V prachu a kamení aneb za krásami "prokletých" hor

Dávka adrenalinu

Den začínám osvěžující koupelí v příjemně teplém moři s výhledem na nekonečnou řadu hotelů. Tady už je to civilizace se vším všudy, jen ty karty stále neberou. Po bohaté hostině švédského stolu se dnešního dne chystáme tuhle úžasnou zemi opustit. Na hranicích je kolona aut, ale nás, stejně jako početnou bandu motorkářů z Prahy, celníci pouští malým průchodem pro pěší. Po čtyřech nezapomenutelných dnech jsme zpět v Černé Hoře. Cesta se v daleko lepší kvalitě klikatí kolem moře a skok v životní úrovni je vidět na každém kroku. Malou zajížďkou přes hřeben pobřežních hor navštěvujeme světoznámý ostrůvek spojený s pevninou uzounkou šíjí Sveti Stefan. Prohlížíme si ho však jen zvenčí a frčíme dál, neboť ještě dnes máme v plánu „výšlap“ na Lovčen. Silnice opět v úžasných výhledech vystoupá vysoko nad pobřeží a cestou vnitrozemím do města Cetinje se i příjemně ochladí. V ulicích se drobátko ztrácíme, ale za okamžik už si užíváme zdánlivě nekonečných serpentin na jeden z nejvyšších kopců v okolí. Cesta končí na malém kulatém parkovišti 460 schodů pod vrcholem. Zde se nachází mauzoleum s hrobkou jakéhosi národního hrdiny a také, což je hlavní důvod naší návštěvy, nádherný panoramatický výhled do širokého okolí. V pozdním odpoledni a příjemném chladu se vracíme k motocyklům a vydáváme se na tušený sešup do Boky Kotorské. Silnička uzounká avšak skvělé kvality nabízí nejen notnou dávku adrenalinu, ale i nezapomenutelně kouzelné výhledy v zapadajícím slunci. Do Kotoru vjíždíme už za šera a tady se po delší době naše parta opět trhá. Chlapi jedou hledat nocleh do starobylého centra, kdežto my s Petrem někam k vodě. Opět jsme se při hledání pěkně povozili, ale avizovaný kemp stále nikde. Spacáky nakonec rozkládáme na parkovišti u malého přístaviště. O kousek dál je restaurace, a tak jdeme ušetřený peníz okamžitě směnit za nějakou tu mořskou lahůdku. V mém případě to byly chobotničky se skvěle ochucenou bramborovou kaší – dost dobrý J.

Nabitý Dubrovník a kouzelný Mostar

Desátý den na cestě startujeme malou procházkou úzkými uličkami Kotoru. Po ránu je tu trochu mrtvo, ale alespoň se nikdo neplete před objektiv. Sraz je opět na pumpě a pokračujeme v krasojízdě. Boka je nádherná nejen při sjezdu z Lovčenu, ale i cestou po pobřeží. Jen to počasí se začíná trochu kazit a jadranskou magistrálou k Dubrovníku nás honí šedivá mračna. Ve městě je narváno k prasknutí, hlava na hlavě, co tady ti turisti ještě dělají? Myslel jsem, že je dávno po sezoně a tady to přitom vypadá, jako by dávali něco zadarmo. Mizíme do postranních uliček, tam je to o poznání volnější. Dáváme oběd a najednou průtrž jako by pustily nebeská stavidla. Prý po třech měsících, takže to asi bylo potřeba… Dokončíme obhlídku města a stále po pobřeží pokračujeme až k deltě řeky Neretvy. Krajina se tu na okamžik zplacatí, zezelená a rovinu mezi kopci zaplní šachovnice sadů a malých políček se zavlažovacími kanály. I zde by to jistě stálo za bližší ohledání, ale něco si taky musíme nechat na příště. Před balkánským veletokem odbočujeme a míříme k cíli dnešního dne. Mostar, město dvou náboženství nás vítá pochmurným počasím a chlapíkem, co obsluhuje parkoviště. „Ne, nebudeme parkovat, jen hledáme nějaké ubytování.“ Okamžitě bere telefon a za moment už si nás odvádí pán s deštníkem. Jednohvězdičkový penzion Sara za 15 éček  se snídaní, jen pár set metrů od centra je naprostá bomba. Sociálky na chodbě, společná kuchyňka a lednice s nápoji, no neberte to za ty peníze J.  Dáváme se do gala, pak trochu vaření a za šera vyrážíme do muslimské části historického centra. Ulice jsou prázdné a po mokrých kostkách se plouží jen několik málo turistů. Kde jsou ti všichni z Dubrovníku? Mezi mešitami a minarety, které nasvíceny září na tmavém nebi  jak plameny svíčky, v prastarých uličkách mezi krámky všeho možného a za neustálého cvakání fotoaparátu procházíme až k symbolu města. Most, který byl za občanské války zničen, opět stojí a stejně jako i celé město se pyšní zápisem na seznamu UNESCO. Pauzu sobě i obrazovým záznamníkům dáváme až cestou zpět v jedné hospůdce. No byla to spíše taková jídelna, a tak si necháme taky trochu naložit. Nic pečeného, jen několik druhů vařeného masa i mleté a spousta zeleniny v různých nálevech. Byla to bašta, na Balkánu zkrátka uměj.

