Africa Tour 2007 – třetí díl

Na celnici se celkem vylekáme. Úředník je přísný a i když se ho snažíme rozptýlit všemožnými dotazy tak si všímá falešných víz. Ukazujeme ta správná a můžeme jet dál. Asi chudák sám neví jak mají víza vydaná v Gambii vypadat a tak nemůže tvrdit, že jsou falešná. Přes Sikasso přijíždíme až do Bamaka a zastavujeme se zase u českého konzula. Čeká na nás osvěžující koupel v bazéně a výborná večeře, kterou zapíjíme místním pivem.
Druhý den ráno si prohlížíme zubní ordinaci Tiecourovy maminky Milady. Ve městě měníme na černém trhu Eura, loučíme se s Tiecourou a vyrážíme do Didiémy. Za tímto městem začíná zase asi 100 km prašné šotoliny, kterou jedeme ve vedru asi 2,5 hod. U Diémy se najíme rýže a odbočujeme na Niehro du Sahel.

Asi 40 km před tímto městem se zastavujeme u vesnice, protože tu vidíme nějaké Evropany. Vyklubou se z nich francoužští divadelníci. Stavíme si stany na školním dvoře a u dětí vzbuzujeme nevídaný zájem. Nakonec je ani tak nezajímá divadlo jako naše motorky. Naše jediné štěstí je to, že nás od nich dělí plot, jinak by nás snad ušlapali. Děti nás pozorují až do noci a při pokusu spočítat je dojdeme k číslu 200 a ještě jich spousta pobíhá kolem. 

V Niehru du Sahel natankujeme benzín i do kanystrů a nakupujeme zásoby jídla. Kousek odtud už je hraniční přechod do Mauretánie a my už víme, že s jídlem to tam bude horší. Hraniční kontrola probíhá v pohodě a my vyrážíme na tzv. Transmauretánskou highway. Je to asfaltová silnice spojující největší města země s hlavním městem Nouakchott a vede od východu k atlantickému pobřeží. 

Projíždíme městy Ayoun el Atrous a Kiffa a máme nejvyšší čas začít stavět stany. Máme strach spát tu jen tak nadivoko, přece jen je tu znatelně nepřátelská atmosféra vůči „bílým zápaďanům“. Nedaleko silnice je ohraničená pastvina a v ní několik stanů. Kluci se jdou seznámit s jejich obyvateli a domluvit se na noclehu. Sice chvíli trvá než si vysvětlíme, že chceme postavit stany a nic jiného nepotřebujeme, ale nakonec jsme vlídně přijati. K večeři nám přinášejí asi to jediné co mají k jídlu – kukuřičný šrot a kozí mléko. Jedná se asi o neoficiální mauretánské otroky a tak jsou velice vděční že se s nimi bavíme a podáme jim ruce na pozdrav. Dětem rozdáváme bonbony, ale jejich večeři raději neochutnáme, dáváme si naše každodenní rybičky z konzervy s chlebem. 

Dalším „větším“ městem na trase je Aleg a tady nutně potřebujeme najít banku a vyměnit peníze. Byli bychom sice ochotni vyměnit i neoficiálně, ale nabízený kurz je velmi nevýhodný. Po krátkém hledání, během kterého nám několik obyvatel vysvětluje, že ve městě žádná banka není a že jedině oni nám vymění za velmi výhodný kurz, banku najdeme a podle oficiálního kurzu měníme 40 Eur. Bereme benzín a v obchodě si chceme koupit pečivo. Za šest rohlíků po nás ale chtějí asi 80 Kč a to se nám zdá dost. Raději dojídáme tvrdou bagetu z Mali a těšíme se na marocký placatý chléb. 

Pokračujeme do Nouakchottu a pak po cestě podél pobřeží až na mauretánsko-marockou hranici. Musíme v Mauretánii ještě jednou přenocovat a tak se domlouváme v jedné z „ubytoven“ podél cesty. Za 5 Euro je nám přidělena dřevěná bouda s ušmudlanými koberci a polštáři na zemi. Ale alespoň tu nefouká a můžeme si v klidu uvařit polévku. Různého hmyzu lezoucího po zemi si už ani nevšímáme. Při setmění ještě provádíme servis, tedy výměnu oleje. Snažíme se místním vysvětlit, že potřebujeme nějakou nádobu na vypuštění starého oleje, ale pán jen udělá patou díru do písku. Sice to podle našeho pohledu není to pravé, ale tady se to prostě tak dělá. Pojmy jako ekologie sem ještě prostě nedorazily.
Přechod hranic zvládáme v pohodě, už to na tomto přechodu známe. U první benzinové pumpy na Západní Sahaře si dáváme mátový čaj a čerstvý chléb a pokračujeme do Dakhly. Cesta podél Atlantiku docela ubíhá, až večer nám začíná prokluzovat spojka. Naštěstí jsme zrovna u benzinové pumpy a náhradní lamely máme sebou a tak je oprava otázkou hodiny. Nakonec si stan rozděláme na pumpě a k večeři nám dělají výbornou omeletu s chlebem a mátovým čajem.  

