V prachu a kamení aneb za krásami "prokletých" hor

V zajetí „prokletých“ hor

Je to ale problém najít tu správnou odbočku. Informační cedule chybí, a tak tušeným směrem s nemalým přispěním místních se konečně vymotáváme z poslední černohorské zástavby a úzkou silnicí v prachu, kličkujíce mezi výmoly míříme k vysněným hranicím. Přechod připomíná mýtnou bránu v Alpách, dvě pochybné závory, dřevěná bouda a nikde ani noha. Na to, že jsme tu sami, to celníkům docela trvá. Ani ne sto metrů poodjíždíme k druhé boudě. Na stožáru se třepotá rudá vlajka s dvouhlavou orlicí a kola i boty zanášíme rozteklým asfaltem, to je ale přivítáni… Usměvavý celník nám jen na okamžik odebírá pasy a už se kola našich strojů boří do toužebně očekávané šotoliny. Ne však na dlouho. Po asi kilometru v překvapení najíždíme na fungl nový široký asfaltový pás (z toho hoši asi nebudou odvázaní, bleskne mi hlavou), který nás přivádí mezi první albánská stavení, kde stejně jako nepochopitelně začal, znenadání i končí.  To se v Bruselu zase předvedli… Jako bychom se však ocitli v jiné době.  Po kamenných cestách se mimo nás pohybuje jen dobytek, a to hlavně domácí prasata, ploty z nalámaných větví lemují prašné cesty, kamenné domky povětšinou kryje šindel a téměř vyschlé řečiště slouží jako veřejná skládka. Nemáme tušení, kam nás to vede.  Na značky zapomeňte a zeptat se není koho. V úžasu i pobaveni zároveň dojíždíme na rozcestí, odkud vede jediná možná cesta přes vyschlé koryto řeky. To snad nemyslíte vážně hoši, že tohle mám přejet?! No nakonec jsem to dal, a to i zpět, neboť na druhém břehu po složité rozpravě s domorodci konečně zjišťujeme správný směr.  Ještě před obcí Vermosi jsme totiž minuly odbočku do hor, ale kdo mohl tušit, že je značena nápisem na skále J. Na dlouhou dobu definitivně opouštíme asfalt. Prašná cesta plná výmolů štěrku a kamení šplhá do hor a já se po chvíli z pochopitelných důvodů ocitám v divočině albánských hor úplně sám. Motorka se mi na nerovné šotolině kolíbe jak plastová kačenka a občas si svody škrtnou o kamennou plotnu. To mě ale vůbec netěší, přesto si cestu užívám. Ne tak, jako obvykle, ale užívám. Hoši na mě občas čekají, aby naše rozestupy nebyly příliš velké. Při jedné takové pauzičce se u nás znenadání objeví malá holčina a loudí nějakou tu dobrotu. Petr s Milanem se s ní nechávají fotografovat a Pavel snímek trefně nazývá „výlet pedofilů do albánských hor“, k značnému pobavení všech přítomných včetně malé holčičky. Údolím se nese hluk a zvedají se oblaka prachu, blíží se náklaďáky s hromady dřeva. Parťáci okamžitě skáčou na stroje a těsně před nimi ujíždějí, já je naopak nechávám projet, nerad bych byl totiž hnán právě takovým kolosem. Než stačím i já cvrnknout o startér, přivádí si holčička kamaráda, takže ještě jednou hledám po kufrech nějaké sladkosti a hned jak oblaka prachu sednou, pokračuji dál. Cesta se neustále mění od klasické šotoliny, přes hliněnou a prašnou až po kamenné plotny. Chvílemi mi je motorky vážně líto, ale snažím se jet v rámci možností obezřetně s ohledem na její původní zaměření. Jednou v údolí podél vyschlých řek, podruhé přes sedla s úžasnými výhledy pomaličku ukrajuji kilometr za kilometrem náročného offroadu, kde si bohatě vystačím s prvním a druhým převodovým stupněm během téměř celých 60 kilometrů. Jen občas potkáme v prachu cest náklaďák, dodávku nebo několik málo pěších při každodenních povinnostech. Zprvu jsou údolí tvořena zelenými kopci, ale čím více sestupujeme, nahrazují je příkré stěny vápencových skal šplhajících vysoko k jasnému nebi. Pod nimi v údolí se místy krčí malý domek a kolem malebně zelená políčka. Domácí zvířectvo se i tu pohybuje zcela volně a dotváří tak pocit naprostého souznění s přírodou. Neobyčejně silný zážitek mě začíná kazit až fakt, že slunce pomalu opouští údolí a případné fotografie tak ztrácejí na atraktivitě. Nehledě na to, že tady si nocování dost dobře nedokážu představit. Všude jen kamení bez kapky vody. V místech, kde se cesta dotkne dna údolí, vytvoří okolní skály okouzlující kaňon vyschlé řeky Cimit. Dostatečně unaven přijíždím k prvnímu náznaku civilizace, vesničce Tamare. Na návsi dáváme kratičkou pauzu, abychom nabrali poslední zbytky sil na závěrečných více jak dvacet kilometrů. Ještě chvíli cesta v prachu a kamení sleduje vyschlé řečiště, aby se od něho později odpoutala a několika traverzy vyskočila k horizontu. Jsou to úžasné výhledy, jež nás i tady doprovázejí, žel tma nabírajíc intenzity mi už nedovoluje zdržovat kolonu případnými zastávkami na dokumentaci, jaká to škoda…

 V poslední zatáčce vysoko nad údolím se v několika snímcích a minutě odpočinku loučíme s tímhle kouzelným kusem albánské země a už nyní všichni svorně toužíme sem ještě někdy nahlédnout. Prašnou cestu střídá rozbitý asfalt a my v nepřehledných vracečkách a pokročilé tmě sestupujeme do světélkujícího údolí tušené civilizace. To s sebou přináší i zvýšenou pozornost, neboť ne každé auto svítí, o stádu ovcí na potemnělých cestách nemluvě. Po hlavní silnici je to do Kopliku ještě pár kilometrů, takže žádný zdržování.