   Den zahajujeme snídaní na terase vysoko nad ulicemi města, kde je nám servírována skvělá vaječná omeleta se sýrem, k tomu rajčata, chléb a něco k pití, prostě luxus.

 Slunko svítí, co víc si přát… Snad jen aby mu to vydrželo. Cestu k domovu volíme Bosnou podél chorvatských hranic. Je to kraj turisty zřejmě opomíjený, přesto ale zajímavý. Míjíme památník posádky českého vrtulníku, která zde v říjnu 1998 zahynula ve službách SFOR a stoupáme na jakousi vrchovinu. Okolní kopečky dosahují téměř dvou tisíc metrů, nad námi těžký šedivě černý mrak a teplota padá pod deset stupňů. K tomu se ještě přidává nepříjemný vítr a celkovou ponurost místa dotváří torza vypálených,  zpolarozbořených domů  a nikde ani živé duše.  U jedné takové ruiny dávají hoši pauzu na cigárko a já prokřehlými prsty oblékám nepromok. A přeci je tu někdo. Z nedalekého domku se k nám šourá usměvavý stařík prakticky bez zubů a dává se do řeči. Líčí nám, jak tu s babičkou zůstali sami a  vzpomíná na časy, kdy bylo líp.  Střídavě v dešti a mlze dojíždíme přes chorvatské hranice k penzionu Karan hned u hlavní cesty nedaleko Karlovace. Motorky pod domem hlídají dva „trhači“ a komůrky v podkroví nabízejí vše, co unavený poutník ocení. V hospodě sedíme sami. Pár piv, dobrá večeře a přitom rekapitulujeme, jak to všechno bylo fajn.

Nikdy Vám to nezapomenu …

    Na nedaleké pumpě, hned vedle hotelu kde chlapi druhou noc spali, se naše parta naposledy a nyní už definitivně trhá. Milan s Pavlem valí po dálnici domů a my s Petrem si to chceme po okrskách ještě trochu užít. Tak zdar hoši a šťastně dojeďte… Trochu jsme to ale s těma okrskama přehnali, neboť k večeru rozděláváme přenosná obydlí ne dál než pár kilometrů před Vídní. Cesta to ale byla pěkná, jak ve Slovinsku kolem řeky Sotla, tak zvlněným  Rakouskem.

    Poslední zážitek naší cesty je obstojná motanice centrem rakouské metropole, nakonec nás to přeci jen vyplivlo správným směrem a po poledni v malé hospůdce cestou od Mikulova naše společná dovolená nadobro končí.

   Díky Bohu, milé společnosti nových přátel a v neposlední řadě skvělému počasí jsem zažil úžasných třináct dní. Petře, Pavle, Milane, nikdy vám to nezapomenu… 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE