Africa Tour 2007 – třetí díl

Kousek před hranicemi nás ještě v Mali staví policejní hlídka. Poslušně zastavujeme a začíná celkem vtipná scénka. Policista se cestou k nám důkladně vychrchlá a poplive všechno kolem. Zastaví u nás a začne na nás mluvit francouzsky, v půli věty si zhluboka krkne a pak svůj proslov dokončí. Čeká co mu odpovíme a my se mu snažíme vysvětlit, že francouzsky neumíme a že na nás musí anglicky. Náhle znejistí, vykoktá ze sebe „sorry“ a pouští nás dál.
Kontrola proběhne bez problémů a z Mali se nám dokonce podaří i vystoupit na falešná víza. Najíždíme na pěknou asfaltovou silnici na Bobo-Dioulasso, druhé největší město země. Jízda po zdejších hlavních asfaltových tazích je sice zpoplatněná, ale ty 4 Kč za 50 km se dají přežít. Je to oproti rozbitým malijským cestám velký rozdíl. Do této země, jedné z nejchudších na světě, nejezdí mnoho turistů, a tak jsme všude příjemně vítáni a nesnaží se nás ani okrást, což je v tomto koutě Afriky věc nevídaná. Zřejmě je tu vyhlášen nějaký vládní program proti korupci – na benzínkách nám sami od sebe vystavují doklady a dokonce i při nákupu žárovky dostáváme fakturu, na které je uvedena naše adresa i výše DPH.
Cestou potkáváme vesničana jedoucího do Bobo-Dioulasso prodávat drůbež. Vzadu na mopedu má válec z pletiva a na něm za nohy přivázané živé slepice. Je opravdu neuvěřitelné kolik jich je schopen naložit a převézt! 

Začíná se stmívat a je nejvyšší čas najít si nějaký nocleh. Zastavujeme nedaleko malé vesnice a kempujeme opodál. Přijdou se na nás podívat všichni z okolí a ráno při odjezdu zjišťujeme, že někdo ukradl Radkovi ledviňák. Jdeme za náčelníkem vesnice, ten svolá všechny kluky, provádí výslech, ale podle očekávání se nikdo nepřizná.

V Bobo-Dioulasso jdeme na hlavní tržiště a cestou sledujeme žehlení damašku. Damašek je látka, která se sem dováží převážně od nás z Čech, a šijí se z ní slavnostní obleky mužů tohoto koutu Afriky, je to něco jako v Evropě obleky. Takzvané žehlení vypadá tak, že dva muži sedí proti sobě a dřevěnými paličkami mlátí do látky a pokládají na ni vosk. Cena jednoho obleku z damašku převyšuje průměrný roční příjem a za život se pere jen párkrát. Po použití se nechá pouze vyvětrat a vyžehlit. 

 V obrovském tržišti v centru města se dá koupit opravdu vše, od mopedů a dřevěných fošen až po nádobí a nádherně vyřezávané dřevěné suvenýry. Při výběru masek a jiných suvenýrů je třeba smlouvat a výsledná cena pak padá až na třetinu původní ceny. Dostáváme hlad a usazujeme se na terase restaurace. Dáváme si čaj a coca-colu a Tomáš se rozhodne, že si dopřeje pořádné jídlo. Objednává si půlku kuřete s hranolky. Asi za půl hodiny konečně jídlo nesou a jsme velmi překvapeni – kuře v jejich podání je velké asi jako náš holub a je to v podstatě jen hromada kostí potažená kůží, masa minimum. Snažíme se jídlo reklamovat s tím, že tohle přece není kuře, ale majitel nám místo odpovědi přinese ještě neoškubané kuře a Tomášovi nezbývá než zaplatit. Koupíme pár suvenýrů a odjíždíme do asi 200 km vzdáleného Boroma nedaleko kterého je sloní rezervace.

Ve velkém horku se zhruba v půli cesty zastavujeme v restauraci na kávu. Do řeči se s námi dává asi padesátiletý Francouz, který tu bydlí a živí se výkupem surové bavlny od místních zemědělců a jejím prodejem dále do Francie. Ptáme se ho na slony, ale on se jen zasměje a říká, že tu bydlí už šest let a poslední tři roky neviděl ani jednoho slona. Ve vesnicích kterými projíždíme právě končí sklizeň bavlny. Bavlněná vata je skladována na návsích a pak je vykupována a svážena nákladními auty. 

Na okraji Boroma zastavujeme u pumpy abychom nabrali vodu a také se tu ptáme kudy do rezervace. Posílají nás po šotolině kamsi do křoví. Je už ale podvečer a tak se raději rozhodneme zakempovat kousek zpátky u jednoho z domů. Dům patří muslimské rodině, a tak musíme chvíli počkat na hlavu rodiny aby nám nocleh povolil. Čekání si krátíme hraním s dětmi a prohlídkou jejich malého hospodářství. Pán nám nocleh samozřejmě povolí a ještě přinese vodu a občerstvení.
Různé oblasti a kraje tohoto koutu Afriky je možné poznat podle rozdílných vodních pump. Někde šlapou na pedál, někde točí obrovskými koly a jinde malými. Ale ať je voda ze sebehlubšího vrtu, tak má vždy alespoň 30°C. Výstavbu vodních pump většinou financuje některé evropská či asijská humanitární organizace a snaží se tím snížit výskyt nemocí ze špinavé vody, třeba žloutenky, cholery nebo břišního tyfu.
Ráno se vydáváme do sloní rezervace po asi 7 km prašné pisty. U brány parku se seznámíme s párem mladých Angličanů, kteří zde již několik dní kempují a trpělivě čekají na slony. V noci je prý slyšeli troubit u napajedla a když budeme mít štěstí, tak je za pár dní možná i zahlédneme. Toto nám potvrzuje i strážce parku a protože se nám už krátí čas naší dovolené tak smutně odjíždíme zpět do Boroma.

Vracíme se do Bobo Dioulasso, nakupujeme další vyřezávané suvenýry a míříme do 80 km vzdálené Bamfory. Před námi se otevírá pohled na nádhernou krajinu a vjíždíme na terénní zlom. Z této několik desítek kilometrů dlouhé skály je nádherný rozhled do okolí a na okolních svazích objevujeme stromy pistácií. Plod je nádherně barevný a přímo láká k zakousnutí, protože nádherně voní. Samotného oříšku bychom si ani nevšimli. Celé okolí je poseto sady a v ničem nepřipomíná Afriku takovou jakou si ji představujeme.
Za velkého vedra přijíždíme do Banfory, kde si prohlížíme místní tržiště, které je tím nejživějším v Burkině Faso a je na něm k dostání spousta ovoce a zeleniny. Zastavujeme se v Nescafé baru, což je místnost bez oken s dřevěnými lavicemi a stoly s upatlanými igelitovými ubrusy se spoustou much. Objednáváme si tři kávy a užasle sledujeme jejich přípravu – instantní káva se spoustou cukru se zalije horkou vodou a celé se to vyšlehá do pěny. Vzhled nevábný, ale chuť celkem přijatelná. 

Z tržiště vede rozbitá pista s několika kilometrovníky k jezeru Tengrela. Po 15 km přijíždíme k jeho břehům a po zaplacení 2000 CFA vstupného si tu můžeme postavit stan a přespat. Děláme si opulentní večeři ze zeleniny zakoupené v Bamfoře a večer u jezera popíjíme za bučení hrochů skotskou zakoupenou na pobřeží (0,7 l za 70 Kč). Raději se nekoupeme, protože voda je pravděpodobně zamořená belharzií.
Ráno vstáváme brzo a náš průvodce, se kterým jsme si večer domluvili projížďku po jezeře, už na nás čeká. Výlet na loďce k hrochům je totiž v ceně. Nejdříve je ze zaparkované loďky nutné vylít vodu a pak můžeme nastoupit. Jezero je hluboké nejvýše 2 m a jeho dno je bahnité a voda teplá, což hrochům vyhovuje. Náš průvodce stojí na zádi a odpichuje loďku dlouhým bambusovým klackem.

Jedeme přes celé jezero až k asi patnáctičlenné skupince hrochů, vidíme samce, samice i malé hrošíky. Zvířata jsou dlouho celkem klidná, ale jakmile překročíme jejich bezpečnostní zónu, tak najednou vyskočí a my rychle zařadíme zpátečku. Víme, že se jedná o nejnebezpečnější zvířata v Africe, ale spoléháme na zkušenosti našeho průvodce. Fotografujeme a natáčíme tato majestátní zvířata a pak se ještě chvíli projíždíme po jezeře a jen tak se koukáme na ženy peroucí prádlo a na nádherné barevné lekníny. Náš průvodce jeden z nich utrhne a Alence z něj vyrobí nádherný náhrdelník.

U tohoto jezera jsme na naší cestě nejblíže rovníku a stojíme na desáté rovnoběžce.
Vracíme se směrem na Bandigaru a odbočujeme po prašné cestě k vodopádům Karfiguela. Pista se postupně zužuje až z ní je úzká pěšina vedoucí mezi zavlažovacími kanály. U vodopádů platíme vstupné a stoupáme k nim mangovou alejí. Cestou si prohlížíme i banánovníkovou plantáž. 

 Vodopády jsou opravdu nádherné.

 Po stejné cestě jedeme do Bobo Dioulassa a pak na malijské hranice. 

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE