Bylo nebylo
Tak nějak má začínat vyprávění o němž si můžete myslet že se možná ani nestalo. Jenže tohle se stalo.
Když mi bylo tak kolem věku 12 let a už jsem jakž takž dosáhla na zadní stupačky taťkovy motorky, začali jsme přes léto jezdit na houby na motorce.
Na takovou výpravu ovšem nestačilo jen tak jednoduché oblečení a proto jsem si vždycky přez tepláky brala ještě monterkový overal. Jednak to cestou foukalo (no jen trošičku, protože te´tkovy široký ramena sloužily jako supervýkonný štítek) a jednak po ránu to v lese s teplotou taky nebývá nic moc.
Tenkrát byl ale krásný den a já se těšila jako malá, že vypadnu z domu a budeme se courat lesem, čímž se uliju z domácích povinností a taky jako málokdy si zasloužím pochvalu svojí matky.
Mno sotva jsme dorazili do lesa a já si vyslechla obvyklé kázání na téma "herdek neřiď za mě, prostě jen seď a nemel sebou", schovali jsme s taťkou helmy do křoví, motorku za keř a vyrazili.
Počasí bylo ten den uplně luxusní a tak sbírání houbiček šlo jako po másle. Když jsme měli každý plný košík, dorazili jsme na paseku a konstatovali že končíme a jdeme zpět a berem už jen to co potkáme.
Pokud jste právě nabyli dojmu že zbytek dne byla už jen nuda a šeď tak se pletete.
V ten moment totiž vyrazil z křoví srnec a za ním srna, následovaní divočákem. Tohle splašené podivně smíchané stádo se přehnalo kolem nás ve vzdálenosti zhruba 3 metrů.
A mě přepadlo takové zvláštní tušení že to pravé dobrodružství teprve začíná
Poté co se nám oběma uklidnil tep a mě se přestaly třást kolena, zvedli jsme svá ctěná pozadí a vyrazili k domovu. Ovšem ne cestou zpět, ale obvyklou okružní trasou.

Hned na příští mýtině nám les ukázal co dokáže na omluvu za to vyplašení. Mezi trávou a jehličím se na nás smály desítky malých hnědých hlaviček.
Oba s tatínkem jsme se rozesmáli jako cvoci a začali hledat tašku do které by se nám vešla aspoň část hříbků. Jak tak se prohledávám a obracím kapsy, najednou mi přišlo že něco je nějak divně. Taťka stál a koukal na mě s takovým lišáckým úsměvem -"Hele sundej ten overal" A to už jsme se zase váleli smíchy oba.
Takže Je Vám jasné jak to dopadlo. Z mýtiny odcházeli dva uchechtaní houbaři. Ten menší s dvěma košíky v rukách a ten větší s podivnou polozhroucenou postavou posazenou na ramenech. Hádáte správně.
Zavázali jsme overalu nohavice i rukávy a celý ho vycpali houbami
Se slovy... "tak jo, ale teď už fakt bereme jen to co potkáme cestou" naše kroky zamířily směrem k motorce.

Jeden detail nám ovšem opět unikl.
Zhruba týden předtím totiž řádila vichřice, takže hned za první zatáčkou se před námi během několika minut rozprostřel polom.
Pro ty z vás kdo nevíte jak vypadá opravdu parádní polom to zkusím popsat.
Jsou to stromy polámané a popadané jeden přes druhý tak hustě, že se nedají podlézt ani obejít. Jediná cesta tedy byla zpět (cca 15km) a nebo vpřed - zhruba 5 km.

Podívali jsme se na sebe, chvilka ticha a pak taťka napůl s otázkou a napůl vyzývavě pronesl: "my od komandos... jdeme jedině cestou celých mužů! co vy ostatní?"

No chápete doufám že tuhle výzvu jsem nemohla nechat jen tak. Jediná možná odpověď v tu chvíli byla a taky zazněla "my ostatní od komandos chodíme taky jedině cestou celých mužů"
Taťka jako samozvolený velitel výpravy ještě dodal, že kdo spadne dolů, zůstane tam na pospas vlkům a vyrazili jsme.
Přetížení voňavým houbovým nákladem jsme se drápali celých 5km po kládách ve výšce zhruba 2-5 metrů nad zemí, nutno ovšem podotknout že bez ztráty jediné houby.
Přiznávám, že poslední tak kilometr už mě bolely ruce od košů ale ani za zlaté prase bych to
tenkrát nepřiznala a tak jsem jen šlapala, šplhala a hlídala kdy polom skončí a doufala že těm vlkům tam nezůstanu na svačinu já
Konečně se přiblížil konec polomu a zpoza něj vykoukla lesní cesta která nás dovedla zpět k motorce.

Nasedli jsme a vyrazili zpět k domovu a věřte mi, že tak podivné cestovatele asi už dnes nepotkáte. Seděli jsme tenkrát poprvé a naposledy na motorce tři - tatínek, overal plný hub a na konci v rukách se dvěma košíky hub já

Tedy přesně řečeno já - pyšná jako nikdy, že jsem zvládla ten polom, overal - natěšený na to, že zněj ty houby už brzy vyndáme a tatínek - pyšný na dceru, s níž se dá podniknout i nebezpečná výprava a ona to bez remcání zvládne a ze které se ten den stal "opravdový kluk"
A co vy? chodíte taky na houby?