Monotónní pouští, ve které se jen tu a tam objeví keřík či sukulent jedeme do Boujdouru. Tady se v jedné z restaurací u hlavní silnice zastavujeme na oběd na výborný tajin – typické marocké jídlo. Skopové maso se zeleninou, brambory a olivami je dušené ve speciální nádobě nazývané právě tajin. Jedno toto jídlo stojí 30 D, což je asi 90 Kč, a najíme se z něj dobře oba. Pokračujeme na vojenské město Layoune a Tarfaya. Znatelně se ochlazuje a vidíme dešťové mraky a mokrou vozovku. Za šera zastavujeme u benzínové pumpy a ptáme se, zda můžeme přespat ve stanu v závětří za pumpou. Hodní pumpaři nás pouští dovnitř do místnosti, která měla sloužit jako restaurace, a my v teple a závětří vaříme polévku.
U poslední pumpy s levným dotovaným benzínem bereme do nádrží i kanystrů. Pokračujeme směrem na Tan-Tan a asi 40 km před tímto městem nám při rychlosti asi 100 km/hod. praská ráfek zadního kola. Po silnici se smýkáme několikrát doprava a doleva a nakonec končíme v hromadě kamení na levé straně silnice. Jsme z toho v šoku, hlavně Tomáš, který jede jako druhý a má tak vše v „přímém přenosu“. Pomalu se zvedáme a ujišťujeme se, že sebou můžeme hýbat a že se nám v podstatě nic nestalo. Kromě několika odřenin a naraženin nám nic vážného není. Ze zadního kola se odloupl poměrně velký kus ráfku a následkem toho praskla zadní pneumatika. 

Zvažujeme možnosti co dál. Voláme kamarádovi do Čech, který má také Biga, a ten slibuje, že nám kolo okamžitě pošle spediční společností. Za chvíli volá a sděluje nám zjištěnou sumu za přepravu – asi 7 tis. Kč. Zdá se nám to dost, a tak vymýšlíme variantu č. 2. Tomáš s Alenkou odjíždí na BMW a zjišťují možnost odvozu, koupení jiného podobného ráfku nebo zavaření svářečkou. Radek mezitím stopuje auta jedoucí do Tan-Tanu a snaží se domluvit odvoz. Občas někdo zastavuje, ale buď nemohou pomoci a nebo chtějí naprosto nesmyslnou sumu. 100 EUR za 40 km je opravdu dost!
Na BMW se vracíme k Bigovi a Radek mezitím stopuje náklaďák jedoucí až do Agadiru. Domlouvá se na ceně 50 EUR. Potkáváme se kousek před Tan-Tanem, Alenka přestupuje do náklaďáku a společně vyrážíme. Pomalou jízdou dojedeme do Guelminu kde nakládáme malý náklaďák. Nejprve na něj asi 2 hod.čekáme a pak se začíná pomalu nakládat. Motorka se musí vyndat, naloží se náklaďák a zjišťujeme, že na motorku již není místo. Nakonec to chlapi vyřeší tak, že zásobník na vodu ležící na náklaďáku naloží na střechu a na náklaďák motorku. Vyjíždíme za tmy, brzy stavíme v Bouizaharnu a jdeme na večeři, výborný hovězí tajin s chlebem a čajem. Pokračujeme do Tiznitu a Agadiru, často zastavujeme a do Agadiru přijíždíme až kolem půl čtvrté ráno. Chlapi z náklaďáku nás nejdříve chtějí vyložit na křižovatce před městem. Vysvětlujeme, že s motorkou bez kola do města opravdu nedojedeme a když to nejsou schopni pochopit tak jim říkáme, že dokud nebudeme v centru Agadiru tak jim prostě nezaplatíme. Nakonec se dohodneme na kompromisu a necháme se vyložit u hotelu v předměstí Agadiru v Irgenzane, což se později ukazuje jako dobrá volba. Přijíždí i Tomáš, který do Agadiru dorazil již k večeru a noc strávil posedáváním v restauraci a na pláži. Motorky necháváme na hlídaném parkovišti a jdeme se ubytovat a na pár hodin usínáme. 

Ráno kluci vyráží na obhlídku města a ukazuje se, že jsme svůj nocleh zvolili dobře. Ve městě je spousta opraven a podle informací místních jsou ceny zhruba třetinové ve srovnání s bohatým Agadirem. U místního řemeslníka je domluveno svaření a u jiného rozpletení a vypletení špic. Vyrážíme do města, procházíme se po trhu a dáváme si dobrý oběd. V hotelu se balíme, věci necháváme na recepci a vyrážíme pro ráfek. V 15. hodin ale ještě nejsou hotovi, čekáme asi do 16. hodin, pak musíme ráfek přenést na vypletení, zase počkat, za šera namontovat na motorku a za tmy konečně vyrážíme. Projedeme nočním Agadirem, bohatým městem marocké smetánky a kempujeme asi 20 km za městem na pobřeží u stanu stavebních dělníků. 

Abychom zbytečně nezatěžovali ráfek na Bigovi, tak jedeme tak, že Tomáš s Alenkou jedou na BMW a Radek sám na Bigovi. Takto dojedeme až do Španělska. Lístek na trajekt přes Gibraltarskou úžinu již máme koupený a zrovna nám odjíždí loď. Po třicetiminutové plavbě jsme na druhé straně. Kempujeme na odpočívadle s nádherným výhledem na Gibraltar. V kempu u Malagy už jen nakládáme motorky na vozík za auto, užíváme si teplé sprchy a po poledni vyrážíme. Cesta do Čech nám trvá 48 hodin. 

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)