pivo se vaří dle české receptury v pivovaru ve zmíněném městě Daruvar. V hospodě zdravíme jak jinak, než česky Dobrý den a mladá servírka odpovídá čistou češtinou také Dobrý den. Vedle u stolu sedí místní štamgast, se kterým chvíli klábosíme a ten také mluví česky naprosto bezchybně. Dozvídáme se, že zde mají mimo jiného i českou školu, že 90% obyvatel Končenice jsou Češi a mnoho dalších zajímavostí o této velmi čisté a upravené vesnici. Hovoří i o okolnostech za jakých se zde ocitl nejen on a jeho předci, ale i další Češi. Když ale přijde řeč na nedávnou válku, mlčí jako zařezaný, sklopí hlavu a vůbec se o tom nechce bavit.
Z hospody nám mávají a přejí šťastnou cestu a my víme, že těch asi 200 km k Balatonu dneska už zvládneme. V Keszthely a Hévíz jezdíme sem a tam a nemůžeme najít nic volného, nebo vhodného pro nás. Vůbec nás při trasování nenapadlo, že se zde nachází největší přírodní teplé jezero v Evropě, které má teplotu 33°C a že se sem tedy jezdí sezóna nesezóna, a to i v zimě.

 

Až jsme nakonec našli nevelký kemp pro karavany, ale recepce má otevřeno jenom ráno od 9 do 12. Co s tím? Kemp byl plný zabydlených důchodců z Německa, kteří zde jsou evidentně celé léto. Postáváme před zavřenou recepcí, když v tom přichází jeden z těch zabydlených Němců, nepochybně dlouholetý host a ujímá se velení. Ukázal nám travnatou louku za kójemi s obytnými vozy, že si tam můžeme postavit stan a protože chceme odjet ráno velmi brzy, že nás zítra zkasíruje také on. Stan tedy stavíme těsně před západem slunce na krásné travičce, dokonce tam byla i el. přípojka. Že byl kemp výtečně zařízen je nabíledni, když tam jezdí Němci. Cena pro nás stanaře byla podle ceníku 13 €, ale pouze podle ceníku…

Jak se bloudí v Maďarsku - Závěr

Den 22. - Hévíz (H) - domov - 610 km.
Poslední budíček na naší cestě. Vstávat musíme, i když se nám do 10°C a šílené rosy moc vylézat nechce. Sbaleno a přichází německý velitel. Říká 10 € místo původních 13 a propouští nás. Při odjezdu od Balatonu jsme zvolili jet po nejkratší trase na Bratislavu, tzn. po místních komunikacích. Že to nebyl dobrý nápad jsme zjistili zanedlouho. Vozovka byla v hrozném stavu a ještě ke všemu jsme zabloudili. Zdejší vzdálenosti od vesnice k vesnici jsou velmi velké, silničky bez křižovatek a než jsme zjistili, že bloudíme, ujeli jsme dobrých 20 km. Takže zase zpátky a pak další km byly přejezd někam k normální silnici.

 

Ráno během postupujících hodin se ještě ke všemu zvedl neskutečně silný vítr, který si s těžkou  motorkou na maďarských pláních pohrával jako kdyby byla z papíru. Vítr na nás fouká z boku a je nárazový, takže udržet se na silnici dá velice mnoho práce. Člověk musí být neustále ve střehu a připraven korigovat směr. Jet po tamních úplně rovných silnicích více jak 80 bylo nemožné. Vítr během dne neustával, spíše naopak a tak jsme to museli vydržet celou cestu až domů. Tím větrem se měnilo počasí a za dva dny po návratu už pršelo.
Do Rakouska jsme vjeli ze Slovenska přes Malacky, Moravský Svëtý Ján a za ním vlevo k malému hraničnímu přechodu Hohenau nenápadnou silničkou. Do Česka jsme vjížděli přes přechod Laa do Znojma a pak se jelo na Prahu trasou skoro souběžnou s dálnicí, převážně po pěkné silnici č. 112. Pro tuto část cesty už nepíšeme žádný komentář.

 

Domů šťastně přijíždíme už po západu slunce, ještě ale za šera. Tento výlet se nám moc líbil, a přesto, že nejsme nejmladší, dokázali jsme si, že i když jsme jeli úplně sami, zvládneme takovou poměrně dlouhou cestu stejně dobře jako ti mladší. Potvrdili jsme si, že tam nikdo nikoho neukousne a že lidé jsou tam všude dobří, vždy ochotni pomoci cizímu, i když o to ani nepožádal a to jen tak sami od sebe. Pro nás jako motorkáře bylo slunečné počasí bez deště po celých 22 dní jako bonus navíc.
Konec.
(více fotek najdete v galerii)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (54x):


TOPlist