FAKT STOJÍ ZA PŘEČTENÍ ...
Co to bylo za záblesk?" zeptala se nervózním hlasem moje právoplatná
manželka. "Ty demente, to byl určitě radar! radar!" Čímž ale její
lamentování neskončilo. "Panáček smrdí korunou, nemá ani na zimní
gumy,
ale na pokuty v eurech, to určitě dá dohromady. Uvědom si, že nemáme
už ani
cent, na hranice dojedeme nejspíš na výpary a ty si klidně jedeš
jak kdyby
pro tebe žádný předpisy neplatily. Seš nezodpovědnej až to bolí!
Bože za
co jsem se to provdala. Matka měla pravdu když říkala, že s tebou
se místo
do ráje dostanu tak leda tak do prdele!"

Co furt máš lásko? Jedu padesát, svítím, nevím co to bylo. Třeba jen
někdo na ulici něco fotil?" zkoušel jsem navrhnout.
"A co by jako kdo na týhle ulici fotil?" Kateřina se zavrtěla na sedačce
spolujezdce, potáhla z cigarety a pokračovala: "Našeho vomlácenýho
Favouše? To si děláš prdel ne? Říkám, že si jel víc jak padesát
a radar nás
vyfotil." stála si na svém.

Kecy, prdy, beďary, jel jsem padesát, nejsem blbej abych riskoval
německou pokutu ne?" snažil jsem se Katce oponovat. "Času máme dost,
otočím to a projedem tuhle ulici znova padesátkou, abys viděla že
nekecám."
uzavřel jsem.
Trošku mě hryzalo svědomí, jel jsem opravdu padesátkou? Vraceli
jsme se z
Drážďan z předvánočních nákupů, oba dva utahaní z celodenního
prolejzání
krámů a obchoďáků a tak bych se ani nedivil, kdybych po tý štrece
neměl
už takovej cit v noze. Nebo že by únava? Však uvidíme. Zabočil
jsem do
první vedlejší ulice, bravurně otočil favouše a vrátil jsem se
zhruba dva
kilometry, kde jsem opakoval týž manévr. Manželka vedle mě ostřížím
zrakem
sledovala ručičku tachometru,která se držela za čtyřicetipěti
kilometrech
v hodině. I já jsem se snažil jet touto rychlostí. Ale bylo to marné,
najednou to blesklo a naulici ani noha. To byla samozřejmě voda na
manželčin mlýn. Hned spustila: "A je To tady, určitě jsme v nějaký
čtyřicítkový zóně! Sereš na značky,čumíš co kde lítá a bude
z toho akorát
mastná pokuta! Proboha za co mě trestáš?!"

Strašně jsem litoval, že neexistuje nějaký dálkový vypínání
na ženský. To
by byla paráda, jen by otevřela hubu, já bych zmáčknul čudlík,ona by
zhasla a zapnul bych jí na chvilku až na hranicích, aby se mohla usmívat
na
celníky. Pak zas vypnout a zapnout až doma, aby mohla otevřít vrata
na
zahradu.... Po pár vteřinách scifi představ jsme se zase vrátil
nohama na
zem. Vrhnul jsem na ní dost nevraživej pohled a navrhnul jsem, že
zajedem
až na začátek Pirny a schválně jestli tam bude nějaká čtyřicítka.

"Jo!" vyštekla na mě. "Máme prachů na rozdávání a budem si vozit
prdel po
Německu sem a tam, aby se ukázalo, že mám pravdu. To zrovna..
To mě ale dožralo tak, že jsem se otočil skoro na místě, svýrazem
šílence
v očích a ručičkou tachometru na čtyřicítce jsem dojel až za
město, kde
jsem se otočil a vyrazil zpět. Jel jsem jak šnektřicítkou. Nikde
samozřejmě
žádná značka, která by upravovala rychlost. I němčouři, kteří ve své
vlasti opravdu dodržují povětšinou rychlost mě problikávali a předjížděním
mi
dávali jasně najevo, že se seru jak hlemýžď. Banhofstrasse. Tuhle
ulici
si asi budu nadosmrti pamatovat. Za nervózního blikání aut v koloně
za mnou
jsem jí pomalu projížděl. Blik!
Zase ten blesk. Zase nás něco vyfotilo. To už bylo i na mou ženu
Kateřinu
dost, rezolutně se natočila zády ke mně a celou cestu až na hranice
na
posléze i domů do Děčína sekoukala z okénka a nepromluvila ani
slovo.
Její mlčenlivost trvala ještě skoro týden. Čas od času jsme spolu
sice
prohodili pár frází, nutných k přežití, ale bylo na ní vidět,
že vina je zcela na
mé straně. Pakse vše vrátilo téměř do normálu.

Den před štědrým dnem jsem spěchal domů z práce, vystresovanej tím,
že
ještě nemám pro manželku dárek pod stromeček. Mám jí rád a chtěl
jsem jí koupit
něco hezkého. Něco co jí mě stále připomínalo. Na příhodu z
Německa jsem
už dávno zapomněl a tak mi otevření poštovní schránky doma doslova
vyrazilo
dech. Nejsem většinou škodolibej, ale to co bylo v dopise na úředním
papíře, s německou poštovní známkou a německou zpáteční adresou, mě
rozesmálo jako nikdy před tím.

Moje němčina stačila přesně na to, abych z dopisu vyčetl, že nám
byla
vyměřena třikrát pokuta ve výši dvacet euro - při průjezdu nádražní
ulicí
v Pirně totiž zdejší policejní radar třikrát zdokumentoval, že
spolujezdec
nebyl připoutanej bezpečnostním pásem!
Pak už stačilo jen vzít novou obálku, lejstro do ní vložit,zabalit
do
vánočního papíru, šoupnout to pod stromeček a jen čekat až zazvoní
ježíšek a má milá Kateřina se posere ....