Tady musím pochválit přídavné halogeny německých speciálů, neboť cesta (samozřejmě neosvětlená) se neustále mění ze šotoliny na nový asfalt a zpět bez jakýchkoli upozornění. Vjíždíme do potemnělého města, jehož hlavní třídu, pokud ji vůbec mohu tak nazvat, osvětlují jen pouliční krámky a restaurace. V ulicích je spousta lidí, dalo by se říci, že to tu i žije, ale nás nyní zajímá jediné, kde dnes složíme hlavu. Až zářivý poutač hotelu Holiday na jedné z mála výškových budov na konci města nás částečně uklidní a po zjištění přijatelné ceny se dostáváme do pohody už úplně.  Obsluha v podobě adolescenta je sice hrozná, anglicky tu skoro nikdo neumí, ale porce skopového a několik piv vytvoří z večerního posezení na venkovní terásce více než příjemné zakončení tohoto, jak jistě budoucnost ukáže, nezapomenutelného dne.

Přece to hochům nebudu kazit

Snídaně je poněkud chudší, ale nasytila a o víc nám nešlo. Úkolem číslo jedna  pro dnešní den je vyměnit nějakej peníz a doplnit bandasky. Tankování je v pohodě, i když komfortu střední Evropy se ani zdaleka nevyrovná. Čerpací stojany už něco pamatují a kasu nahrazují dřevěné přihrádky. Horší je to ale s výměnou peněz. Proběhla sice bez komplikací, ale na parkovišti před „Societe Generale Albania“ trávíme skoro hodinu. Albánci rozhodně nikam nespěchají, a pokud se rozhlédnu kolem, ani pořádek a úklid jim nejsou doménou. Ale proto jsme vlastně tady, abychom viděli to, co jinde v Evropě ne. Hlavně, že má každý druhý Mercedesa , jezdí jich tu vážně dost. Od starých, neskutečně obouchaných „pián“ až po nejnovější modely. Potkáváme zde i sympatického Francouze putujícího Balkánem na kole a bez peněz. K večeru prý vždycky někde zaklepe a dostane nocleh, sprchu i něco k snědku. Tomu já říkám dobrodruh… Dnes nás čeká další vložka pro endurofajnšmekry, národní park Thethy. Já osobně mám po včerejšku naoffroudováno na několik let dopředu, ale přece to hochům nebudu kazit. V jednom malém obchůdku na periferii dokupujeme proviant, přičemž si zaprášených motocyklů povšimne nejen několik místních, ale i dvě pohledné studentky. Kolem Peťovy motorky je rázem lidí jak na trhu. Holky nám radí kudy kam, a při tom si umažou rozkošné prdelky. Tak to se povedlo, mačkám spoušť a navždy je beru s sebou. Nová úzká asfaltka nás opět vede do „Prokletých hor“ nádhernou krajinou s nulovým provozem. V obci Boge sranda končí, tedy alespoň pro mě. Cesta se rapidně zhoršuje, uježděná šotolina se mění ve volně ložené kameny a to pro mou čtvrttunovou supercestovní rozhodně není to pravé ořechové…  Motorka mi poskakuje jak na trampolíně a mám plné ruce práce, abych to byl vždy já, kdo z nás dvou vybírá směr. Hoši mi samozřejmě brzy mizí z dohledu, i když ne na dlouho. Po několika stovkách metrů, ani se neopovažuji psát jízdy, leží šedé báwo „nožičkama nahoru“ a Milan v rozpacích nad ním toho má evidentně plný kecky. Když po chvíli dojíždíme i Pavla, který si dovolenou v sedle taky představuje jinak, mám vyhráno J. Jediný, koho změna plánu jistě nepotěší, je  Petr ( tipuji tak minimálně dva kilometry před námi). Dokážu si představit, že lehounká Tenerka  se v takové divočině cítí jako ryba ve vodě, ale sorry Peťulo, budeš muset zpět. Do Kopliku se vracíme stejnou cestou a pokračujeme dál na Shkoder. Tenhle úsek se taky jistě zapíše do užšího povědomí. Široká hlavní je jedna velká šotolina.  Jezdí se vlevo i vpravo, jak se komu zlíbí a výjimkou není ani stádo krav. Samotní Albánci jsou skvělí, jak totiž zmerčí, že vytahuji foťák, okamžitě mávají. Při vjezdu do města už si to ale raději nedovolím, je to samej hrb nebo díra plná splašků, takže kličkovat jednoruč je fakt vo hubu. Spoléhám na Pavlovu kameru na helmě a zrcadlovku raději odkládám do tankvaku. Ve městě je to taky dobrej maglajz, ale Albánci to evidentně zvládají, stejně jako Petr, který nás z toho „babylonu“ zkušeně vyvádí bez jediného zaváhání, a to prosím v naprosté absenci dopravních značek, nechápu…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE